Klára Doležalová - moderátorka a herečka


Klára Doležalová
13.12.2019 15:16 | Michaela Košťálová

Klára Doležalová je známou profesionální moderátorkou a divadelní a příležitostnou filmovou herečkou. Její profese moderátorky přitom přišla tak trochu skrze divadlo. Na počátku své kariéry hrála například v pražském Divadle U Hasičů, Divadle Skelet či v Divadle Bez zábradlí. Objevila se také v několika filmových snímcích. Dnes už se však věnuje již výhradně moderování a její tvář můžeme znát nejen z hlavních zpráv TV Prima, ale v minulosti například i z České televize, konkrétně z pořadu O poklad Anežky České, kde utvářela spolu s Markem Ebenem oblíbenou moderátorskou dvojici.

Klára Doležalová

foto: Lenka Hatašová

V současné době jste známá především jako tvář hlavních zpráv TV Prima, které moderujete spolu s kolegou Karlem Voříškem. Zkušenosti máte i s prací pro Českou televizi nebo TV Nova. Byla profese moderátorky skutečně vaším vysněným oborem, nebo ji přinesla tak trochu náhoda?

Asi to nebyla úplně náhoda, na ty já nevěřím, ale ani to nebyl můj vysněný obor. Po gymnáziu jsem studovala herectví a pravdou je, že spoustu dovedností, které k moderování potřebuji, jsem se naučila tam. Jak posadit správně hlas, dobře dýchat, jak vyslovovat, ale také jak správně držet tělo a působit přesvědčivě, nonverbální komunikaci, atd. Je toho hodně a člověk to třeba ani nevnímá, ale podprahově to tam je. Mimochodem, zkuste si třeba před zrcadlem říct krátkou oznamovací větu. A podruhé ji zkuste říct s mírně povytaženým obočím. Rozdíl, viďte? V prváku na herectví nám nabídla ČT, že si můžeme dát fotografie do jejich hereckého rejstříku a tím dostávat pracovní nabídky. Mně přišla hned záhy, a sice pozvánka na konkurs do pořadu O poklad Anežky České. A tím to všechno začalo. Pak jsem dostala nabídku být programovou hlasatelkou a byla v této pozici krásných sedm let.

Vystudovala jste Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Jaká byla vaše studijní léta? Vzpomínáte na nějaký nezapomenutelný zážitek z této doby?

Zpětně na ni vzpomínám moc hezky. Byli jsme první ročník, který rozjížděl novou, dnes už velmi uznávanou hereckou školu. Vyšlo z ní mnoho známých herců i moderátorů. Dokonce i v našem ročníku se velká většina z nás v oboru uchytila. Byli jsme plní nadšení a zápalu pro divadlo, byla to krásná doba. Možná i poznamenaná lehkou naivitou, jak to v tomhle světě vlastně chodí, ale i to k tomu patří. Neučili jsme se jen hereckou techniku, dějiny divadla apod. Učili jsme se také, jaké to je pracovat v týmu, kde jeden je závislý na tom druhém. Pravidlo Niny Divíškové, naší ročníkové profesorky, nikdy nezapomenu: Nemocný herec, kulatý čtverec! Nemoc zkrátka neomlouvá. Musíte vstát a hrát i s horečkou, závisí na vás mnoho lidí… I to patří k našemu povolání herce i moderátora. To co mi ale vytane v mysli při vzpomínce na školu jako první, je naše absolventské představení Hvězdy na jitřním nebi Alexandra Galina. Bylo to nádherné představení a my jsme vypotili krev, abychom ho naplnili autenticitou a emocemi. Měli jsme tehdy úspěch a v Divadle v Řeznické jsme ho ještě dlouho reprízovali. Příběh prostitutek, které Moskva v osmdesátých letech uklidila za město, aby nekazily dojem návštěvníkům olympiády, má obrovský lidský rozměr. Je tam co hrát a režisér Michal Pavlík pro nás vybral a zrežíroval opravdovou divadelní lahůdku.

V cestě k herectví a celkově k umění vás ovlivnila rodina, především vaši rodiče. Vaše matka je profesí houslistkou a otec je operní pěvec. Nelákala vás tedy více než divadlo spíše hudba?

Hudbě jsem se věnovala celé dětství. Vyrůstala jsem na koncertních pódiích a divadelních jevištích, když naši neměli hlídání. Chodila jsem na klavír, na sborový a později i sólový zpěv. Také na balet a později na společenský tanec… Dělala jsem toho hodně a nechtěla se omezovat kvůli třeba jednomu nástroji, který bych musela dřít. Nakonec z toho všeho vyplynulo herectví. Další dřina. (smích)

Jaké to je, být dcerou profesionálních umělců? Přáli si vaši rodiče, abyste zůstala tak říkajíc v branži, nebo si pro vás v počátcích představovali naprosto odlišný obor?

Byla to taková šedá komunistická doba. Praxe byla taková, že jste si sedli do jedné kanceláře a pak z ní odešli až v důchodu. Cestovat se nesmělo, vidina nějakého zlepšení nebyla. Umělecký svět byl jiný. Naplňoval, dělal život barevnější. A můj táta i pracovně cestoval. Občas dovezl voňavý prášek na praní, německou pastu na zuby, nebo třeba kiwi! Do té doby u nás nevídané. U nás se stále střídaly návštěvy. Hrála hudba, nebo se muzicírovalo. Večery se trávily v divadle, nebo na koncertech. Rodiče věděli, že dítě z takové rodiny jen těžko půjde dělat něco jiného, a tak pro mě plánovali podobnou budoucnost. Navíc jsem vykazovala hudební talent, a tak nebyl důvod se tím směrem nevydat.

Klára Doležalová

foto: Lenka Hatašová

Vaše první angažmá proběhlo ve Středočeském divadle Kladno. Jaká to byla zkušenost?

Byla jsem tam jen jako host, nicméně bylo to překrásné! Je to velké divadlo a na Kladně je také úžasné „divadelní“ publikum. A já měla ještě navíc štěstí, že mě do své hry obsadil režisér Michael Tarant, se kterým byla pro čerstvou absolventku čest pracovat! Pochopitelně jsem měla jen malou roličku, ale ta zkušenost byla obrovská. Poznala jsem tam i mnoho krásných kolegů, vynikajících herců. Namátkou třeba tehdy ještě skoro neznámého Vladimíra Čecha.

Poté jste nějakou dobu působila v pražských divadlech… V Divadle U Hasičů, Divadle Bez zábradlí a Divadle Skelet. S kolika hereckými legendami jste měla tu čest se potkat na jevišti?

To víte, že s mnoha. Jsou jich desítky, ale nerada bych někoho jmenovala, protože zapomenout jiné by mě mrzelo. Se spoustou našich prvoligových herců jsem se setkala už při spolupráci v Anežce. Pokud si vzpomínáte, hráli nám tam historické postavy v zajímavých scénkách. Mám dokonce dojem, že jedna role tam byla tou úplně poslední pro Miloše Kopeckého.

Je nějaká role, na kterou dodnes obzvlášť vzpomínáte?

Nejraději asi vzpomínám na představení Hlučná samota v Divadle Bez Zábradlí, tedy Hrabalova Příliš hlučná samota. Tam jsem hrála cikánku po boku Ládi Mrkvičky, Veroniky Freimanové, Karla Heřmánka, Jany Švandové a mnoha dalších skvělých herců. Úplně jiný žánr jsem si pak vyzkoušela ve Skeletu Pavla Trávníčka, kde jsme hráli konverzační komedie. Neznám hezčí pocit na jevišti, než když musíte na chvilku přestat hrát, protože lidé mají několikaminutový záchvat smíchu. Nádhera! V tu chvíli prostě víte, že jste tam správně.

Kdybyste si mohla nějakou roli vybrat sama… Byla by kladná, nebo raději záporná? Herci si často volí, pokud mohou, role záporné, protože říkají, že se daleko lépe ztvárňují…

Víte, já už si na žádné role nemyslím. Už jsem dlouho mimo hereckou branži, a vzhledem k tomu, že mám profesionální herecké vzdělání, dobře vím, co obnáší dělat svou práci kvalitně. Už jsem ztratila to „herecké sebevědomí“. A vrátit ho by znamenalo dřinu a čas. Moje současná práce mě moc baví, a i když je na hony vzdálena herectví, najdu si tam ty „svoje“ momenty. Například mě těší zpětná vazba od lidí, kteří nás sledují. A taky jsem člověk, který dychtí po informacích. Baví mě i politika. Když ráno vstanu, přečtu si na serverech, co je kde nového. Potřebuji být v obraze, mít rozhled a pak s lidmi diskutovat o úhlech pohledu. (smích)

Klára Doležalová

foto: Lenka Hatašová

Váš moderátorský debut se odehrál v České televizi prostřednictvím pořadu O poklad Anežky České, kde jste působila celkem deset roků. Jak vlastně k člověku taková nabídka přijde?

