Lenka Hatašová - fotografka


Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
15.10.2012 02:40 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Má tvorba je víceméně založena na kouzlu okamžiku, na momentální inspiraci, za kterou vždy před focením už předem děkuji." Lenka Hatašová

 


 


Být zaměřen objektivem Lenky Hatašové, to je, řekla bych, zajímavá výzva současně pro obě strany. Proč? Zkuste se pro změnu vy zaměřit na Lenčinu práci, na ni samotnou a na to, co se nám skrze své fotografie snaží říci. Dá to trochu zabrat, protože to musíte odhalit jen vy sami. Lenka nepatří k lidem, kteří by se výrazně prosazovali. Naopak je spíše introvertní, tiché a přemýšlivé povahy. Odchází stejně tiše, jako přichází, a jen oko pozorného člověka postřehne tuto talentovanou a krásnou dámu. V Lenčině případě se dá dlouze hovořit i o kráse duševní. Potvrzuje pravidlo, že obyčejně nejzajímavější lidé patří k těm nejméně nápadným. Tedy, zbystřete.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co by podle vás mělo být jakýmsi centrem fotografie, čím by měla zaujmout jak laika, tak profesionála? 

Rozhodně je to přínos autora snímku, jakési jeho vnitřní nastavení, které potom vede jeho fotoaparát směrem a způsobem, kterým zobrazuje realitu okolo sebe... Čím je autor osobitější, tím silnější emoce také vyvolává jeho snímek. Ale samozřejmě jde i o jistou technickou dokonalost, i když měřítka technické „dokonalosti“ právě osobitý autor leckdy mění... Navíc nezáleží na tom, jaký je fotoaparát, ale KDO ho drží v ruce.

Lucie Vondráčková, foto: Lenka Hatašová
Lucie Vondráčková

 

Nacházela jste ve fotografii s časovými rozdíly nějaké odlišnosti? Zdají se vám s odstupem času některé fotografie z vaší tvorby jiné, než byly v době, kdy jste je fotila?

No jistě! Je jen málo snímků v mém archivu, které bych dnes nechtěla nafotografovat jinak. Je to přirozený vývoj techniky i stylu. Vím ale, že ve chvíli, kdy mé fotografie vznikaly, jsem je dělala vždy nejlépe, jak bylo právě v ten moment možné. Tak je to i s naším životem – lehce se hodnotí situace a rozhodnutí z pozice dneška, když už jsme o zkušenosti moudřejší.

 

Na co se koncentrujete, když fotíte osobu, se kterou bude realizován současně i rozhovor do médií, pro která pracujete?

Hledám v lidech jejich skryté drahokamy. Chcete-li, jsou to úhly, ze kterých vidím jejich krásu. Má ji každý. A většinou se na ní později i s mým objektem shodneme.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Je vaše technické zázemí, které k focení potřebujete, nějak odlišné od těch, co používají fotografové standardně?

Myslím, že trochu odlišné je, protože spíš než nejmodernější technice, které vlastně ani moc nerozumím, dávám přednost světelným experimentům. A na to mi stačí jen několik světelných zdrojů, nic víc... Koneckonců, Slunce je jen jedno, a jak krásné scenérie dokáže často nasvítit, víme všichni. Právě sluneční a klasické světlo dne používám při své práci častěji a častěji.

 

Je nějaký způsob komunikace s focenou osobností, který preferujete či potřebujete mít před samotným focením?

Většinou se s osobnostmi českého showbyznysu, které fotografuji už léta, dobře znám, takže komunikace probíhá na přátelské, někdy až důvěrné úrovni, což je samozřejmě dobré. Vztah prověřený roky potom celou práci ulehčuje. Znám jejich přání i úhly, které mají rádi, i když je pravda, že hlavně poslední dobou hledám a nacházím úhly nové. A oni mi to dovolí, protože jsou mezi námi právě ty roky společné práce, díky kterým vznikly úzké vazby. Pro vybudování této důvěry hraje čas klíčovou roli, přeskočit ani nahradit něčím jiným to nelze.

