Anna Jiřina Daňhelová – herečka, zpěvačka

Herečka Anna Jiřina Karla Anežka Daňhelová má za sebou ve svých dvaceti osmi letech řadu zkušeností s televizním i divadelním herectvím. Diváci si ji mohou pamatovat například z rolí ze seriálů Modrý kód, Polda, Poldové a nemluvně, Krejzovi nebo Ulice, ale třeba i z televizního filmu Štěstí je krásná věc (2019) nebo z filmu Kluci z hor (2018). Známou je díky úspěšnému hudebnímu klipu TMA i jako zpěvačka. Pochází z Dačic, ale Praha a herectví ji přitahovaly odmalička. Vystudovala hudebně-dramatický obor na Pražské státní konzervatoři, kde byl jedním z jejích učitelů Vladislav Beneš. Už jako studentka dostala příležitost zahrát si na půdě pražského Národního divadla. Studia absolvovala rolemi Emílie (Othello) a Klytaimnéstry (Oresteia). Přelomovým byl pro ni rok 2018 a úloha Johanky Tůmové v seriálu Ulice. Mimo herectví se krátce věnovala i studiu dějin kultury v britském Oxfordu.

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Lenka Hatašová

Hned v úvodu se musím pozastavit nad vaším krásným jménem. Jak přesně jste se ke všem svým křestním jménům dostala?

Při narození jsem od rodičů dostala jméno Jiřina, v osmi letech jsem byla pokřtěna a získala jsem tak druhé jméno Anna. Spousta lidí získá při křtu druhé jméno, ale já jsem si ho nechala přiznat oficiálně i do dokladů. Přišlo mi to hezké. Když jsem pak byla biřmovaná, získala jsem další dvě jména. Jedno po svém kmotrovi a druhé mi dal on podle sv. Anežky České. Ta už ale nikde oficiálně neuvádím. Někdo během života sbírá tetování, někdo asi jména. (smích) Doufám, že u mě už se jedná o finální podobu.

Zaslechla jsem, že pro oslovování preferujete jméno Jiřina (Jiřinka). Nemá to třeba ještě nějaký jiný konkrétní důvod?

Jako Jiřina jsem se narodila, moji blízcí jsou tak na mě zvyklí a s tímhle jménem žiji nejdéle. Musím říct, že ne vždy jsem na něj byla úplně pyšná, ale od té doby, co jsem se začala věnovat herectví, ho přijímám úplně jinak.

Talentovaných a slavných hereček s křestním jménem Jiřina bylo v historii naší filmové a divadelní scény hodně. Nicméně jedno ze jmen, konkrétně Karla, prý souvisí s vaším dlouholetým přátelstvím s knížetem Karlem Schwarzenbergem.

Ano, Karel je mým kmotrem. Zná se s mojí rodinou, je to jeden z nejlepších dárků, které jsem do života dostala, a jsem za to moc vděčná. Jenom na tuto otázku nerada odpovídám, protože bulvár baví ji skandalizovat a to zase nebaví mě. Vůbec nic skandálního na tom není. Karel se rád obklopuje mladými lidmi a já zase ráda naslouchám moudrým.

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Kateřina Brzobohatá

Přátelský vztah vás také pojí i s knězem Tomášem Halíkem. Je to tak?

Nemáme s Tomášem až tak blízký osobní vztah. A i kvůli pandemii jsme se teď dlouho neviděli, vyjma jeho mší u sv. Salvátora každou neděli. Návštěvu alespoň jedné bych doporučila všem. Spousta lidí ho kritizuje za postoje a styl interpretace jeho názorů, ale mně nevadí. Četla jsem jeho autobiografickou knihu To že byl život? Ta leccos vysvětluje. Zájem o „podhoubí věcí“ je nejlepším lékem na předsudky. V poslední době mě také zaujala Martina Viktorie Kopecká, farářka husitské církve. Jejímu netradičnímu pojetí kněžství moc fandím.

Z vašeho životopisu je znát, že herectví bylo vaším favoritem zřejmě již od malička. Proč tento obor?

Není to úplně pravda, neměla jsem odmalička sen stát se herečkou jako spousta mých kolegyň. Byla jsem spíš introvert a samotář. Těžký extrovert ve mně vykvetl až na konzervatoři. A těch pár let uprostřed velkoměsta mezi bohémy bohatě vyvážilo všechny předchozí roky. Jako tichý pozorovatel máte jednu obrovskou výhodu – všimnete si věcí, kterých ostatní ne. Navíc neexistuje lepší prostor pro imaginaci než ten v tichu. Jako malá jsem se mockrát přistihla při tom, jak si sama sebe představuji v různých situacích a vymýšlím, jak je řešit. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem zjistila, že by se tím dalo živit a současně rozvíjet to, co mi bylo přirozené. Hlavně jsem nikdy nechtěla chodit na osm hodin do práce, kde budu přežívat a ve volnu si pak na tu práci stěžovat.

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Lenka Hatašová

Souhlasila s vaší volbou i rodina, nebo měla o vaší budoucí profesi jinou představu?

Myslím, že nikoho z rodiny asi nenapadlo, že bych mohla být herečkou. Hlavně tatínek by mě rád viděl v nějakém tradičnějším pojetí ženy. Ideálně jako paní učitelku v mateřské školce se čtyřmi vlastními dětmi a hlavně s nepříliš velkými ambicemi. Doba mezi mojí generací a generací mých rodičů je poznamenaná mnohem radikálnějšími změnami než snad všechna mezigenerační období předtím. Myslím, že můžu mluvit za více lidí mého věku, když řeknu, že žít podle vzorců našich rodičů je dnes takřka nemožné. Ale tuhle dobu jsme si nevybrali, byla nám připravena.

Je pro vás přitažlivější herectví divadelní, nebo filmové?

Divadlo je pro mě kotva i sedmimílové boty zároveň. Tolikrát v něm můžu objevovat sama sebe, složitě hledat klíče k tomu, jak si porozumět a utvrzovat se v cestách, po kterých už jsem párkrát šla. Kombinací sebe a druhé postavy se zase můžu celá vystřelit do vesmíru. K tomu ale člověk potřebuje opravdu dobré vedení. A pak, režisérů, kteří mají dohled od sebe samotných, je strašně málo. Myslím, že je to společný jmenovatel těch nejlepších. Divadlo je pro mě mnohem víc než kamera, ale bez té bych nebyla kompletní. Pojímám to jako tu hezkou verzi dlouhodobého manželství, ve kterém ale figuruje dobrý milenec, který mě čas od času vezme do Karibiku… A klape to.

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Lenka Hatašová

Co bylo vaším divadelním debutem? A která divadelní role je vám dodnes nejbližší?

Doufám, že ty nejlepší věci mě ještě čekají. Logicky mám nejradši role, se kterými si vztah buduju dlouho. Ještě z konzervatoře si vybavuju lady Helenu v představení Arkádie od Toma Stopparda. Tuhle intenzivní práci mám dodnes spojenou s Kateřinou Ivákovou. Neskutečně chytrou režisérkou. Najít někoho, kdo vás má v mžiku přečteného a upřímně mu jde o to, vycucat z vás koncentrát vašeho talentu, je velká výhra. Nejdál mě vždycky posunuli lidé, kteří ve mě bezpodmínečně věřili. Každému na jeho cestu přeji alespoň jednoho takového. Ať už je to učitel, režisér, kamarád…

Ještě jako studentka jste si zahrála roli Jepice v inscenaci Daniela Špinara na motivy Čapkovy hry Ze života hmyzu. Ta vás zavedla až na půdu Národního divadla. Jaký je to pro dnešní mladou umělkyni pocit vystoupit na jevišti Národního?

Víc než samotný fakt, že jako student projdete třikrát přes jeviště ND, jednou zazpíváte a pak umřete, vám pomůže vědomí, že vás někdo na škole pro takovou úlohu vybral mezi ostatními. Na hodinách herectví vám nejdřív všechno sebevědomí vezmou a pak si ho budujete pěkně cihlu po cihle zase znova. Já z toho byla hrozně nadšená už proto, že jsem strašně prožívala celou Špinarovskou „revoluci“ v ND, když se tam tenkrát měnilo vedení. Zjistila jsem, že ta schopnost naplnit sebou tenhle prostor je pro mě daleko euforičtější záležitost než cokoliv jiného. Jako když jste lvíče a poprvé si doopravdy zařvete.

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Lenka Hatašová

Původní Čapkova hra Ze života hmyzu patřila krátce po svém vzniku velikánům českého divadla. V jednotlivých rolích se během téměř sta let vystřídala na jevišti ND celá plejáda herců. Pokud by se hra někdy v budoucnu nastudovala znovu, nelákala by vás s odstupem času i jiná role? Třeba Apatura Iris nebo Apatura Clythia?

Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala, ale popravdě mám vysněnější autory her, kterých bych v budoucnu chtěla být součástí. Martin McDonagh je můj oblíbenec.

Již jste zmínila, že dáváte šanci i filmovému herectví. Vaším nepřehlédnutelným „seriálovým debutem“ byla role Johanky Tůmové v seriálu Ulice (2005). Jak na tuto roli vzpomínáte?

Moc ráda. Když jste na volné noze, je občas příjemné mít někým striktně nastavený režim. Myslím, že půl roku natáčení tohohle seriálu bylo tak akorát. Otrkala jsem se před kamerou a v dalším seriálu už jsem pak při natáčení byla klidnější. Je ale pravda, že první díly Ulice, které jsem natáčela, jsem dodnes ze strachu neviděla. A to je trošku „srabácké“, protože herec by se měl naučit, přestat si na obrazovce vadit. Je to takový proces, ale už jsem na tom trochu líp.

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Kateřina Brzobohatá

Divákům jste ale utkvěla i později, jako sestřička Dáša Zrzavá v Modrém kódu (2016). Je natáčení seriálů či filmů z lékařského prostředí pro herce náročnější než jiné náměty, anebo jde o pouhé tematické zdání?

Náročnější to bylo možná kvůli zvládnutí některých latinských názvů. Jinak jde pořád o totéž řemeslo. Pokud mám být upřímná, pak natáčení seriálu Ulice jsem měla mnohem radši. Energie lidí, kteří tu tvořili, ať už v produkci, nebo na place, byla mnohem příjemnější. A mně tam mezi nimi bylo dobře. Obsazení projektů se tak stalo hlavním kritériem toho, s kterými lidmi v budoucnu dělat chci, a s kterými méně.

V roce 2020 jste se objevila v roli Lady v seriálu Poldové a nemluvně. Jak na vás konkrétně zapůsobila koronavirová pandemie?

Dvojrole Lady nebyla jednoduchá. Obě postavy byly sice hodně odlišené oblečením, ale přesto šlo o to vystihnout docela malé nuance v jejich charakterech. Vzpomínám si, jak mi na place pomohl Radek Holub. Je to jeden z těch herců, kterým v podstatě stačí naslouchat a logicky odpovídat. Dobrý herecký parťák je k nezaplacení. A celé mé natáčení ještě jako na potvoru začínalo hysterickou plačící scénou, kterou celý příběh téměř končí. Nicméně mi nahrával fakt, že se natáčelo v šest hodin ráno a to je čas, kdy není těžké mě rozplakat. Nejsem ranní ptáče. (úsměv)

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Lenka Hatašová

Kromě herectví se věnujete také zpěvu. Známý je váš klip na YouTube TMA a zaslechla jsem, že pracujete i na desce.

Mám dojem, že každý v showbyznysu pracuje na desce. Někdo rok a někdo deset. Muzika je také velkou součástí mne samotné. Ovšem tím, že nejde o mou prioritu, tak si mohu dovolit „courat“ se s tím, jak potřebuji. Jinak patnáctého února 2022 společně se Supraphonem vydáváme další písničku, která se jmenuje Pro radost. Dali jsme ji dohromady s Eliášem Jeřábkem. Hrozně šikovným klukem, který má skvělou kapelu Elias & The Shepherds. Hrají irské písně a jejich koncerty jsou jako jeden velkej multivitamín pro duši. Proto jsem ráda, že jsme společně něco vytvořili. K mé velké radosti se stihl natočit i velmi hezký, netradiční videoklip, a sice dle mého námětu a scénáře. Takže 15. 2. 2022, shodou okolností na můj svátek (Pozn.: Jmeniny slaví Jiřina), spatří světlo online světa píseň i videoklip zároveň. Na to se už teď moc těším. Do léta se pak chystám vydat ještě další videoklip k písni Ztlumte nám svět, kterou jsem původně psala jako výpověď nešťastných městských ptáků. Je zajímavé pozorovat, jak se díky různým vlivům tvorba proměňuje v úplně něco jiného, než bylo původním záměrem.

Máte nějaký herecký či pěvecký vzor?

V mém životě je pár přirozených autorit, které mi nastavily laťky hodně vysoko. Ve výsledku to může být pro člověka i prokletí, protože si nikdy nebude připadat dost dobrý. Ovšem vzory ve smyslu „taková bych jednou chtěla být“ jsem si naštěstí docela brzy přestala utvářet. Spoustu lidí ale obdivuji. Ať už je to za mě jeden z nejlepších režisérů současnosti Paolo Sorentino (jeho filmy doporučuji všem náročným a trpělivým divákům), nebo třeba zpěvák Nick Cave. Způsob, kterým se navzdory všem svým děsům pere se sebou samotným, a i tak se snaží být přínosem pro všechny své fanoušky, rozhodně obdivuhodný je. Často ale obdivuji i ty, kteří na večírcích dovedou půl hodiny naslouchat monologům svých rádoby přátel. To já opravdu nedokážu. Obzvlášť po skleničce bílého.

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Lenka Hatašová

Zahlédla jsem měsíc vašeho narození a podle astrologie jste ve znamení Lva. Věříte na charakteristiku člověka podle horoskopu?

Myslím, že definici Lva astrologové napsali podle mě.

Máte do budoucna nějaký sen, který byste chtěla realizovat?

Mám jich spoustu. Pomalu si ale ochočuji štěstí, které by mi s nimi mělo pomoct. Rozhodně ho tedy nevyplaším předsudky těch, kteří by o něm dopředu četli. (úsměv)

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Kateřina Brzobohatá a Lenka Hatašová

Produkce: Michaela Köch

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Anna Jiřina Daňhelová, foto: Lenka Hatašová

Komentáře