Lubomír Vaněk - karikaturista

21.02.2011 16:12 | Michaela Lejsková

 

„Začátky mého podnikání na volné noze nebyly jednoduché, měli jsme dvě malé holčičky a člověk šel tak trochu do neznáma. Stát přestal být polštářkem a jistotou, ale stal se výběrčím a říkal: „Plať, plať, plať!“. Ale jsem sám sobě šéfem, managerem, dělníkem i řidičem... a to mi vyhovuje." Lubomír Vaněk

 

 

 

Lubomír Vaněk je osobnost. Nebál se začít podnikat i přesto, že měl dvě malé děti a situace tím pádem nebyla zrovna růžová. Ovšem dnes má za sebou spoustu úspěchů a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Jeho jméno je v branži pojmem. Ví, v čem je jeho síla a umí to prodat. Práce je mu koníčkem. Co více si přát?

 

Nezačnu tím, čím jste proslavený, tedy karikaturami, ale položím vám zcela jinou otázku. Jste v Klubu přátel Skotska, které je proslulé překrásnou krajinou. Předpokládám, že jste Skotsko navštívil a procestoval. Co vás zaujalo? Je to opravdu tak nádherná a barevná krajina, jak se o ní říká?

Skotsko pro mne bylo magické již v mládí, v době studené války, kdy vycestovat na Západ se rovnalo možnosti letět na Měsíc. Jako kluk jsem hodně četl cestopisy, vystřihoval si články o lochnesské příšeře, takže jsem měl hodně nastudováno. Navíc jsem v sedmdesátých letech poslouchal skotské kapely, které z tamní hudby vycházely. Mé diskografii vévodili zejména Jethro Tull, Nazareth a Mike Oldfield. Pak přišla revoluce a otevřel se nám svět. Zjistil jsem, že Skotsko není Měsíc a že to vlastně není ani tak daleko. Procestovali jsme je s manželkou křížem krážem a shodli se v tom, že je to nejkrásnější kout Evropy (tu jsme mezi tím projeli celou, takže můžeme porovnávat). Zejména pak sever země, Highlands a malý ostrov Skye nám přirostly k srdci. Musím podotknout, že mám štěstí, jelikož Skotsko „chytilo“ i mou drahou polovičku a nenutí mne trávit dovolené válením se v horku u Jadranu.

 

Zmínil jste se o lochnesské příšeře, která údajně žije ve Skotsku v jezeře Loch Ness. Příšeru, nazvanou podle jezera Nessie, prý hlídají hodní skřítci – trollové. Navštívil jste i toto známé jezero? Věříte, že Nessie skutečně existuje?

To víte, že jsem vyčkával s fotoaparátem s dobrým zoomem na zřícenině Urquhart Castle, ze které je nejlepší výhled na jezero Loch Ness. Stejně jako převážná většina návštěvníků jsem Nessii „neulovil“, nicméně je podezřelé, že v tak obrovském, čistém a hlubokém jezeře téměř nejsou ryby. To značí, že je plesiosauří rodinka stačí zkrmovat a před námi lidmi se pak přes den ukrývá v dvousetmetrové temné hlubině.

 

Určitě víte, jaké teorie se o existenci Nessie vyskytují, prozradíte nám je?

Pragmatik Vaněk si myslí, že je to bublina nafouknutá skotskou centrálou cestovního ruchu, která ročně dostane do Skotska miliony turistů z celého světa. Romantik Vaněk se však přiklání k teorii, že se podařilo přežít „rodince“druhohorního plesiosaura. Když mohli v oceánech přežít žraloci, kteří tu již byli v prvohorách, proč ne „podvodní“ dinosaurus v jezeře?

 

Také jsem si přečetla, že jste členem Spolku nepřátel smutku. Dá se to přeložit i tak, že jste pro každou špatnost?

Spolek nepřátel smutku a přátel jazzu (tak zní celý název), založil v první půli minulého století otec zpěváka Ladi Kerndla. Nyní mu „šéfuje“ sám Laďa a je to vlastně čistě pánský klub, jehož členové se nyní 2–3krát ročně scházejí na nové Kerndlově jazzové farmě v Žernovníku u Černé Hory, kde probíhá takový hudební „jamík“, tanec a veselice. Naše ženy sice nejsou členkami klubu, ale na našich srazech jsou vždy vítány.