Renata Drössler ala Marlene Dietrich
Renata Drössler ala Marlene Dietrich

 

Je možné nějak blíže definovat pojem výrazově zajímavá fotografie a takovou cíleně zhotovit?

Jde o úhel pohledu, o kterém jsem už mluvila – osobitost autora, který má své vlastní vidění světa, kultivuje fotograf zpravidla až časem. Stejně tak, jak roste jeho duše, roste i úcta a respekt k jeho stylu. Jinými slovy, autor této úrovně produkuje snímky výrazově zajímavé vždycky. Pak je tu ale samozřejmě požadavek klienta, zadavatele, který málokdy autorovi nechává volnou ruku v pojetí. Tam je pak třeba nalézt kompromis, ale já osobně musím přiznat, že mne kompromisy bolí vždy.

 

Chodíváte na neznámé lokace dříve, abyste si zkusila světlo, prohlédla prostředí? Jaké faktory potřebujete před focením ověřit?

Má tvorba je víceméně založena na kouzlu okamžiku, na momentální inspiraci, za kterou vždy před focením už předem děkuji. Jistě, někdy si větší přípravu žádá klient nebo vydavatel, pak se požadavku podřídím, ale tenhle styl mi není vlastní. Věřím ve své schopnosti a vím, že fotografie vždy dopadnou dobře. Velké přípravy a náročná technika nejsou ještě zárukou kvalitního výsledku, protože vše lidské se prostě mění. Ale je pravda, že velké produkce a velké tance okolo vzniku fotografií pak budí u klienta dojem, že za fotografie musí hodně zaplatit, což je podle mne zbytečná marnotratnost. Ale takový je dnešní svět.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když jedete fotit reportážní fotografie, co si obvykle berete s sebou? Jak vypadá vaše nezbytná výbava?

Pro tyhle případy jsem si oblíbila úžasný batoh od National Geographic – je v něm dost místa pro notebook, tělo fotoaparátu, tři výměnné objektivy, blesk, kabel pro externí používání blesku i pro další příslušenství. To je to, co pro reportážní fotografie potřebuji. Před časem mi ale při cestě do Izraele batoh této značky způsobil menší komplikace. Nemohla jsem na letišti při kontrole vysvětlit, že nejsem výzvědný fotograf onoho slavného magazínu.

 

Jaké máte jako fotografka zkušenosti s tím, že lidé dodržují autorská práva, respektují duševní bohatství?

Na svých právech na fotografie kdovíjak nelpím. Pokud nejsou vyloženě zneužity k hanopisným článkům v bulváru nebo k nějaké lživé propagandě, tak se o ně ráda podělím. Jistě, za užití by autorovi měl patřit honorář, ale ten fotograf zpravidla vždy dostane při vzniku projektu nebo krátce po jeho využití. Další opakování a užívání fotek záleží na dohodě či postoji zájemce, ale tyhle situace nehrotím, nejde v nich přeci o život... Mně záleží hlavně na tom, aby mé snímky oslovily co nejvíce lidí, ale nechat si kvůli tomu vrtat koleno není můj styl. Mým krédem je „dej a bude ti dáno“, takže dávám, co jen mohu, a s vděčností přijímám, co dostávám. A není toho málo.

Dan Hůlka, foto: Lenka Hatašová
Dan Hůlka

 

Pracovně jste se dost pohybovala v zahraničí. Jaké byly důvody k první pracovní cestě do zahraničí a kam to bylo?

Moje první velká cesta do zahraničí, která by se tak trochu dala nazvat pracovní, byla do Spojených států. Fotografovala jsem celý průběh převratu v roce 1989, svou reportáž jsem pak vystavila v někdejším divadle Albatros na Národní třídě. Fotografie tehdy viděl americký turista, který mi nabídl, ať je přijedu vystavit do New Yorku. Stalo se tak, a já si svou první cestu do světa navíc prodloužila na celý rok pobytu tam.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kam nejdál jste jela pro svoji fotku, kde bylo pro vás skutečně složité ji získat?

