Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. – kardiochirurg, přednosta Kardiocentra IKEM

31.01.2019 10:59 | redakce

„Život je krásná pestrobarevná vitráž a je jen na nás, kolik těch sklíček pestrosti necháme rozzářit.“ Tak zní oblíbené motto světové uznávaného kardiochirurga. Jeho práce je pro něj srdeční záležitostí. Už 45 let. V r. 1991 vykonal svou první transplantaci srdce. Od r. 1995 je přednostou celého kardiocentra IKEM. O dva roky později mu byl udělen titul nejlepšího manažera zdravotnictví. Uvědomuje si, že největším pracovním úspěchem je dobře sestavený kolektiv. A že šéf by se měl vždy umět učit od svých kolegů. Jan Pirk je profesionál, vášnivý sportovec, milovník automobilů a ambasador Autosalonu Kopecký. Usměvavý gentleman, kterého málokdy potkáte bez motýlku.

 

Jste známý nošením motýlků. Jde medicína ruku v ruce s etiketou?

Oblékat bychom se měli podle významnosti příležitosti. Když jdete k lékaři, a tím spíše na srdeční operaci, jde ve vašem životě o velkou událost. Není to, jako když si jdete do samoobsluhy koupit pět rohlíků. A když vidíte, že i ten lékař tomu dává tu důležitost, že je slušně oblečený a že se s vámi nebaví v prádle, ve kterém se válel na jednotce intenzivní péče, tak už to dodá pacientovi mnohem větší důvěru. Myslím si, že lidi se k sobě mají chovat hezky.

 

Jaké schopnosti a silné stránky musí mít kardiochirurg, aby odváděl svou práci dobře?

Kardiochirurg by měl být člověk, který má dobrou fyzickou zdatnost. Musí mít smysl pro velice pečlivou práci, protože věnčité tepny, které opravujeme, mají 1 až 2 milimetry, a to napojení nejenže nesmí krvácet, ale nesmí se ani uzavřít. Musí být velice precizní. A musí být rychlý. Protože když například opravujete zlomenou kost, tak není takový spěch. Ale když pracujeme na srdci, tak ho zastavíme na dobu co nejkratší a musí se pracovat rychle. A musí se umět rychle rozhodovat, pokud možno správně. (úsměv) A také musí vydržet stát hodiny a hodiny u operačního stolu.

 

Co je pro vaši práci v IKEM nejdůležitější?

Nejdůležitější je kolektiv. Tým, který jsme tu budovali mnoho desítek let. To, že ten tým funguje perfektně, takže jsem s klidným svědomím vedení kliniky předal svým žákům a sám zůstal jen dohlížejícím šéfem, který už jen má na starosti operování a psaní knížek.

 

Jaký byl postup při sestavování týmu?

Práce s lidmi je to nejdůležitější. Když chcete sestavit tým, nemůžete v něm mít povahově samá Áčka. To jsou lidé, kteří srší nápady, ale nedokážou je zrealizovat. A dříve či později by se začali vraždit. Potřebujete mít v týmu také lidi, kteří jsou výbornými pracanty, a když dostanou úkol, tak ho perfektně splní. A to se musí skloubit.

 

A pravidlo, kterého se s týmem držíte?

Šéf si od svých podřízených musí nechat líbit víc než oni od něj, když chce, aby to dobře fungovalo.

 

V IKEM pracujete 45 let. Jste přednostou celého kardiocentra. Za co všechno jste při své práci zodpovědný?

Především sám za sebe. Zodpovědnost já deleguju. Kardiocentrum má cca 550 zaměstnanců. Všechny je neznám, nejsem takový centralistický šéf. V čele máme dobré manažery čtyř klinik a pracovišť, a já jim deleguju jejich pravomoci. A když to funguje, tak oni mají tu zodpovědnost za své kliniky. Oni to vedou dobře.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Vstávám v 5:27 a cvičím 20–25 minut. Nachystám si snídani – snídám sklenici mléka nebo podmáslí, chleba s máslem a džemem a jablko. Za pět minut půl sedmé odjíždím do práce, zhruba ve tři čtvrtě sem přijedu, jdu na pooperační oddělení, potom jdu sem do své kanceláře, tady vyřizuju poštu a v půl osmé máme hlášení. Po hlášení se vrátím sem, kde na mě někdo čeká. Na sál odcházím zhruba před devátou hodinou, skončím operaci, jdeme na oběd. Po obědě mám vizitu. A po vizitě se věnuju psaní, čtení. A večer jdu plavat, běhat nebo jezdím na kole. Případně někdy jdu na koncert, do divadla. A zhruba v jedenáct chodím spát.

