Jan Saudek - fotograf

24.10.2012 15:40 | Michaela Lejsková

Tvorba Jana Saudka ovlivnila dějiny světové fotografie, a proto není s podivem, že se o ní učí i na světových uměleckých univerzitách. Jan Saudek se narodil jako druhé z dvojčat. Možná proto vám odvětí, že s pozicí druhého je smířený celý život. Za ničím se nežene, s nikým nesoutěží, o nic se neprosí. Život Jana Saudka měl rozličné příchutě. Část svého dětství prožil za zdmi pražského domu s guvernantkou a domovníkem a část řízením osudu za zdmi koncentračního tábora Osvětim, kde byl jeho osud a osud bratra Karla na nějaký čas v rukou doktora Mengeleho a německých bezpečnostních složek SS. O tom, co se tam dělo, Jan Saudek nemluvil nikdy v žádném svém rozhovoru. Jeho život byl jistě plný proměněných příležitostí, ale také mnoha ústupků a neuznání. Možná právě proto, že nemá v povaze prosazovat se. Fotograf je bezesporu jedním z umělců obdařených genialitou, která pochází ze základních principů našeho bytí, jeho slova jsou otevřená a přímá. Přesto, nebo právě proto, je společností přijímán rozporuplně. Výdělky za jeho prodaná díla šly do milionů korun, ale on sám osobně nikdy žádnou fotku neprodal. Věnoval miliony ze svých vyprodaných výstav na různé charitativní účely. Vzpomenu kupříkladu období, kdy na léčbu rakoviny daroval šest milionů dvě stě tisíc, výtěžek z jediné své výstavy. Dnes žije skromě, zbaven autorských práv a prostředků, které za ně získal. Žádná z fotografií, které dnes vyfotí, mu dle autorských práv nepatří. Není šťastný, ale jeho život je smutně krásný. Vzdor osudu je jeho nejlepší čas právě teď.

 

Jana Saudka jsem oslovila formálním dopisem v ofrankované obálce. Později jsem ještě více porozuměla, proč tento poněkud archaický způsob byl nejlepší, jaký jsem mohla zvolit. Na náš rozhovor mi zůstala překrásná vzpomínka. Mistr coby opravdový gentleman mě vyzvedl na smluveném místě a pozval do své pracovny. Oblékl si slušivé sako, nabídl mi své křeslo, uvařil kávu a k ní nalámal hořkou čokoládu. Voněla po pomerančové kůře. 

 

Jak podle vás vypadá ideální dopis? (pozn.: Jan Saudek přináší několik obálek, které jsou zdobené překrásnou grafikou)

Píšu dopisy, na které nejsou odpovědi. Stovky, tisíce dopisů. Tenhle je pro mého syna... Smím vám, krásná Michaelo, napsat takovéhle psaníčko, aniž bych od vás něco očekával, nebo žijete s přítelem, který bude zuřit, když vám přijde takový dopis, ačkoliv nebude milostný?

 

Z čeho, podle vašeho mínění, pramení obava žen, možná i mužů, že po nich budete něco chtít?

Ženy očekávají něco naprosto jiného, než jim obyčejně muži mohou nabídnout, nebo po nich budou chtít. Kdybyste byla moje dcera, tak bych vás před některými muži varoval, zvláště ženatými. Ale jste jen moje milá redaktorka, tak se musím tvářit, že mi do toho nic není. Ale dojem na mě děláte čím dál větší a větší, protože na mě děláte čím dál větší a větší dojem! (smích) Jste milá, dochvilná, elegantní a k tomu ještě mladá... Mě se teda nelíbí mladé dívky. Ta mladá dáma, co jsem ji dnes cestou za vámi potkal a poznal, ta mi před dvaceti lety doručila první penzi. Přesně jsem si ji pamatoval proto, že jsem se chtěl seznámit s její matkou, která byla velice prdelatá. Víte co znamená ten výraz? To je to, co vy nemáte. (smích) A ona užasla, že si ji pamatuji jménem! Klára. Krásné jméno. Ochutnejte čokoládu. Je čerstvá. Ono se to tady dlouho neskladuje... O čem bude náš dnešní rozhovor? O lásce?