Spíš než nejvzdálenější místo bych raději popsala podmínky, které pro vznik fotografií byly nejnáročnější. V roce 1993 jsem se vypravila s americkým fotografem Jimem Craigem do tehdy okupovaného Sarajeva, což byl nejotřesnější zážitek mého života. Fotografování ve skutečné válce, kde vám jde o holý život, bych už nikdy prožít nechtěla. Obdivuji Honzu Šibíka a další české reportéry, kteří se do podobných míst zas a znovu vracejí.

 

Existuje nějaké místo, kde vyloženě nerada fotíte, z jakéhokoliv důvodu? Jsou nějaká taková obecně obávaná místa, kam se fotografové nehrnou?

Já se dnes s fotoaparátem pohybuji už spíš v místech, která si sama vyberu, v místech, kde fotografovat chci. Dříve jsem pro různé magazíny dokumentovala i společenské akce, tehdy mne to setkávání u skleniček s ostatními moc bavilo. Dnes už ale raději pracuji v klidu ateliéru nebo exteriéru, na svých portrétech. Terén patří mladším, s věkem a poznáním se prostě všechno mění.

Chrám pokušení v Palestine
Chrám pokušení v Palestine

 

Nastal někdy problém ve vaší profesi s tím, že jste žena? Diskriminoval vás někdy někdo?

Moje zkušenost je taková, že je to spíš výhoda. Svět fotografie, zejména té reportážní, což byly mé začátky, byl odjakživa doménou mužů. Žena mezi nimi spíš budí pozornost, a občas díky tomu získá i nějaká ta privilegia.

 

Jaké samostatné výstavy fotografií jste zrealizovala a jaké jste měla z jejich realizací pocity?

V průběhu své kariéry jsem vystavovala několikrát, jak doma, tak v zahraničí, ale i když posledních deset let je mou doménou portrétní fotografie, vždy šlo o výstavy z mých cest. Ano, je to hezké, sejde se spousta přátel, vidí vaši tvorbu zvětšenou na velkých formátech, někdo si i fotografie koupí (moje výstava obrazů z Kuby v roce 2005 se prodala téměř celá), napíše se o vás v médiích, možná vám to trochu přidá na respektu či uznání. Jsem ale asi příliš pohodlná na to, pořádat výstavy často – je okolo toho na můj vkus moc zařizování a produkční práce a to mne příliš nebaví.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Myslíte si, že to neodmyslielně patří ke kariéře profesionálního fotografa – vystavovat?

Jak říkám, je to na individuálních potřebách autora. Já pracuji pro média, takže mé snímky vidí spousta lidí, což je účel naší práce. Je však hodně fotografů, kteří nemají svou tvorbu šanci ukázat jinak než v rámci výstav. Pak jim asi nic jiného nezbývá.

 

Na jaké fotografické výstavy sama ráda chodíte? Jaké druhy výstav jsou váš „šálek kávy“?

Mám své oblíbence, za jejichž prací jsem ochotna vycestovat i do zahraničí. David La Chapelle, Annie Leibovitz, Helmut Newton... Z našich fotografů mám ráda Františka Drtikola, Jana Saudka, Jiřího Turka nebo Roberta Vana. Jeho výstava printů v Mánesu byla vlastně poslední výstava, kterou jsem dosud navštívila.

Lucie Bílá, foto: Lenka Hatašová
Lucie Bílá

 

Vystavujete si své fotografie také doma?

Ano, v mém bytě najdete na stěnách téměř výhradně mé fotografie. Jde o obří fotografické obrazy z mého projektu Kuba. Už několikrát se stalo, že návštěvníci mého bytu zatoužili stejné fotografie vlastnit, takže už jsem zvětšeniny toho, co mi doma visí, nechávala ve fotolabu přidělávat.

 

V jaké situaci jste vždy cítila, že máte touhu po změně? Co vás obvykle k takovým pohnutkám vedlo?

