Robert Vano - fotograf


Robert Vano
Robert Vano
11.01.2011 12:00 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

 

„Nejlepší rada je nikoho neposlouchat!“ Robert Vano 

 

 

 

 

S Robertem Vanem jsem si dala schůzku v kavárně, která je součástí Leica Gallery Praha, kde měl umístěnou část výstavy The Platinum. Ta se po velkolepém úspěchu ve výstavní síni Mánes (2008) vydala za hranice naší republiky potěšit oko návštěvníků například v Moskvě, Berlíně nebo Paříži. Robert Vano je rodák ze slovenských Nových Zámků. Ve svých devatenácti letech odcestoval do USA a úspěšně se prosadil na dráze fotografa. Jako fotograf se toužil odlišit. To se mu bezesporu podařilo a jeho tvorba oslovuje lidi po celém světě.Robert Vano

 

Když se ohlédnete za svými začátky, byl to jistě určitý vývoj, hodně věcí jste mohl změnit a přehodnotit. Co se u vás nezměnilo?

Co se vyvíjelo, tak to byl hlavně jazyk. Naučil jsem se francouzsky, maďarsky, anglicky, italsky. Ale fotky, ty se nezměnily. Netisknu je v tiskárně, ale dělám v platině. Nezměnilo se ani to, co je na těch fotkách. Začínal jsem fotit s klukama a ty fotím pořád. Také jsem dělal módu a u té jsem zůstal. Lidé říkají, že v mých fotkách je recese. Že modelky na mých fotkách vypadají jako ve filmu Smrt v Benátkách od Viscontiho. U mě se to nemění, protože kdybych se měnil, to bych se z toho zbláznil.

Jaký je váš názor na změny v módních trendech?

Móda, ta se mění stále a vrací se. Návrháři když nevědí, co udělat, tak udělají dvacátá, třicátá, sedmdesátá léta a pak začnou znovu. Recese, artdeco, dvacátá léta, třicátá léta a stále dokola. A když člověk pořád dělá to stejné, tak má šanci, že ten svět se vrátí zase alespoň třikrát do života. Ale kdybych já šel, tak bychom se nikdy nedohonili. To jsem se naučil od jedné paní malířky. Byli jsme mladí a chodili na výlety. A já jsem chtěl každý den jet na jiný ostrov v Řecku, kde je tři sta ostrovů, a pořád jsem něco hledal. A ona mi říkala: „Když budeš běhat za nosem, tak nikoho nenajdeš. Všichni mladí někam běží. Ty musíš zůstat na jednom místě a nechat věci točit kolem sebe.“ A tak to mám i s focením. Dělám ty čtyři věci, které jsem dělal vždy. Kytky, zátiší, kluky a holky.

 

Co si myslíte, že se nejvíce odráží v módních trendech?

Někde jsem četl, že v minulém století byly jen dvě takové výrazné doby, a to byla 20. a 60. léta. Mezi tím nic nebylo. Byly války a deprese. To byly doby, kdy se něco dělo. Ve dvacátých letech návrháři odstřihli sukně, odstřihli vlasy, oblékli ženy do kalhot, posadili na koně a to byla revoluce. To, že se sukně trošku zkrátí nebo prodlouží, to není revoluce. Revoluce je, že tisíce let nosily ženy šaty po zem, vymetaly s nimi ulice a najednou přišla taková revoluce, že to bylo vidět až do Istanbulu. To musel být šok! Zrovna nyní se říká, že možná bude lepší doba, protože návrháři udělali na tento rok kratší sukně.

 

Jako začínající fotograf, hledal jste se v nějakém stylu, bylo vám něco inspirací?

Já myslím, že jsem se nehledal. Já jsem hledal, aby to vypadalo na fotce tak, jak jsem to měl v hlavě. Všechno v životě člověka ovlivňuje a mě asi nejvíc italské filmy, filmy z poválečných padesátých let, a také jsem se hodně učil od lidí, kteří už dnes možná nežijí. Tuhle se mě jedna paní zeptala, zda jsem byl inspirovaný Annou Leibovitz, ale ona je přece mladší než já. Já jsem Annu Leibovitz znal, když fotila rockery. V šedesáti mě těžko může inspirovat dvacetiletý fotograf. Ti teď chodí pro inspiraci za mnou.

 

Jak to tedy je u vás s hierarchií cílů?

I v té fotce je jakási prestiž, kde tím vrcholem je Vogue a výš už nic není. Já jsem ve Vogue začínal, ale pak už jsem neměl dál kam jít. Někdo začíná třeba v Katce nebo Instyle a jde takovou cestou, aby se jednou dostal do Vogue. Já jsem měl to štěstí, že jsem nezačínal jako fotograf, ale jako kadeřník pro fotografy, kteří už ve Vogue pracovali. Takže když jsem začal fotit, tak jsem už měl kde a v tom to bylo o moc lepší. Už jsem nemusel jít po Broadway a klepat na dveře, jestli mě někdo chce. A pokud jsem chtěl být jako někdo, být někým inspirovaný, tak to byli lidé, kterým jsem dělal ty vlasy. Ti byli pro mě ti nej. Víc už nebylo.foto: Robert Vano

 

Pracoval jste pro reklamní kampaně různých módních domů. V čem předčila tato práce vaše očekávání a v čem naopak byla zklamáním? 

Samozřejmě že každý má radost, když tu práci dostane, ale nikdy nevíte, jestli to vyjde. Protože tady v Čechách, když něco nafotíte, líbí nelíbí, většinou nejsou peníze na to, aby si klienti mohli dovolit to přefotit. Vezmou to. Kdežto velcí návrháři fotí třeba desetkrát, a když se jim to nelíbí, tak to prostě nevezmou. U tohoto focení bylo nejlepší, když to vyšlo. Jako ve filmu. Točíte hlavní roli a pak vás vystřihnou, protože se jim to nelíbí a nikdo vás pak v tom filmu nikdy neuvidí.

 

Byl pro vás některý z těch módních domů vyloženě srdeční záležitostí? 

V rámci této práce v podstatě nikoho moc neznáte. Zavolají se modelky odpovídající požadavkům klienta, to stejné s fotografem. No a když přijdete, nikdo se s nikým nebaví o tom, jak se má, jak se mu vede. Nikoho nezajímá, jestli modelku bolí hlava, jestli má beďara… proč je tedy tady, když ji může nahradit další z devíti tisíce modelek? I kdyby přišla Claudia Schiffer, že jí umřel táta, tak to nikoho nezajímá. Řeknou vám, ať najdete jinou modelku, jejíž táta žije. Každý říká jen How are you? Fine! How are you? Fine! Všichni jsou fine. Nikdy nevíte, jací ti lidi jsou, co je trápí. Každý se snaží skrývat jak se cítí a co ho trápí, všichni jsou fine a snaží se, aby všichni v domluvenou dobu skončili a šli domů. Nikdo s nikým nemluví. Mluvíte jen se svým asistentem. Nikoho nezajímá můj názor, co si myslím. To můžu říkat, pokud fotím u sebe doma. Takže tady není žádná srdcová záležitost.

 

Nedávno jste realizoval výstavu svých prací v Galerii Mánes. Co jste prostřednictvím této výstavy chtěl veřejnosti říci? 

Výstava ukazovala to, co jsem dělal posledních čtyřicet let. Lidé moji práci moc neznají, protože si myslí, že fotím jen nahé kluky, ale nevědí, že dělám také holky, krajinky a kytky. Třeba Tereza Maxová, ta se mi moc líbí. Fotili jsme spolu po dobu asi sedmnácti let. Mockrát. Ve své tvorbě se chci odlišovat. A když pak novináři napíšou, že fotím nahé kluky, v platině a ještě k tomu v Mánesu, tak to tady ještě nebylo.

 

Proč právě fotografie na platině?

Chtěl jsem se nějak vyjmout z davu, a to je těžké. Teď je takový trend fotit namačkané lidi v autobuse. Každý fotí namačkané lidi v autobuse. Řekl jsem si, že budu fotit na velký film a dělat fotky v platině, protože to nikdo nedělá. A tak je to u mě se vším. Nechodím si kupovat chleba, peču si ho sám, protože si myslím, že je to pro mě nejlepší. Nemám hodně věcí, ale co dělám a mám, je ta kvalita.

 

Jak vlastně vzniká platinová fotografie?

Platinová fotka byla jedním z prvních pokusů v roce 1830 a ustála svoji existenci asi 50 let. Tahle produkce zanikla někdy v roce 1914, protože bylo objeveno, že platina může fungovat jako katalyzátor ve výbušninách, takže se zvedla její cena, protože se začala používat během první světové války. Platina nebyla k mání. Tak jako ve druhé světové válce nebylo k mání hedvábí, protože z něj udělali pro vojáky parašutistické padáky.

 

Když má taková fotografie delší životnost, dá se považovat i za investici, jako je tomu u kreseb?

Ano, říkají to. Říká se, že kdyby byla atomová válka, tak přežijí švábi a platina. Ale myslím, že ten obrázek by už nikdo nepoznal. Ta fotka může vydržet i tisíc let, ale to nezáleží jen na té platině. Záleží to i na tom fotografovi. Pokud bych to udělal špatně, tak taky nevydrží.

foto: Robert Vano

 

Na kolik peněz přijde vaše platinová fotka?

Malé fotky 20×25 stojí 20 tisíc prvních pět a pak po každých pěti centimetrech stoupá cena o pět tisíc. A já jich dělám dvacet z každé fotky.

 

Vydal jste knihu The Platinum Collection, co všechno v ní nalezneme?

V knize je všechna má tvorba, kterou publikuji na výstavách. Je tam 200 fotek. Jsou to fotky na pohlazení duše. Žádná příručka. Ne každý si může dovolit koupit fotku za 20 tisíc, ne každý tu výstavu může vidět, a tak jsem chtěl umožnit lidem nahlédnout do mé tvorby a vlastně si ji ponechat i tímto způsobem.

 

S kým byste si přál fotit a toto přání je stále nesplněnou ideou?

Rád bych vyfotil bývalého pana prezidenta Václava Havla. Tuto příležitost jsem už měl, a odmítnul jsem ji. Zůstalo mi to v hlavě. Přišla nabídka z Hradu, měl jsem fotit takový ten portrét, co visí ve školách a na úřadech. Tenkrát jsem na něj dostal strašně málo času. Patnáct minut, které jsem na to měl, bylo strašně málo. Dnes bych to možná dokázal, ale tehdy jsem si to neuměl představit.

 

Jak si myslíte, že manekýnka či manekýn pozná, že na práci v modelingu má správný potenciál, kromě toho, že má správné míry? 

Uvnitř nepotřebuje nic. Ať umí anglicky, francouzsky, německy, jezdí na koni, hraje na piáno, medituje, cvičí, ať má holka 180 cm, a kluk 188 cm a má mezi 14–18 lety. To je všechno super, ale musí jít tam, kde to je. Tady nemůže být model, tady se vaří pivo. Musí do Milána, nebo do Paříže. Tam, kde je móda. Jsou určité věci, které jsou tak, jak mají být. Herečky jdou do Hollywoodu, potápěči k moři. Prostě nestačí jít do Podolí, když chce být potápěčem. Nepozná to, dokud nepůjde tam, kde to je. Manekýnka musí být realistická. Když zůstane tady, nikdy se to nedozví.

 

Vaše oblíbené místo tady v Praze?

Doma! Určitě tam. Zrovna jsem se přestěhoval a nemůžu se dočkat, až si zařídím byt. Já jsem doma nejradši. Všechno mám staré, secesní, a malovat budu červenou a šedou.

 

A jaké je to místo ve světě, kam se rád vracíte? 

Nikam se nevracím. Všude, kde jsem chtěl, tam už jsem byl, ale nevracím se tam. Sám od sebe necestuji. Ale protože to co dělám, vyžaduje jít tam, kam mě zanese má práce, cestovat musím. Začátkem roku byla výstava v Moskvě, pak v Berlíně, tam jsem například ještě nebyl, také bude v Torontu, kam jedu poprvé, a koncem roku 2010 bude moje výstava v Paříži. Ale kdyby tam nebyla ta moje výstava, tak bych tam nejel. Jdu tam proto, že tam jdou moje fotky. Já už se znám, že budu na celou cestu nadávat a pak přijedu domů a budu mít radost, že jsem tam byl. K moři bych nejel, protože neplavu, do hor bych nejel, protože nelezu. Já bych byl jen doma a vařil. To mám nejvíc rád.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Robert Vano *5.5.1948

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Roberta Vana

Publisher: Profashion 10/2009

foto: Robert Vano
foto: Robert Vano
foto: Robert Vano
foto: Robert Vano
foto: Robert Vano
foto: Robert Vano
foto: Robert Vano


Tagy: fotograf, umění

Přidej komentář





Komentáře

Dana Mikulcová 20.02.2011 12:12:26
Děkuji za překrásné řádky plné upřímnosti a životních zkušeností. Mikulda
Mishelinkaaa 30.03.2011 14:58:48
Tento rozhovor, včetně dotazovaného, mám moc ráda :-)


Kategorie
Příbuzné články
Sára Hrstková - sommelierka
Sára Hrstková - sommelierka

04.04.2017 | Společnost Merlot d´Or dováží na český trh hlavně velmi kvalitní francouzská vína, pořádá ...


Jan Novák - výrobce plnících a kuličkových per
Jan Novák - výrobce plnících a kuličkových per

07.12.2016 | Jan Novák pochází z Brandýsa nad Labem, kde vystudoval gymnázium a následně dokončil bakalářské ...


Miloš Fic - dostihový fotograf
Miloš Fic - dostihový fotograf

27.09.2016 | Dostihy jsou o atmosféře. Nestačí vyfotit hezký obrázek u překážky, ze snímku musí být cítit ...


Milan Krejčí - sommelier
Milan Krejčí - sommelier

30.08.2016 | O svých znalostech o víně by vás přesvědčil, i kdybyste ho vzbudili třeba uprostřed noci. Za ...


Jakub Vágner - rybář
Jakub Vágner - rybář

15.08.2016 | Ve třetím ročníku studia hry na kontrabas na Pražské konzervatoři se rozhodl vyměnit hudební ...











Komentáře na Facebooku