PhDr. Eliška Fučíková, CSc. - historička umění


PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
03.09.2011 10:39 | Michaela Lejsková

 

 

"Odborník si na kresbě všímá velmi subtilních detailů kreslířova rukopisu, jistoty vedení čáry, naznačení modelace šrafováním či lavírováním a podobných autorových zvyklostí." PhDr. Eliška Fučíková, CSc.

 

 

 

Historička umění, Eliška Fučíková, má s uměním nejen profesní, ale i soukromý vztah. Málokdo z nás se bude dívat na obrazy dávných mistrů tak, jako tato žena, která je dokáže perfektně ocenit, najít v nich skrytá tajemství časů dávno minulých a představit je veřejnosti naprosto dokonalým způsobem. Eliška Fučíková je za své zásluhy v oblasti vědy a umění oceňována také na mezinárodní úrovni. (Victoria and Albert Museum Londýn – cena za významné bádání v oboru renesančního umění, Royal Fine Art Commision Londýn – cena za přínos památkové péči, cena za nejlepší světový katalog roku 1988 – Minda de Ginsburg Award, Paříž; Herderova cena roku 1998 – Vídeň a Hamburg; cena ČSAV za katalog výstavy Rudolf II. a Praha, 1998; cena inženýrské akademie ČR za restaurování Svatovítské mozaiky, 2000) Od roku 2003 je nositelkou francouzského Řádu rytíře věd a umění. Elišku Fučíkovou pro náš rozhovor fotil skvělý Robert Vano v příjemném prostředí Radisson Blu hotelu Alcron v Praze.

PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké by měl mít člověk předpoklady, aby si takovouto profesi vůbec mohl vybrat?

Měl by mít vřelý vztah k výtvarnému umění, zájem o uměleckou tvorbu, dobrou vizuální paměť, vrozený estetický cit a smysl pro kvalitu. A neměl by být omezen jen na výtvarné umění, protože souvislosti s jinými druhy umělecké tvorby jsou pro historika umění rovněž důležité. Měla jsem štěstí, že se moji rodiče přátelili s řadou malířů, spisovatelů, hudebních skladatelů, historiků umění. Vyrostla jsem v prostředí umění otevřeném, s tatínkem jsem odmalička navštěvovala výstavy, s maminkou chodila na koncerty.

 

Dá se tedy hovořit o tom, že jste měla pro vstup na tuto dráhu ideální start. Můžete ovšem mluvit o dobrých podmínkách i v padesátých letech?

Zázrak byl, že jsem se v sedmnácti letech a se špatným sociálním původem vůbec na školu dostala. Začala jsem studovat v době, kdy jediným oficiálně uznávaným uměním tady byl socialistický realismus. Ale na konci padesátých let se přísný režim na Filozofické fakultě přece jen začal uvolňovat – pořádaly se výstavky reprodukcí světového moderního umění, přehrávky děl významných zahraničních skladatelů. Zajet se dalo, byť s obtížemi, do Polska nebo Maďarska, kde vládla v umělecké tvorbě mnohem uvolněnější atmosféra.

 

Kdy se vám podařilo poprvé opustit socialistickou republiku a navštívit v rámci studia umění západní země?

Moje první cesta proběhla v roce 1964 na fingované pozvání Rakouského památkového ústavu do Vídně. Měla pro mne zásadní význam, protože jsem se tam – díky laskavé pomoci Dr. Konrada Oberhubera – ve vídeňské Albertině doučila to, co mi v Praze škola dát nemohla. Ukázal mi, jak se dívat na starou kresbu, jak trénovat oči, vizuální paměť, rozlišovat jemné rozdíly v kreslířském rukopise, poznat originál od kopie. O rok později jsem v rámci aspirantury na Filozofické fakultě dostala oficiální stipendium od Deutscher Akademischer Austauschdienst, tříměsíční pobyt v západním Německu.

Byla to velmi tvrdá škola – v každé navštívené instituci jsem musela dokázat, že něco umím, abych tam mohla studovat a aby mi byly zpřístupněny sbírky uložené v depozitářích. Když se mi to podařilo, byli ke mně renomovaní němečtí kolegové vstřícní, zajímali se o mou práci a nabídli mi možnost publikovat nová zjištění v jejich odborných časopisech. Mohla jsem pak díky tomu publikovat v zahraničí i v době, kdy jsem – protože moje sestra emigrovala – nesměla dvanáct let vyjet na Západ, a tak udržovat kontakty se zahraničními kolegy a prezentovat svou práci za hranicemi.

PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když ohodnocujete umělecká díla, musíte cítit, že máte moc ovlivnit trh. Jak velký vliv má hodnota díla na váš honorář?

Neživím se tím, že bych se vyjadřovala k finanční hodnotě uměleckých děl. Tomu se naopak vyhýbám. Pokud jsem požádána o posouzení nějakého uměleckého díla, dělám to z dobré vůle s tím, že za to sice nedostanu peníze, ale zato mohu svobodně říct, co si o něm myslím, i když se to třeba jeho majiteli nelíbí. Protože říkám otevřeně svůj názor, stává se, že s mým dobrozdáním dosáhne obraz, kresba či socha na aukci mnohem vyšší cenu. Já z toho sice nemám žádný užitek, jen tu výhodu, že se dozvídám o dílech ze soukromých sbírek, ke kterým bych se jinak nedostala. Držím se také zásady, že pokud jsem požádána, abych neprozradila jméno soukromého majitele, samozřejmě ji splním. Proto nebudu nikdy bohatá, ale čisté svědomí mi za to stojí.

 

Je výhodné v tomto směru podnikat?

Určitě ano. Je spousta lidí, kteří se oceňování uměleckých děl věnují profesionálně a mají dost vysoké taxy, určitá procenta ze stanovené ceny. Dříve se v uměleckohistorické obci přísně rozlišovala příslušnost k akademické části, která byla neúplatná, a k té, která byla spojená s uměleckým obchodem. Právě kvůli míře ovlivnitelnosti významné galerie odmítaly zaměstnávat historiky umění, kteří prošli nebo fungovali v uměleckém obchodě. Dnes už se to tak přísně nebere.

 

Kdy vás poprvé zaujaly kresby z doby Rudolfa II.?

K rudolfínské kresbě jsem se dostala v podstatě náhodou. Chtěla jsem věnovat staré kresbě, myslela jsem na českou barokní, protože se mi zdálo, že je to především pro mne dostupný materiál v našich sbírkách a mohu se spolehnout, vzhledem k povaze materiálu, na studium nedostupného materiálu z reprodukcí. Můj pan profesor mě ale upozornil, že taková diplomová práce byla před několika lety obhájena, a proto mi nabídl, abych zpracovala kresby rudolfínských mistrů v československých sbírkách. Souhlasila jsem s tím a po krátkém seznámení s dochovaným materiálem mě to zaujalo, jak se posléze ukázalo, na celý život.

 

Využila jste svých zahraničních „možností“, nebo jste si vystačila s tím, z čeho se dalo čerpat oficiálně?

U diplomové práce ještě ne, ale potom, když jsem v rámci vědecké aspirantury připravovala svou disertaci, to už bylo pro mne skutečně důležité.

 

Jak jste naložila s touto nečekanou situací?

Vídeňská Albertina uchovává jedny z největších světových sbírek kreseb. Její fondy zpracované významnými světovými specialisty mi pomohly přehodnotit kvalitu a autorská připsání děl z českých sbírek. A také jsem tam pochopila, že skutečným odborníkem na starou kresbu se člověk může stát pouze studiem originálů, neustálým trénováním očí a paměti na autentických dílech.

 

Jaké prvky jsou na kresbách obecně pozoruhodné a návštěvník výstavy by se měl snažit si jich všimnout?

Odborník si na kresbě všímá velmi subtilních detailů kreslířova rukopisu, jistoty vedení čáry, naznačení modelace šrafováním či lavírováním a podobných autorových zvyklostí. Pro návštěvníka výstavy je důležitý celkový dojem z díla, je-li to jen rychlá skica zachycující zachycení nápadu, nebo pečlivě provedený návrh kompozice. Nezná většinou specifiky kreseb toho kterého mistra, proto je jen zřídka může posoudit z hlediska autenticity díla – k tomu má k dispozici názor odborníka v katalogu.

PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak pokračovala vaše práce na rudolfínských kresbách?

V roce 1969 uspořádal Ústav dějin umění ČSAV v Praze první mezinárodní konferenci věnovanou umění na dvoře Rudolfa II. na Pražském hradě. Přijelo na ni několik už renomovaných kolegů, ale i diplomantů ze zahraničí, kteří se rudolfínskému umění věnovali ze zahraničí. Mezinárodní konference byla úspěšná, ukázala, že rudolfínská Praha jako metropole Svaté říše římské byla na přelomu 16. a 17. století významným centrem umění a vědy ve střední Evropě. V soudobé literatuře platilo, že chtěl-li umělec poznat skutečnou Mekku umění, poznat štědré mecenášské prostředí uměnímilovného císaře, musel navštívit Prahu. První nové práce o umění a vědě na dvoře Rudolfa II. naznačily nutnost věnovat se této době systematicky a ve větší šíři. Po dohodě s kolegy ze zahraničí vzniklo v Praze centrum, které se začalo soustavně věnovat tomu období, shromažďovat systematicky obrazovou i archivní dokumentaci a koordinovat spolupráci se zahraničními kolegy.

 

Zůstala jste pouze u kreseb, nebo se okruh témat, která vás zajímala, postupně rozšiřoval?

Hned po absolutoriu fakulty jsem dostala práci v Ústavu dějin umění na přípravě archivních a restaurátorských podkladů pro připravovanou expozici Obrazárny Pražského hradu. To byla také vynikající zkušenost, naučila jsem se pracovat s prameny, číst staré archivní dokumenty, poznat různé restaurátorské postupy. To všechno mi potom pomohlo při mé další práci a volbě témat, kterým jsem se věnovala: historii císařské sbírky na Pražském hradě, jeho podobě od renesance do 17. století, velkým výstavám, mapujícím některá významná období českých dějin.

 

Setkala jste se při své práci s padělateli obrazů?

S padělky se mnohem více setkávají kolegové zabývající se 19. stoletím, moderním a současným uměním. Ve starém umění jsou padělky vzácné, a pokud ano, tak jsou většinou už mediálně dobře známé – myslím tím Hana van Meegerena a jeho falsa obrazů Johanese Vermeera. Ovšem velmi často se historik umění setkává s kopiemi, které většinou byly namalovány proto, že originál byl pro objednavatele nedostupný, nebo jeho kompozice byla např. vzorová, obdivovaná nebo něčím přitažlivá. Dnes je velké množství většinou neinvazivních metod, které umožňují rozpoznat originál od kopie, tedy i od falsa.

 

Sledujete aktuální aukce?

Nemám na to dost času, ale ty důležité, co se starého umění týče, mohu najít na internetu. Řada aukčních síní mě oslovuje přímo a posílá mi elektronicky snímek díla s detaily se žádostí o můj názor, nebo mi prostě dávají na vědomí existenci nebo změnu majitele obrazu, kresby či sochy, o které ví, že patří do sféry mé odbornosti a zájmu. Na zajímavá díla na aukcích mě také často upozorňují sběratelé a ptají se mě na názor, pokud se o eventuální nákup zajímají.

 

Jak dlouho trvá, než se uskuteční výstava, kterou připravujete? Jakými procesy prochází?

Měly by to být alespoň dva, tři roky. Ideální je, když projektu výstavy předchází několikaletý specializovaný odborný výzkum. Tak byly připravovány výstavy věnované rudolfínskému umění, nebo z příkladů z poslední doby výstava věnovaná malíři Karlu Škrétovi a jeho době. Za výstavním projektem stojí většinou nápad nebo nabídka nějaké instituce. Potom se konstituuje pracovní skupina, která připraví podrobnou synopsi, udělá předběžný výběr exponátů a začne jednat s našimi a zahraničními institucemi o zápůjčkách, event. s tím souvisejícími státními zárukami, o pojištění, o transportu exponátů. Důležitý je výběr architekta, grafika, firmy, která postaví fundus výstavy (konstrukci, kterou navrhuje architekt). Tento proces nelze urychlit. Oficiální příslib zápůjček nejen ze zahraničí trvá někdy mnoho měsíců, schválení státních záruk u nás vyžaduje nejméně 9 měsíců.

Ideální je, když na realizaci výstavy mají zájem, nebo ji podporují půjčující zahraniční instituce. Protože první rudolfínská výstava v Essenu a ve Vídni v roce 1988 se z politických důvodů nemohla uskutečnit v Praze, slíbily všechny významné zahraniční instituce, především Vídeň, že bude-li v budoucnosti výstava na Pražském hradě, dají pro ni k dispozici všechna nejvýznamnější díla, což se v roce 1997 skutečně stalo. Podobně rozsáhlá výstava se už sotva bude opakovat a o jejím úspěchu svědčí na české poměry obrovský počet návštěvníků – na Pražském hradě 220 000 a ve Valdštejnské jízdárně osmdesát tisíc během třech měsíců trvání.

PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaký je obvyklý počet kurátorů, kteří mají výstavu na starost?

Rudolfínská výstava byla např. na čtyřech místech na Pražském hradě a ve Valdštejnské jízdárně, proto měl každý objekt vlastního kurátora. Závisí na množství exponátů a jejich typu, kolik je jich třeba, někdy stačí jeden, jindy jich musí být víc.

 

Co všechno se zohledňuje v rámci nákladů na výstavu?

Kromě toho, co už bylo výše zmíněno, jsou to také náklady na vědecký katalog a průvodce výstavou pro běžného návštěvníka, na které by se nemělo zapomínat. Zatímco v zahraničí jsou obvykle obě díla připravena k otevření výstavy, u nás je často katalog k dispozici teprve v jejím průběhu, někdy až po jejím uzavření, nebo dokonce nevyjde vůbec.

 

Jaká specifika měla výstava ve Valdštejnské jízdárně a co bylo její podstatou?

Byla věnována významné osobnosti českých dějin, které byla a stále je věnována obrovská pozornost historiků a spisovatelů krásné literatury. Obecně se ale soudilo, že v průběhu třicetileté války nebylo u nás pro umění místo. Výstava měla ukázat, že Valdštejn sám byl štědrým podporovatelem umění. Jeho zásluhou přišli do českých zemí významní italští architekti a malíři. Zaměstnal také mnohé z dvorských umělců, kteří zůstali v Praze po smrti Rudolfa II. a vychovali další generaci schopných tvůrců. Společně přispěli k tomu, že v období třicetileté války nedošlo v Čechách a na Moravě k útlumu umělecké tvorby, ale k zajímavému vývoji, který logicky vyvrcholil v nástupu nového stylu, raného baroka. Proto se výstava nevěnovala Valdštejnovi jako válečníkovi, ale jako velkorysému stavebníkovi a mecenáši umění.

 

Jste sběratelkou umění?

Nejsem. Ve světě není obvyklé, aby historici umění, kteří patří k akademické straně oboru, sami sbírali. Považuje se to za konflikt zájmů. Nevím, jestli to platí dodnes, ale dříve pracovníci galerií a muzeí podepisovali slib, že sami nebudou využívat svých znalostí a přístupu k nabídkám, aby nakupovali pro sebe.

 

Nemrzelo vás, že jste si nemohla nic pořídit?

Ne. Stačí mi ke štěstí to, co jsem podědila po rodičích. Nedokázala bych využít svých znalostí, abych se obohatila na úkor někoho druhého. A nejsem tak bohatá, abych si mohla koupit to, co by se mi líbilo. Mám radost z toho, když nějakému sběrateli poradím, aby si koupil nějaký zajímavý objekt a těšil se z něho.

 

Co považujete za úskalí své profese, na co byste si postěžovala?

Asi mám zvláštní štěstí, protože si nemohu na nic stěžovat. Vždy jsem pracovala na projektech, které mě bavily a které se mi podařilo dotáhnout do úspěšného konce.

 

Jak hodnotíte zájem společnosti o umění?

Myslím, že za posledních dvacet let se situace změnila k lepšímu v tom, že vzrostl počet sběratelů starého umění, kteří dokonce nakupují v zahraničí a přivážejí často zpět bohemika, která v minulosti zmizela v cizině. Suplují tak státní instituce, které mají na nákupy stále méně peněz. Tito lidé jsou většinou zanícení milovníci umění. Mezi těmi, kteří sbírají moderní a současné umění, je bohužel mnoho těch, kteří nákup považují za dobrou investici, a to není šťastný přístup ke sběratelství v pravém slova smyslu.

 

Znáte statistiky návštěvnosti výstav?

Statistiky návštěvnosti neznám a ani je nesleduji. Obecně lze říct, že když pokulhává propagace výstavy, protože to není levná záležitost, je návštěvnost malá. Ale někdy ke zvýšení návštěvnosti pomůže i to, že si lidé mezi sebou řeknou, že viděli zajímavou výstavu a navnadí tím další, aby ji shlédli. Proto je důležité, aby výstavní projekt byl zajímavý a nabídl návštěvníkovi nejen umělecký zážitek, ale také jistou míru poučení a odkrytí neznámých vazeb.

PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jakou výstavu plánujete v dohledné době?

Právě skončila výstava věnovaná Rožmberkům u příležitosti čtyřstého výročí vymření tohoto nejpřednějšího českého šlechtického rodu, na které jsem se podílela. Nebyl to můj projekt, byla jsem k němu přizvána, ale hodně jsem si při té práci rozšířila své znalosti o době, která jinak patří k mému profesnímu zaměření. Příští rok bude shodou okolností podobné výročí: čtyři sta let od smrti Rudolfa II. Finanční krize se bohužel projevila i u tak zajímavého tématu. Žádná veřejná instituce nepřipravuje nějaký větší projekt, tak snad se podaří jistá soukromá zahraniční iniciativa. Tam bych, pokud se to skutečně bude realizovat, měla být kurátorkou výstavy. Ale pokud nemám žádnou konkrétní informaci, raději bych o tom nemluvila.

 

Dokážete přijít do galerie a relaxovat mezi uměleckými díly, nebo vás to svádí ke zkoumání a hodnocení v důsledku pracovní deformace?

Pokud jsou to díla, která patří do sféry mých odborných zájmů, potom se chovám jako profesionál. Ale dovedu se těšit z děl, o kterých toho mnoho nevím – mám ráda moderní i současné umění – a ta si „gustýruju“ jako běžný návštěvník a milovník umění. Ostatně raduji se i z prohlížení rudolfínských děl, protože dovedu od sebe oddělit práci a radost z umění.

 

Máte oblíbenou galerii?

Těch je hodně, hlavně v zahraničí. Do některých se chodím opakovaně podívat na své oblíbence – na obrazy Boschovy, Bruegelovy, na italské renesanční malíře, ale i na díla řezáčů drahých kamenů, výrobců složitých mechanických přístrojů, abych zmínila jen některé, ale jejich mnohem, mnohem víc.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v Radisson Blu Alcron Hotel Praque www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano
PhDr. Eliška Fučíková, CSc., foto: Robert Vano


Tagy: historie, kresba, řemeslo, umění, věda, veřejná správa, výzkum

Partneři

Radisson Blu Alcron Hotel Praque
Estée Lauder


Přidej komentář





Komentáře

Jitka V. 07.09.2011 11:35:14
Madame, jste ohromná a svět takové dámy potřebuje!
Milos M. 14.06.2013 20:52:05
Kde se bude konat výstava k 400. výročí úmrtí Rudolfa II.Je možno nabídnout k prezentaci něco ze soukromé sbírky?
Vlaďka 15.06.2013 18:55:41
Pro Milose M.: výročí bylo loni (2012) a výstava také... Jindy nepřístupná Rudolfova galerie v reprezentačních prostorech Pražského hradu se 20. ledna 2012 na deset dní mimořádně otevřela pro veřejnost. Stalo se tak při příležitosti 400. výročí úmrtí císaře Rudolfa II. Unikátní doprovodnou výstavu navštívilo za 10 dní 17171 návštěvníků.
Zdeněk Pošva 13.05.2016 20:42:47
Vážená paní kunsthistoričko PhDr.Eliško Fučíková byl jsem unešen Vaším 10 dílným povídáním bez oddychu,překrásnou češtinou a budu se těšit na chystanou výstavu.Se srdečným pozdravem a přáním pevného zdraví a úspěchů ve Vaši Bohulibé činnosti Vám přeje Zdeněk nyní bytem v Poděbradech.


Kategorie
Příbuzné články
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA

01.07.2016 | Narodila se ve Francii a svůj život spojila s tancem. Tanečnice, producentka, taneční pedagožka, ...


Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf
Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf

17.12.2015 | Je všestranným divadelním umělcem. Vystudoval Státní konzervatoř v Brně, obor hudebně dramatický. ...


Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér
Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér

18.06.2015 | Docent Jan Burian vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér prošel několika divadly – pracoval ...


Michaela Žemličková - malířka
Michaela Žemličková - malířka

12.06.2015 | Michaela má klasické, krásné a poměrně tradiční jméno.  To, co dělá, je však velmi netradiční. ...


Jan Onder - učitel tance
Jan Onder - učitel tance

26.02.2015 | Rodák z Lokte vystudoval pedagogickou fakultu na Univerzitě v Ústí nad Labem. Tanec se stal velmi ...











Komentáře na Facebooku