Mé změny, jak profesní, tak životní, nastávají pozvolna, protože ač se to třeba nezdá, jsem celkem konzervativní člověk. Před pár lety jsem ale radikálně začala měnit svůj život od základu a mělo to i tak obrovský dopad na mou práci, že se dodnes nestačím divit. Pochopila jsem, že strůjci svého vlastního štěstí jsme pouze a jen my sami, všechno je zkrátka v našich rukách.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Od Jana Saudka jsem slyšela slova „Ať už se rozhodnete jakkoliv, vždy budete něčeho litovat“. Cítíte to stejně?

Podle mne je to přesně naopak. Já vím, že každé rozhodnutí, které učiním, je prostě správné. Před volbou stojíme stokrát, tisíckrát denně a přesně směrem, kterým se rozhodneme jít, se začne odvíjet jiný příběh, jedna z cest na naší mapě života, která je už předem celá zakreslena, a to kompletně. Se všemi křižovatkami, odbočkami a možnými cestami. Jisté je však jedno: Ty cesty vedou jen dopředu, nikdy zpátky. Kam jdeme, prostě nelze nedojít.

 

Vnímám, že jste člověk jdoucí hodně dopředu, za svými cíli. Přesto, za čím se nejčastěji ohlížíte?

Naučila jsem se moc neohlížet, minulost pro mne totiž neexistuje, proto ji také v podstatě nelze změnit. Jistě, přítomnost je právě to, co se od minulosti odvíjí. Co jsme v minulosti vytvořili, je to, co žijeme teď. Jediná možnost, jak přeci jen minulost změnit lze, je ale tahle – začít měnit přítomnost! Protože ta se v mžiku oka stává minulostí.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Lenka Hatašová

 

Kdo nebo co vás v životě nejvíce ovlivnilo v profesním životě?

Můj táta, který mne k fotografii přivedl, a Halina Pawlowská, která si mne před téměř dvaceti lety vybrala do svého týmu, a tím odklonila mou plánovanou kariéru dokumentaristky na cestu mezi světla ramp velkého showbyznysu.

 

Co byste řekla o svých příležitostech, kdybyste je měla vyhodnotit – co vám daly, co vzaly, v čem byly jiné, než jste čekala?

Protože dnes už rozumím zákonu přitažlivosti, tedy síle touhy, kterou si do života přitahujeme vše, co chceme, vím, že můj život se odvíjel přesně tak, jak jsem si přála, tedy i ten profesní. Proto se víceméně naplnila i má očekávání, prostě jsem byla konstruktérem všeho, co mi přišlo do cesty, sama jsem si to vytvořila. Jistě, z dnešního pohledu zkušenosti generála po bitvě bych možná něco vytvořila i jinak, ale vím, že všechno je, jak být mělo, a bude, jak být má. Život je úchvatné mystérium a já nepřestávám děkovat za to všechno, co mi dal.

Kalendář Josefa Klíra, foto: Lenka Hatašová
Kalendář Josefa Klíra

 

Jak nakládáte s vlastní nerozhodností?

Jsem čím dál rozhodnější, ale pokud mám přeci jen dilema, volím cestu, která se zdá být nejpřijatelnější právě pro mne. Samozřejmě je zde spousta faktorů, ale důležité je především neubližovat – jak ostatním, tak sobě samému. Sebeúcta je totiž hybná páka všeho dění kolem nás, pokud ji nemáme na dostatečné úrovni, nebude se nám dobře dařit.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Platí u vás pravidlo o tom, že o jedna kamna se člověk popálí jen jednou? Vzpomenete si, kdy jste se v životě nejvíc popálila?

Ano, je to tak. Když se spálíme podruhé, je to už naše vlastní rozhodnutí, které nevnímá varování ve formě zkušenosti. Spálila jsem se v životě hodně dvakrát, a to doslova: kdysi v Mexiku, když jsem po příletu do přímořského letoviska usnula na slunci, aniž bych svou alabastrovou pokožku dostatečně ochránila vysokým faktorem. Tehdy jsem skončila s ošklivými popáleninami na nohách v tamější nemocnici a stejná situace se pak opakovala o patnáct let později na Gibraltaru. Vím jistě, že něco podobného už mne nikdy nepotká.

