Romana Štrynclová - výtvarnice, bytová designérka

19.10.2011 13:36 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Mám ráda všechny barvy a většinou o tu, kterou vyberu, si řekne sám prostor a osobnost jeho majitele." Romana Štrynclová

 

 

 

 

Půvabná mladá dáma, která na své životní výzvy nečeká se složenýma rukama. Romana Štyrnclová, umělkyně a dáma, žena s citem a postřehem pro detail. V rámci své tvorby pracuje také s počítačovou grafikou, což ale její práci neubírá důležitý lidský faktor projevující se v jejím výsledku. O tom, co důležitého ještě potřebuje ke své tvorbě, se dozvíte více z následujícího rozhovoru. S Romanou jsme se sešly v zahradě Kinských v Praze, kde pro náš rozhovor zhotovil fotografie Robert Vano.

 

Jak vypadalo vaše dětství? Bylo bohaté na umělecké příležitosti?

Mé dětství bylo pohodové a vzpomínám na ně ráda. Moji rodiče byli skvělí a natolik chytří, že mě do ničeho nenutili a naopak mě podporovali v mých zájmech. Maminka krásně malovala, teta byla učitelka výtvarné výchovy, děda umělecký litograf. Malovali a pomalovávali v podstatě všechno. A tatínek byl sportovec. Všeho bylo tak akorát.

 

Jaký je váš osobní styl a nejčastější motivy?

Mám ráda rostliny, zvířata, lidi a to se promítá i do mých obrazů. Dlouhou dobu jsem se zajímala o symboliku a znamení, a tak vznikla i řada věnovaná tomuto tématu. Dnes bych je už nemalovala, ale pamatuji si to nadšení, s jakým jsem hledala a kombinovala symboly a jejich významy. V poslední době jsem zjistila, že mi jdou portréty a to je velká výzva.

 

Která svá díla považujete v životě za stěžejní?

Pro obrazy jsou vlastně stěžejní mé hlavní vernisáže, které jsou současně i mými životními etapami. Nejdůležitějším krokem byla ta první v roce 2001 v Městském divadle Brno a naproti v kavárně Galeryje. Jednak proto, že se změnila doba a bylo možné vystavovat i bez akademického titulu a členství ve Svazu umělců, ale hlavně proto, že jsem konečně přestala jen snít a plánovat a svůj dlouholetý sen jsem zrealizovala. I proto vystavené Prvotiny, Zvířata i Symbolika měly a mají pro mě obrovský význam. Pak následovala druhá velká výstava v roce 2007 v Domě pánů z Lipé plná zvěrokruhových znamení. Součástí byla i kolekce Afrika, kterou mám hodně ráda a slýchám samé pozitivní ohlasy.

K africkému obrazu „Náhrdelník“ mám přímo srdeční vztah. Je na něm náhrdelník, který jsem kdysi dostala, obraz se moc líbil mému tatínkovi, který v Africe strávil pracovně nějaký čas a nyní, k mé radosti, visí v ložnici mé kamarádky. A nakonec poslední letošní vernisáž v Galerii Aviatik v Pršticích. Spisovatelka Sylva Lauerová se rozhodla vydat knihu současné ženské milostné poezie a navrhla mi, ať namaluji obraz na titul. Spolupráce se Sylvou byla velmi příjemná a almanach „Královny slz a ostružin“ vyšel na začátku roku 2010. Některé básně mě zaujaly natolik, že jsem se rozhodla pokračovat v malování na texty básní dál. Tak vznikla zatím poslední kolekce obrazů a tu mám momentálně ráda celou.

 

Kdy vás napadlo spojit řekněme manuální tvorbu a počítačovou grafiku?

To přišlo vlastně samo. Počítač používám při návrzích interiérů. Jednou jsme potřebovali obraz na zeď, ale ne originál. Majitelé věděli co, a já věděla jak. Tak vznikly první grafiky. Na řadu přišly dárky k narozeninám a podobně a pak jsem si ve volných chvílích začala hrát s portréty mých kamarádek. A když jsem hledala témata k básním z almanachu, tak jsem zjistila, že už mám některé předchystané. Důkazem je obraz „Queens“ na motiv básně Svatavy Antošové. Na něm je moje kamarádka Linda a podkladem je počítačově upravená fotografie.

 

Máte ke každé své tvorbě stejný vztah?

Je mi vlastně jedno, jestli natírám zeď, maluju olejem nebo si skicuju do projektu. Baví mě, když hlava vede ruku a naopak. A hlavně si užívám té pestrosti. Jsem typ člověka, který nevydrží dělat dlouho jednu věc a malování obrazů, navrhování interiérů a spousta drobností obdobného rázu je pro mě ta nejlepší kombinace.

 

Patříte mezi umělce, kteří dokážou tvořit vyloženě na zakázku? Nebo raději prosazujete vlastní myšlenky, které buď někoho osloví a najde si je, anebo se spíše nepřizpůsobujete?

Začínala jsem autorskou tvorbou a byla jsem přesvědčená, že je nejlepší. Můžete tvořit co chcete a jak chcete, a máte pocit volnosti. V současnosti mám za sebou několik zrealizovaných obrazů a hlavně interiérů na zakázku a baví mě to mnohem víc. Vytyčené mantinely a konkrétní osoba vše posune dál a já můžu jít víc do detailu. Nicméně vždy do tvorby vnáším kus sebe, takže slovo přizpůsobení bych nepoužila. Přirovnala bych to nejspíš k vaření. Pro toho, jehož chutě znám, jsem schopná připravit zajímavější a chuťově výraznější jídlo, než pro někoho anonymního.

 

Jak vlastně probíhá vaše práce s interiérem zákazníka? Jaký proces si máme představit?