 

Stěžejním tématem rozhovoru bude vaše profese.

Ale já nemám žádnou profesi. Byl jsem jednou rozkošnou moravskou dívkou ochuzen o svoje negativy, čili nemohu pracovat a vydělávat nějakou tu desítku milionů ročně, takže žiji skromně. Byl jsem chudý před padesáti lety a jsem chudý i teď. To učí pokoře, být chudý. Už jsem se moc naparoval! Kupoval jsem holkám nová auta a hrací skříňky... a za poslední roky jsem koupil jen dvě auta a z toho je vidět, že už jsem na mizině a vyšeptalý. Ani už nemám, koho bych se bál.

Není nic, na čem byste lpěl?

Lpím na tom, co mi dává ženské tělo. Nelíbí se mi mladé ženy, přes ně přestupuji na jejich matky. Je to zvláštní, protože tělo se fyzicky mění. Nikoliv duch. Na hrazdě už to vidím, že to není ono.

 

Provozujete ještě nějakou jinou fyzickou aktivitu pro udržení kondice?

Takové žvásty o tom, že kolik toho chlap vydrží... Podívejte se, já jsem třikrát v životě opravdu promiloval celou noc, a to myslím promiloval v tahu. Ve všech případech už jsem byl starý. Jednou mi bylo třicet, pak kolem padesáti a pak na začátku devadesátých let. A to už si žádá výbornou fyzickou přípravu. Dáma odešla ráno do úřadu a já jsem se ještě dlouho vzpamatovával... Ale skoro každý český muž si myslí, že je skvělým milencem. Jenže houby s octem na kyselo... (úsměv) Ve fotografování si věřím, ale v milování nebo řízení auta, to sám sebe považuji za žalostný průměr. Ale jsem zodpovědný. Možná, že jste se mnou při jízdě autem měla pocit nejistoty, ale já jsem se kvůli našemu rozhovoru včera výjimečně neopil.

Vy byste to nepoznala, ale nebylo by fér, abych přišel nějak zkroušený a dokonce se dopustil nějaké vážné chyby při řízení motorového vozidla. Pustíme si ještě nějakou hudbu? (pozn.: při společném procházení velkých štosů CD mě jedno zvláště zaujme)

Rachmaninov?
Na tom se shodneme!

 

Hledal jste vždy něco v člověku, kterého jste fotografoval?

Miláčku, po těch posledních letech potahování po soudech, ochuzení a ošizení, tak mě přešlo hledání něčeho v lidech. Za posledních sedm, osm let fotím, jen abych uživil své tři malé děti, pro peníze. Což jsem nikdy nedělal. A jde to vidět, nejsou dobré. Nejsou vysloveně udělané s představou honoráře, ale chybí tam ten zápal, ten nepředstíraný obdiv! Možná za dalších šedesát let budou tyhle fotky k zapamatování, ale to já už tady nebudu, abych to mohl posoudit. To budete moct posoudit vy, jestli jsem se udržel, protože tu budete. Tady je ale horší věc, která se se mnou děje! Většina lidí má už za to, že jsem dávno mrtev...

 

Jak jste na to přišel?

Protože o mě učí, a nejenom o mě, na uměleckých univerzitách ve světě, a takhle se to ke mně doneslo. Většina lidí má za to, že jsem už dávno mrtev. A představte si, že v téhle zemi, když se vypočítává nějaká osobnost známá v zahraničí, tak tam nikdy nefiguruju. A vedle toho pak slyším, jak známá americká herečka řekne, že z ČR zná jen Havel a Saudek. (úsměv)

 

Setkal jste se někdy s Milošem Formanem? Myslím, že má rád vaše fotografie.

Myslím si to také, protože v jedné televizní show byl viděn v rozhovoru s jiným mužem a na stole byla moje kniha. Nikdy jsem se s ním nesetkal.

 

Pokud by k tomu došlo, fotil byste ho?

Pakliže bych ho měl fotit, tak bych ho fotil se dvěma dvojčaty. S jedněma malýma a jedněma velkýma. K tomu už ale nedojde.

 

V čem jsou podle vás vaše fotografie silné, průlomové?