Jak už jsem v úvodu zmínila, měla jsem fotografie v hereckém rejstříku České televize a na jejich základě mě pozvali na konkurs. Hledali tehdy někoho za Kláru Kovaříkovou, která asistovala Markovi Ebenovi. V posledním kole se rozhodovali mezi mnou a Terezkou Kostkovou a karta tehdy vyšla mně. Ale po mnoha letech mi to Terezka „vrátila“, když se objevila po Markově boku ve StarDance. I já jsem tehdy tuto nabídku dostala, ale rozhodlo se jinak a je to tak dobře. Já věřím, že všechno je právě tak, jak má být, a všechno má svůj smysl a důvod.

Spolupráce s Markem Ebenem musela být zajímavá, že?

Ano, byla. Zvlášť proto, že Marek byl už tehdy zkušený moderátor a já se tak od něj mohla leccos přiučit a okoukat. Moderování se až tak moc naučit nelze, tam je i důležité být sám sebou, ale přece jen jsem se inspirovala a viděla, o čem tahle profese vlastně je. Líbila se mi ta noblesa a lehký vkusný humor, který Markovi zůstal dodnes. Nemohla jsem mít lepší osobnost jako „učitele“ při mých prvních moderátorských krůčcích. A především pak při prvních zkušenostech s televizní prací jako takovou. Po několika dílech Anežky jsem už začala dostávat i sólové moderátorské nabídky, z čehož jsem byla dost vyplašená. Studovala jsem herectví a o téhle disciplíně ještě moc nevěděla. Tehdy to byl právě Marek, který mě ponoukl, abych tuto cestu neodmítala a zkusila to. Samozřejmě měl pravdu.

Vzpomenete si na nějakou napínavou chvilku, například na něco, co bylo během natáčení soutěže mimořádně náročné?

Když pominu tu věčnou zimu na zámcích a hradech – točili jsme hlavně v zimních měsících, protože objekty byly pro veřejnost uzavřené a tím pádem se tam netopilo – pak musím zmínit, že Marek, tehdy herec Ypsilonky, mě zásoboval divadelními vtipy, které mi ovšem zásadně sděloval těsně před „ostrou“ klapkou. Takže mě pochopitelně odboural a já měla co dělat, abych se neudusila smíchy, zatímco on poutavě vyprávěl kus naší historie. Anebo si vzpomínám, jak pan režisér Vomáčka zbožňoval záběry zezdola na vrcholky věží, kde jsme měli s Markem většinou v závěru pořadu stát. Těch schodů! A když tam s funěním dorazíte a přežijete ten ledový vítr, už vám všechno připadá jen jak procházka růžovým sadem.

Klára Doležalová

foto: Lenka Hatašová

Pořad O poklad Anežky České byla soutěž zaměřená na znalosti soutěžících z oblasti historie naší vlasti. Co vy a historie? Máte nějakou oblíbenou historickou postavu či období?

Na tomto pořadu bylo krásné, že vám historické postavy přibližoval prostřednictvím herců v krásných dobových kostýmech. Bylo to takové pohádkové, což se ovšem o naší historii už tolik tvrdit nedá. Já jsem ráda, že žiju v době, ve které už něco víme o hygieně, nemocech a jejich léčení. Našim předkům ale závidím pomalejší životní tempo a absenci sociálních sítí. (smích)

V České televizi jste krátce působila i jako moderátorka pořadu Sama doma, je to tak?

Ano. Byla to jedna z mých prvních zkušeností se živým vysíláním. Bavilo mě to. Rozebírat různá témata s různými odborníky…

Poté se vaše cesta ubírala na obrazovku TV Nova, kde jste moderovala pořady Snídaně s Novou a Rady ptáka Loskutáka. Jaká byla spolupráce se sourozenci Gondíkovými?

Bezvadná. Jsou moje generace a na spoustu věcí se díváme stejnýma očima. Byla to velmi pohodová práce, kterou mi tvůrci nabídli krátce po porodu mé druhé dcery, a nevadilo jim, že jsem ještě byla omezena mateřskými povinnostmi. Byla tam kolem natáčení strašně příjemná parta lidí. Přišlo mi legrační, že celý štáb čítal jen několik lidí, zatímco v Anežce v ČT to byly desítky. A zase jsem se tam spoustu věcí dozvěděla. Praktické rady kolem bydlení, zahrádkaření, ale třeba i kolem vaření a vitamínových doplňků. Jak už jsem říkala, miluju nasávat informace a tady jich byla spousta! A Snídaně? To je kapitola sama o sobě. Vstávat ve čtyři ráno a v šest začínat živé vysílání je vysoká škola moderátorství. Pamatuju si, jak se mne jedna novinářka v rozhovoru ptala, zda nemám při živém přenosu trému a já jí odpověděla, že nemám, protože v šest ráno na ni zkrátka nemám dost sil. (smích)

Klára Doležalová

foto: Lenka Hatašová

Od roku 2013 se spolu s Karlem Voříškem pravidelně objevujete na obrazovce TV Prima, kde moderujete hlavní zprávy. Je práce moderátorky zpráv v něčem náročnější než moderování zábavných či soutěžních pořadů, nebo jde jen o rutinu?

