Martin Procházka – hokejista, sportovní komentátor


Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
25.02.2016 20:12 | Eva Procházková

Se lvíčkem na prsou a dvacítkou na zádech šířil v týmu ČR slávu našeho hokeje po celém světě. Je olympijským vítězem z Nagana, čtyřnásobným mistrem světa. Jak v reprezentaci, tak v klubových soutěžích vstřelil mnoho důležitých gólů, těch reprezentačních bylo celkem 28. Je členem Síně slávy českého hokeje. Fanoušci vzpomínají především na jeho rozhodující branku na MS ve Vídni v roce 1996 ve finálovém zápase s Kanadou. Ač duší Kladeňák, hrál za mnoho týmů jak doma, tak i v zahraničí. Muži ho znají především jako skvělého útočníka-levé křídlo, dámy ho spíš zaregistrovaly v taneční soutěži StarDance, kde se svou tanečnicí obsadil 2. místo. Svou aktivní hokejovou kariéru ukončil v roce 2010, dnes se věnuje komentování hokejových pořadů.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Proč jste si vybral zrovna hokej?

Zkoušel jsem i jiné sporty, ale jen krátce, žádný z nich mě nezaujal. Bydleli jsme v Kralupech nad Vltavou blízko zimního stadionu, táta mě na hokej vodil už od pěti let a moc se mi to líbilo. V začátcích jsme byli všichni hodně obouchaní, hokej prostě bolí. Ale neřešili jsme to, nevadilo nám to. Bavilo mě hrát, chodit na tréninky, nějaká modřina mě nemohla zastavit.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

V kolika letech jste začal s „opravdovým“ tréninkem?

Do páté třídy jsem chodil na základku v Kralupech, potom jsem začal dojíždět do sportovní třídy na Kladno. Měli jsme více tělocviku a odpoledne na vyučování navazoval trénink. Potom jsem nastoupil na učiliště, kde jsem se sice vyučil elektromechanikem, ale byla to také třída zaměřená na hokej, takže řemeslu jsme moc nedali. Byly to čistě klučičí třídy, ale holky nám nechyběly. Nezajímalo mě nic jiného než hokej, dokonce když jsem ze školy přijel domů, šel jsem si dát trénink navíc…

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Čeho si na vás trenéři cenili a co vám naopak vytýkali?

Asi mé vůle. Byl jsem malý, drobný, až do osmé třídy nejmenší ze všech. Ale pořád jsem se snažil prosadit, měl jsem v sobě zarputilost, bojoval jsem. Mým velkým snem bylo hrát jednou v áčku v lize a dělal jsem pro to všechno. Vzhlížel jsem k ligovým hráčům a snil o tom, že jednou budu jejich spoluhráčem. A co mi vytýkali? Ani si nevzpomínám, hlavně mě pořád nabádali, abych hodně jedl, což jsem také dělal… (smích) Ale až v osmnácti jsem se dočkal „hokejové postavy“.

Byl váš hokejový postup plynulý, nebo se někde „zasekl“?

Vlastně docela plynulý. Od žáčků k juniorům, a hned po roce do „áčka“, přestože jsem ještě dva roky mohl hrát za dorost. Takže jsem svou věkovou kategorii ještě vlastně předběhl. Všechno navazovalo, měl jsem štěstí na trenéry, vážnější zranění se mi vyhýbala.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Vám se nikdy nic nestalo?

Naštípnutý palec nebo jiné maličkosti nepočítám, různé šrámy patří k hokeji. Jsou kluci, které nezastavily ani tržné rány, nechávali si je sešít na střídačce, já jsem srab, nechal jsem si to alespoň umrtvit… Máma se o mě bála, na zápasy na stadion skoro nikdy nepřišla, raději se dívala v televizi. Chodíval se mnou táta a pořád mě kritizoval. Když jsem dal dva góly, říkal, že jsem mohl dát raději tři… (smích)

Je trénink u různých trenérů hodně odlišný?

