Zdena Šafka Řeháková - malířka


Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
18.05.2012 16:53 | Dita Brančíková

 

 

 

 

 

„Živit se jen uměním není v dnešní době vůbec snadné“. Zdena Šafka Řeháková

 

 


 

Setkání s výtvarnicí Zdenou Šafkou Řehákovou bylo přinejmenším inspirativní. Povídání, které se mělo točit pouze kolem umění, získalo najednou zcela jiný rozměr, když se zmínila o třech dětech, které si vzala do pěstounské péče. Její život je barevný, tak jako její obrazy. Ona sama mi připomínala anděla, toho, kterého maluje ve svých kresbách. Elegantní, s dlouhými blond vlasy a příjemným úsměvem na rtech.Fotografie zhotovil Robert Vano v restauraci Mlýnec v Praze.

Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Proč používáte mezi svým křestním jménem a příjmením „vsuvku“ Šafka? Jde snad o přezdívku z dětství?

Ne, o přezdívku nejde. Je to jen takový komplikovanější příběh. Moje rodné jméno Řeháková si po mně vzal před šestatřiceti lety můj první manžel. Pak jsem se znovu vdala a jméno Šafka sloužilo později i jako obchodní značka naší firmy. Oděvy, které jsem navrhovala, jsme vyráběli pod značkou Zdena Šafka. Uplynulo dalších pár let a vrátila jsem se k prvnímu manželovi, který tentokrát trval na tom, že se budu jmenovat po něm a získala jsem tak zpátky své rodné jméno. Jméno Šafka pro mě zůstalo tedy spojené s tvorbou, ale úředně jsem Řeháková rozená Řeháková. Tím obvykle vyvolávám na úřadech mírný zmatek. (úsměv)

 

 

Mohu se zeptat, zda váš první manžel měl nějaké „nepěkné příjmení“?

Jeho příjmení bylo naprosto běžné, české, ale nejspíš ho nespojovalo s rodinou. To se tak někdy stává. Proto se rozhodl k tomu v té době neobvyklému kroku a to dokonce za cenu, že se naučí vyslovovat hlásku „ř“, se kterou měl potíže.

Zátiší s lasturou
Zátiší s lasturou

 

Děkuji za objasnění a začněme, prosím, náš rozhovor znovu od začátku. Kdy se ve vás objevila chuť studovat umělecké školy?

Už jako dítě mě přitahovalo umění. Rodiče pro to moc pochopení neměli. Hlavně nevlastní otec by mě nejraději viděl někde v učňáku. Ale nakonec jsem se dostala na gymnázium a už během studia jsem vytvářela první obrázky z barev, na které jsem si našetřila tím, že jsem nechodila na obědy, nechávala jsem si drobné z nákupů a také jsem jezdila na černo. Často jsem také chodila za školu, abych mohla v klidu malovat. To sice moc hezké příklady nejsou, ale chtěla jsem se dostat na Vysokou školu umělecko-průmyslovou, a tak jsem pro to dělala, co jsem mohla. S malou přestávkou po gymnáziu se to podařilo a vystudovala jsem textilní výtvarnictví.

 

Následovala práce v divadle F. X. Šaldy, kde jste byla zaměstnaná jako kostýmní výtvarnice.

Bylo to pro mě hezké období. Práce v divadle mě opravdu bavila. Nestačilo jen vytvořit kostýmy pro nějakou hru (premiér bylo i několik za rok). Musela jsem si hru pečlivě přečíst, vžít se do doby, do situace, do jednotlivých postav, spolupracovat se scénografem, s režisérem a někdy třeba bojovat s některými herci, kterým se zdálo, že v mém kostýmu nejsou dost hezcí. Vyhovovalo mi také, že jsem mohla přes den trávit dost času se svými dětmi. A když mi zbyl čas, tkala jsem doma gobelíny, až mě z toho bolela záda. U tkaní jsem s kratšími přestávkami zůstala dalších dvacet roků.

Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Říkala jste, že jste měla firmu…

Na to bych nejraději nevzpomínala. Jako mnoho jiných jsme se s manželem hned, jak to bylo možné, pustili do podnikání. Přiznám se, že jsem sama byla zpočátku okouzlená rychle se měnícím světem módy. Přehlídky, stále nové modely, třeba včetně oblečení pro naše olympioniky do Lillehammeru. Dělalo mi dobře, když na prezentaci kolekce přijela televize. Ale ne všechno se podařilo. S manželem jsme se rozvedli a dál mě s ním spojovala jen firma. Ekonomice vůbec nerozumím, a tak jsem starost o chod firmy vyjma tvorby kolekcí, shánění látek a organizování přehlídek nechávala na jiných. Firma zkrachovala a já zůstala s dětmi a také s dluhy, o nichž jsem neměla ani tušení.

Amálka, trio
Amálka

 

Kolik dětí máte?

Jednoduchá otázka, ale vysvětlení je pro mě skoro stejně komplikované jako s těmi jmény. Děti mám dvě. Poté, co jsem se vrátila k prvnímu manželovi, tak s jeho dcerou tři a k nim jsme si přidali tři další, které jsme si vzali do pěstounské péče. A za těmi jednoduchými počty jsou dlouhé příběhy.

 

To mi přijde docela romantické, většinou se takové příběhy odehrávají pouze ve filmech. Ale vypadá to, že váš život a vaše aktivity nejsou zcela typické. Máte s manželem již tři děti, a přesto jste si vzali do pěstounské péče další tři děti. Co vás k tomu vedlo?

Ty naše děti jsou už dost velké. Když jsem se potřetí vdávala, dvě starší už dokončily studia na vysoké škole a nejmladší dcera ji studovala. A máte pravdu, můj život začal mít romantické rozměry. Po krachu firmy jsem rozhodně neměla na rozhazování, někdy ani na nájem. A najednou se vše změnilo. Být v padesáti zamilovaná, zopakovat si svatbu po téměř třiceti letech se stejným mužem, vrátit se k tvorbě a mít se dobře, co víc jsem si mohla přát? Jenže s pocitem, že nám nic neschází, přišel jiný pocit. Že bychom se mohli o naše štěstí podělit s někým, kdo ho nemá. Možná k tomu přispělo i to, že jsem věřící a také to, že s manželem jsme neměli děti spolu.

Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Takže jste se rozhodli vzít si tři děti do pěstounské péče.

Ne, to v žádném případě! Přáli jsme si jedno. Absolvovali jsme nezbytné administrativní procedury, abychom se po roce dozvěděli, že doporučený maximální rozdíl mezi pěstounem a svěřeným dítětem je třicet pět roků. Takže to vypadalo na středoškoláka nebo spíš na žádné dítě. Shodou okolností jsem tehdy navrhovala uniformy pro soukromé gymnázium Open Gate v Babicích a tam jsme při návštěvě potkali dvanáctiletou holčičku, která nás svou bezprostředností okamžitě „dostala“. To, že má dva sourozence v Klokánku nás trochu zaskočilo, ale řekli jsme si, že jim alespoň nabídneme pestřejší víkendy. Víkendy se opakovaly a nakonec se naše rodina rozrostla.

 

Jaké to je, získat najednou tři děti do pěstounské péče? Jak byly děti staré, když jste si je vzali?

Je to zápřah a podstatně to změní život. Najednou se to, na co jsme se s manželem ještě před pár měsíci těšili, že budeme hlavně spolu, dostalo na druhou kolej. Náš život určovaly svěřené děti a lhala bych, kdybych tvrdila, že všechno bylo úžasné. I my jsme si prošli krizemi. Po padesátce přece jen už rychleji ubývají síly. V pěti jsme trávili následujících pět roků. Potom se nejmladší, tehdy jedenáctiletá holčička vrátila k mamince, nejstarší chlapec si po dosažení plnoletosti zařídil život sám a s námi zůstala prostřední, která už je dnes také plnoletá.