V něčem je to jednodušší a v něčem náročnější. Víte, občas nás někdo označí za čtečky a já si vždycky pomyslím: Tak přijď mezi nás a pojď si to zkusit! Moje máma se byla kdysi ve studiu podívat, a když slyšela z režie pokyny „za deset!“, „za pět!“ byla zpocená za mě. Pokud jen čtete, pak je to rutina. Tohle je ale živý organismus. Během vysílání se plno věcí změní, přehazuje se scénář, zkomplikuje se živý vstup reportéra. Před očima vám běží čtecí zařízení, ale vy dostanete pokyn říct něco jiného a klidně pár vteřin před „červenou“. To už taková legrace není. S Karlem jsme vysílali už i z terénu při povodních. Bez čtecího zařízení, jen s pokyny do ucha. Strašně moc mi pomáhá moje moderátorská a televizní zkušenost. Kdo do toho skočí z úplně jiné branže, ten to má velmi těžké. My si s Karlem naše texty i sami upravujeme. Snažíme se téma více přiblížit lidem, dát tomu víc komunikační rozměr. Máme před očima lidi, kteří nás sledují, a chceme jim být blíž. Baví nás to.

Máte před živým vstupem do médií nějaký pravidelný rituál?

Máme. S Karlem se rozmlouváme takovou legrační trojicí slov. Parafrázujeme pana profesora Přeučila, který měl hlasovou rozcvičku: lodyha – děloha – pic! My říkáme: lodyha – děloha – Pohlreich! Ani nevím, proč jsme do toho tenkrát toho Zdeňka zapojili, ale už nám v té rozmluvě zůstal. No a pak následuje bla bla bla a různě si povolujeme křeč v mimických svalech. Je to spíš legrace, většinou tím bavíme štáb…

Kromě své profese se věnujete také charitě a natočila jste již dvě CD pro děti. Představte nám je trochu.

Jedno CD je pro nejmenší děti, jmenuje se Říkadla a písničky pro nejmenší dětičky, a jak už název napovídá, spolu s mou tehdy asi šestiletou Natálkou tam zpíváme a recitujeme dětské básničky. Pomáhá nám tam i malý dětský pěvecký sbor. S tímhle CD máme stále úspěch. Jednou jsem byla na návštěvě v kojeneckém ústavu v Plzni, a když jsem vešla do místnosti, kde batolata „pásla koníčky“, slyšela jsem tam hrát tohle své CD. Úplně mě dostalo, když sestřička povídala, že pečlivě vybírají, co dětem pustí. Musí to být prý něžné a citlivé… Bylo to pro mě to nejvyšší ocenění. Druhé CD je o zvířatech. Děti se učí rozpoznávat jejich hlasy prostřednictvím příběhu v zoologické zahradě. Jmenuje se příznačně Posloucháme ZOO.

V devadesátých letech jste se objevila i na filmovém plátně ve snímku Předehra (1996) a v Pravdivém příběhu Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem (1999). Jak na tyto příležitosti vzpomínáte?

Moc hezky. Film je speciální disciplína a ta práce je úplně jiná než práce televizní. Pro herce je nádherné, když mohou dělat divadlo, film, televizi i dabing… Je to nesmírně barevná profese, bohužel málokdo se v ní dokáže takhle naplno uplatnit. Mě film vlastně minul, asi i proto, že jsem příliš brzy odbočila z herecké cesty. Nicméně jsem vděčná, že mám i tuto zkušenost a vím, o čem filmová práce je. Je to vášeň a lidé okolo filmu jím žijí naplno.

Klára Doležalová

foto: Lenka Hatašová

Často cestujete mezi Českou republikou a Chorvatskem. Jak to všechno vlastně vzniklo?

Před patnácti lety jsme byli s manželem a starší dcerou pozváni na ostrov Šolta naším kamarádem, který tam jezdil pravidelně a byl tím místem unesen. Nejdřív jsme dělali drahoty. Šolta byla úplně neturistickým místem, žádné bary a kavárny, jen pár restaurací, žádné stánky a jiná lákadla. Jenže záhy jsme zjistili, že právě to hledáme. Čistou přírodu a málo lidí. Překrásné zátoky a čisté moře. Všudypřítomný klid a olivovníky. Pak jsme se tam usídlili i my a dnes už tam máme i olivové háje a vyrábíme pod vlastní rodinnou značkou Maksimović organický olivový olej. Je to neuvěřitelná vášeň, kterou ještě přiživují naši kamarádi, co už si bez našeho oleje nedovedou svou kuchyni představit.

Jste matkou dvou dcer a zároveň pracovně plně vytíženou ženou. Jak se dají tyto dva světy skloubit dohromady? Daří se vám to?

Mám pocit, že my ženy jsme opravdoví „terminátoři“. Zvládneme všechno. Je to jen o organizaci času a vytěsnění nedůležitých věcí ze života. Jasně že mám i někoho na pomoc. Bez paní na úklid bych to zvládala jen těžko. Ale často zažívám pocit, že bych potřebovala, aby měl den víc než 24 hodin. Taky by mi asi pomohlo, kdybych nepotřebovala mít všechno perfektní a dotažené do maxima. Jsem příliš odpovědná pečlivka a estét a to mi komplikuje život.

Občas moderujete i různé společenské akce. Existuje nějaká, na kterou obzvlášť ráda vzpomínáte?

Jednu vybrat nemohu. Mám za sebou dvacet let moderování plesů, koncertů, festivalů, ale také mnoha firemních akcí i slavnostních předávání nejrůznějších ocenění. V paměti mi utkvěly akce, které mě profesně posunuly dál, nebo kde jsem poznala velmi zajímavé lidi. Málokdo ví, co všechno se vlastně k práci moderátora váže. Kolikrát jsem třeba ve velké večerní toaletě a lodičkách uváděla večer v Obecním domě a den na to uváděla na trh nový nakladač – říkejme tomu traktor – někde v lomu, na nohách jsem měla tenisky a ten traktor jsem se naučila řídit, abych v úvodu akce mohla slavnostně přijet. Při moderování klientského dne pro jinou firmu jsem se svezla v lotusu a následně letěla v akrobatickém vrtulníku! Bylo to šílené, ale zážitek k nezaplacení. Vím, jaký je rozdíl mezi typy různých televizorů (pro mnoho značek jsem moderovala), znám bonusy nových modelů některých luxusních značek aut (taktéž jsem se musela učit, jakožto moderátor akce). Je to vzrušující a zábavné.

Jste se svou současnou profesí spokojená, nebo existuje i nějaký dosud nesplněný sen, který byste chtěla jako moderátorka či herečka ještě uskutečnit?

Život mi dal plno příležitostí a já se je vždycky snažila využít. Sám mi ukázal cestu, po které jít. Nikdy jsem nikde neleštila kliky a nemusela se ani jinak ponižovat. Možná že mi kvůli tomu i něco uniklo, ale toho nelituji. Tam, kde jsem teď, jsem díky své práci, zkušenostem a taky díky štěstí. Co chtít víc?

Děkuji vám za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Lenka Hatašová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Klára Doležalová
Klára Doležalová
Klára Doležalová
Klára Doležalová
Klára Doležalová
Klára Doležalová

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Marcela Konárková – ilustrátorka, zakladatelka knižního studia POP - PAP
Marcela Konárková – ilustrátorka, zakladatelka knižního studia POP - PAP

10.08.2019 | Už odmalička si šla svou vysněnou cestou. Se svými prarodiči kreslila, věnovala se rukodělným ...


Josef Mádle – moderátor, TV reportér
Josef Mádle – moderátor, TV reportér

12.05.2019 | Josef Mádle začal s moderováním už na základní škole a postupně se z koníčku a zábavy stala ...


Klára Dvořáková – autorka povídkového blogu Olívie Úžasná
Klára Dvořáková – autorka povídkového blogu Olívie Úžasná

26.03.2019 | Podívá se na člověka a vidí příběh. Na povídkovém blogu Olívie Úžasná už třetím rokem ...


Mgr. Martin Řezníček – novinář, moderátor, zpravodaj
Mgr. Martin Řezníček – novinář, moderátor, zpravodaj

19.03.2019 | Na konci roku 2017 se po pěti letech vrátil ze Spojených států, kde působil jako zpravodaj České ...


Lucie van Koten – PR manažerka, bloggerka
Lucie van Koten – PR manažerka, bloggerka

05.11.2018 | V jednadvaceti letech se vdala za holandského vědce a odstěhovala se s ním do Itálie. Hodně cestovala, ...