MUDr. Kristina Höschlová – záchranářka se specializací na horskou medicínu


Jižní stěna Lhotse, 7000m - Mt.Everest 2005
Jižní stěna Lhotse, 7000m - Mt.Everest 2005
03.06.2012 10:28 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Pokud působíte klidně, systematicky a povzbudivě, vaši spolupracovníci získají důvěru v ně samé a pracují také mnohem lépe, než když šíříte zmatek a negativní kritiku." Kristina Höschlová

 

 

 

 

Pro někoho nepředstavitelné, pro jiného přirozené – umět si zachovat v situaci, která vyžaduje okamžité řešení, mimořádnou koncentraci a notnou dávku improvizace. Kristina Höschlová patří k lidem, kterým nic z toho neschází a navíc je obdařena i nemalou cílevědomostí. Pojďme spolu s ní nahlédnout do prostředí, kde o adrenalin rozhodně není nouze.

Kristina Höschelová
Kristina Höschlová

 

Jaké jsou z vaší zkušenosti nejpotřebnější předpoklady pro práci ve vašem oboru?

Vnitřní vyrovnanost, pozitivní myšlení, dobrá schopnost komunikace a týmové práce a schopnost improvizace.

 

Jak hodnotíte potřebnou vybavenost záchranářů v České republice po technické stránce?

Velmi dobře. Materiální vybavení máme ve srovnání se západními zeměmi, kde jsem měla možnost pracovat, stejné, často i lepší.

 

S jakými případy se nejčastěji setkáváte a které patří mezi ty vzácnější?

Vím, že většina laiků si představuje pod záchranářstvím autonehody, skoky z mostu, atd. Takových případů je mnohem méně např. ve srovnání s výjezdy ke starším občanům, kteří trpí těžkými nemocemi, které se zhorší a způsobí život ohrožující stav. Nejčastější jsou tedy srdeční selhávání, dechová tíseň a mozkové příhody. Vzácné jsou naštěstí život ohrožující stavy dětí – z toho máme všichni velký respekt a jsme rádi, že takových případů je málo.

 

Už se vám stalo, že vás nějaká situace skutečně zaskočila a bylo mimořádně složité ji řešit?

U záchranné služby jezdím od roku 1999 a zatím si žádnou takovou situaci nevybavuji. Snad jen jeden případ ve Francii, který vyžadoval opravdu hodně improvizace. Jednalo se o letecký zásah u dítěte v bezvědomí po srážce na sjezdovce. Venku bylo minus deset, přístroje nefungovaly a neměla jsem s sebou sestru, jak jsem zvyklá v Čechách. Chlapce bylo třeba uspat a napojit na dýchací přístroj, který jsme také shodou náhod neměli. Ale i tak se dala situace vyřešit – sice vše trvalo déle, bylo rizikovější, ale chlapce jsme nakonec v pořádku dopravili do nemocnice a on se do týdne uzdravil.

ot. č. 4

 

Daří se vám odbourat stres a oddělit pracovní a soukromý život?

Určitě ano. Já navíc žádný velký stres v práci nepociťuji. Asi bych to nemohla tolik let dělat, kdyby mě zásahy nějak zvlášť stresovaly. Samozřejmě považuji za nezbytné mít v životě dostatek prostoru mimo profesi, to aby se člověk do té práce vždy s chutí rád vracel.

 

Myslí se také na záchranářovo psychické vyčerpání a jeho případnou rekonvalescenci? Jaké v tomto směru jsou u nás možnosti?

U nás zatím nic takového v praxi neexistuje. Vím, že nějaké projekty v tomto směru vznikají, nebo možná i existují, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud zažijete nějakou stresovou událost, stejně se s ní musíte vyrovnat sami – ideálně s pomocí svých kolegů, kteří vám v tomto směru nejlépe rozumějí.

 

Medicína, o které přednášíte, se nazývá urgentní. Co si laik má přesně představit pod tímto pojmem?

Urgentní znamená naléhavý. Urgentní medicína jde napříč všemi medicínskými obory a zaobírá se jen těmi nejnaléhavějšími, život ohrožujícími, situacemi. To je složka odborná. Pak také zahrnuje složku organizační. Lékař – urgentista musí zorganizovat transport, efektivně rozhodnout, kde bude pacient následně léčen a vše navíc šetrně vysvětlit pacientovi i příbuzným. Dále má na starost např. řešení hromadných neštěstí.

 

Která telefonní čísla používáte při své práci nejčastěji?

Číslo operačního střediska (dispečink 155) a čísla posádek, se kterými spolupracujeme. Operační středisko nás pak dále spojuje buď s volajícími pacienty, když máme problém je v terénu najít, nebo s lékaři v přijímajících nemocnicích, to kvůli upřesnění informací o zdravotním stavu nemocného.