Potkal jsem na své hokejové cestě mnoho dobrých trenérů, na všechny rád vzpomínám. Třeba pan Hlinka, který už bohužel není mezi námi. Každý trenér má trochu jiný styl tréninku, někdo vyznává útočný styl hokeje, někdo dává přednost obraně. Já jsem měl výhodu – byl jsem útočník, levé křídlo s obrannými povinnostmi, musel jsem to zvládat dopředu i dozadu, takže ať jsme trénovali obranu či útok, vždy to pro mě bylo přínosem. Mě tréninky vždycky bavily, s trenéry jsem nikdy problém neměl. Chtěl jsem trénovat co nejvíc, a to mi zůstalo až do konce. I když musím přiznat, že zvedání činek v posilovně mě nebavilo, posilovnu jsem rád neměl.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Svou kariéru jste začínal na Kladně a tam jste ji také ukončil. Co všechno jste stihl mezi tím?

To už je dávná historie a vlastně si ani přesně nepamatuji, kdy jsem kde hrál. (smích) Žádné statistiky si nevedu, na tohle jsem byl „flink“. Kolik jsem kde hrál zápasů, kolik jsem dal gólů, to vážně nevím. Cestoval jsem různě po světě: Švédsko, NHL – kde jsem neuspěl a brzy se vrátil, Rusko, ale hrál jsem i u nás: ve Vsetíně, Vítkovicích a nakonec zpátky na Kladně, kde jsem v 38 letech svou kariéru ukončil. Bral jsem to tak, že teď hraju tady a až skončím, budu hrát zase jinde…

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Se spoluhráči Paterou a Vejvodou jste v lize i v reprezentaci tvořili tzv. „Blue Line“. Bylo pro vás obtížnější, když jste nehráli spolu? Měli jste nějaké „soukromé“ finty?

Název vznikl na Kladně, kde jsou modro-bílé barvy. Na tréninku nastupovala naše řada v modrém, takže přicházely pokyny trenéra: teď půjde modrá lajna, teď bílá… Pak se toho chytili moderátoři, myslím, že s tím začal Robert Záruba, a už nám to zůstalo. Trávili jsme spolu veškerý čas i po hokeji, a když jsme se pak rozprchli do světa a museli hrát každý za sebe, chybělo nám to. Ještě dnes, když se potkáme, rádi na ty časy vzpomínáme. Když jsme tenkrát nehráli hokej, alespoň jsme se o něm bavili a vymýšleli, jak soupeře překvapit. A to se nám často, k naší velké radosti, dařilo. Později ale, protože jsme nebyli žádní hromotluci, začali na nás soupeři posílat pětky, které měly za úkol „jakkoliv“ nás zastavit – a to už pak docela bolelo.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Velmi často jste zakončoval, když šlo v zápasech „do tuhého“. Jaké jste v těch vypjatých chvílích dostával pokyny od trenérů?

Byl jsem třetí útočník, mou povinností bylo i bránit. Výhodu jsem měl v tom, že jsem uměl rychle bruslit dopředu i dozadu. Soupeři měli s mým stíháním problém. Přijel jsem do třetiny, kde už kluci bojovali, přihráli mi a já zakončoval. S trochou nadsázky – oni to připravili a já jsem dal gól. Přijel jsem vlastně k hotovému… (smích) Ale taky jsem nahrával, ne že ne.

Který gól je pro vás nezapomenutelný?

Asi neřeknu nic originálního. Hezkých gólů se mi podařilo dát hodně, ale dva nezapomenutelné okamžiky zůstaly dodnes v paměti diváků i v mé. Byl to rozhodující gól ve finálovém zápase s Kanadou na MS ve Vídni v roce 1996 a pak přihrávka na spoluhráče Svobodu na olympijských hrách v Naganu v zápase s Ruskem, které jsme díky tomu vyhráli 1 : 0 a stali jsme se vítězi celého turnaje. Byla to velká radost. Vždycky, když je zahlédnu v televizi, nebo na ně na nějakém setkání přijde řeč, vzpomenu si na tu atmosféru, na euforii, která zavládla. Je to hrozné, jak to letí, bylo to před dvaceti lety…

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Bál jste se někdy na ledě?

V každém mužstvu je někdo, kdo by bez mrknutí oka dokázal soupeři způsobit zranění, které by mohlo znamenat i konec kariéry. O takových hráčích se ví a člověk si na ně musí dávat pozor. Není to o strachu, ale o ostražitosti, respektu, je třeba si takového hráče hlídat. V zápase se bitkám nevyhnete, když se to „mele“, je třeba přijít spoluhráčům na pomoc. Trenéři nám většinou říkali, na co si u konkrétního rozhodčího dát pozor, ale v té euforii a atmosféře byl každý z nás tak vyhecován, že na takové rady trenérů lehce zapomněl. Já sám jsem ale strkanice nevyvolával, dokonce jsem dostal i cenu za nejslušnější hru.

Co se vám vybaví, když se řekne „Staromák“?

Měl jsem štěstí, že jsem byl v mužstvu, které čtyřikrát vyhrálo MS a jednou olympiádu. A po každém vítězném turnaji následovalo oslavné setkání s fanoušky na Staroměstském náměstí. Většinou jsme ale byli tak unaveni, že jsme si to úplně užívat ani nemohli… Ale je to nádhera, když před vámi stojí 50 tisíc lidí, kteří vám chtějí poděkovat. Když jsme se vrátili z OH v Naganu, byla to taková „celonárodní“ euforie, že jsme byli hodně naměkko.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

V čem si myslíte, že bylo vaše mužstvo lepší, než je to současné, které takové výsledky nemá?

Myslím, že to byly hlavně dva důvody. Za prvé držela se „osa týmu“, která se sice v určitých pozicích doplňovala, ale zůstávala stabilní, přestože se trenéři měnili. Snažili se ji držet, protože to byl základ úspěchu. A za druhé – byli jsme tým. To je hodně důležité. Trávili jsme spolu hodně času i mimo stadion, když se šlo posedět, šla většina. Myslím, že tým se tvoří i mimo led. Od malička jsme se učili táhnout za jeden provaz – když se jednomu nedařilo, přispěchali druzí. Dnes se na to tolik nehraje. Děti jsou vychovávány hodně individuálně, učí se umět se prosadit. Jsou sebevědomé, dravé, chtějí být lepší než druzí. Dnes se někteří hráči ani pořádně neznají. Odehrají zápas a odjedou…

Jaké vlastnosti jsou důležité pro to, aby se člověk mohl stát úspěšným hokejistou?

Řekl bych, že nejdůležitější je mít to srovnané v hlavě a dávat hokeji vše. Nefrajeřit, nepředvádět se, bojovat za tým. Nemusí se vždycky všechno povést, ale vždycky je třeba to zkusit. Frajeři mají také důležité vlastnosti – jsou průbojní, nebojí se zariskovat, ale hrají většinou „za sebe“ a to je mi cizí.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Jak dlouho vám trvalo rozhodnout se, že skončíte a jak těžké to bylo rozhodnutí?

Pro mě to bylo hodně smutné téma. Jak se mi celou dobu zranění vyhýbala, poslední rok jsem si to „vyžral“. Musel jsem třikrát za sebou na operaci kolen, byla to hodně špatná sezóna. A tenkrát, ze dne na den, jsem se dozvěděl, že už jsem starý, že už o mě nemají zájem, že pro mě není uplatnění. Nebyl jsem na to připravený, hodně mě to vzalo. Jak už to tak bývá, nikdo mi to ani nedokázal říct do očí. Nechci se k tomu vracet, ale cítil jsem to jako křivdu a dlouho jsem se s tím srovnával.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Měl jste promyšleno, co dál?

Protože to přišlo tak náhle, nic jsem promyšleného neměl. Měl jsem najednou spoustu volného času, ale žádnou náplň. Přál jsem si zůstat u sportu, ale nebylo kam jít. Naštěstí přišla nabídka z televizní stanice Sport 5, abych komentoval hokejové pořady Extraligová tříšť a Hokejová pětka. Neváhal jsem a nabídku jsem přijal.