Nejdříve se musíme trošku oťukat a klient mi musí začít věřit. Povídáme si o lecčems. Musím mít nejen představu o tom, co se mu líbí, ale i o tom jak žije, jaké má zvyky, návyky a sny. Pak začnu pracovat na návrhu a podle potřeby se scházíme a konzultujeme. Výsledkem je koncepční řešení, jakýsi manuál, kterého se držíme. Ze zkušeností vím, že s ohledem na finance, kvalitu a design nábytku a ostatních zařizovacích předmětů nelze vyrazit na nákupy a pořídit vše naráz. U občanských staveb ano, ale ne při tvorbě konkrétního domova. Je to pestrá a zajímavá práce. Stává se, že mi klient předestře svoji vizi, já mu ji obrátím naruby, zdůvodním proč a on přistoupí na něco, co by nikdy předtím nepřijal. Ale na druhou stranu i já se tak dozvídám spoustu zajímavostí.

 

Jaký je váš názor na kombinování starožitností a moderních prvků v interiérech?

Existují hezké a kvalitní kusy nábytku, ale jsou i ty druhé. Dovedu si představit čistý minimalistický prostor s masivní starožitnou sedačkou, ale záleží na spoustě dalších faktorů. Vždy vyhledávám a vítám starší kus nábytku, ke kterému se váže rodinná historie, nebo něco podobného. Popravdě jsem více proti moderním prvkům, ve smyslu uniformity, kterou si sebou nese každá doba. Interiér by měl být nadčasový a co nejvíc by měl charakterizovat jeho majitele. Ale abych odpověděla na otázku, tak ráda kombinuji

 

Jakým barevným prvkům dáváte například přednost v prostředí, kde se pracuje?

Pokud myslíte mé pracovní prostředí, tak slunci a zeleni.

 

Vnímáte, že některé barvy vycházejí z módy obzvláště rychle?

Osobně to nevnímám. Ale když procházím designové časopisy, tak ano. Střídavě probíhá barevná a nebarevná vlna a bohužel se to v mnoha návrzích odráží. Mám ráda všechny barvy a většinou o tu, kterou vyberu, si řekne sám prostor a osobnost jeho majitele.

 

Jaké prvky v našich domácnostech stále velmi postrádáte?

Osobitost. A také umění a někdy květiny. Myslím, že je velká škoda, že z interiérů mizí obrazy a umění celkově, ale ještě víc jsem překvapená absencí květin. V mojí domácnosti květiny kralují a zabírají spoustu místa. Chápu, že ne každý by to tak chtěl, ale někdy stačí jedna dominantní rostlina a ta vlastně může nahradit i to umění.

 

Jak byste hodnotila vkus naší společnosti, zaměříme-li se na to, jak si kdo zařizuje bydlení?

Netroufám si hodnotit. Díky své profesi se setkávám s lidmi, kteří chtějí změnu a chtějí si nechat poradit. A moji přátelé vkus a snahu mají. Pěkné bydlení není zas tak moc otázkou peněz a ti, co si to myslí, mě naštěstí k sobě domů nezvou.

 

Kdo vlastně představuje vaši přímou konkurenci?

Architekti a bytoví designéři, ale myslím si, že zatím jediné komplexní vzdělání v tomto oboru poskytuje fakulta architektury. Někdy začínám spolupracovat už u hrubé stavby, kdy na poslední chvíli posouváme příčky, nebo provádíme jiné stavební zásahy. V těchto případech čerpám ze znalostí z nedokončeného studia architektury, z kompletní rekonstrukce mého domu, kterou jsem absolvovala sama a hlavně atakuji svými dotazy přítele, který se architekturou živí od studií a ví mnohem víc než já. Ve druhé fázi mi při navrhování interiéru zase pomáhá zkušenost s olejovými barvami a vlastně i několik let práce s látkami, kdy jsem pod značkou Romy Rose navrhovala autorské oblečení, většinou malé večerní a večerní. Takže vlastně netuším, jak to s tou konkurencí je. (úsměv)

 

Promítá se případná špatná nálada do vaší tvorby?

Ne. Když mám špatnou náladu, tak nemůžu nic dělat. A taky ji nechci nikam přenášet.

 

Máte zaručený recept na to, jak se zbavit chmur a dobít baterky?

Zalézt do postele s dobrým vínem a vrnícím kocourem.

 

Je dle vašeho názoru pro umělce klíčová koncentrace?

Nevím, jestli je klíčová, ale čím jsem starší, tím více se nořím do tvorby a přestávám vnímat okolí. A potřebuji, nebo spíš mám ráda při práci klid.

 

Myslíte, že právě to by mohl být důvod, proč mnoho tvůrčích lidí tráví hodně času raději o samotě?

Myslím, že ano. Mně samota vůbec nevadí. Na tvůrčí práci je krásné, že tvořím, i když vykonávám běžné denní úkony. Představovat si můžu stále.

 

Zažila jste někdy pocit vyhoření? Myslíte si, že určitému melancholickému stavu se nevyhne žádný umělec?

Vyhoření si nevybavuji, ale melancholii ano. Pochybuji o tom, co dělám, jestli to má smysl a nějakou hodnotu. Pochybuji zpětně i dopředu. Jsem narozená ve znamení lva, takže prožívám i chvíle sebeoslavné geniální euforie, ale vzápětí zase pochybuji. Prý je to hnací motor, ale mě to docela vyčerpává.

 

Co byste doporučila každému začínajícímu umělci ve vašem oboru?

Paradoxně pravý opak mé cesty. Doporučila bych, vybrat si jedno zaměření a tomu se pořádně věnovat a nějakou dobu vytrvat. Vystudovat školu, jít na praxi, cestovat…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Jana Bulínová

Foceno v zahradě Kinských v Praze

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře