Pavel Hruška - florista

25.06.2015 00:09 | Darina Blatská

Pavel Hruška vystudoval zemědělskou školu, záhy ale zjistil, že úprava městské zeleně, které se zpočátku věnoval, není tou cestou, kterou by se chtěl vydat. Vyzkoušel si poté spoustu různých profesí od stěhování nábytku až po herectví, ale ke květinám se nakonec vrátil a vydržel u nich i přesto, že mu některé události kariéru výrazně zkomplikovaly. Dnes sídlí v ateliéru, kterým si splnil svůj sen, a pracuje s vědomím, že vše, co člověk činí, se mu vrátí.

Kdy jste poprvé začal směřovat k vašemu současnému povolání?

Vystudoval jsem Střední zemědělskou technickou školu obor zahradnictví v Kopidlně, takže to byla nějaká taková předzvěst toho, jakým směrem se budu orientovat. A právě tam jsem už od prvního ročníku aranžoval květiny. Původně jsem ovšem chtěl být hercem, zpěvákem, nebo malířem. Musím nicméně říct, že i ve svém současném oboru toto všechno využívám.

Z jakého důvodu tedy například herectví nezvítězilo?

Protože jsem neměl dostatek sebevědomí. Chodil jsem zpívat do dětského pěveckého sboru v Hradci Králové k profesoru Jiřímu Skopalovi. Byla to dřina, ale výsledky se dostavily. Dnes je to obrovské pěvecké těleso Jitro, které reprezentuje naši republiku po celém světě.

Přece jen jste se tedy alespoň částečně překonal…

Chodil jsem tam zpívat od devíti let, jezdili jsme po světě, bylo to skvělé. Je ovšem pravda, že jsem byl trochu lajdák. Jednu dobu jsem měl začít chodit hrát na klavír, ale nakonec jsem si vybral kytaru, která pro mě byla zajímavější třeba už tím, že jsem ji mohl vzít ven. Když jsem se pak na klavír chtěl naučit hrát doopravdy, paní učitelka na základní umělecké škole řekla mým rodičům, že v deseti letech už jsem na něj vlastně starý. Docela se divím, že na tom rodiče i přesto netrvali, ale dnes je zkrátka všechno jinak…

Takže pak jste se dostal k zahradnictví?

Ne tak docela. Na divadelní školu jsem nešel kvůli již zmíněnému nedostatku sebevědomí, ale ty sny jsem stále měl. Poté jsem se rozhodl, že půjdu na brusiče skla, ale kvůli alergii mi to nedoporučili. Až později jsem zjistil, že sklo se vlastně brousí pod vodou a žádný prach tam není. Zkrátka osud tomu, že je to tak, jak to je, asi chtěl. Po maturitě na zahradnické škole jsem šel na dva roky na vojnu a poté pracoval v různých zahradnických podnicích. Staral jsem se například i o výsadbu města Hradce Králové, kde jsem se narodil. Okopával jsem záhony a stříhal živé ploty, sekal trávu a říkal jsem si: „Tak na tohle jsem musel mít maturitu? Všechny ty nastřádané znalosti nijak nevyužívám a ta škola nebyla opravdu vůbec jednoduchá.“

Rozhodl jste se tedy s tím něco udělat…

V roce 1990, když už to bylo možné, jsem se pustil do podnikání. A od té doby jsem „svým pánem“.

Jak vypadaly vaše začátky?

Začal jsem po příkopech sbírat různé rostliny, traviny a tak. Něco jsem si pěstoval, něco sbíral na loukách a v lese. Vytvářel jsem svazky a kytice a začal je prodávat po trzích a poutích. To byly takové první zkušenosti. A pak to postupovalo. Věnce na Vánoce, na dušičky… Začal jsem tím žít. Ze začátku to samozřejmě nebylo až tak úžasné a velkolepé, protože pocházím z obyčejných poměrů, takže od nikoho jsem nic nedostal. Všechno jsem si musel vydobýt sám. Neměl jsem žádný počáteční kapitál.

Jakým způsobem jste se s tím potýkal?

Třeba tak, že jsem nějaký čas jezdil i se stěhováky. A pak se naskytla nová příležitost. Přečetl jsem si inzerát, že v Hradci Králové hledají herce do Divadélka Karla Čapka. A tak jsem šel na „talentovou zkoušku“.

To už jste se svým sebevědomím tolik nebojoval?

Už jsem byl dospělý, měl jsem to v hlavě srovnané a nemusel jsem se nikomu zodpovídat z toho, co dělám. Prostě jsem šel za svým snem. Vzali mě, a tak jsem se stal hercem. Hráli jsme například průřez Osvobozeným divadlem. Úžasné forbíny pana Voskovce a Wericha, Devatero pohádek od Karla Čapka a mnoho jiných představení pod uměleckým vedením Vladimíra Kettnera. Divadlo jsem hrál tři roky a to mě hodně nakoplo. Začal jsem si věřit. Poté jsem se s novou energií vrátil opět ke květinám, otevřel si obchod a začal dělat různé semináře a show, například i na pódiu do hudby. Takže jsem vlastně zůstal i u toho divadla.

Kdy jste si ve svém oboru začal připadat úspěšný?

Já si tak nepřipadám. Co to je úspěch? Myslím si, že patřím mezi přední floristy České republiky, ale vím, že je to všechno subjektivní pohled. Já mohu mít pocit, že je něco krásné, a někdo další se může zhrozit nad tím, co jsem to vytvořil. Neustále pochybuji, ale je pravda, že to mě žene dál, protože nejsem se svou prací nikdy stoprocentně spokojen. Řeknu sice, že to, či ono je dobré, ale vždycky tam najdu nějaké chyby. Všichni moji bývalí i nynější zaměstnanci by mohli potvrdit, že zhodnotím, že se to povedlo, ale oni už podvědomě čekají na nějaké „ale“. Já si myslím, že je to dobře. Možná je tím někdy štvu, ale zase nás to stále motivuje. Jsem člověk, který nikdy nezůstane stát, a jsem tomu rád. Mám nějaký horizont, a když na něj dojdu, tak to není nikdy tak, že bych už neměl nějaký další bod nad ním. Neustále a pořád za něčím jdu, až prostě asi jednou odejdu…

Když jsme u toho chození, co vás přimělo k odchodu do Prahy?

Vždycky jsem chtěl žít ve větším městě. Vždy jsem chtěl bydlet v Praze, třeba i proto, že moji rodiče se tu poznali. Za tím odchodem byla také touha po volnosti, ale i starosti s finančním úřadem, kde jsem někoho už hodně štval.

V jakém smyslu?

Třeba tím, že jsem byl často v televizi, rádiu i časopisech. A on se rozhodl, že mi zkomplikuje život anonymním udáním. Nakonec to skončilo až žalobou, kterou jsem podal, a soud jsem vyhrál. Musím říct, že to bylo z posledních sil a že to bylo vážně hrozné. Ale dokázal jsem, že mám pravdu a že to není tak, jak si někdo vymyslel. Nicméně to byl jeden z hlavních důvodů mého odchodu.

Následovala Praha?

Tak trochu. (smích) V Pardubicích jsem otevřel takové malé designové studio, koketoval jsem i s interiéry, módními přehlídkami… Ale poté už jsem se trvale přesunul do Prahy. V ulici Jana Masaryka na Vinohradech jsem si pronajal obchůdek, malinkou dílnu, které jsem už tenkrát říkal květinový ateliér

Tam už ale nyní nesídlíte…

Po třech letech, když jsem se vrátil z dovolené z Indie, mi jeden kamarád řekl, že vedle jeho kavárny, ve Štěpánské ulici, končí nějaká firma. No a zajímavé je, že právě tenhle dům se mi velmi líbil a dlouho jsem si přál mít ateliér na tomto místě a v této ulici.

Co všechno je v takovém květinovém ateliéru zapotřebí zařídit?

To úplně nejdůležitější jsou znalosti a zkušenosti, to je alfa a omega celého podnikání. Samozřejmě potřebujete peníze na nákup zboží a doplňků, ale nejdůležitější je mít vzdělání a vědět, co chcete. Anebo můžete mít někoho, kdo to všechno zařídí, ale chybí tam pak vaše duše a osobitá energie.

Takže je to všechno vaše práce?

