Willow Baderová - výtvarnice a galeristka

"Být umělkyní pro mě znamená být kreativní v každém slova smyslu." Willow Baderová

K červnové premiéře připravuje Miroslav Hanuš inscenaci podle knihy Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Fulghumova vášeň pro tanec mu mimo jiné přinesla vztah s výtvarnicí a galeristkou Willow Baderovou, která je o 42 let mladší. Willow nejenže s Robertem žije a pravidelně tančí, ale přispěla také ilustracemi (pozn.redakce: malovanými speciální technikou enkaustiky) ke jmenované Fulghumově knize, která vyšla v českém překladu v pražském nakladatelství Argo. Při příležitosti premiéry Fulghumova díla připravují Městská divadla pražská výstavu jejích obrazů. Seznamte se tedy s malířkou prostřednictvím stylizovaného rozhovoru, který uvádí na svých stránkách ww.willowbader.com.

Jsem malířka, ne spisovatelka. A napsat něco o sobě se mi zdálo být v podstatě nesplnitelnou výzvou. A tak jsem navštívila svého kamaráda žurnalistu Alexe Evanse, aby se mnou udělal interview a z něj sestavil mou biografii.

Začněme logicky u vašeho jména – Willow (pozn.redakce: v překladu „vrba“). Můžete je vysvětlit?

Je to mé skutečné jméno – milý dárek, který mi matka věnovala v den mého narození. A já si jej vždycky s láskou opatrovala. Je tak jedinečné, že mnozí lidé vlastně ani neznají nebo zkrátka nepoužívají k oslovení mé příjmení. Takže své obrazy podepisuji právě tímto jménem.

Vyprávějte mi o svém narození.

Narodila jsem se 16. února 1979 za přítomnosti porodní asistentky, ve srubu, který postavil můj táta. U lesa na okraji indiánské rezervace na jihovýchodě státu Washington. Jsem jedináček. Ne, moji rodiče nebyli hippies, jen dávali přednost prostému způsobu života. Bez elektřiny, bez technických vymožeností.

V tomhle prostředí jste tedy vyrůstala?

Dokud jsme se nepřestěhovali na venkov, do oblasti Whatcom County v západní části státu Washington. To mi bylo pět. A začala jsem chodit do waldorfské školy do nedalekého Bellinghamu, což mě velmi bavilo. Právě na této škole se mi dostalo podpory v mém úsilí stát se umělkyní, což bylo to jediné, čím jsem odjakživa chtěla být.

A pak?

Prošla jsem kombinací veřejných a soukromých středních škol. Hlavně jsem toužila chodit na nějakou seriózní uměleckou školu, jakmile to bude možné, a pak se věnovat vlastní kariéře.

A kde jste nakonec zakotvila?

Na pensylvánské Akademii krásných umění ve Filadelfii, což je nejstarší umělecká škola ve Spojených státech a jedna z nejtradičnějších, pokud jde o přístup k výuce umělců. Byl z toho velmi intenzivní čtyřletý program zaměřený na kreslení a malování.

To byl velký skok ze západního Washingtonu.

Filadelfie a umělecká škola, to byl pro mě šok, ale lákala mě ta výzva. Dostala jsem to, co jsem si přála – takže ničeho nelituji.

Podle vaší následující kariéry také předpokládám, že se vám podařilo, co jste si přála – získala jste mnohá ocenění a také cestovní stipendium. Stále ještě cestujete?

Kdykoli je to možné – chci být světoobčankou. Dosud jsem byla v Itálii, Španělsku, Řecku, Česku, Kanadě, na Kubě, Jamajce, v Mexiku, na Bali a Havaji. A v plánu mám Japonsko a Argentinu.

Když už mluvíme o Argentině – tančíte tango a také náměty vašich obrazů se točí kolem tance.

Je to pro mě další výzva! A hodně velká, protože pro někoho, kdo nikdy nechodil do tanečních, je tango zpočátku velmi stresující záležitost. Ale miluju jeho romantičnost, spletitost, historii a krásu. Je v něm něco hlubokého. Stalo se nerozlučnou součástí mého života a umění.

Malujete většinou technikou enkaustiky. Můžete tuto techniku několika slovy přiblížit?

Tahle malba je jako tango – je to vřelé, plnokrevné a smyslné, velmi staré médium. A já si tu techniku přivlastnila coby samouk, naučila jsem se ji používat a zkoušet a skrze ni rozvíjet vlastní techniku, nástroje a styl.

Po Filadelfii jste se vrátila do státu Washington. Proč?

Zjistila jsem, že vlastně nejsem městská holka. Stýskalo se mi po přírodě, horách, oceánu a čerstvém vzduchu. A zase to pro mě byla výzva – prosadit se jako umělkyně mimo velká umělecká centra jako New York nebo Los Angeles.

Kromě malování tvoříte ještě v jiných oblastech. Vyrábíte si vlastní šaty a šperky, také jste se zabývala hrnčířstvím.

Být umělkyní pro mě znamená být kreativní v každém slova smyslu. Můj manžel často říká, že umělec by se na svět měl vždycky dívat otevřenýma očima a s vynalézavou myslí – a nikdy nevynechat příležitost vyjádřit vlastní představivost. A já s tím souhlasím.

Jste tedy vdaná?

Ano, jsem šťastně vdaná za spisovatele Roberta Fulghuma.

Opravdu? Myslel jsem, že už je mrtvý!

Ne ne, jen tak občas vypadá, to když si na chvíli zdřímne…

Děkujeme za rozhovor. 

Vytvořeno ve spolupráci s Městskými divadly pražskými

foto: Argo

Komentáře