Vůbec jste se toho nebál?

Během své kariéry jsem dělal s novináři spousty rozhovorů, znal jsem to „z druhé strany“. Namířené kamery mi problém nedělaly a věděl jsem, že nečekají „super řečníka“, ani nového Zárubu či Vichnara. Hledali osobnost z hokejového světa, která by pořady zpopularizovala a přitáhla k nim diváky. Jsem rád, že jsem nakonec přece jen u hokeje zůstal. Z ohlasů diváků vím, že jsou čím dál spokojenější, vnímají mé pokroky. Samozřejmě když se dívám zpětně, své chyby vidím – zamrkání, zaváhání… Chce to praxi, ale jsem spokojený.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Jaké bylo vyměnit sportovní dres za společenský oblek a vrhnout se do víru tance?

Když jsem dostal nabídku vystoupit ve StarDance, myslel jsem, že si dělají legraci. Po dlouhém váhání jsem se rozhodl to zkusit. Byl jsem přesvědčený, že je to na jedno, nejvýš dvě kola. Ale mám v sobě soutěživost, vůli, snažil jsem se, a tím jsem asi diváky zaujal. Svými esemeskami mě posílali do stále dalších kol, byl jsem čím dál jistější a uvolněnější a snad to vypadalo čím dál lépe. Ale tanec se mi „pod kůži“ nedostal, opravdovým tanečníkem jsem se nestal.

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Vzpomenete si na nějaký krkolomný taneční a sportovní pád?

V tanci, když jsem obul poprvé boty s podpatkem na latinské tance, padal jsem jedna radost a nepomáhalo ani zábradlí, kterého jsem se křečovitě držel. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. A v hokeji? Když jsme šli s kamarády na led zabraní do hovoru a zapomněli jsme, že máme na bruslích chrániče. Skočili jsme na led, a to pak byly výstavní pády přímo „na ústa“… (smích)

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Mohl jste si někdy ve své kariéře říci: Zvítězil jsem sám nad sebou?

Takhle jsem to neměl. Měl jsem štěstí, že jsem byl vždycky ve správnou chvíli na správném místě. Nedařilo se mi v NHL, zato se mi vedlo v nároďáku… Měli jsme úspěchy, byli jsme populární, lidé nás měli rádi. Ale vzpomínám na Ivana Hlinku, který vždycky říkával: „Jen se z toho ne…"

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2014.html

Vytvořeno ve spolupráci:

Český svaz ledního hokeje a Nadační fond Ivana Hlinky

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová
Martin Procházka, foto: Lenka Hatašová

Partneři

BANDI VAMOS - Pánské obleky
Hotel Grandior
LE - Hotels Group
Designehotel Elephant Praha
Nadační fond Ivana Hlinky


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Fuksa - propagátor a trenér pétanque
Petr Fuksa - propagátor a trenér pétanque

01.10.2018 | Ve svých dvaceti osmi letech se poprvé seznámil s hrou zvanou pétanque. Výzvou byla iniciativa přátel ...


Pavel Trčala – sportovec, majitel sportovní firmy
Pavel Trčala – sportovec, majitel sportovní firmy

20.09.2018 | Narodil se v Brně, vystudoval ekonomii ve Washingtonu, kde také začal svou pracovní kariéru ve ...


Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno
Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno

14.05.2018 | Sportu se věnuje od raného dětství, od r. 2008 pracuje jako lektorka v Centru univerzitního sportu ...


Petr Krajča - šéf motocyklové divize BMW Motorrad
Petr Krajča - šéf motocyklové divize BMW Motorrad

04.04.2018 | Charismatický člověk, který se vám dívá přímo do očí a ve chvíli, kdy hovoří o motorkách, ...


Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista
Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista

07.03.2018 | Patron brněnského veletrhu MOTOSALON, držitel mnoha světových rekordů, s image rebela, který umí ...