Víceméně ano. Třeba pult v mém ateliéru má skutečně zajímavý původ. Nápad se zrodil v mé hlavě po několika lahvích červeného vína. Možná by tam také zůstal, ale na jednom večírku jsem potkal kameníka. Ten se mě ptal, jestli nechci do ateliéru nějaký mramor nebo žulu. Ze začátku se mi to nezdálo a přišlo mi to drahé. Až mi kamarádka Pavla řekla, ať do toho jdu a udělám to pořádně, že mi pomůže. A tak pracovní i prodejní plochu pultu tvoří krásná černá žula. Později jsem se toho kameníka zeptal, zda zná původ té žuly. Nejdřív nevěděl, byl to jediný kus, který ještě měl, ale zjistil mi, že je z Indie. Byly to asi dva měsíce, kdy jsem se z této země vrátil, tak mi nedalo nepátrat dál. Později jsme se dobrali toho, že se jedná o kámen přímo z lomu, ve kterém jsem krátce předtím v Indii byl. Vnímám to jako osudové a i teď, když to znovu vyprávím, mě doslova mrazí. Věřím na energie. Věřím, že existuje něco víc a stále se o tom přesvědčuji.

Myslíte si, že je Praha z hlediska květinové designu nějak specifická?

Nemyslím si to. Je to o tom, co jako florista nabídnu. I když jsem byl třeba v Hradci Králové, tak jsem se nebál dělat věci, které tam nikdy nikdo v životě nezkusil. Všichni se na to koukali skepticky, ale já byl nejúspěšnější z celého okolí. V Praze se to může zdát jednoduší, ale naopak je tu velká konkurence.

S jakými klienty se nejčastěji setkáváte?

Klienti jsou různí. Jsou takoví, kteří jsou velmi nároční, chtějí pozornost, aby se jim člověk věnoval, přivezl jim to do domu, nainstaloval a jsou ochotni zaplatit. Pak jsou ti, kteří chtějí to samé, ale nejsou ochotni tolik zaplatit. Pak jsou lidé, kteří k nám přijdou, jsou rádi, že jsou tady, vnímají energii, kterou v ateliéru máme, a jsou rádi, že tu mohou být a jen si koupí kytičku, nebo přijdou na kávu… A pak jsou lidé, kteří budou věčně nespokojení. Já bych byl rád, aby tito lidé přišli na to, že život je potřeba žít a prožít a ne jen přežít. A chytrý člověk asi pochopí, co jsem tím myslel.

Odkud získáváte květiny?

Co jde, tak od českých dodavatelů, i když toho není zas až tolik. No a pak vesměs z Holandska a tím pádem vlastně z celého světa, protože na holandskou burzu se dovážejí květiny třeba z Ekvádoru, z Kolumbie, Thajska… Ze všech koutů zeměkoule…

Jakým způsobem si udržujete orientaci v aktuálních trendech?

Vzhledem k tomu, že jsem místopředsedou Svazu květinářů a floristů České republiky, tak jsem u toho jako první. Navíc vnímám vše kolem sebe, sleduji módní návrháře a trendy.

Odkud trendy přicházejí nejčastěji?

Všechno se upeče v Paříži a pak se to prezentuje na veletrhu ve Frankfurtu, kde už v lednu jsou trendy na Vánoce příštího roku. Dříve tu fungovala Holandská květinová kancelář, která myšlenky tak nějak zhmotňovala. V Paříži se vyhlásil nějaký styl a oni ho přeměnili do stylu květinového. Já jsem byl jeden z dvanácti lidí pro Česko a Slovensko, kdo tyto představy prezentoval. Vždycky to mělo nějaký název, třeba si teď vzpomínám na jeden z jarních trendů – Fresh folklore – a tak podobně…

Hodně se objevujete i v televizi. Co to pro vás znamená?

Je to adrenalin, zejména když pořad běží v přímém přenosu. Musíte teď, anebo nikdy. Je to jako v divadle, ale v té televizi je to možná intenzivnější, protože vás vidí několik miliónů lidí. Když něco řeknete, tak se to jen tak nesmaže a všichni vám pak třeba budou vyčítat, co jste to řekl za hloupost.

Jak už bylo řečeno, začínal jste s různými show. Jak to máte dnes?

Můj pradědeček byl hajným pana hraběte Harracha na zámku Hrádek u Nechanic. Navzdory tomu, že jsem se tuto skutečnost dozvěděl až nedávno, tak mě to vždy na Hrádek táhlo. V Nechanicích jsem žil od narození a ve volných chvílích jsem hodně brouzdal po zámeckém lese a parku. Do spojitosti jsem si to ovšem dal až později. Každoročně, na přelomu července a srpna, probíhá na Hrádku u Nechanic letní zahradní slavnost, kde s kolegy- floristy prezentujeme naše umění v podobě květinové show. Ozdobou květinového odpoledne byly například zpěvačky Jana Chládková nebo Marcela Březinová…

Na kterou svou instalaci, z těch, které jste dosud realizoval, jste nejvíce pyšný?

To se dá těžko říct. Každá, ať už velká či malá zakázka, je pro mě výzvou.

Věříte květomluvě?

Ani moc ne.

foto: Lenka Žáčková

Květiny podle vás tedy nemohou nic vyjádřit?

Mohou, protože si lidé přečtou to, co o tom někdo podle svých úvah napsal. Napadá mě třeba mýtus o žlutých tulipánech, že tulipán znamená hloupost a žlutá žárlivost… V takovém případě jsem žárlivý a hloupý, protože já je miluji. Já sám ale všechno beru spíše pocitově. U každého člověka se zamyslím, jakou květinu bych pro něj volil. Všechno v životě vidím barevně a spojené s vůní. Asi je to mé poslání, rozdávat radost prostřednictvím květin.

Vaší nejoblíbenější květinou je tudíž žlutý tulipán?

Ano, patří mezi mé oblíbené, ale krásné jsou všechny. Miluji trhat v trávě voňavé fialky. Prostě jsem šťastný, že mám fialky. A rád je vozím své mamince.

O květinách mluvíte s láskou. Je váš byt plný květin?

Úplně plný ne, ale i tak jich tam máme opravdu dost.

Voníte ještě ke květinám?

Ano, určitě, samozřejmě. Vůbec to není tak, že by mě to přestalo bavit. I když je pravda, že někdy se dostávám do stavů, kdy o sobě pochybuji a mám pocit, že to, co dělám, vlastně vůbec neumím, a že to nemůžu dělat. A pak jsem den mimo, jdu třeba na houby a přistihnu se, že mám košík plný kůry a šišek. No, a na co asi? V hlavě se mi začíná odehrávat proces fantazie a začínám „tvořit“. A už vidím konkrétně, co z toho budu vyrábět. To mě ujistí v tom, že bez této práce nemůžu žít, že moje práce je mým koníčkem a zároveň posláním.

Kupují podle vás lidé obecně květiny hodně?

Vím, že naše řemeslo je zbytné, a že když lidé budou mít minimum peněz, tak si samozřejmě spíš koupí jídlo a ne květiny. Ale bez květin to nejde, protože člověk nemůže mít jen šedé zdi a platit účty. Do mého ateliéru v ulici Jana Masaryka chodily starší vinohradské dámy, důchodkyně, které neměly peněz nazbyt. Ale přišly a koupily si třeba jednu gerberu, nebo růži, aby měly ve váze něco živého. To jsem obdivoval. A samozřejmě mi to nedalo a něco jsem jim k tomu ještě přidal a popovídal si s nimi. Obdivuji takové lidi, kteří to udělají sobě jen tak pro radost a zároveň tím podpoří i toho podnikatele. A jestli mohu, tak bych chtěl touto cestou něco vzkázat široké veřejnosti.

Samozřejmě, povídejte…

Chci vzkázat lidem, aby přemýšleli o smyslu života. Květina vždy přinese radost, a když už se rozhodnete ji koupit, tak prosím zohledněte kde a od koho. Uvědomte si, že ve všem je nějaká energie a právě prostřednictvím květiny předáváte něco i ze sebe. Vše, co člověk činí, se mu vrátí. A myslete i na to, že byt bez květiny je jako talíř bez jídla.

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com a Lenka Žáčková

Oficiální stránky Hruška Design: www.hruskadesign.eu 

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře