Jakub Vágner - rybář


Jakub Vágner, foto: Robert Vano
15.08.2016 07:39 | David Zouhar

Ve třetím ročníku studia hry na kontrabas na Pražské konzervatoři se rozhodl vyměnit hudební nástroje za udice a nástrahy. Od té doby se z Jakuba Vágnera stal světoznámý rybář, který procestoval i odlehlé části naší planety. Je držitelem několika světových rekordů v lovu sladkovodních ryb. Propaguje také myšlenku „Chyť a pusť“. „Lidé si samozřejmě mohou od vody odnést ryby. Měli by je ale spotřebovat beze zbytku, jako to dělají minoritní kultury,“ říká.

Jakub Vágner, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Pocházíte z hudební rodiny, sám jste dokonce studoval konzervatoř. Jak jste se dostal k rybaření?

Jak se říká v hudební branži – jako slepý k houslím. Sám vlastně nedokážu říct, kde se to ve mně vzalo. Ale když sáhnu do historie, tak jako první vzpomínku z dětství si vybavuji pohled na vodu a na ryby. Moje rodina byla historicky spjatá s vodou, rybami a rybnikařením, protože můj táta pochází z rodu Vodňanských, předci maminky zase ladili rybníky v jižních Čechách. Ale rodiče mě k rybám nevedli. Takže si myslím, že rybářem se člověk asi rodí.

 

Chodil jste jako malý na ryby?

Jasně. Když jsem byl dítě, bydleli jsme v Průhonickém parku, takže jsem chodil na Botič a na zámecké rybníky, kde jsem prožíval veškeré mimoškolní aktivity.

 

Vzpomenete si na svůj první úlovek?

Byl to desetikilový kapr, který byl v té době pomalu stejně velký jako já. Chytil jsem ho právě v Průhonickém parku na pytlačku, což si ještě starší generace pamatují – takové cívky s vlascem, na kterých byla vyobrazená hlava s otevřenou tlamou štiky. Tak na to klubíčko vlasce a na kus rohlíku na hladině, jak se říká mezi rybáři „na mlaskačku“, jsem tam pod jednou vrbou s romským pytlákem, který byl můj první učitel, ulovil kapra. A určitě patří k nejzásadnějším úlovkům mé kariéry, protože nastartoval mou vášeň pro ryby a pro přírodu.

 

Jakub Vágner, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Vaší první velkou cestou za hranice pak byla Austrálie…

Ano, odjel jsem tam, když jsem opustil konzervatoř. Byl to pro mě velký rozhodující životní milník, protože jsem se tam musel naučit starat sám o sebe. Neměl jsem tam za zády rodiče, musel jsem si vše rozhodnout sám a sám sobě se zodpovídat za své činy. Považuji to za velkou zkoušku dospělosti. Musel jsem si třeba sám vydělávat na živobytí, takže jsem na začátku pracoval v italské restauraci jako umývač nádobí.

 

Co následovalo poté?

Seznámil jsem se s Rexem Huntem, který byl v té době v Austrálii velkou hvězdou. Něco jako po něm Steve Irwin. Hunt měl svou televizní show na Discovery Channel a byl to první člověk v historii, který dal na televizních obrazovkách rybě pusu a pustil ji. Díky němu vznikla celá myšlenka „Chyť a pusť“. Spřátelil jsem se s ním a byl to on, kdo mě motivoval do následujícího života, abych dělal to, co dnes dělám. Abych se vydal na mou životní cestu za snem.

 

Motivoval vás Rex Hunt třeba k natáčení televizních pořadů o rybách?

Určitě byl jednou z hlavních motivací. Spíše to ale byl můj rybářský táta, který mi vysvětlil, že pokud chci uspět v tomto odvětví, tak musím rybaření dostat na obrazovku televize. Říkal, že to budu mít určitě těžší než on, protože Australané mají oceán a tradice sportovního rybolovu na moři je větší.

 

A měl jste to těžké?