 

Spíte tedy šest a půl hodiny...

Ano. Někdy bych se rád natáhnul i po obědě. Ale to nejde. 45 let o tom sním. Můj strýc, který pracoval v IKEM jako rentgenolog – ti měli zkrácenou pracovní dobu a dělali 6 hodin denně – mohl jít domů ve tři.

 

Jak probíhá vaše příprava na operaci po technické i psychické stránce?

Nemám žádné rituály, nechci se tím zbytečně svazovat. Každé odpoledne před operací si povídám s pacientem, kterého druhý den budu operovat. Podívám se do jeho chorobopisu na jeho nálezy a proberu s ním, co mu navrhujeme, a co, proč a jak budeme dělat. Se členy týmu si stručně probereme danou operaci, protože 90 procent operací jsou rutinní věci. Pokud se jedná o výjimečnou operaci, tak si celý tým sedne a řekneme si: budeme to dělat takhle, protože a tak dále. A den před operací nechodím na večírky.

 

Dle statistik máte už ve svém profesním životě vykonáno zhruba 7 000 operací srdce a kolem 300 transplantací srdce. Zaskočí vás ještě někdy tréma či strach?

Před operací se nikdy nesmíte bát, nesmíte mít trému. Ale ke každé operaci musíte mít respekt. A respekt získá dobrý chirurg tím, že čím jste zkušenější, tak si troufáte na složitější a složitější případy a pak dostanete za uši a ono vás to vrátí na zem. Výkonnostní křivka chirurga jde ve vlnovkách. Stoupá, stoupá. Strach mít nesmíte, ale respekt ano.

 

Cítíte tlak a větší odpovědnost, když operujete veřejně známou osobnost? Mezi vašimi pacienty byli například Václav Havel, Karel Gott, Juraj Jakubisko...

Tlak na člověka je, ale já už jsem si na to zvyknul. Když operujete tzv. VIP pacienta, nesmíte zkoušet dělat něco jinak. Každému pacientovi děláte tu operaci nejlépe, jak to jde. A když to zkoušíte dělat jinak, tak to můžete udělat jedině hůř. Je to operace jako každá jiná.

 

Utkvěla vám některá z operací v mysli?

Těch je celá řada. Operace, které byly komplikované. Nadosmrti si budu pamatovat na hasiče Jakuba Halíka, kterému jsme s týmem v roce 2012 nahradili srdce dvěma čerpadly. Bohužel během doby, kdy byl po šesti měsících zařazen do čekací listiny na transplantaci, se nevyskytl žádný vhodný dárce a došlo k rozvoji těžké plicní infekce, na kterou nemocný nakonec zemřel.

 

Vede mě to k otázce na Nadační fond Jakuba Halíka, který vznikl pod záštitou IKEM. Můžete mi o něm povědět více?

Program mechanických srdečních podpor je finančně velice náročný a ne vše je hrazeno z všeobecného zdravotního pojištění. Abychom umožnili co nejvíce pacientům mít mechanickou srdeční podporu a zároveň umožnili mladým lékařům vzdělávání, založili jsme tento fond, který slouží k zlepšení péče o pacienty na těchto podporách a ke vzdělávání zdravotnického personálu.

 

Jedním z benefičních projektů, které vznikly a podpořily činnost fondu, je i kalendář realizovaný ve spolupráci s Autosalony Kopecký. Proč právě s nimi?

Již několik let, myslím pět, s výborným fotografem panem Šourkem, děláme nadační kalendáře, které jsou každý rok věnované nějaké nadaci. A každoročně hlavním tématem kalendářů byly motocykly či automobily, veteráni a jednou také Praha. A z toho důvodu letos padla volba na Nadační fond Jakuba Halíka pro Kardiocentrum IKEM.

 

Svými výkony a prací jste posunul světovou medicínu. Jakými dalšími kroky podporujete zvyšování její úrovně?

Lékaři se k nám jezdí učit. Zaváděli jsme např. transplantační program v Kazachstánu. Teď pojedu přednášet do Minsku, ti se u nás také učili a začali úspěšně transplantovat srdce. Jsme školícím centrem pro celou Evropu a Asii pro umělá srdce. Operoval jsem a ukazoval jsem jim složité srdeční operace v Káthmándú v Nepálu. Snažíme se pomáhat spíše takto. Když my jsme byli u nás ve srabu předchozího režimu, tak nám velice pomohli Američani. Já jsem tam mohl pracovat a naučit se tu moderní kardiochirurgii. Takže považuji za svou povinnost, abychom teď my pomáhali těm, kteří to potřebují.

 

Jaké jsou pro vás největší zlomy, které utvářely vaši profesní cestu?

První profesní zlom přišel po promoci, kdy jsem neměl místo. Měl jsem přislíbenou práci na interně na Žižkově. Ale protože jsem nebyl v SSM, závodní organizace mi řekla, že mě nevezmou. A tím jsem se dostal k chirurgii. Já jsem chtěl dělat kardiologii. Pak jsem nastoupil v Nymburku k výbornému primáři, kde jsem se naučil základy. A další zlom byl, když jsem byl v roce 1974 na základě konkurzního řízení přijat jako tzv. řádný vědecký aspirant na kliniku kardiovaskulární chirurgie do IKEM k panu profesoru Hejhalovi.

 

Jaká byla vaše cesta k medicíně?

I když jsem čtvrtá generace lékařů u nás v rodině, nikdy jsem nechtěl být lékařem. Toužil jsem být námořním důstojníkem. A plout jako kapitán na zaoceánských lodích. Ale protože vysoká námořní škola se studovala tenkrát jen v Oděse a mluvil jsem s jedním studentem, který mi řekl: „Neblbni, tam nechoď, je to příšerný. Pět let tvrdý vojny, mizerný žrádlo, vypadají ti vlasy, zkazí se ti zuby.“ Tak jsem se rozhodnul studovat medicínu s plánem jezdit jako námořní lékař na lodích. Ale jakmile začnete studovat medicínu, zjistíte jak je krásná, začnete se jí věnovat a moře vám zůstane už jen jako koníček.

 

Jaké zkušenosti vám dala studia v zahraničí? Praxi jste získal například v New Orleans...

Byl jsem se učit ve Spojených Státech a tehdy byla americká kardiochirurgie úplně někde jinde. Naučil jsem se mnoho věcí, které bych se tady učil tak dvacet let, například dávkování léků pomocí infuzních pump, které tady nebyly. Nebo počítačové programy, které ukazovaly, jak srdce funguje, rezistence cév apod. Operovalo se mnohem jemnějšími nástroji. A ohromné bylo od mých šéfů, že mě tady nechali pracovat, přestože jsem uměl i mnohem víc a oni se to ode mě naučili.

 

Čemu se teď věnujete?

Aktuálně se kromě operační rutiny věnuji dokončení učebnice kardiochirurgie. Jde o učebnici pro lékaře ostatních odborností a eventuálně pro studenty medicíny nebo pro zdravotnické techniky. Lékaři v terénu se starají o pacienty, kteří měli srdeční operaci a starají se o ně z pohledu své odbornosti. Například když přijde pacientka ke gynekologovi a řekne mu, že je po náhradě srdeční chlopně, tak aby daný lékař věděl, co vše může udělat, jaké léky dát a které vysadit.

 

Jak dočerpáváte po práci energii?

Energii dočerpávám během, sportováním. Je to ohromný relax. Ty stresy, které v sobě máte, které se ve vás nashromáždily za operace, kompenzujete sportováním. A čím víc jsem utahaný, tím spíš se jdu proběhnout a všechno ze mě spadne. Vyplavíte si endorfiny a je vám dobře.

 

Jaký máte vzkaz a radu pro studenty, kteří se rozhodli studovat medicínu?

Řekl bych jim, že si vybrali to nejkrásnější zaměstnání. A musí ho dělat s láskou. Jde o práci, která se nemá dělat systémem „Děkujeme, odcházíme“. Medicína se nedělá od půl osmé do čtyř. Medicína se dělá tak, jak to potřebuje daný pacient. A řekl bych jim, že mají velkou výhodu, že nikdy nebudou nezaměstnaní. Protože o dobré doktory je vždy nouze.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Anna Beránková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Vytvořeno ve spolupráci:

IKEM www.ikem.cz

Autosalony Kopecký www.kopecky.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Komentáře