To, co jsem udělal, ovlivnilo vývoj světové fotografie. Byl jsem první, kdo vyfotil nahého muže s dítětem. Věřil jsem na rodinu, lásku a krásu a na těch fotkách to bylo vidět. Teď už na to nevěřím. Ženským se samozřejmě obdivuju, ale zároveň je smrtelně nenávidím. Na těch fotkách ta nevíra je vidět, neboli ten obdiv tam není. U mě je možná nejvyšší čas, abych toho nechal. Protože než nevyfotit něco, co by bylo strhující, tak to radši nic.  

(pozn.: během rozhovoru zvedá Jan Saudek telefon a mluví se svojí manželkou)

 

Všimla jsem si, že si s vaší paní vykáte, to je pozoruhodné...

Ano, vykáme. S naší Sárinou jsme si také vykali.

 

Ale s bývalým prezidentem Havlem jste si tykali?!

No jo, to protože jsme před padesáti lety měli stejnou milenku... On si ji ustrašeně schovával v baráku za výtahovou šachtou, zatímco já byl svalnatej, tak se mě bál. (smích) Pak mi to vosladil, když jmenoval nejslavnějšího fotografa známého v zahraničí. Byla to Dagmar Hochová. Ptal jsem se v zahraničí, kdo ji tam zná? Odpověď byla: Never! Pak to byl Jindřich Štreit. Znovu jsem se ptal v zahraničí, kdo ho zná? Odpověď: Never! (úsměv)

 

Prožíval jste v životě etapu, ve které jste toužil zařadit se, někam patřit, najít svůj styl?

Slyšel jsem, že vám někdo říkal Míšo. To je hezké. Jako medvídek. (úsměv) Míšo, já nemám styl. Mluvím-li o fotografickém cechu, potřebu zařadit se pod nějakou hlavičku, kde jeden druhého smrtelně nenávidí...? Ne, v tom případě jsem se nikdy nezařadil. 32 let jsem dělničil. A ti dělníci mě mezi sebe stejně nevzali. A víte, kdy mě mezi sebe vzali? Když ve večerních sportovních zprávách byl záznam o tom, jak Jan Saudek vběhl na pódium a zdvihl těžkou činku. Jim bylo úplně jedno, že už jsem byl ve světě známý fotograf. Byl jsem třídní nepřítel. Ale když najednou zjistili, že jsem mistr republiky v kanoistice, tak jsem je zajímal. Ale to už bylo pozdě.

 

Na některých oficiálních akcích se neobjevujete, nevidím vás tolik v televizi. Jste raději v ústraní?

Na některé takové akce například ani nejsem zván. Myslíte, že mě pozvali, když tu byla královna Alžběta? Nepamatuji se, že by mě Marek Eben, který byl komunistickým udavačem, někdy pozval do svého pořadu, kam bych stejně ani nešel, nebo Karel Šíp, který nevím, čím byl, jen vím, že je o dvacet let mladší, než já... proč pro někoho jiného ve světě jsem významný a pro jiného v rodné vlasti nepřijatelný? Přijímán naprosto rozporuplně?

 

Myslím, že tam hraje roli strach...

Výborně! Jste dobrý psycholog!

 

A co obdiv, v jakých podobách jste se setkával s ním, kdy vás jaký projev zaujal?

Jednou jsem vyšel před dům a tam stál nějaký člověk. Zeptal jsem se ho, zda něco hledá. On mi řekl: Mistře, já bych...“ No, a chtěl, aby se mohl se mnou nechat vyfotografovat, jak já sedím a on u mě klečí a má skloněnou hlavu. To je zvláštní. Nebylo mi dobře, ale nechal jsem to udělat. Tehdy jsem tady fotografoval nějaké roztomilé pány Poko....Pokondry, Pokorný a Ondráček, říká vám to něco?

 

Ano, znám.

V tu dobu oni si ho vůbec nevšímali, jako kdyby to ani nebyl člověk. Ale to byl člověk. Zřejmě jediný, kdo mě v tu chvíli uznával. A protože neprojevili uznání tomu člověku, co mi své uznání přišel projevit, neprojevili ho tím pádem ani mě. Smutné, co?

To mě mrzí... To mě mrzí proto, že lidi, kteří za to stojí, se nikdy neprosazují. Podívejte se, pan Hrabal, jak skončil. Musel skákat z okna. Doktor Hrabal, což je taky vina Venci Havla, že pro něj nic neudělal, a to měl. Společnost tohoto geniálního autora dohnala k sebevraždě. Kdo něco znamená? Kdo je víc? Všichni jsou osobnosti! Všichni jsou důležití! A všichni by si měli pomáhat! Třeba bez popelářů bychom shnili v hromadách odpadků! 

 

(pozn.: Jan Saudek se krátce odmlčí)

Zrovna jsem dokončil scénář o fotografovi, kterého ošidila dívka...

 

Je to autobiografie?

Je to autobiografie, ale já samozřejmě nejsem herec a nezahrál bych to. Je obtížné tušit, jestli to bude někoho zajímat. Jestli třeba i váš článek bude někdo ze zájmem číst, když žijeme pod záplavou senzací a odhalování, ve světě, kde se střídají nálady a stavy, partneři, a ani si nikdo nevšimne, že to je nepřirozené. Mám možná starodávné názory, ale myslím si, že v životě by měl platit určitý řád. Vidím hlavně bordel. Samozřejmě, i já, jak jsem si ustlal, tak jsem ulehl. Že ta kaše, ten kucmoch, který jsem si navařil, se nedá jíst, a že lůžko je nepohodlné, s tím už jsem se musel popasovat a za to si mohu sám... protože jsem si vzal před dvěma desítkami let dívku, o které jsem si myslel, že mě bude nejlépe reprezentovat. A udělal jsem obrovskou chybu. A jestli jednou umřu na to, že se k smrti upiju, tak si za to mohu sám. Rád bych někoho vinil, ale mohu jen sebe. Neměl jsem své desítky milionů korun a autorská práva převést na onu ženu, protože mi hrozil soud s nějakým hňupem. Už jsem ty peníze ani práva nikdy neviděl.

Ať uděláte v životě cokoliv, budete vždy něčeho litovat! Budete mít děti a pak budete šílet, že jste nedělala kariéru velké novinářky. Když budete mít kariéru, a ne děti, budete si to vyčítat...atd. Kdyby neexistuje. Kdepak kdybych?! Nejde ovlivnit minulost. Musíme jít dál!

 

Jak si stojí vaše poslední kniha? Kdy ji budeme moci vidět na knižním trhu?

Moje nakladatelka už čeká pět let, až ji dokončíme. Mám se k tomu, no, jak lačnej k vyměšování... Počkejte, ono se to říká jinak... Jde mi to, jak psovi pastva! (smích) A kromě toho jsem línej! Rád si pár hodin zdřímnu, ne přes den, ale v noci, rád piju líh, jím lůj... Vydal jsem tři knihy, všechny beznadějně vyprodané, některé až čtyři dotisky. Ale teď jsem línej.

 

Nebojíte se, že to časem paní nakladatelka vzdá?

Nikdy v životě jsem se nikoho neprosil o nic, ani jsem nikoho neoslovoval. Neoslovil jsem dokonce ani dívku na ulici. Odmítnutí bych těžce nesl. Dovolím si jen na to, co je dosažitelné. Jsem starý, chromý lev, případně bezzubý, i když zuby ještě mám (smích), který tu krásnou dlouhonohou gazelu, která kulhá, usmrtí packou a pak jí žere vnitřnosti. To tam napište, to je moje polemika.

 

Bojujete s vlastní kuráží?

Nikdy jsem neprodal ani jednu svoji fotografii. Neměl bych odvahu vzít si osmdesát tisíc za kus papíru! Na to jsem měl vždycky lidi. A i když dnes už nemám téměř co prodávat, tak mám amatérský střevíce, neumím v tom chodit. 

 

Kdy jste začal mít pochybnosti, odkud to pochází?

V roce 1958 jsem byl v jednom foto klubu. Vždycky jsme dávali na jakousi nástěnku svoje fotky. Já jsem tam dal tři během měsíce. Jeden věhlasný profesor, Baran se jmenoval, ten vždycky okamžitě řekl: Tohle je dobrý! Ale nikdo se nezeptal, kdo je ten fotograf, co fotil tu fotku kanoisty. Řekl bych, že já. Ale nikdy se nezeptal. Proto jsem z toho klubu vypad, protože to nemělo vůbec cenu. Profesor Baran neomylně poznal, mezi těma všema fotka vnoučat a rozvěšeného prádla, neříkám velkou, ale dobrou fotografii. Byl to zkušený muž. Nemyslete si, že nejsou dobré fotografie. Jsou. Ale jsou stále vylhanější a vylhanější!

 

Má dobrá fotografie nějaká konkrétní specifika?

Musí jí rozumět Laponec stejně jako Arab. Musí jí rozumět dvanáctiletá holka a osmdesátiletý dědek. Proto někteří fotografové nemohou udělat dobrou fotku, protože nedělají humánní fotografie. Nejsou o nás, o lidech. A teď jste smutná, že?

 

Ne, jen přemýšlím...

Jste přemýšlivý typ. To já nejsem. Já jsem takový tupec a dokonce se s tím, miláčku, chlubím, že jsem tupec! Ale třídím odpad! (smích)

 

Hledáte kromě humánnosti ve fotografii ještě něco jiného, co fotografováním sledujete?

Ve fotografii neimprovizuji. Musím mít přesnou představu o tom, co chci udělat. Někteří lidé mají trochu zkreslenou představu o tom, jak to v mém ateliéru při focení probíhá. Myslí si zřejmě, že dámám říkám, aby si rozeply tam knoflíček, tam druhý a že je pomalu svléknu. Tak to svědčí o rozpacích a to je pak pro fotografa zle. Obrázek je daleko za svým snem a rozhodně nemá smysl věřit na nějakou šťastnou náhodu, která se může konat, a taky nemusí.

 

Kde jste se kdy cítil být nejvíc doma?

Mezi ženskýma nohama! (smích) Všichni se někam vrací, ale já ne. Já nejsem doma nikde. Jsem pořád na cestě a myslím si, že mezi těmi českými muži, co by si chtěli udržet rodinu a současně si užívat, tam nejsem. Jsem opravdu vykořeněnej, ale mám veškeré důvody být šťastnej. Že jsem nešťastnej, to už je jiná káva.

Včera ráno jsem zažil takový příběh. Tatínek stál s kočárkem s dvojčaty u tramvaje a nikdo se neměl k tomu, aby mu pomohl. Šel jsem a pomohl mu s tím kočárkem do tramvaje. On se na mě podíval a řekl mi: Děkuju vám, pane Saudek! V tu chvíli jsem se cítil být doma. Tohle bylo pro mě obrovským vyznamenáním a udělalo to na mě dojem. Doma jsem se cítil vždy tam, kde mě lidi pozdravili jménem. A to by mohl být hezký závěr našeho dnešního rozhovoru...

 

Všichni se nakonec vždy vrací do dětství. Děláte to také? Je něco, co jste si uchoval z nějakého zvláštního důvodu?

Vracení se do dětství... hmm, velmi dobře, to je Feud, že? To si nepamatuju, ale vím, že to tam bylo – absence bolesti. Určitě tam vnímám určitou bezstarostnost a to je stav, který já už dnes dovedu navodit jen alkoholem. Tenze pomine a jsem zase šťastný. Tenkrát to šlo i bez stimulu, asi do osmnácti let. Jinak osobně si myslím, že dětství je nejnešťastnější část lidského života pro jeho bezbrannost. Ústrky, fyzická slabost, odsuzování, urážky dospělými nebo silnějšími dětmi a bezmoc... Můj nejlepší čas, vzdor tomu zchudnutí, je teď.

 

Děkuji za rozhovor, mistře.

 

Rozhovor se mi velice zamlouval. Vždycky jsem si říkal, že dobré interview dělají dobré otázky. Někdy, když noc ne a ne dospět k ránu na Vás myslím a myslím, že jste skutečně mimořádně nadaná dívka. Ale pak už je ráno a ráno je čas, kdy všechny naše vidiny a sny závratné krásy musí jít spát. S políbením Vaší ruky, Jan Saudek

 

...

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky Jana Saudka: www.saudek.com

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře