MgA. Petr Larva, Ph.D. – umělecký ředitel sklárny Ave Clara

19.07.2013 13:48 | Michaela Lejsková

 

 

 

„Kompromis vás nikdy nedovede na hranici možností.“ Petr Larva

 

 

 

Křehkost sklářské profese se rovná produktům, které z rukou manuálně zručných a kreativních umělců vznikají k našemu užitku i obdivu. Petr Larva říká: „Kdysi platilo pravidlo, že ten, kdo zapadne do sklářského průmyslu, shnije zaživa.“ Tvrdí také, že stojí za to jít svojí cestou, kde se stejně ukáže, že komu není dáno, tomu se dát nedá, a komu dáno je, cestu na pomyslný Olymp dříve či později vyjde. Petr Larva patří k umělcům, jejichž houževnatost, vytrvalost a nezlomnost se projevují s každým jeho dílem a jdou ruku v ruce s vírou v to, že usilovná a vytrvalá práce se vždy pozitivně projeví.

 

Nasměrovat svůj profesní život k uměleckému sklářství znamená projít si jako v jiných oborech i úplnými základy. Co si můžeme představit pod těmi základy ve vašem oboru? 

Kresba plus proporce plus fyzikální principy. To vše tvoří technologické myšlení nezbytné pro práci se sklem. Technologické myšlení a představivost tvoří základ sklářského oboru – ať řemeslného, či uměleckého druhu. Iluze a idea nestačí. Možná v kresbě či v malbě je iluze reálnější, ale sklo je hmota se svými zákonitostmi, které svou představou nezměním. Je třeba dospět až k té hranici, kde se materiálové vnímání stane přirozenou součástí autorovy představivosti. Tím ale proces nekončí. Tu hranici je nezbytné neustále překračovat.

 

V jakém směru ji překračujete vy?

Celé generace se tady učilo české sklo jako socha nebo obraz. To je základní rovnice. Já tuto rovnici otevírám třetí neznámé a tou je sklo jako médium. Sklo je pro mne nositel významu, vzkazu, pocitu, atmosféry. Obsahuje v sobě jak obraz, tak i sochu.

 

Jak hodnotíte možnosti seberealizace v rámci výstav a soutěží pro studenty nyní, ve srovnání s tím, co jste zažil vy?

Tak za nás bylo soutěží málo a ještě byly vyhlašovány ponejvíce pro kategorii volného umění. My, tak zvaní užiťáci, jsme měli spíše smůlu. Vlastně si nevzpomínám na jinou soutěž u nás, než byl Swarovski. Teprve potom vznikl Design blok. Daleko více soutěží je v zahraničí a tam se samozřejmě dnes může přihlásit kdokoliv. Účast na sympoziích i soutěžích či veletrzích má obrovskou přidanou hodnotu ve smyslu dalšího sebepoznávání a konfrontace se současnými trendy.

Na druhou stranu je třeba poznamenat, že osobnost se prosazuje se svým osobitým přístupem ke sklu jen velmi těžko. Vidíte to podle hodnoticích komisí a nakonec i vybraných výsledků. Tam je ta prohra, kterou je třeba vnímat jako dočasnou, když jste přesvědčeni o své pravdě. Dnes se staly i v Čechách ceny a soutěže součástí určitého podsvětí, které ovlivňují ti, kteří mají možnost. Mluvím o podsvětí, protože jsme malá země a chybí tu alternativa k tomu, co neustále vítězí dokola a do zblbnutí, až si nakonec řeknete: Tak jo, ono to snad je fakt dobrý. A to je konec! Moc rád při téhle příležitosti vzpomínám na Vladimíra Kopeckého a na Jana Kaplického – třeba. Oba prošli dlouhou dobou opovrhování, než je čas dostihl a lidi vesměs pochopili, že byli moc vepředu. Ale na to si zvyknete. Vítězí mainstream, protože průměr vládne světem. Vidíme to všude kolem sebe. Žijeme dobu, kdy být osobností znamená nést si výslužku v podobě odsudků. Ale nic nového… Byli jsme takoví vždycky. To je civilizace.

Takže vzkaz studentům: makejte a nebojte se, protože pracujete na tom, co přijde.

Jsou příležitosti pro mladé umělce dané tím, že je musí někdo nejdříve zaměstnat, anebo je reálné jít rovnou vlastní cestou, být na volné noze? 

Obě tyto varianty spolu koexistují. Nelze ani doporučit, ani vyloučit kteroukoliv z nich. Žil jsem na vlastní noze hned po studiích a první zaměstnání bylo až to prorektorské. A bylo to pro mne dobře. Žil a tvořil jsem naplno, což je hodnota, kterou si nesete v sobě, a víte, že existuje. Kompromis vás nikdy nedovede na hranici možností. Je to vždy kompromis. Extrém je stejně součástí vývoje a k mladým se hodí. Ale jakmile si na to osahávání ostrých hran zvyknete, pak obohacujete i ten kompromis, který k životu na téhle planetě patří vždy.

Kdysi platilo pravidlo, že ten, kdo zapadne do sklářského průmyslu, shnije zaživa. Proto každý chtěl mít svůj ateliér a dělat si své umění a své výstavy a vydobýt si svůj kousek pod sluncem. Pravda je, že o to vše můžete rázem přijít. Vzpomínám na povodně v roce 2002, kdy mi v Terezíně utonula celá minulost: kresby, obrazy, sklo. To byla trošku větší z mých malých smrtí. Ale skončilo to vzkříšením monumentální výstavou Cesty těl a cesty duší, kterou mi Památník Terezín uspořádal z nových děl. Ale vraťme se k té první tezi, která už neplatí. Sklárny už dávno nejsou zatuhlé a chtějí přežít a hledají nové designéry a nabízejí možnosti. Sám teď tvořím v Ave Clara na Polevsku a mám tu neskutečně otevřené podmínky pro hledání nových forem skla. Vzniká tu Centrum inovací skla podpořené evropskými fondy a mně se to velice zamlouvá. Ta intenzita pulsování bude mít v budoucnu své jméno a své klienty. Takže strach ať nikdo nemá. Kdo má padnout, padne, a kdo má vystoupat na Olymp, ten tam dojde dříve či později. Čas v tomto směru nevládne. Naopak netrpělivost drtí nervovou soustavu a jen paralyzuje. To ať přenechají těm „rychlokvaškám“. (smích)

 

V jakém směru byste řekl začínajícím umělcům, aby si ve vašem oboru nedělali iluze?

Říkám jim rovnou: Dělejte si iluze, jinak se to tady nepohne. Iluze živí celý proces hledání. Jen se přitom musí zakomponovat nebo vypěstovat schopnost určitých zastavení, která vám otevřou oči. Ale určitě odbourejte strach a nezamotejte se do chyby, kterou už kdysi dávno John Cage rozpustil tvrzením: Když tvoříš, neanalyzuj.

Rozhodně si nedělejte iluze, že vám někdo něco dá zadarmo. A ani to nechtějte. Nevážili byste si toho. Výsledky se dostavují až v průběhu času a obdarování je součástí této hry, kde má každý tvůrce hlavní roli… ale ne nejhlavnější. Tu má vždycky sklo. (úsměv)

Vnímáte, že vás práce v oboru nějakým způsobem limituje?

V Bibli se říká: Projdeš uchem jehly. To ucho je zpropadeně malé, ale dá se jím projít. Pak se nadechnete a nastane nirvána…třeba. Já jsem si limity zvolil a ohmatal si je dostatečně, abych věděl, že se dají posunovat. Limity jsou jen v našich schopnostech si představovat víc než realitu samu či něco tomu podobného. Sklářství je limitující, když chci něco jiného. Sklářství je nekonečné v momentě, když najdu svůj koexistenciální kánon, na kterém začínám stavět konstrukci své vlastní tvorby. Jsem maximálně otevřený inovacím v oboru a sám se snažím posunovat limity o patenty, které vlastním a na kterých teď pracuji. České sklářství proslavila inovace a to je i moje krédo.

 

Kdo nebo co bylo pro vás v dosavadní kariéře největším ohodnocením?

Dostal jsem se do paláců a mohl jsem poznat život za zdmi… Absolutní luxus. Mohl jsem posloužit svým sklem králům a prezidentům a v letošním roce i Svatému otci. Sklo pod značkou Larva Design vzniká pomalu a s porodními bolestmi, které jsou výzvou pro celý můj tým i sklárnu. Co je pro mne zatím největší ocenění, je skutečnost, že mi bylo dovoleno založit vlastní značku a v tichosti se ponořit do dvou let tvorby, která v dohledné době osloví potenciální klienty.

Kdo mě potěšil, byl jeden arabský architekt, který chce spolupracovat na novém typu skla, které právě vyvíjím. Potěšili mě skláři a brusiči, protože dokázali vytvořit můj záměr nové kolekce s absolutní noblesou až k dokonalosti. A potěší mě přátelé, kteří stojí za mým pokusem vydupat z téhle země luxus, který sklu náleží.

 

S jakým zklamáním jste se naopak setkal?

Zklamáním je pro mne stav českého sklářství. Je to dlouhotrvající vnitřní krize, kterou nelze překonat penězi. Řemeslo se nepředává, nedědí. Otcové dokonce zakazují synům pokračovat pro nejistoty a nedůstojnost toho, kam se české sklářství dopracovalo. Přitom budoucnost by mohla být přívětivější, ale asi nebudou skláři… Spolupracuji se sklářskou školou, aby se stav změnil, ale to nepůjde tak rychle a může být i hůř.

 

Zklamali jsme my. České sklo už dávno nemá punc kvality a kreativita postupně dopadla na dno pozměněných kopií toho, co ve světě už dávno trh osvědčil. Takové při zdi chození je konec. Chybí velkorysé účasti na světových výstavách a veletrzích. Poslední EXPO dokonce mělo pod linkou všechno ostatní, jen ne sklo. Jsou to hloupá rozhodnutí, která v konečném důsledku napomáhají vnější konkurenci k většímu věhlasu. Je třeba silné a intenzivní resuscitace. To nezachrání ani Design blok, ani prapodivná Síň slávy Czech designu, který je veskrze netransparentním podnikem. Chce to mohutnou expanzi.

 

Jak to vlastně funguje v oblasti propagace umění a umělců, aby se o nich vědělo? Jaké jsou možnosti? Jste v tomto ohledu spokojený?

Spokojenost je smrt… se říká. Propagace sklářů spadla na hranici regionálního tisku. Stále nevzniká oborový tým v rámci státních agentur, který by se zaměřil na české sklářství a autorské kreace. Nedivme se ale příliš. Je tu velice málo kapacit, které by do oboru vnesly nový směr a silnější vítr. To, co se zatím líhne v Praze například v Uměleckoprůmyslovém muzeu, je opravdu slabý čaj. Je třeba hnutí, které se obklopí svým týmem producentů a PR manažerů. To se nedělá na půl úvazku. To nelze.

Každý pokus je dobrý, ale nelze to dělat amatérsky. Chybí koncept na 5 let. A už slyším, jak chybí peníze. Základní rovnice zní: dokud nebude co podporovat, nic nevznikne. Umělci a skláři jsou ty slepice a produkt či umělecké dílo je to vejce, které se nabízí… Víc k tomu netřeba dodávat. Je to věc mentálu.

Připomeňme si váš nedávný počin, tedy výrobu Pražského Jezulátka, které kardinál Dominik Duka věnoval papeži Benediktovi XVI. Kde myšlenka zvolit tento dárek vznikla?

Jezulátko je takový můj první pokus o duchovní sklo, které překročilo hranice českého hrnce. Při všech komplikacích a náročnosti se podařilo toto dílo dovézt až do Říma a patří náležitý dík panu kardinálu Dukovi, který se nebál představit Pražské Jezulátko v jiné formě, než jak je známe.

Prvním impulzem byl film, který natáčel Otakáro M. Schmidt, a ten mne oslovil s nabídkou vytvořit dílo pro jeho film. Moc se mi líbil název, který jsme společně dotáhli do absolutní čistoty: Pražské Jezulátko, Malý princ v nás. Byla v tom nadčasová vazba Malého prince a malého Ježíška. To přemostění mi bylo inspirací. Díky Otakárovi a jeho skvělému týmu vznikl dokument a uskutečnil se projekt. Skleněné Jezulátko jsem tvaroval podle svých dětských vzpomínek o tvaru, který je hravý, jednoduchý a hlavně něžný. Vznikl dynamický tvar, který když viděla moje maminka, prohlásila, že je to moc příjemná reminiscence na dětskou hračku – kolébající se panenku. Tak fajn, to bylo dobře. Pak jsem si ujasňoval všechny liturgické kánony, aby nevznikla soška s limitujícím významem. Proto je plášť barvy ambry a záměrně má křišťálově čisté nitro pro verzi barokní rytiny prostě oděného Ježíška – dítě s mocí krále. Uvnitř celého objektu byla uložená zlatá duše pocitu, který asi každý zažíváme hluboko uvnitř, když jsme obdařeni. Korunu a svatozář mi zhmotnila zlatá skleněná koule, kam jsem po konzultacích s panem kardinálem a sestrou Dominikou nechal vsadit perly a české granáty. Perly do rytých mušlí – symbolu papežství – a rudé granáty – symbol češství.

Jsem rád, že dílo vzniklo a pravděpodobně by mohlo ještě více oslovit, kdyby se podařila mise, o níž nemohu v této chvíli mluvit. Rozhodně ale Jezulátko v Římě září a i to je luxus. (úsměv)

 

Čím byla výroba sama o sobě zajímavá a unikátní?

Nejtěžší bylo pro skláře zvládnout tu masu žhavé skloviny, aby poslechla formu, kterou jsem jí připravil. Po několika zkouškách a úpravách už dostalo vše náležitý čas a prostor pro realizaci.

 

Druhou těžkou zkouškou bylo vlastní broušení. Na tak velkém a těžkém kuse se mohlo pracovat maximálně 15 minut v kuse. Pak následovala přestávka. Broušení samo zabralo jeden měsíc každodenní práce.

Unikátnost tohoto díla vidím v tom, že v 21. století vznikla moderní svatá socha, která má současnost v podobě a tradici v symbolech v sobě. Není to revolta ani naschvál pro vylepšení umělecké kreace. Byla to služba hodnotám, které tu byly před námi a měly by zůstat po nás. Podařilo se spojit siluetu Pražského Jezulátka s rytinou prostého dítěte se sílou, která dříme v něm a nikoli v jeho šatech. Síla, kterou ztělesňuje on sám a nikoli pozlátko okolní. Socha přitom neboří symboly s jejich výpovědní hodnotou, ale naopak je oživuje a znovu interpretuje. To je myslím podstata unikátu a i luxusu. Ten kus je jediný a na souhlas s možností kopie teprve čekám.

 

Vnímáte dostatečný trh pro umělecké produkty? Na kolik je pro skláře důležitý export, kolik procent prodeje pokrývá?

České umělecké sklo se vždy exportovalo. Jeho věhlas pomáhal zvyšovat povědomí a image českému sklářství obecně. Někdy dokonce zcela převážil. To bylo v časech velkých projektů a zakázek a cílené prezentace. Dnes je trh pro sklářské umění posunutý směrem na východ a tomu odpovídá i skladba, která se tam nabízí. Rozhodně export je tou jedinou kartou, která může dát přežít českému sklu jak v podobě umělecké, tak sériové výroby a unikátu.

 

Co patří mezi nejžádanější produkty?

Z mých zkušeností jsou to limitované série a špičkové zpracování. Každý kompromis je v tomto směru designu cestou do pekel. Průměr už byl, teď je třeba nasadit laťku nejvýš a přeskočit ji. To je výzva pro všechny producenty ručně vyráběného skla a přidružené designéry. Stejně tak je to nátlak i na sklářské umělce, kteří musí hledat další formy pro nové obsahy. Jinak je resuscitace českého skla nereálná.

Existují nějaké statistiky, kolik se u nás ročně vyrobí produktů ze skla?

Kéž by byla. Kreativita je statisticky neuchopitelná. Málokterý designér či producent si nechává průmyslově chránit své produkty. Pak by snad byla šance na čísla. V tuto hodinu však není nic. Výstavy postihují jen fragment a pravděpodobně není tak nadšený kurátor českého skla, který by objížděl umělce v ateliérech a sklárny. Škoda.

 

Odkud a jak se sklo získává?

Sklo je původem tavenina a její základní složkou je křemičitý písek, kterého zatím máme v Čechách dost. Ostatní komponenty se částečně dovážejí a vmíchávají do sypké směsi, která se nakládá do pánví uvnitř sklářské pece společně se střepy. Recyklace je důležitá vlastnost skla. Zásadní je proces tavení, kdy se z minerálů a kovů stává sklovina čirá či zbarvená. Další výroba už je diferencovaná na ruční, nebo strojovou výrobu.

Co je potřeba dodržet, aby sklo bylo co nejčistější?

To jsou takměř tajné způsoby každé sklárny a ta si je bedlivě střeží. Obecně ale je za vším hygiena prostředí a práce a respekt ke kvalitě. Jednoduše nešidit. Pamatuji si, že když jsem ještě chodil do různých skláren, každá mi nabízela křišťál, ale pokaždé byl jiné kvality. Svoji roli hrají teploty při tavení, způsoby čeření – to jsou ty půlnoční alchymické transformace. Musíte znát kondici své sklářské pece a bedlivě hlídat stav všech pánví. Není to snadná zručnost a být tavičem je veskrze jen o zodpovědnosti… Radost mají pak až skláři. Dnes mám svoji vlastní recepturu a kvalitu zajištěnou pro své náročné klienty.