 

Jakou radu byste dala svému mladšímu já?

Fotografuj s láskou, a ne pro peníze. Hledej krásu a ukazuj ji světu. Plň se láskou, staň se láskyplným člověkem, měj v úctě především sebe samou. Nedopusť situace, ve kterých ti není dobře, nedělej to, co dělat nechceš. Dávej a bude ti dáno. Děkuj za vše, co máš, a netrap se pro to, co nemáš. Klíč k životu je takhle jednoduchý – kdo se s ním naučí zacházet, má vyhráno. I s fotoaparátem v ruce.

Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co zajímavého chystáte v nejbližší době?

Zajímavé věci fotografuji stále, dělám ráda to, co dělám. Větší projekt ale bude k vidění od 31. října ve sklepní galerii U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Spolu se šansoniérkou Renatou Drössler jsme nafotografovaly sérii jejích aktů s názvem Znovuzrozená. Výstava bude prodejní, rády bychom shromáždily peníze na pomoc jedné postižené paní s velice dramatickým životním osudem.

projekt aktů Renaty Drössler s názvem Znovuzrozená
Projekt aktů Renaty Drössler s názvem Znovuzrozená

 

Při sčítání lidu nám formulář nabízí několik kolonek, co se týká náboženství. Dokonce je vylepšen o moderní kolonku „jsem věřící, ale neřadím se k žádnému oficiálnímu náboženství“. Vy jste se na začátku letošního roku nechala pokřtít v řece Jordán. Jakou kolonku byste nyní zaškrtla vy?  

Tím aktem jsem se symbolicky chtěla ztotožnit s Ježíšem Kristem. Je pro mne představitelem dobra, lásky a soucitu nadpozemských rozměrů. Ano, i já patřím do kolonky „neřadím se k žádnému oficiálnímu náboženství“, stejně jako se k žádnému neřadil Kristus. A přesto, děkuji Bohu, za každý nový den. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Veronika Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage:http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-4.html

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Judská poušť v Izraeli
Judská poušť v Izraeli
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lenka Hatašová, foto: Robert Vano
Lucie Bílá, foto: Lenka Hatašová
Kalendář Josefa Klíra, foto: Lenka Hatašová
Renata Drössler ala Marlene Dietrich
Lucie Vondráčková, foto: Lenka Hatašová
projekt aktů Renaty Drössler s názvem Znovuzrozená
Chrám pokušení v Palestine
Judská poušť v Izraeli
Dan Hůlka, foto: Lenka Hatašová

Partneři

 Campanulla - restaurace a kavárna
Estée Lauder


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Jakub Vágner - rybář
Jakub Vágner - rybář

29.05.2018 | Ve třetím ročníku studia hry na kontrabas na Pražské konzervatoři se rozhodl vyměnit hudební ...


Marcela Soukupová – pekařka
Marcela Soukupová – pekařka

21.07.2017 | Na mateřské dovolené přemýšlela, jakou práci zvolit, aby mohla pracovní dobu skloubit s péčí ...


Petr Sláma – sommelier
Petr Sláma – sommelier

29.06.2017 | Zásadní zlom v kariéře zaznamenal díky seznámení s majitelem společnosti Merlot d´Or, Zlatkem ...


Sára Hrstková - sommelierka
Sára Hrstková - sommelierka

04.04.2017 | Společnost Merlot d´Or dováží na český trh hlavně velmi kvalitní francouzská vína, pořádá ...


Jan Novák - výrobce plnících a kuličkových per
Jan Novák - výrobce plnících a kuličkových per

07.12.2016 | Jan Novák pochází z Brandýsa nad Labem, kde vystudoval gymnázium a následně dokončil bakalářské ...