Triptych trio
Triptych

 

Jak se vám podařilo spojit vaši práci s péčí o děti? Ty musely do vašeho života přinést spoustu zajímavých momentů.

Na zajímavé momenty jsem si opravdu nemohla stěžovat! (úsměv) Pravda je, že vychovávat děti v pěstounské péči je asi náročnější, než vychovávat vlastní. Stále přemýšlíte, zda to, co děláte, děláte správně, jak máte reagovat, když neznáte jejich minulost a když vědí, že nejste jejich rodiče. To vše vyžaduje velkou a stálou pozornost a pak mi chybělo soustředění na vlastní tvorbu.

 

V tom to mají asi jednodušší muži-umělci, že?

Určitě. Mohou se odpoutat od reality a uzavřít se ve svém světě na celý den, celý týden, ale když jsem zrovna malovala a ozvalo se, „co bude k večeři?“ nemohla jsem si moc vybírat a šla jsem vařit. Na druhou stranu některé obrazy vznikly přímo jako odezva na novou situaci. Například úplně na začátku, když jsem začínala den za křiku našeho prvňáčka: „Proč mám jít do školy? Pořád po mně něco chcete! Nejste moji rodiče!“ Nakonec jsem namalovala Amálčin portrét a ve formě triptychu jsem k němu z každé strany přidala jednoho anděla. Aby pomáhali jí i nám. Gotický triptych bylo možné jednoduše zaklapnout. Tenhle ne. Vůbec si ale nestěžuji. Měla jsem současně i tvůrčí volnost danou tím, že manžel mé práci rozuměl, zabezpečil nás a nemusela jsem čekat, zda něco prodám, abych zaplatila nájem. Živit se jen uměním není totiž vůbec snadné.

Andělé ve městě
Andělé ve městě

 

V katalogu k jedné z vašich výstav jsem se dočetla, že do roku 2004 bylo vaším hlavním vyjadřovacím prostředkem textilní výtvarnictví návrhy a realizace gobelínů, tvorba divadelních kostýmů a módní návrhářství, za něž jste získala i řadu ocenění. Dnes se však věnujete převážně malířství. Jaká jsou vaše ústřední témata?

To jste mě zaskočila. O tématech nepřemýšlím, asi přicházejí sama a jsou dána tím, co mě zajímá, co mě obklopuje. Tedy hlavně lidé a jejich vztahy. Ať už ve zjednodušené až grafické podobě, jako v cyklu „Capita picta“. Nešlo o portréty, ale spíše o jakési symbolické a nadčasové zobrazení lidské hlavy jako místa, kde se zpracovávají pocity a rodí myšlenky. Od „hlav v obrazech a obrazů v hlavě“ jsem postupně přešla k něčemu, co by se dalo nazvat civilně sakrálním uměním. Na mých plátnech jsou banální situace, do nichž se lidé dostávají na silničním přechodu, v tramvaji, při jízdě na kole.

Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když jsem sledovala vaši tvorbu, zaujali mě andělé…

Je to tak. Právě v určitém místě se objeví anděl. Je jedno, jestli skutečně existuje, ale je to svědek našich činů a také nenápadný pomocník. Jedno rozměrné plátno si vybrali do kanceláře ombudsmana. Potěšilo mě, že se tady můj záměr potkal se skutečným životem, se smyslem práce někoho, koho jsem si vážila. Jindy jsem si vybrala jeden den důležitý den a zpětně jsem k němu vytvořila malířský dokument na základě vzpomínek, představ, obav, radostí… Kurátor výstavy, na které jsem obrazy předvedla, jí dal jednoduchý název 17-05-03.

 

Kromě inspirace z vašeho osobního života – hledáte i někde jinde?

I ta nejčistší fantazie a imaginace mají podle mě původ v reálném světě. Někdy mě zaujme opakující se průjezd vlaku přes viadukt, který následně přetvořím do obrazů, jejichž barvy odpovídají nejen skutečné době, ale i mým náladám. Teď trochu experimentuji s obrazy, na kterých je opět zdánlivě statický okamžik podroben detailnímu zkoumání. Něco se při něm ztratí, něco objeví. Sama nevím, jak to dopadne.

Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kde všude už jste vystavovala?

Když pominu to vzdálenější období, kdy moje gobelíny cestovaly po Evropě, až dorazily do pražské Nové síně, tak obrazy jsem vystavovala hlavně v Praze. Od Galerie České pojišťovny přes Senát ČR až třeba k Prinz Prager Gallery. Ta výstava v GČP byla ovšem důležitá a od ní se odvíjela i řada výstav v dalších městech v Čechách a na Moravě. Oblíbila si mě i jedna rakouská hraběnka, která mě každý rok uhání, abych něčím přispěla do výstavy, která je součástí zámecké prohlídky. (úsměv)

 

Jak se tedy daří umělcům v přetechnizované době poznamenané krizí?

Ti, co jsou odkázaní sami na sebe, to nemusí mít jednoduché. Ani známé jméno nezaručuje prodejnost. A kupující jsou často zmanipulovaní stejným způsobem, jakým působí reklama na běžné zboží. Šok, atraktivita, ale třeba i okázalá nesrozumitelnost se stávají dominantními prvky umělecké tvorby. Někdy mám dojem, že se vytváří umělý svět. To, co je drahé, je atraktivní, to, co je drahé, je považováno za „pravé“ umění. Samozřejmě to neplatí obecně, ale marketing se stává součástí trhu s uměním a to tou nejdůležitější. Jestliže ovšem marketing zájem o umění vybudí jako třeba v případě nedávné aukce českého umění v Sotheby´s, je to jen dobře.

 

A jak to cítíte vy? Určitě jste ráda, když se nějaké vaše dílo prodá, to je přece svým způsobem ocenění umělce.

Pro mě osobně je prodej vlastních děl dost ambivalentní. Nejdříve jsem se s některými obrazy obtížně loučila, jindy jsem si představovala, že bych za ně mohla dostat víc a někdy mě zaskočila cena, která v aukci vyšplhala vysoko nad můj odhad.

 

Zdá se mi, že lidé to mají v dnešní době s nákupy obrazů problematické. Jedna skupina na to prostě nemá a ti druzí, kteří by měli, zvažují investice do umění velmi opatrně. Dá se s tím něco dělat?

Tak to opravdu nevím. Myslím si, že nejde vždycky ani o finanční možnosti. Podívejte se, jakou sbírku vybudoval například brněnský sběratel Richard Adam. Nepředpokládám, že by byl extrémně bohatý, ale chtěl investovat do něčeho, v čemž spatřuje trvalou hodnotu a pravděpodobně se dokázal vzdát věcí pomíjivější hodnoty. Problém tedy bude spíše ve stanovení žebříčku toho, co je pro každého důležité a co ne. A obraz na zdi se nemění tak snadno jako program na posledním modelu plazmové televize.


Na závěr našeho rozhovoru vám musím složit poklonu. Vypadáte neuvěřitelně skvěle. Určitě by vám nikdo nehádal věk, který máte uvedený v občanském průkazu. Zajímalo by mě, jak to děláte, jaký máte recept?

Děkuji za kompliment a hned přiznávám, že se o sebe nikterak přehnaně nestarám. Žádný botox, žádné liposukce, žádný neinvazní peeling. Cvičím jen proto, aby mě nebolela záda. Jím střídmě a hlavně se snažím pořád dělat něco smysluplného.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano

Produkce: Michaela Lejsková

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz  

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano
gobelin_hlava_jana
Andělé ve městě
Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
Zdena Šafka Řeháková, foto: Robert Vano
obraz zahraní slavnost
poutnici1
Amálka, trio
Triptych trio
Zátiší s lasturou


Tagy: umění

Přidej komentář





Komentáře

Jana Švecová 04.06.2012 00:40:29
Dobrý den. Před chvílí jsem zachytila kousek rozhovoru o Vaší výstavě obrazů na ambasádě v Číně a na konci moderátorka uvedla Vaše jméno. Mám krásný zimní kostým v rudé barvě, který jsem zakoupila v roce 1993/1994, který nese Vaše jméno. Zakoupila jsem ho v jednom českolipském butiku. Je pořád moc hezký a myslím, že mi i velmi slušel a s černými doplňky jsem ho často nosila asi 8 let. Skutečnost, že mu bude za necelé 2 roky už 20 let mu neubrala na originalitě a kdybych byla mladší, anebo chodila ještě do zaměstnání, tak bych si ještě čas od času oblékla. Stále není uložen někde v kufru, ale má svoje výsostné místo v šatníku. Koupila jsem si ho pár měsíců před smrtí milovaného muže a jeho nošení po této smutné skutečnosti mi dodávalo sílu a energii v časech nepříznivého počasí, kdy jsem na tom byla opravdu velmi špatně. Jsem překvapená, že se už neživíte módním návrhářstvím a je mi líto, že Vás ta doba expanze laciných hadříků také zničila. I když jsem profesně ekonomka, tak Jsem současně amatérská švadlena, která v dobách minulých jako matka 2 dcer a sama pro sebe šila někdy podle střihových příloh a velmi často stříháním na ostro a vytvářením různých módních kreací. Móda a oblékání je i nyní v mých téměř sedmdesáti letech stále pro mne stále důležitá a tak nakupuji hadříky, svetříky a ostatní části oděvů, které se mi zalíbí a zjistiím, že v tom nebudu strašit Je doba, kdy se dá pěkné oblečení sehnat a tak už u šicího stroje často nevysedávám. Nezlobte se, že Vám píši, ale obdivuji Vás také proto, že jste dokázala to, co já jenom strašně chtěla a co jsem si v mládí neuměla prosadit proti vůli rodičů, kteří viděli smysl mého budoucího života v úřednické profesi a názor pedagogů nebrali na vědomí. Já totiž také ráda malovala a hlavně šila celé dětství na panenky asi tak od 4 let skoro do 16-ti. Na doporučení učitele jsem měla absolovovat alespoň novoborskou sklářskou školu, která byla vzdálená od domu rodičů pouhé 3 km. Realita byla a je jiná a moje starší dcera mi velmi často připomíná, že to byla velká chyba, kterou rodiče způsobili. No, nedá se nic dělat, nestěžuji si a jenom někdy přemýšlím o tom, jak by se odvíjel můj život, kdyby !!! Přeji Vám, abyste měla úspěch v malování a ostatních činnostech a jsem ráda, že jsem Vás mohla poznat alespoň na fotografiích. Buďte hodně zdravá a šťastná !!! Ať se Vám daří všechno daří !!! Zdraví Jana Švecová z České Lípy
Jenda 09.08.2012 18:05:28
Milá Zdeno, jste krásná, opravdově krásná osoba!


Kategorie
Příbuzné články
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA

01.07.2016 | Narodila se ve Francii a svůj život spojila s tancem. Tanečnice, producentka, taneční pedagožka, ...


Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf
Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf

17.12.2015 | Je všestranným divadelním umělcem. Vystudoval Státní konzervatoř v Brně, obor hudebně dramatický. ...


Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér
Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér

18.06.2015 | Docent Jan Burian vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér prošel několika divadly – pracoval ...


Michaela Žemličková - malířka
Michaela Žemličková - malířka

12.06.2015 | Michaela má klasické, krásné a poměrně tradiční jméno.  To, co dělá, je však velmi netradiční. ...


Jan Onder - učitel tance
Jan Onder - učitel tance

26.02.2015 | Rodák z Lokte vystudoval pedagogickou fakultu na Univerzitě v Ústí nad Labem. Tanec se stal velmi ...











Komentáře na Facebooku