 

Mohla byste mě seznámit s obvyklým postupem na nějakém konkrétním příkladu?

U záchranné služby, kde pracuji, funguje tzv. rendez-vous systém. To znamená, že lékař s řidičem jezdí zvlášť osobním autem a u případu se setkává s posádkou záchranáře s řidičem. Lékař je tak rychlejší a flexibilnější, protože ne vždy je potřeba, aby doprovázel pacienta až do nemocnice. Zásah obecně znamená rekognoskaci situace, vyšetření pacienta, zaléčení a transport do nemocnice. V mnoha případech pak spolupracujeme také s hasiči a policií.

 

Máte návod na to, jak se okamžitě dostat z případného zmatku a získat koncentraci, pokud vás z ní někdo vyvede? Nebo naopak, stává se vám, že v tomto směru jste svým kolegům nápomocna?

Je třeba si uvědomit, že pokud lékař je vedoucím zásahu, celková atmosféra se odvíjí od jeho rozpoložení. Proto je tak důležitý společensko-psychologický aspekt práce v týmu. Pokud působíte klidně, systematicky a povzbudivě, vaši spolupracovníci získají důvěru v ně samé a pracují také mnohem lépe, než když šíříte zmatek a negativní kritiku. Na kritické hodnocení je dost času po zásahu. Ve zmatečných a nepříznivých situacích si vždy říkám: „Když neudělám nic, zemře. Když něco udělám, taky asi zemře, ale možná i přežije.“ Člověk se musí zbavit pocitu všemocnosti. Víme, že udělat můžeme leccos, ale nikdy nevzkřísíme všechny mrtvé. Proto je dobré se koncentrovat na to, abychom dělali svou práci, jak nejlépe umíme, ale nebrali na svá bedra celkový osud pacienta.

ilustrační fotka

 

Kdo jsou obvykle lidé, kteří si tento obor zvolí a komu byste ho rozhodně nedoporučila?

Většina záchranářů, se kterými jsem se v životě setkala, jsou vesměs veselí a pozitivní lidé. Každopádně tento obor neuspokojí lidi ambiciózní, kteří touží po kariéře, slávě a bohatství.

 

Váš obor je pravda trochu minoritní. Máte přehled o tom, kolik lidí je u nás pro tuto práci v průměru ročně školeno a jak velké procento z nich najde uplatnění?

O tom, kolik je u nás urgentních lékařů, přehled nemám. Obor urgentní medicína se v České republice postupně osamostatnil až během minulého desetiletí. Mou snahou je, aby se jeho výuka začlenila stabilně na lékařských fakultách jako povinná. To proto, aby o něm lékaři získali povědomí již jako studenti a hlavně proto, aby byli připraveni na řešení naléhavých stavů nehledě na obor, který si po studiu zvolí. Zatím urgentní medicínu vyučujeme jen jako nepovinný kurz, jednání s fakultou jsou bohužel složitá.

 

Kdy a proč jste se začala zabývat horskou medicínou?

To vyplynulo samo. Do hor mě to táhlo odmalička. Nejdřív jsem objevovala Ještěd, Jizerské hory a Krkonoše, v osmnácti letech jsem byla na Mont Blancu a od té doby jsem pak už každoročně vyrážela do vyšších a vzdálenějších hor. V roce 2004 jsem byla prvně na expedici na Khan Tengri na Ťan Šanu jako lékař. Do horské a expediční medicíny mě tehdy zasvěcoval Tomáš Kozák, současný přednosta Oddělení klinické hematologie Fakultní Nemocnice Královské Vinohrady v Praze, který byl např. na expedici na Mt. Everest v roce 1998.

 

Prožila jste sama výškové obtíže při lezení na hory?

Ano, bylo to na Elbrusu v roce 2000. Sice už jsem tehdy o výškové nemoci něco věděla, ale tomu navzdory jsem postupovala velmi rychle nahoru bez pořádné aklimatizace. Chtěla jsem si vyzkoušet, jestli je to s tou výškou pravda. Bylo mi špatně, ale pamatuji si, že mě fascinovalo pozorovat příznaky, o kterých jsem se dosud jen učila.

 

Jaké mohou být důsledky podcenění výškové nemoci, tedy kromě toho nejhoršího, kterým je úmrtí?

Člověka nejdříve bolí hlava, motá se, může zvracet a mít nechutenství. To jsou projevy výškové nemoci. Její závažné formy jsou otok mozku a plic. Při otoku plic je člověk k smrti vyčerpán, má pocit dušení, je fialový a může i vykašlávat růžové sputum. Při otoku mozku nemocný neudrží rovnováhu, je zmatený a upadá do bezvědomí.

 

S jakými zraněními se horolezci vracejí nejčastěji?

S omrzlinami.

 

Máte nějakou osvědčenou dobrou radu pro horolezce, aby jejich expedice dopadly co nejúspěšněji, tedy především bez zdravotních následků?

Osvědčenou žádnou radu nemám – a hlavně nemyslím, že bych já měla horolezcům radit! (smích) Samozřejmě s horolezci někdy konzultuji zdravotní potíže a postupy první pomoci nebo sestavení lékárny. To ostatní je už na intuici, zkušenosti a zdravém rozumu každého z nich.

Jižní stěna Lhotse, 7000m - Mt.Everest 2005
Jižní stěna Lhotse, 7000m - Mt.Everest 2005

 

Jaký je váš názor z pohledu zdravotníka na případy, kdy horolezec leze sám? Setkáváte se s tím, že právě v těchto případech nastávají komplikace, protože není nablízku nikdo, kdo by případně okamžitě pomohl? V jakém počtu lidí doporučujete pořádat horolezecké výpravy?

To se ptáte toho pravého! (smích) Já jsem většinu svých výstupů ve vysokých horách podnikala sama. Všechno má svá pro a proti. Samozřejmě když jste s někým, může vám pomoci, ale také vás někdy může zatáhnout do maléru. Na himálajských expedicích se stává, že od určitého momentu jde nahoru každý sám za sebe. V takových extrémních podmínkách pak zachraňující musí zvážit, nakolik něčí záchrana ohrožuje na životě jeho samotného – zkrátka je lepší, když se vrátí alespoň jeden, než aby tam oba zůstali… Já osobně určitě nezastávám názor, že riziko jakýchkoliv komplikací převažuje u sólo výstupů.

 

Přece jen, necítíte se na horách ve srovnání s muži, poněkud nekomfortně?

Já se s muži zdaleka nesrovnávám. Do hor jezdím kvůli přírodě a sobě samé. Nejsem sportovec, abych v horách dokazovala nějaké výkony a srovnávala se s ostatními.

 

Tvrdíte, že horolezce poznáte podle tváře. Vysvětlíte mi, jak přesně?

(smích) Nevysvětlím!

 

Jaké předpoklady by podle vás měl správný horolezec mít?

To se budete muset zeptat spíš nějakého horolezce! (úsměv)

 

Mluvíte o volbě své profese jako o poslání?

Ani ne. Já za poslání považuji obecně život každého člověka – od dětství až po jeho konec, nehledě na to, jakou má profesi.

 

Jaký potenciál jste v sobě za dobu své praxe objevila?

Radovat se z práce, která je mi zároveň obživou. A pak i schopnost diskutovat, komunikovat, sebereflektovat – to se člověk učí celý život.

 

K jakým zamyšlením vás vaše práce přivádí?

Mám pocit, že se skrze záchranářství často dotýkáme ryzí, holé lidskosti. Lidi odkrýváte v jejich nejintimnějším prostředí, v jejich nejslabších chvílích. V takových momentech opadnou všechny masky společenského postavení, majetku či původu a najednou si uvědomíte, že jsme všichni stejně zranitelní.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv MUDr. Kristiny Höschlové

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jižní stěna Lhotse, 7000m - Mt.Everest 2005
Kristina Höschelová
ot. č. 4
ilustrační fotka


Tagy: cestování, horolezectví, medicína, mezinárodní vztahy, psychologie, záchranná služba

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. – kardiochirurg, přednosta Kardiocentra IKEM
Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. – kardiochirurg, přednosta Kardiocentra IKEM

31.01.2019 | „Život je krásná pestrobarevná vitráž a je jen na nás, kolik těch sklíček pestrosti necháme ...


RNDr. Josef Šmarda – imunolog
RNDr. Josef Šmarda – imunolog

26.11.2018 | Vědec a vizionář, který svůj profesní život zasvětil imunologii. Je zakladatelem aplikované ...


Martina Dvořáková – výživová poradkyně KetoDiet, specialistka na redukční diety
Martina Dvořáková – výživová poradkyně KetoDiet, specialistka na redukční diety

23.10.2018 | Zdravé stravování ovlivňuje celý lidský život. Své o tom ví Martina Dvořáková, rodačka z Pardubic, ...


Prof. MUDr. Jan Mareš, Ph.D. – neurolog
Prof. MUDr. Jan Mareš, Ph.D. – neurolog

14.04.2018 | Profesor Mareš působí jako lékař, zástupce přednosty Neurologické kliniky Fakultní nemocnice ...


MUDr. Dušan Záruba - primář Ústavu estetické medicíny v Praze
MUDr. Dušan Záruba - primář Ústavu estetické medicíny v Praze

31.01.2018 | Plastické operace jsou globálním masovým fenoménem. Lidé se za ně přestávají stydět, celebrity ...