Ano. Rybaření bylo sice mezi lidmi populární, ale média to považovala za okrajovou záležitost. Když někdo chytal ryby, oblékal se do maskáčů, aby ho nikdo u řeky neviděl. Nebyl to trendy sport jako dnes, kdy rybaří čím dál více nejenom mužů, ale i žen a dětí. Když jsem se vrátil do České republiky, tak lidé, co se živili rybami, vylovovali vánoční kapry nebo prodávali vybavení v rybářských potřebách. Neexistoval ale nikdo, kdo by se živil chytáním ryb. Bylo to zajímavé tím, že jsem si svou profesi vykopal a stvořil.

Jakub Vágner, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Jak v televizi reagovali na váš nápad s pořadem o rybaření?

Pamatuji si, že jsem hrozně dlouho usiloval o schůzku. Na ní mi pak řekli, jestli pořadem o rybách myslím, jak se pojede kolem Vltavy, a pod Karlovým mostem se natočí lidé s nahozenými pruty, kteří mrznou, za šest hodin nic nechytí a jedou domů. Nevěřili, že to bude někoho bavit. Říkal jsem jim, že přesně to chci natáčet, ale může to být i adrenalinové. Jde o úžasný čas strávený v přírodě. Není to jen o chytání ryb, ale i o tom, že rybář musí o přírodě jako celku vědět hrozně moc. Jenže to byla doba, kdy lidé byli přírodě mnohem blíže. Počítače toho moc neuměly a mobilní telefony mělo pár lidí. Odcizení od přírody nebylo tak velké. Kvůli tomu se mě ptali, proč by se měl dělat pořad o rybách nebo přírodě, když to přece každý zná.

 

Myslíte si, že kdybyste pořad navrhl nyní, prosadil byste ho do vysílání jednodušeji?

Asi ano. Dnes totiž mnoho lidí po přírodě prahne, ale nemá ji, protože všichni jsou časově zaneprázdnění, nic nestíhají, stále něco řeší a na přírodu nemají tolik času jako před patnácti nebo dvaceti lety. Myslím si proto, že kvůli tomu lidé potřebují tyto zážitky aspoň zprostředkovaně přes druhé osoby.

 

Díky natáčení pořadů jste procestoval velkou část světa. Kde se vám líbilo nejvíce?

Díky České televizi, National Geographic nebo Discovery Channel jsem opravdu navštívil místa, kde se mi tajil dech z nádherných i brutálních okamžiků, které jsem zažil. Většinou totiž cestuji do odlehlých míst. Snažím se jezdit do koutů světa, kde nenarazím na lidi, nebo jen na minoritní kultury a různé zajímavé kmeny. Je ale velmi těžké říct, kde se mi líbilo nejvíc. Každé místo je totiž něčím unikátní nebo nebezpečné. Nemůžu říct, že by bylo místo na světě, kam bych se nechtěl vrátit.

Jakub Vágner, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Pokud byste jedno místo přece jen musel říct…

Tak vždy odpovím, že Česká republika, protože ji miluji, dýchal bych za ni i za Čechy. Pracovně by pro mě bylo jednodušší žít v zahraničí, i profesně bych byl mnohem dál, ale nemám důvod se stěhovat. Česká republika je totiž můj domov a miluji to tady. Z těch exotických destinací pak miluji Amazonii, ve které jsem strávil tři a půl roku života.

 

Rád navštěvujete odlehlá místa. Nebojíte se, že by se mohlo něco stát?

V okamžiku, kdy do těchto míst jedete, musíte počítat s tím, že se něco může stát. Když to řeknu natvrdo, tak existuje šance, že se nevrátíte. Kdo tam jede s tím, že se nic stát nemůže, bude to právě ten, komu se něco přihodí. Nemá totiž k prostředí respekt. Ten je přitom společně s pokorou na těchto cestách strašně důležitý. Prostředí i kultura jsou pro vás cizí, nedokážete se do nich pořádně zařadit, splynout s nimi. Obrovský otazník je i náboženství. To vše je živé prostředí, ve kterém není úplně jednoduché se vždy správně orientovat a malé vybočení může vést k velkému problému.

 

Setkáváte se tedy s potížemi?

