Jadran Šetlík - umělecký fotograf

27.11.2014 11:10 | Michaela Lejsková

Rodiče známého fotografa, vystudovaná filoložka a novinář, přivítali svého syna na svět v italském Terstu, kde žil prvních pět let svého života. Až později se přestěhoval do Prahy, s italskou a slovinskou jazykovou výbavou, a začal se učit česky. Praha se stala jeho domovem, ale do Itálie se ještě mnohokrát vrátil a zásadně ovlivnila jeho profesní kariéru fotografa. Aktuálně se věnuje tvorbě portrétových fotografií, které bez jediné retuše a digitalizace aplikuje speciální metodou na plátno, aby tak uchoval obraz rozličných osobností pro další generace naprosto unikátním způsobem.

Hledání své parkety ve fotografii máte již za sebou. Jaký byl váš vývoj?
Po dobu své fotografické kariéry jsem prošel nejrůznějšími žánry. Na jejím samém začátku jsem se stal snad nejmladším římským paparazzim. Bylo mi tehdy 14 let – první a současně osudovou hvězdou, která prošla před mým fotoaparátem, byla Claudia Cardinale. Právě ona předznamenala moji budoucí kariéru. Pak následovaly další – Brigitte Bardot, Raquel Welch, Anthony Quinn, Peter Sellers, Tony Curtis, ale i Robert Kennedy a řada dalších.
V pozdější době jsem se krátce zabýval reportážní fotografií, později architekturou, designem, průmyslovou fotografií a konečně oblastí, která mi byla nejbližší, a to byla reklamní a módní fotografie. Právě tady vznikla celá řada kalendářů i reklamních kampaní pro nejrůznější české i zahraniční firmy. Nejbližší proto, že jsem mohl pracovat se živými modely. To mi zůstalo dodnes, i když už v jiné podobě.

Ohlížíte se za tím?
Ohlížím a rád. Často a s melancholií vzpomínám na své začátky. Nedávno jsem se potkal po 45 letech právě s Claudií Cardinale. Ukazoval jsem jí fotografie z té doby a vykládal, jak se stalo, že jejím přičiněním dnes dělám to, co dělám. Oba jsme se u toho pěkně pobavili i zasmáli.

 

Dnes ale děláte úplně jiný žánr. Jak a kdy vás napadl?
Ano, dělám. Po mnoha letech v oblasti reklamy jsem si řekl, že se chci zabývat fotografií, která nebude platná jen krátkodobé komerci. Fotografií s nadčasovým přesahem, tedy portrétní fotografií. Portréty, které budou předávány z generace na generaci. Tak, jak tomu bylo v dobách minulých, kdy se lidé nechávali portrétovat malíři. K této příležitosti jsem vytvořil Galerii Milenia Jadran.

 

Čím se tato vaše galerie vyznačuje?
Pod tímto názvem vzniká celá řada galerijních projektů. Jmenovat mohu například Osobnosti naší vlasti – odkaz budoucím generacím, Významné osobnosti české medicíny, Galerii veteránů R.A.F., Andělské portréty, Lica Rossii – Tváře Ruska, Galerii veteránů Velké vlastenecké války, Galerii osobností Czech Top 100 a jiné... Jedná se vždy o tematické soubory portrétů významných osobností nejrůznějších profesí i zemí.

 

Vy však neděláte pouze portréty osobností…
Ne, rozhodně nedělám. Velmi často ze zabývám rodinnými i dětskými portréty, soubory portrétů celých dynastií, portfolii podnikatelů a manažerů. Ze všech jmenovaných pak většinou vznikají obrazové portréty nejrůznějších formátů.

 

To jsou ty na plátně?
Ano. Je to technologie, která sjednocuje všechny druhy portrétů, které dnes dělám.

V čem je zvláštní, unikátní?
V první řadě je to plně ruční proces od začátku do samého konce. Fotografuji na klasický film, který vyvolávám, nikoliv digitálně. Tak vznikají první náhledové fotografie. Z těch pak buď sám, nebo společně s klientem vybírám nejlepší záběry. Z hlediska kompozice, světla a hlavně výrazu.
Následně se vybraný záběr zvětšuje na fotografický papír a vyvolává klasickým mokrým procesem. Když je fotografie hotová, přichází technicky nejnáročnější část procesu, kterou je přenesení fotografické emulze na malířské plátno. Následuje vypnutí plátna na takzvaný blind rám. Nakonec takto připravenou fotografii opracovávám povrchově štětcem. Speciálním gelem, který používám, získávám plastičnost i hloubku portrétu, který se v tuto chvíli už podobá více obrazu malovanému starými malíři. Pak už zbývá jen obraz signovat a zvolit vhodný rám. Každý takto vzniklý fotografický obraz je originál.

 

Kdy vás tato technika poprvé napadla?
Před časem jsem dostal nabídku vystavovat v jedné velmi prestižní světové galerii. Chodil jsem se tam dívat na vystavované obrazy včetně portrétů malovaných starými mistry a zrodila se ve mně touha se k nim technicky přiblížit. A tak jsem začal přemýšlet. Podařilo se mi to nakonec pomocí jednoho starého technologa přes fotografii. Trvalo rok, než se vše začalo dařit. Mezitím jsem to už nejednou chtěl vzdát…

 

Jsou k aplikaci určena speciální plátna a jsou některá plátna naopak úplně nevhodná?
Neřekl bych. Pochopitelně mám určitá plátna, na která jsem si zvykl a se kterými se mi dobře pracuje.

MUDr. Bohdan Pomahač s rodinou 

 

Je podmínkou mít konkrétní fotoaparát?
Rozhodně není. Podmínkou je snad jen mít fotoaparát na film. Ale teď mluvím jen o tom, co já dělám.

Kolik fotografií je potřeba udělat, aby vznikla jedna výsledná?
To je velmi různé. Někdy stačí půl filmu, jindy nestačí tři filmy. Nikdy na to při fotografování nemyslím. Fotografuji tak dlouho, dokud nemám pocit, že mám ve fotoaparátu to, čeho jsem u dané osoby chtěl docílit. Krásné u filmu je, že výsledek vidíte až po jeho vyvolání.

Takže máte doma fotokomoru?
Ano, takovou trochu větší. Ale už ne doma. Na vyvolávání fotografií v koupelně už jen matně vzpomínám… (smích)

 

Vzniká většina fotografií v ateliéru? A jaké procento venku?
Skoro všechny vznikají v ateliéru. I když cestuji po světě, vozím si s sebou mobilní
studio. Málokdo pozná, kde vznikl ten či jiný portrét. V pražském ateliéru je to pro mně pochopitelně nejkomfortnější. V exteriéru fotím jen výjimečně, ale někdy pochopitelně také.

 

Jste schopen vytvořit portrét na plátně i mimo domov?
To rozhodně ne. Je k tomu zapotřebí dost složité a nepřenosné technické zázemí.
Fotografovat mohu kdekoliv na světě, ale přenos fotografie na plátno dělám pouze
ve svém pražském ateliéru.

 

Kolik potřebujete k vytvoření portrétu světel?
Zásadně používám jeden světelný zdroj. Pochopitelně světla mám různá. Každé má svůj specifický charakter a vytváří svoji atmosféru.

Je pravda, že vůbec neretušujete?
Je. Dnes se retušuje ve photoshopu. Ten já nepoužívám, jelikož ani nemám jak. Mám však při fotografování s sebou svůj vždy „živý photoshop“ v podobě své manželky Gábiny, která jako vizážistka a stylistka každého před fotografováním pečlivě upraví. Líčení, vlasy, oblečení. Práce musí být udělaná velmi pečlivě, protože když je fotografie hotová, už nic opravit nejde.

MUDr. Bohdan Pomahač

 

Jak se má váš klient na focení připravit? Co potřebuje vědět, mít s sebou, když přijde za účelem získání portrétu?
Vždy, pokud je to jen trochu možné, se s klientem scházíme nějaký čas před fotografováním. Jednak proto, abychom v den fotografování před sebou nestáli poprvé, jednak aby se dozvěděl vše potřebné k vlastnímu fotografování. Dostane se mu od nás informace ohledně výběru oblečení, doplňků, jak si nechat od vlastního kadeřníka upravit, obarvit nebo ostříhat vlasy, jakou zvolit manikúru, a tak podobně. Je to velmi důležité především proto, aby se klient v den, kdy přijde na fotografování, cítil komfortně. To je už polovina úspěchu! Vnitřní rozpoložení člověka je to nejdůležitější. Jako v zrcadle se pak odráží na jeho zevnějšku. A aby se v průběhu fotografování cítil dobře, to je už úloha naše, moje a Gábiny. Často se nám stává, že klienti poté, co si už odnášejí hotové obrazy, vyjadřují radost nejen nad hotovým dílem, ale současně přiznávají, že to pro ně byl naprosto nevšední a nezapomenutelný zážitek.

 

Jak dlouho takové focení trvá?
Záleží na tom, kolik lidí se současně fotografuje, jestli jedinec, nebo rodina. Také záleží na zadání, rozsahu požadovaného portfolia. U samostatného mužského portrétu můžeme počítat zhruba se dvěma hodinami. U ženy jsou to čtyři hodiny, u rodinného portrétu, kdy se zpravidla fotografují i samostatně jednotliví členové rodiny, je lepší v ten den už nic neplánovat.

 

Stává se, že to nevyjde a musíte fotit znovu?
Zatím se to naštěstí nestalo. (smích) Ale jak jsem již zmiňoval, fotografuji tak dlouho, dokud nevidím, že „to tam mám“. Proto se i u takzvaného „dřeva“ vždy jeden dobrý záběr najde.

Miroslav Zikmund

 

Máte svoji technologii patentovanou?
Nemám. Každému s chutí doporučuji, ať si to zkusí. Myslím, že brzy pochopí, oč je fotit na digitál a tisknout plotrem rychlejší a jednodušší. (smích)

 

Na jakých neobvyklých místech se vaše plátna objevila?
Tak například na zaoceánské lodi Queen Mary kotvící na Long Beach v Los Angeles, nebo uprostřed Sibiře.

Ivana Trumpová

 

Kam všude do zahraničí vás vaše obrazy přivedly?
To bych se musel podívat do svého životopisu, jehož součástí je i výčet mých autorských výstav. Ale pokud si vzpomínám: Itálie, Rakousko, Švýcarsko, Německo, Polsko, Slovensko, Slovinsko, USA, Rusko, Kazachstán, Čína a asi ještě někde jinde.

 

Co přesně se skrývá pod názvem projektu Osobnosti naší vlasti – odkaz budoucím generacím, o kterém jste mluvil?
Když jsem přemýšlel nad názvem tohoto nově vznikajícího galerijního projektu, dlouho jsem zvažoval, jak jej nazvat. Při tomto stávajícím názvu jsem si občas říkal, jestli není tak trochu „staromódní“. Pak jsem si ale současně řekl, že moje portréty jako fotografické obrazy také nejsou žádnou avantgardou, ba naopak. Navíc ztělesňuje moje pocity i to, co chci představit široké veřejnosti. To je galerie skutečných osobností naší společnosti. Ne všichni jsou možná mediálně známí, svým působením však výrazně přispívají k věhlasu místa svého působení, regionu, země. A právě tito lidé si zasluhují, aby o nich věděly i budoucí generace.

foto: Robert Vano

 

Přišel jste na něco zajímavého při styku s tak rozličnou skupinou lidí? Třeba jestli jsou lidé s ohledem na svoji profesi specifičtí?
Přicházím na něco neustále. Je to nesmírně obohacující. Pochopitelně skoro každý člověk, který ve své profesi výrazně vyniká, je současně specifický. A to hned dvěma směry. Já mám však většinou štěstí na ty osobnosti, které jsou specifické tím lepším, pozitivním směrem. (smích)
 

Jak vnímáte u nás jakýsi hlad po umění?
Já jej osobně vůbec nevnímám. Každý si své umění musí umět najít. Nikomu jej nelze vnutit. Na umění také neexistuje recept. Je to čistě pocitová věc. Věc osobních vjemů. V tom je krásné!

prof. Eva Syková

 

Litujete, že jste některé konkrétní osoby nefotil a už to není možné?

Ano, lituji. Pár jich je. Nejvíce mě mrzí člověk, se kterým jsem byl kamarád. Vždycky mi říkal „ty bejku, vždyť je dost času“, a tak jsme focení odložili na příště a v ten den šli raději na skleničku a „pokecat“. Pak jsem mu několikrát volal. Naposledy, už byl v nemocnici, mi řekl: „Ty bejku, už to asi neuděláme…“ Byl to Arnošt Lustig. Dodnes si to vyčítám.
 

Jak se u vás vyvíjel odhad na lidi, který je ve vašem oboru určitě důležitý?
Ano, jiný odhad jsem měl, když mi bylo 20, 30, 50, a jiný mám možná dnes. Přesto se, a asi je to dáno tím, že jsem věčný optimista, snažím lidi vidět pozitivně. Pravda, párkrát se při tom člověk sice zmýlí nebo i spálí, přesto mi to moji povahu ani pohled na lidi nezmění.

Dagmar Havlová a Václav Havel

V tom směru vás jistě ovlivňují vaše děti…

 To zajisté. Mají pro mě obrovský význam a jsou v mém životě velkým motorem i neustálou motivací.

 

Už víte, jak je důležité být dědečkem?
Vím to už celý rok, a to hned dvojnásobně. Je to nepopsatelný pocit, pocit neutuchajícího štěstí spojený s jistou zodpovědností jak vůči vnoučatům, tak všem mým dětem.
Někdy mám pocit, jako bych teprve teď začal naplno žít! A tak doufám, že tu ještě chvilku pobudu, abych nejen stihl vytvořit to nemalé množství portrétů, které plánuji, ale také měl dost času se pověnovat těm mým malým „budoucím generacím“… (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Jadrana Šetlíka

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Alwyn v Karlíně www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Sofie Šetlíková

Komentáře