PhDr. Marcela Vandrová - moderátorka Českého rozhlasu Brno

PhDr. Marcela Vandrová, foto: Zbyněk Maděryč

„Toužím jen po tom být zdravá a mít kolem sebe lidi, které mám ráda a kteří mi to oplácejí. A není to jen moje rodina, ale také ta obrovská, rozhlasová. Možná, že právě té jsem ze sebe dala nejvíc.“ PhDr. Marcela Vandrová

Marcela Vandrová zasvětila celý svůj profesní život práci v rozhlase. Na její pořady denně nedočkavě čekají lidé z Brna a okolí. Radí se s ní, svěřují se svými starostmi, píší jí dopisy. Stává se součástí jejich rodin. Každoročně vítězí v anketách popularity mezi moderátory. Nám se ve velmi otevřeném rozhovoru svěřila i s věcmi, které se jí v životě nepovedly, mrzí ji a chtěla by je vrátit zpátky. Ale také s tím, jakého má hodného manžela, šikovnou dceru, a jak moc ji těší, že práce je jí koníčkem.

Jaké pořady oslovují posluchače nejvíce a jaká témata či problematiku posluchači ve vašem vysílání žádají?

Posluchači milují živé vysílání, přímý kontakt, který jim právě prostřednictvím živých vstupů umožňujeme. Český rozhlas Brno je zaměřen na starší generaci – od 45 let výše. Podle dosavadních zkušeností vím, že nejohroženější skupinou jsou právě senioři. Bývají často sami, leckdy opuštění, bez možnosti si s někým promluvit, postěžovat si. A právě přímý kontakt a šance popovídat si s moderátorem jim velmi pomáhá. Pro osamělé lidi je často možnost se mi svěřit důležitější, než když jim někdo přinese domů nákup. Velmi populární je „Noční linka“, která se vysílá do celé republiky. Začíná ve 23 hodin a je to smršť. Já jsem zde vlastně ve funkci jakéhosi posunovače děje, což je poměrně náročná práce. Chci dát lidem šanci promluvit, ale zároveň udržet pořad na určité úrovni.

Bývá obvyklé, že si agendu vytváříte sama? Zvete si své hosty vy, nebo volbu hostů určuje vedení rozhlasu?

Sám si vařím, sám si peru. Je to zcela na mně. Celý pořad si od A až do Z vytvářím sama a nikdo mi do toho nezasahuje.

Jakým úskalím musíte jako moderátor živého vysílání čelit?

Za ta léta v rozhlase, navíc v živém vysílání, jsem si prošla ledasčím. Je jasné, že u živého vysílání stejně jako přenosů to musí být vždycky tzv. „na první dobrou“. Občas člověk breptne, ale to posluchači spíš ocení, nejsme stroje. Za ta léta už poznám, jestli host bude „mluvný“ či bude potřebovat „postrčit“. Vysílání je založeno i na kontaktech s posluchači, telefony jdou přímo do vysílání a tam je to trošku dobrodružství, nikdy dopředu nevím, v jakém rozmaru telefonující bude, ale ukočírovat se musí všechno. Nevypínám je, připadá mi to nefér, jsem tam přece od toho, abych takové situace zvládala. Nicméně musím říct, že většina hovorů je milých a příjemných.

Máte nějaký trik, jak dostat ze svých méně sdílných hostů ve vysílání co nejvíce informací? Jak je rozpovídat?

Ono záleží na tom, jak se ptáte. Musí to být otázky, na které se dá odpovídat, tedy ne otázky typu „daří se vám dobře?“, kde méně upovídaní jedinci odpoví buď „ano“, nebo „ne“ a tím jsme skončili. Naopak, já mívám opačný problém, kdy musím volajícímu tzv. „skočit do nádechu“. Můj muž tvrdí, že jsem se naučila skákat do řeči i sama sobě. Rozhovor má být detektivka. Když mám hosta, musím si o něm něco zjistit, ale nestuduji podrobně celý jeho životopis. Ptám se za laiky, takže nemůžu být chytřejší než on. Nedávám hostům otázky dopředu.

To může některé lidi hodně vystresovat, když nevědí, na co se jich budete ptát?

Přiznám, že to někteří lidé nesli těžce, ale většina si už zvykla. Myslím, že mám jakýsi dar je u mikrofonu zklidnit. Dávat otázky dopředu nemá smysl. Když oba víme, na co se zeptám a na co on odpoví, nemá to šťávu a myslím, že to tak cítí i posluchači.

Jak si podle vás stojí u veřejnosti rozhlasová vysílání ve srovnání s těmi rádiovými. Kde myslíte, že je to specifikum, pro které zůstává rozhlas u svých posluchačů stále oblíben?

My jsme nejposlouchanější regionální stanice Českého rozhlasu a jsme na to pyšní! Nesoupeříme se soukromými rádii. Naší cílovkou je jiná skupina posluchačů. Jak už jsem řekla, nás poslouchají lidé ve „středním zralém věku“, pro ně je vybírána hudba, roli hraje také i tempo řeči. Ale čím dál tím víc nás poslouchají třeba maminky na mateřské a z toho máme radost! K delším rozhovorům si zveme hosty – odborníky – a dáváme posluchačům šanci se jich ptát.

Stalo se vám někdy, že téma takzvaně „nesedlo“?

Uvedu příklad. Když máme například polední „Siestu“, tak by tomu měla odpovídat i témata. Proto se pořad tak i jmenuje. Jednou jsem nahodila téma návratu do minulosti a začali mi volat lidé a řešit opravdu závažné problémy. Najednou jsem musela začít fungovat jako psycholog. Bylo to dost náročné, řekla bych až na hraně. Téma spíše na večer než pro odpolední pohodu.

Za svoje působení v médiích jste již dostala pěknou řadu cen…

Dostala, asi deset – to víte, že to člověka potěší. Ale je to zároveň i ocenění pro Český rozhlas Brno.

Na vašem vysílání je znát, že je pro vás vaše práce i příjemně prožitým časem. Kolik tak zhruba trávíte denně v rozhlase času, když vezmeme v potaz přípravu i vysílání?

Nepočítám to. Rozhlas je můj život a já vlastně pracuji pořád, protože když jdu do divadla, tak přemýšlím, že bych si toho či onoho člověka mohla vzít do vysílání, nebo mě témata vhodná pro mé pořady napadají na výstavě či u doktora. Je to všechno propojené. A hlavně, baví mě to! Ještě pořád a vlastně – čím dál víc!

Co vám toto povolání dalo, a naopak vzalo? Zprvopočátku jste jistě šla do rozhlasu s nějakou představou?

Popravdě, já do rozhlasu nešla s žádnou představou. Kdysi jsem chtěla být herečka nebo operní zpěvačka. Ale našli mi uzlíky na hlasivkách, tudíž se můj sen rozplynul. No a v roce 1974 v rozhlase vyhlásili konkurz na redaktora. Maminčin kamarád, textař Pavel Cmíral, tehdy přišel k nám a řekl nám o tom, a že bych to měla zkusit. Já se v té době zrovna vrátila z Francie. Napsala jsem fejeton o prknech, která znamenají svět, natočila rozhovor a oni mě vzali. Někde na pásu to mám ještě schované – podle mě – hrůza. Zpočátku jsem ale byla redaktorka „čekatelka“. První rok v rozhlase jsem pracovala jako asistentka režie. To byla super škola! Plánovala jsem s režiséry natáčení, sháněla herce. Připravovala jsem zvuky do činoher a pozor – dokonce jsem je i vytvářela.

Zvuky?

Třeba cval koní, to se dělalo se skořápkami kokosových ořechů, nebo kroky ve sněhu. Jsme rozhlas, nemáme obrázky, musíme všechno popsat pomocí slov, hudby a zvuků. Po roce jsem začala dělat Mikrofórum, tehdy nejoblíbenější pořad pro mladé lidi. To byla výzva!

Vzpomenete si ještě na váš první rozhovor?

Jako by to bylo dneska. To byl ten na konkurz do rozhlasu – s tehdy končícím studentem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Milošem Mejzlíkem, dnes slavným hercem. Diváci televize ho znají například ze seriálu Velmi křehké vztahy. Dodnes jsme kamarádi.

Ale vraťme se k otázce: co vám tedy tato práce dává a co bere?

Dává mi energii a chuť do života. Pocit, že to, co dělám, má smysl. Chodí mi dlouhé dopisy od úplně cizích lidí, kteří se mi svěřují, děkují mi za pomoc, nebo mi napíšou, že to, co mi v dopise napsali, ještě nikdy nikomu neřekli. To potěší a zároveň je to hodně zavazující. Vzalo mi to dospívání mé dcery. Víte, byla jsem sice dva roky na mateřské dovolené, ale potom pořád tady v rozhlasu. Myslela jsem si, že to beze mne nepůjde, ale zpětně, když se ohlédnu, tak vidím, že by to šlo. To bych asi dnes, s mými zkušenostmi, udělala jinak.

V této situaci nemohu nezmínit, že jste si sama prošla v životě mnoha zdravotními těžkostmi. Jak se dnes díváte na toto životní období?

Bylo to před 14 lety, zjistili mi rakovinu. Vyřadilo mne to skoro na rok z provozu. Naštěstí se všechno podařilo a dopadlo to dobře. Dříve jsem se hrozně dojímala nad každým filmem či nad knížkou, ovšem dnes, po této zkušenosti, už nepláču. V tomto směru mě to zocelilo. Viděla jsem denně umírat lidi, spoustu bolesti, starostí. Mnoho věcí teď vidím jinak. Nerozhodí mě každá maličkost, jako dříve. Hodně mi tehdy pomohl můj současný manžel. Byla jsem po delším čase opravdu zamilovaná a on mě skutečně podržel a staral se o mě. Také mě to více sblížilo s dcerou Terezkou. A nesmím zapomenout na pány doktory z Masarykova onkologického ústavu v Brně. Bez jejich pomoci by to takhle dobře nedopadlo. A člověk si také udělá pořádek mezi lidmi, kteří jsou kolem něj. Byla to drsná, ale dobrá škola pro život.

Právě na dceru jsem se vás chtěla zeptat, vidím, že zde máte spousty jejích fotek. Je skutečně velmi pěkná. Jak jste se ale zmínila, mrzí vás, že vám její dospívání „proteklo mezi prsty“…

Otec Terezky byl violoncellista, dokonce vyhrál hudební festival Pražské jaro. Hodně cestoval, stále nebyl doma. Rozvedli jsme se, až když Terezce bylo šestnáct, avšak v té době jsme spolu už dlouho nežili. A Terezka, když jí bylo osmnáct, našla inzerát na místo letušky u Kuvajt Airways, a protože byla nadaná na jazyky, tak jí to vyšlo. Skutečnost, že ze dvou tisíc děvčat se dostala mezi dvacet, která vzali, byla sice uznáníhodná, nicméně jako matku mě to vůbec nepotěšilo. A doma jsme se kvůli tomu hodně hádaly, varovala jsem ji, že si tam natluče „ústa“. Náš vztah byl v té době hodně napjatý. Nicméně byla dospělá a rozhodnutá žít si svůj život po svém. Takže se mi odstěhovala do Kuvajtu. Později, když jsem onemocněla, mi napsala krásný dopis, který mám dodnes schovaný. Tam mi vysvětlila nejen všechny své pohnutky, proč které věci dělala, jak jsem ji tím, že jsem žila jen pro práci, štvala, ale i své pubertální soupeření s matkou. Od té doby se naše vztahy začaly zlepšovat a dnes jsme nejlepší kamarádky.

Jak vím, vaše dcera žije v zahraničí…

Ano, žije ve Španělsku. A také se stihla jednou vdát a rozvést. Měla Španěla Césara, žili spolu delší čas v Brazílii, a když se po letech vrátili do Španělska, do Madridu, nějak to vyšumělo a skončilo. Doma se z něj najednou stal „španělský mačo“ a to bylo něco na moji dceru. Přece jen má geny po mně a není typ na takový druh soužití. Ale svatbu měli krásnou, to ano. Na zámku ve Slavkově. Přijelo tam tehdy na 120 Španělů. Jef Kratochvil, který nám svatbu tehdy fotil, mi říkal, že kdyby nevěděl, že se vdává moje dcera, tak by si myslel, že tam Miloš Forman točí nějaký velkofilm. Ale život ve Španělsku není jednoduchý, navíc se teď Španělsko potýká s hospodářskými problémy, a když je člověk singl, tak tam třeba nedostane hypotéku. Nicméně dcera tam chce zůstat. Má slušnou práci a už je tam za ta léta zakořeněná. Nedávno mi řekla větu: „Matko, mám pocit, že žiji tvůj život a na toho pravého si budu muset počkat jako ty“.

Jaký je v současnosti vztah s vaším exmanželem?

Když se Terezka vdávala, tak jí slíbil, že přijede a odvede ji k oltáři. Nepřijel a oznámil to pár dnů předem. Terezka to tehdy moc oplakala a nakonec ji k oltáři vedl můj současný muž Václav. S exmanželem jsme na dlouho přerušili kontakt. Nicméně, ptáte-li se na mé vztahy s ním, tak asi takhle: nestýkáme se, ale když byl teď vážně nemocný, tak jsem mu tady pomáhala shánět odborníky. Takže v bryndě bych ho nenechala. Shodou životních náhod žije také ve Španělsku. Tereza mu snad už také odpustila, takže se občas vidí.

A váš současný manžel, Václav Kovářík?

Vzala jsem si zase muzikanta. Vašek byl zpěvák, sólista Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, kterého jsem poznala, když jsem pro BROLN moderovávala. Známe se 20 let, je to úžasný člověk. Nejen, že mě neskutečně držel nad vodou při mé nemoci, ale má i krásný vztah s mojí dcerou. Ona ho totiž přijala až po té své slavné svatbě. Do té doby byly jejich vztahy celkem chladné. Zlomilo se to až tím, jak ji vedl k oltáři. Když za ní do Madridu přiletíme, představuje ho svým přátelům jako svého otce. Můj muž je neskutečně dobrý, laskavý a citlivý člověk. Pracuje v Ústavu pro slabozraké a nevidomé v Chrlicích. Je zaměstnaný jako muzikoterapeut a zpívá tam babičkám a dědečkům všechno, co mají rádi. Navíc teď natočil novou desku se skupinou Gajdoši. Muzikou prostě žije. A já s ním.

V Brně se s vámi poměrně často můžeme setkávat v rámci veřejných vystoupení, která moderujete. K jakým kulturním akcím máte sama nejblíže? Jsou některé z nich pro vás srdeční záležitostí?

Moderuji ráda a hodně – koncerty, plesy, je to pro mě adrenalin. Hodně teď spolupracuji s Nadací zdraví pro Moravu doktorky Danuše Spohrové, pořádáme třeba folklorní koncerty „Zpívání pro zdraví“ i besedy o zdraví. Nadace pomáhá nemocným lidem, seniorům, ale i dětem na vozíčku. Já si tam s těmi lidmi povídám, oni si zazpívají, jsou chvíli šťastní a svým způsobem tak splácím dluh svojí mamince, na kterou jsem neměla tolik času, kolik by si zasloužila. Je mi líto, že ve vzduchu zůstala spousta věcí, na které jsem se jí nestihla zeptat. Doma po mamince zůstalo velké album plné fotek a já nevím, kdo na nich je a už se to nikdy nedozvím. To jsou věci, které mě dodnes mrzí, a vím, že už to zpět nevrátím.

Co byste si ve své profesi ještě ráda splnila?

Já jsem vlastně velmi šťastný člověk, moje profese mi dala možnost poznat spoustu báječných a moudrých lidí, mnozí z nich se stali mými přáteli, jsem šťastná v práci u mikrofonu, šťastná v soukromém životě, myslím, že všechny sny už se mi splnily. Toužím jen po tom být zdravá a mít kolem sebe lidi, které mám ráda a kteří mi to oplácejí. A není to jen moje rodina, ale taky ta obrovská, rozhlasová. Možná, že právě té jsem ze sebe dala nejvíc. Možná bych si přála trošku zastavit čas, ale to bohužel nejde.

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: média, moderátor, rádio, rozhlas

Přidej komentář

Komentáře