 

Jste náš nejznámější „rychlokreslíř karikatur“ a jste zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejrychlejší karikaturista na světě. Kolik karikatur dokážete namalovat za hodinu?

Tak tady mohu odpovědět stroze. V Guinnessově knize rekordů mám oficiální zápisy 175 karikatur za hodinu a 382 karikatur za tři hodiny.

 

Klobouk dolů! Ale přece jenom, neunavuje vás malovat pořád jen lidské obličeje?

Kdybych kreslil jenom „ksichtíky“, tak bych se asi zbláznil. Naštěstí se věnuji i jiné tvorbě, kresleným vtipům, komiksům, ilustracím a mé oblíbené tvorbě pro děti. Koncem roku vyšla kniha „Pověsti a pohádky od Svitavy, od Svratky“ – velká barevná publikace, kterou doplnilo pexeso, omalovánka, hra a puzzle. To byla krásná práce. Tuto knihu napsal pan Zdeněk Peša, ale chystám se napsat pohádky i sám (mám v šuplíku jisté nápady). Jak stárnu, tak mne začínají zmáhat ročně naježděné desetitisíce kilometrů na akce, kde předvádím ono rychlokreslení karikatur. Postupně bych se chtěl více věnovat ilustracím a psaní. Třeba napsání cestopisu o Skotsku a severských zemích.

 

Můžete zavzpomínat na svoje školní léta? Byl jste vzorný student? Co vás vlastně zaválo na Školu uměleckých řemesel?

Já byl bezproblémový žák a student, na humanitní předměty jsem se dokonce i těšil. Zeměpis, dějepis, literatura a dějiny výtvarné kultury byly mými koníčky, tak jsem se vlastně ani nemusel moc učit. Jenom chemie a později technologie se mi příčily. Ale pokud se týče známek, bylo by možné mě označit za šprta (ale nespravedlivě, protože jsem nešprtal).

 

Před revolucí jste pracoval jako propagační výtvarník, co bylo v té době hlavní náplní vaší práce?

Pracoval jsem v Propagačním podniku, kde jsem se věnoval zejména výtvarným návrhům a realizacím firemních stánků na brněnských veletrzích. Těsně před revolucí v roce 1989 jsem přijal místo šéfa propagace obchodního domu Rozkvět na náměstí Svobody v Brně. Tam jsem pobyl krátce, protože přišla revoluce a velký „hlad“ novin a časopisů po portrétní karikatuře. A protože jsem přestával stíhat zaměstnání a kreslení současně, rozhodl jsem se, že zkusím pracovat na volné noze. A po dvaceti letech nelituji.

 

Mnoho lidí má strach pracovat na volné noze. Vy jste se nebál a šel do toho. Nicméně, nikdy jste si neřekl, že by bylo lepší a méně stresující nechat se zaměstnat?

Já byl vždy povahou individualista, dělalo mi potíže plnit špatné, někdy i blbé a nesmyslné rozkazy ať již velitelů na vojně, nebo šéfů pak v civilu, takže jsem velmi přivítal příchod svobody do naší krajiny a s tím i možnost nemít v občance povinné razítko zaměstnavatele. Začátky nebyly jednoduché, měli jsme dvě malé holčičky a člověk šel tak trochu do neznáma. Přechodem na volnou nohu přestává stát být polšt ářkem a jistotou, ale stane se výběrčím a říká: „Plať, plať, plať!“. Jsem sám sobě šéfem, dělníkem, řidičem i managerem... a to mi vyhovuje.

 

Dovedl byste se uživit i jinak než kreslením?

Dovedu si představit, že bych byl profesionálním cestovatelem a fotografem a pak své zážitky i obrázky vydával knižně. Na vojně jsem tak trochu „mlátil do bicích“a hudba je mi velmi blízká, tak jsem koketoval i s myšlenkou stát se rockovým bubeníkem.