Problémy se dějí na každé expedici. Ale čím více cestujeme, tím více poznáváme jednotlivé kultury a prostředí a jejich specifika. Se svým štábem už jsem schopný na to mnohem lépe reagovat. Je to opět teorie versus praxe. Můžete přečíst sto knih a vidět sto dokumentů, získat si na internetu veškeré informace. Ale pak tam jedete a zjistíte, že je to v mnoha případech zcela jinak. Saháte si na živé prostředí a to vám dá nejvíce.

 

Je tedy asi i důležité mít kolem sebe spolehlivé lidi…

Už mnoho let točím se stejným štábem, protože jsme naprosto sehraní. Přátelíme se, kluci jsou loajální a zažili jsme na expedicích dobré i zlé. Moc tedy nechci točit s jinými lidmi, i když jsem to občas dělal, pokud jsem musel. Ale na cesty se nemůže vydat jen tak někdo. To, že je někdo špičkový kameraman, neznamená, že ustojí prostředí, že je dobrý člověk. A to, že je dobrý člověk a nebude mu vadit prostředí, neznamená, že to zvládne dobře natočit. Musí se tedy protnout spousta věcí. Člověk musí být výborný nejen profesně, ale i lidsky a nesmí to dělat jen pro peníze. Kdyby to dělal jen pro ně, bude to na práci hrozně vidět. Tak jako mě baví rybaření a příroda, tak tito kluci milují přírodu úplně stejně. Jen místo rybářského prutu drží kameru nebo mikrofon. Ale cíl máme společný. Natočit nádherný dokument, který udělá radost lidem.

Jakub Vágner, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Mluvil jste o tom, že jsou lidé nyní od přírody odcizení. Chcete ji nějak znovu přiblížit mladším generacím?

Momentálně je mou největší ambicí věnovat se mládeži. Loni jsem pro Českou televizi natáčel s jedenáctiletou Aničkou a desetiletým Lvíčkem čtrnáctidílný seriál pro děti S Jakubem v přírodě. Když jsme s ním začínali, nevěděli jsme, jestli nás to bude bavit a naplňovat. Říkal jsem klukům, abychom to zkusili. Dnes se všichni shodneme na tom, že je to to nejlepší, co jsme kdy mohli dělat.

 

Proč?

Protože pořad má obrovský dopad na děti a první série měla zásah napříč celou škálou věkových kategorií. Samotné nás to neskutečně překvapilo a pochopili jsme, že je to cesta, kterou chceme jít. Děti jsou totiž budoucností nejenom rybaření, ale celé přírody a České republiky. Vrhli jsme se do toho po hlavě a momentálně produkujeme další čtrnáctidílnou sérii, což si moc užíváme.

 

Chystáte kromě toho i další projekty?

Ano, točíme dva velké projekty, nicméně o nich teď nemůžu mluvit. Myslím si ale, že se diváci mají na co těšit.

Jakub Vágner, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Zmínil jste se o myšlence „Chyť a pusť“. V čem spočívá?

V tom, že na ryby nenahlížíme jen jako na kus masa. Naše civilizace se neustále vyvíjí. Už tady neběháme v kožešinách, nestavíme pasti na zvířata… Jednoduše proto, že je zde na každém rohu supermarket, na každém druhém čerpací stanice. Když chceme něco k jídlu, máme to hned. Máme tak život snazší, svým způsobem kvalitnější, ač si tedy nejsem jistý, zda i co se týče štěstí kvalitnější. Když je ale něčeho přebytek, někde musí být nedostatek. A ten je většinou na úkor přírody, kdy porušujeme tenkou rovnováhu. Stejné je to v rybolovu. Před dvaceti lety jsme chytali na bambusové pruty. A dnes, když přijdu do rybářských potřeb, tak pomalu nevím, na co se vše používá. Máme kevlary a nanokarbony, vše je bytelnější, dokonalejší, kvalitnější, hezčí, funkčnější… Už to ale není padesát na padesát v boji rybáře s rybou.

 

Jak to?

Protože kromě vybavení máme i mnohem více zkušeností, technických znalostí a vědomostí o životě a lovu ryb. A právě šanci padesát na padesát jim vrací myšlenka „Chyť a pusť“. Neříkám, že si od vody nemůžeme odnést rybu. Je to ale o tom, abychom si jednou za čas odnesli rybu, kterou skutečně sníme a užijeme si ji. Každý má právo na to dát si rodinnou večeři z úlovků. Ale nemělo by to být tak, že uvažujeme, kolik stála povolenka, benzín na cestu, krmení a vybavení a na základě toho si vypočítáme, kolik kilo ryb musíme chytit, aby se nám to vrátilo. To je špatně.