 

S jakou jinou hmotou lze umělecké produkty ze skla vůbec kombinovat? A děláte to?

Sklo je materiál-solitér. Dokáže unést i jiné materiály, ale pak záleží na celkovém konceptu a funkci. V mém úhlu pohledu je sklo dokonalý nosič. Umím si představit kombinace skla se všemi materiály – dokonce i s plastem. Kombinace mám připravené, ale o tom až někdy příště.

 

Dokážete podle designu odhadnout, v jakém období byl umělecký předmět vyroben, stejně jako to krejčí pozná na obleku?

To je samozřejmá věc. Problematické jsou retro-designy, které často slaví úspěch a originalita je jinde, ale to už by bylo na diskusi se zbožíznalcem.

Jak je to v uměleckém sklářství s duplikáty? Je možné je dělat jako třeba v případě zmíněného Pražského Jezulátka?

Obecně platí pravidlo, že s duplikátem musí souhlasit klient – zadavatel. Pražské Jezulátko nevyjímaje, tím spíše, že se jedná o dílo určitého duchovního významu. Tady budeme všichni velice opatrní.

 

Co vám dělá ve vašem profesním životě momentálně největší radost?

Realizuji několik projektů souběžně a každý má jiné zadání. To je obohacující proces, kdy vzniká něco jako styl. Najednou si uvědomuju svůj rukopis a nehledím na něj jako na nutnost. Prostě se rozvíjí a to je radost z nezaměnitelnosti.

 

Kde berete inspiraci? Hodí se vám k práci i konzultace s lidmi z jiných oborů nebo minimálně sledovat jejich práci? Třeba módních návrhářů nebo mistrů jiných řemesel?

Kontext je nezbytný. Každá doba má své. Dnes se často kritizuje nestylovost dneška. Ale v tom je možná stylový. Anebo je třeba hledat na jiné úrovni, to znamená všímat si věcí v širším kontextu, než byla léta šedesátá – poslední záchvěv stylotvornosti.

K té inspiraci můžu přiložit čerstvou zkušenost s Janem Kaplickým. Nedávno jsem opět prošel všechny knížky a filmy. Je to inspirativní osobnost a za své hledačství by měl být svatořečen… třeba.

Inspirující jsou pro mne kultury. Arabská hudba, kaligrafie a dnes se jeví, že i móda, je ovlivněna arabskou kulturou. Stejně tak jsem před 10 lety prožíval japonskou kulturu. Mám taková období a moje práce se tím samozřejmě proměňuje – ale spíš přístupem. Nabíjí mě to.

Módu vnímám jako zpestření. Společně s architekturou mohou mít ke sklu blízko. Ale základ mojí práce je usazen jinde a nerad bych, aby trpěl módností. Rozdíl mezi mým sklem a poslední módou je v tom, že módní hity už za rok neplatí. Moje sklo je investicí a mělo by s vámi žít delší čas. Poznáváte se navzájem a navazujete vztah. To je život mého skla u vás a vás s mým sklem… nebo vaším sklem?

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Petra Larvy

Oficiální stránky: www.larva-design.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

2012                                       Umělecký ředitel sklárny Ave Clara, Polevsko

2011  –  2008                         Designér společnosti Larva Design

2008  –  2007                         Kreativní ředitel sklárny JILEK 1905

2007  –  2006                         Prorektor a zastupující rektor na VŠUP Praha

2006  –  2000                         Předseda správní rady M.E.C.C.A.  o.s.

 

vzdělání                                                                                                                     .

1999 -  2003                 Ph.D. studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

 

1992 – 1998                  Magisterské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové                                         v Praze, ateliér skla Prof. Vladimíra Kopeckého

 

1990 – 1992                  Nástavbové studium na Výtvarné škola Václava Hollara v Praze                               

 

1986 – 1990                  Střední  uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově       

                                                                                             

výstavy                                                                                                                      .

2011          Shanghai, Čína

 

2010          Basel World, Basilej, Švýcarsko

 

2009          Českýma očima, Evropská komise EU, Brusel, Belgie

 

2008          ADLC, Abu Dhabi, SAE

 

2007          Česko-německé kulturní dny, Weiden, Německo

                   INDEX Dubai, SAE

 

2006           4. mezinárodní symposium rytého skla, Kamenický Šenov

                   Sklářská cena města Coburgu, Německo

 

2004                 Výstava výsledků mezinárodního sklářského symposia GLASSART 04,

       Muzeum skla, Kamenický Šenov

 

2003                 Ph.D. diplomová práce „Skleněná instalace“, Galerie v truhlárně, Praha

             Studenti a absolventi ateliéru skla Prof. Kopeckého, Sovinec

                   Studenti a absolventi ateliéru skla prof. Kopeckého, Ostrava

                   „Česká design“, Obecná dům v Praze

 

2002           Bohemian Glass, VŠUP Praha

                   Mezinárodní sklářské symposium “Divadlo života”, Terezín

                  “Dialog s deformací” – Environmentální instalace skla, Kamenický Šenov

 

 

2001           Mezinárodní sklářské symposium“Zrcadlení ”, Terezín

                   Výstava skleněných objektů, Holandsko

 

2000                      “Mladí talenti”, Mnichov, Německo

                   Mezinárodní sklářské symposium “Mosty”, Terezín

 

1999          Výstava studentů ateliéru skla Prof. Kopeckého, Praha

                          Výstava v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci n.N., spol. výstava s I.Staňkovou

                  "SKLO VE VEŘEJNÉM PROSTORU" , instalace v Terezíně, spol. výstava s I. Staňkovou

                  Vázy a objekty pro Sogetsu Centre v Tokiu, Japonsko

 

1997          Environmentální instalace skla, - Galerie „U prstenu“, Praha

                  Prezentace na Instituto Europeo de Disegno, Colle de Val d´Elsa, Itálie

                   Výstava Penellovy soutěže, Praha 

 

1996          Výstava vítězů ceny Swarovského, Rhode Island School of Design, USA

1995          Symposium skleněné tyče, Trója, Praha

                  Mezinárodní symposium plochého skla,Teplice

                  Symposium foukaného skla, Kamenický Šenov

                  Výstava vítězů ceny Swarovského, Uměleckoprůmyslové museum, Praha

 

1994                           Výstava studentů Prof. Kopeckého, Synagoga v Libni, skleněná instalace, Praha

                 ZURZEIT –Mezinárodní festival, Weizenkirchen, Rakousko

     Výstava skla, Vetro Galerie, Frankfurt am Main, Německo

 

1993         SOVINEC –výstava studentů Prof. Kopeckého, Sovinec

                „Prostřený stůl“- výstava                                                         

studijní pobyty                                                                                                           .

1998        IED Milan – letní škola skla

1996        Rhode Island School of Design, USA

1994                 Island – projekt:“ Mladí umělci Islandu“                   

 

ocenění                                                                                                                      .

1998          1. cena za diplomovou práci udělená rektorem VŠUP v Praze

1995          1. cena – soutěž Swarovsky Prize

 

realizace v architektuře                                                                                           .

1997                 Studentský klub FAMU v Praze, suterén kavárny Slávie – okenní výplně a svítidla       

účast na konferencích                                                                                                                        .

2003        Forum 2000 „Překlenování globálních propastí“, Praha

2002        Forum 2000 „Překlenování globálních propastí“, Praha

2001         “Architektura, pomník a současné umění“ Stockholm, Švédsko

2001         “Je propaganda silnější něž děla?” ,Kalrskoga, Švédsko

2000                “Současný Terezín, město a památník a mezinárodní centrum současného umění“ , Maria Fred, Švédsko

 

organizování  workshopů, symposií, konferencí                                                                           .

 

2004        Mezinárodní sklářské symposium „GLASSART 04“ , Kamenický Šenov

                Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov

 

2003        Mezinárodní sklářské sympsoium „GLASSART 03“, Terezín– M.E.C.C.A.

                Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov

 

2002        Mezinárodní sklářské symposium “Divadlo života”, Terezín– M.E.C.C.A.

                Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov

2001                Mezinárodní konference „Memory project“pod záštitou Rady ministrů (Nordic  

          Council     of Ministers)  Terezín – M.E.C.C.A.

 

Mezinárodní sklářské symposium “Zrcadlení”, Terezín– M.E.C.C.A.

                Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov

 

2000        Mezinárodní sklářské symposium “Mosty”, Terezín – M.E.C.C.A.

Komentáře