A ještě mám jeden osobní koníček – paleontologii. Sbírám zkameněliny i literaturu s touto tematikou. Kdybych nestudoval výtvarno, dovedu si představit, že bych se tehdy vrhnul tímto směrem. Mým snem bylo, věnovat se animovanému filmu. V roce 1980 jsem se v Praze nedostal na vysokou školu s tímto zaměřením a hned mě „schlamstla“ komunistická armáda. A po vojně už přišly jiné plány a tužby. Nicméně časem jsem se k animaci dostal, vytvářel jsem krátké skeče pro jednoho mobilního operátora a příležitostně vytvářím i nějaké animace pro firemní webové stránky.

V pelhřimovském Muzeu rekordů a kuriozit máte svoji minigalerii. Co tam návštěvníci mohou vidět?

 

Minigalerie se nazývá „Lehni“, protože návštěvník musí zalehnout do malé „kukaně“, kde se ze všeho nejdříve lekne, protože na dně uvidí sebe v zrcadle (to je první karikatura). Dále pak může shlédnout přes padesát zmenšených karikatur známých osobností.

 

Určitě jste získal za své dlouholeté působení nějaké ceny…

Byla to především stříbrná medaile na festivalu kresleného humoru v italské Anconě v roce 1985 (toho roku jsem též začal publikovat karikatury ve sportovních novinách a časopisech). Pak si vážím ceny Emil za třetí místo v podobné české soutěži, pořádané časopisem Stadion. Tuto cenu mi v Praze v roce 1993 předával náš nejslavnější běžec Emil Zátopek. Rovněž si vážím zařazení mezi 101 velkých osobností karikatury a portrétu Cartoon Associatin C.R.N. v roce 2007, anebo ocenění „Kuriozita roku České republiky“ na festivalu v Pelhřimově v roce 2008 za nejmenší ručně kreslenou knihu portrétů na světě.

 

Zdědily vaše dvě dcery vlohy ke kreslení, nebo se vrhly zcela jiným směrem?

Starší dcera (27) je naše „babka kořenářka“, věnuje se čajům, zdravé výživě a hlavně etno-bubnování. Výtvarný talent má, vytváří krásné fotografie, zejména přírody. Mladší dcera (23) se výtvarnu věnuje naplno. Právě úspěšně dokončila Vyšší školu restaurátorskou a vytváří mimo jiné krásné originální šperky. Chystám do budoucna naši společnou výstavu – karikatury, šperky, fotografie.

 

Takže umělecký rodinný klan Vaňků... Myslíte si, že když děti od malička vidí práci rodičů, tak je to inspiruje? Že rodinné prostředí ovlivnilo i vaše dcery?

Ovlivnilo je to velmi. Na základní škole měly dcery i trochu problémy, protože nebyly „tuctovky“, ale individualistky. Nyní v dospělosti se o ně chlapi perou, asi nechtějí ty tuctovky…

Čím se odreagováváte? Přece jen denně malujete, a tak občas musíte i „vypnout“?

Při práci se odreagovávám poslechem hudby. Mám dost velkou sbírku kvalitní hudby, od rockové až po klasickou. Často si zajdeme i na živý koncertík či na hudební festival. Ovšem na vyčištění těla i ducha je však jednoznačně nejlepší příroda. Takže často podnikáme nejen cesty do zahraničí, které však z časových důvodů nelze činit pořád, ale i krátké výlety po vlastech českých, zejména na Českomoravskou vysočinu.

 

A co vás čeká letos?

Letos mne čeká oslava 50. narozenin. K této příležitosti chystám knížečku-leporelo „Průřez Vaňkem“ a minimálně dvě retrospektivní výstavy, na kterých hodlám publikaci podepisovat. První výstava s vernisáží 6. dubna 2011 bude ve Velkém Špalíčku v Brně v knihkupectví Librex, kde mi hudební vložku přislíbil král českých-skotských dudáků Václav Rout (takže echt skotská vernisáž v kiltech a s whisky). Ta druhá proběhne v květnu 2011 v Pelhřimově, kam chystám malé překvapení – sérii malých plastických karikatur osobností, na které navážu při červnovém festivalu rekordů a kuriozit, kdy hodlám návštěvníky nikoliv kreslit, nýbrž vytvářet ve hlíně reliéfně.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: cestování, kresba, umění

Komentáře