 

Vy někdy ulovíte rybu třeba na rodinnou večeři?

Naprostou většinu ryb pouštím. Je to dané i tím, že se zaměřuji na velké ryby, které je zcela zbytečné usmrtit. Když chce někdo ryby jíst, měl by lovit ty menší, které spotřebuje beze zbytků, jak to dělají některé minoritní kultury. Ty když vezmou život zvířeti, tak to udělají smysluplně a s respektem a úctou k tomu zvířeti. Není tam žádné plýtvání. Já párkrát za rok chytím candáta, protože je moje rodina miluje. Kdybychom ale zneužívali technologie a znalosti, které máme, proti rybám, za chvíli by ve vodě nic nezbylo a další generace by nám moc nepoděkovaly.

Jakub Vágner, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Zůstaňme ještě u chytání ryb. Jste držitelem několika světových rekordů v lovu sladkovodních ryb…

Ano, mám světový rekord v kategorii All-tackle. Získal jsem ho za nejdelší sladkovodní rybu chycenou na prut z těch, co jsme dokázali změřit. Byl to amazonský druh, který se nazývá Arapaima Gigas. Musím ale říct, že už to pro mě dávno není o tom, že bych se honil jen za rekordy. Dříve jsem to tak měl, říkal jsem si, že chci být nejlepší a chytat ty největší ryby. Ale dozrál jsem a dnes je to pro mě spíše o tom, že si užívám prostředí. Předtím jsem měl úzkou trubku, na jejímž konci jsem viděl velkou rybu. Okolí jsem vnímal jen okrajově.

 

A jak to máte nyní?

Dnes když ráno vstanu a jdu na ryby a po cestě uvidím krásnou scenérii nebo nějaké jiné zvíře, tak se zastavím a užívám si to. Nevadí mi, že mi plyne čas na úkor rybaření. Samozřejmě když přijde obrovská ryba, tak mi to nevadí, to bych lhal, ale už to není má hlavní motivace. Pokud se to stane a myslím si, že by to mohl být světový rekord, tak rybu změřím a zvážím. Ale už ani ne kvůli sobě jako kvůli tomu, abych vůbec zmapoval, jakých rozměrů ryby, o kterých vím, že v příštím století už pravděpodobně nebudou existovat, mohou dosáhnout.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: David Zouhar

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková a Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jakub Vágner, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Jakub Vágner, foto: Robert Vano
Jakub Vágner, foto: Robert Vano
Jakub Vágner, foto: Robert Vano
Jakub Vágner, foto: Robert Vano
Jakub Vágner, foto: Robert Vano
Jakub Vágner, foto: Robert Vano
Jakub Vágner, foto: Robert Vano
Jakub Vágner, foto: Robert Vano

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Marcela Soukupová – pekařka
Marcela Soukupová – pekařka

21.07.2017 | Na mateřské dovolené přemýšlela, jakou práci zvolit, aby mohla pracovní dobu skloubit s péčí ...


Petr Sláma – sommelier
Petr Sláma – sommelier

29.06.2017 | Zásadní zlom v kariéře zaznamenal díky seznámení s majitelem společnosti Merlot d´Or, Zlatkem ...


Sára Hrstková - sommelierka
Sára Hrstková - sommelierka

04.04.2017 | Společnost Merlot d´Or dováží na český trh hlavně velmi kvalitní francouzská vína, pořádá ...


Jan Novák - výrobce plnících a kuličkových per
Jan Novák - výrobce plnících a kuličkových per

07.12.2016 | Jan Novák pochází z Brandýsa nad Labem, kde vystudoval gymnázium a následně dokončil bakalářské ...


Miloš Fic - dostihový fotograf
Miloš Fic - dostihový fotograf

27.09.2016 | Dostihy jsou o atmosféře. Nestačí vyfotit hezký obrázek u překážky, ze snímku musí být cítit ...











Komentáře na Facebooku