Karel Jirák - divadelní, filmový a televizní herec


18.04.2022 07:00 | René Kekely

V českém showbyznysovém rybníčku je poměrně málo mladých, výrazných tváří, které divák ihned zaregistruje.  Mladý, sympatický divadelní, filmový a televizní herec je jednou z mála výjimek. Urostlý, tmavovlasý, charismatický muž s podmanivým hlasem, který na sobě stále pracuje, se kromě divadla objevuje stále častěji na televizní obrazovce a jen letos jej čekají dvě filmové premiéry. V jednom z nich dokonce hraje postavu, jež se jmenuje přesně jako on, tedy Karel Jirák. 

Foto: archiv K. Jiráka

Kdy jste v sobě probudil myšlenku, že budete hercem?

To je právě věc, ve které, myslím si, mám výhodu oproti svým vrstevníkům. Já jsem v podstatě už od svých čtyř let věděl, co chci dělat, a nemínil jsem z toho uhnout ani o centimetr. Měl jsem jasný cíl a za tím jsem si šel.

Byl jste odmala takový ten třídní šašek, nebo spíše zakřiknuté dítě, které se pilně učí?

Pilným studentem jsem rozhodně nikdy nebyl, ale tak nějak mi to vždy přirozeně procházelo. Ani známky jsem neměl nijak špatné. Vlastně celou základku jsem měl vždy (snad až na jedno pololetí, kdy jsem měl o dvojku víc) vyznamenání. Na konzervatoři už to bylo podstatně horší... Nicméně třídním šaškem jsem asi pravděpodobně byl, jenže zrovna v našem ročníku na základce těch šašků bylo víc. Takže jsem měl alespoň motivaci ke zlepšování a trumfování konkurence.

Dá se tedy říct, že se ve vás umělec, bohém a trochu drzounek projevoval od teenagerovského věku?

(dlouhý smích) Jak to víte? Místy jsem byl drzý až moc, když si na to takhle zpětně vzpomínám. Vím, že jednou jsme měli na nějaký předmět supl. Učitelka se snažila všemožně získat naši pozornost, jenže my puberťáci jsme se rozhodli nijak na to nedbat. Když už se chudák dáma snažila dobrých dvacet minut, tak mě nenapadlo nic lepšího než na celou třídu zvolat na její účet: „Odveďte toho baviče, už mě nudí.“ Což byla tak extrémně drzá a nečekaná věta přes čáru, že se jí nemohla než začít smát i ona. Chudák paní učitelka.

Zkoušel jste tedy trpělivost kantorů?

Tak trochu. Dělal jsem třeba to, že jsem si do třídy nosil polštář a suverénně spal na lavici. Tehdy jsem byl v osmé třídě a o víkendech jsem dojížděl do Prahy na přípravné herecké kurzy při Státní konzervatoři. Díky tomu mi to třídní učitelka také omlouvala, ovšem se slovy, že „jestli se na tu konzervatoř nedostanu, tak mi ten bohémský život končí“. Po přijímacích zkouškách jsem za ní vítězoslavně přišel s tím, že mě vzali a spal jsem na lavici dál. Ale tohle byly docela extrémy, jinak moje šaškovství většinou souviselo s tím, že jsem řekl něco vtipného a sám jsem se tomu smál tak vehementně, že jsem byl vyhozen za dveře, dokud se neuklidním. Vlastně jsem za dveřmi strávil většinu základky. Nicméně po letech se přes to všechno dozvídám, že mě ony mnou drážděné učitelky dávají dalším mladším žákům za vzor, takže to se mnou asi zas tak strašné nebylo. (úsměv)

A co nějaké teenagerovské průšvihy, jak to u umělců občas bývá?

Paradoxně jsem nikdy u žádných velkých průšvihů nebyl přítomen. Když se nad tím zamyslím, tak je to vlastně docela zázrak. Vždycky jsem byl veselá povaha a miloval jsem humor, ale průšvihář jsem nebyl. Možná i proto, že jsem měl od mala jasnou vizi, za kterou jsem šel. Neměl jsme tak zapotřebí vyhledávat zbytečná dramata.

Jste více bohém, nebo stojíte nohama na zemi?

To je dobrá otázka…. Ono se to u mě dost přelévá. Možná si zkuste představit trampolínu... A tím je řečeno vše.

Foto: archiv K. Jiráka

Kdo vám nejvíce imponoval? Byly nějaké vzory?

Tohle přesně souvisí s tím, proč jsem se tak brzo rozhodl, co chci dělat. S mojí mámou jsme u nás v Plzni chodili často do divadla, a tou inspirací, která mi měla ukázat cestu, byl pro mě Martin Stránský. Viděl jsem ho v bezpočtu rolí, ale co mě zaujalo jako první, byla jeho role Edmunda v Shakespearově hře Král Lear. Přesto, že tato role nebyla až tak velká a vedle něj se na jevišti pohybovalo mnoho skvělých kolegů, mě nějak zaujal právě on. Leara v Plzni jsem viděl asi třikrát po sobě. V tu chvíli jsem si řekl: „Chci být hercem jako je Martin Stránský.“ Jsem rád, že po nějakých dvaceti letech jsem měl možnost mu to konečně sdělit, když jsem se náhodně potkali na castingu.

Měl jste třeba i nějaký zahraniční herecký vzor?

Těch bychom našli asi hodně, ale když se více zamyslím, tak asi Roberta de Niro. To je člověk, který mě fascinuje.

Prorazit ve světě umění, zvláště na divadle, v televizi nebo ve filmu není tak úplně jednoduché. Co je vaší předností, pokud se to tak dá nazvat?

Já bych předně rád zdůraznil, že za drtivou většinou všeho, co jsem kdy natočil, stojí Soňa Ticháčková, respektive její castingová agentura a ona osobně také. Ať už tím, že mě nabídla nějakému režisérovi, nebo tím, že ten konkrétní režisér mě pak obsadil opakovaně už i bez jejích přímluv. Ať tak či tak, na počátku stála ona, já jsem si toho plně vědom a nesmírně si toho vážím! Takže co je mou předností, na to se asi musíte zeptat jí, nebo lidí, kteří se mnou chtějí pracovat.

Preferujete komediální nebo dramatické téma?

Mám rád, když má jedno přesah do druhého.

Jak se učíte své role? Máte na to případně nějaký klíč, pomůcku, fígl?

To je jedna z věcí, kterou mám od Pána Boha, a kterou mi spousta kolegů závidí, nebo mě za to možná spíše nesnáší. Já se neučím texty. Prostě si to večer přečtu, ráno se vzbudím a zjistím, že to umím. Ale co se týče zpracování rolí, tak se pochopitelně snažím jít co nejvíc do hloubky. Ovšem to je hrozně individuální. Je něco jiného, když hrajete reálnou žijící postavu, což se mi poštěstilo hned dvakrát, anebo někoho, kdo má předobraz pouze v autorově hlavě a vy máte svobodu. Pak také záleží, kolik času na přípravu máte a jak moc je režisér ochotný s vámi pracovat i mimo natáčení.

Tituly jako Atentát, Specialisté, Dáma a král, Zločiny Velké Prahy, Hlava Medúzy, ale i Zločin v Polné nebo Jan Palach jsou názvy filmů či seriálů, u nichž si asi každý vybaví daný příběh. Který z těch projektů vás nejvíce ovlivnil?

Rozhodně Jan Palach! Jednak to byla moje první spolupráce s Robertem Sedláčkem, ale také jsem v tomto filmu ztvárňoval postavu Huberta Bystřičana, což byl Palachův kamarád, který stále ještě žije. To byla příležitost, která se naskytne jednou za život a to ještě musí mít člověk velké štěstí. S tímto velkým úkolem však přichází i velká zodpovědnost. Najednou si uvědomíte, že člověk, kterého máte představovat, v kině uvidí sám sebe. Samozřejmě jsem se s ním před natáčením setkal. Měl jsem možnost se s ním pobavit a zkusit pochytat jeho gesta, vyjadřování, charakter... Ale i tak jsem pociťoval, že je zapotřebí dát do toho více než ve všech předchozích projektech dohromady. Před natáčením jsme měli několikadenní soustředění naší ústřední mladé čtveřice: já, Viktor Zavadil, Kristýna Kanátová a Denisa Barešová. Na žádném jiném projektu jsem nezažil takhle intenzivní přípravu, což bylo vzhledem k tématu pochopitelné. Dokonce jsme se s Viktorem scházeli i sami a dělali věci, které spolu naše dvě postavy ve filmu dělaly také. Kupříkladu hraní šachů, což bylo zajímavé, protože Viktor před tím šachy hrát neuměl. Ovšem Jan Palach mi změnil život takřka od základů i v dalších ohledech...

Letos vás čekají nejméně dvě filmové premiéry. Které a o čem ty příběhy jsou

První film, který mi letos jde do kin, je Promlčeno. Premiéra je na konci dubna. Je to thriller s prvky kriminálky v hlavní roli s Karlem Rodenem. Řeší se zde téma promlčených vražd a na filmu je unikátní to, že se odehrává v reálném čase. Já v něm spolu s Vladimírem Kratinou hraji kriminalistu, který se shodou okolností jmenuje Karel Jirák. Prostě neuvěřitelné. (úsměv) Druhý film, který by měl jít do kin někdy v létě, je Řekni to psem, což je taková komedie o pejskařích a hlavní roli má Berenika Kohoutová. Já tam hraji menší roli muže s lehce „zeleným mozkem“. Oba filmy režíroval právě Robert Sedláček, a zatímco Promlčeno je čistě drama, tenhle snímek je čirá komedie.

Foto: archiv K. Jiráka

Nedávno televizí proběhla série s názvem Devadesátky a zdá se, že toto téma ve společnosti stále rezonuje. Jaké máte na tento seriál ohlasy?

Kupodivu vzhledem k tomu, jak malou roli jsem tam měl, tak až nečekaně velké. Kvůli Devadesátkám mi psalo opravdu mnoho lidí, až jsem se divil. Jinak ohlasy na seriál jako takový jsou neskutečné, což je ale pochopitelné. Já jsem ročník 1995, takže si z toho z té doby zas tak moc nepamatuji, ale lidé o generaci výše a starší se na to podívají už jen ze zvědavosti a z reakcí a sledovanosti je patrné, že se seriál povedl. Vesměs jej všichni chválí.

Bylo něco tak náročné, u čeho byste si řekl, že to nedáte, anebo jste zalitoval, že jste nešel dělat něco jiného?

Ne. Nebo takhle… Je pravda, že při natáčení Palacha jsem se skoro utopil, ale ani v tu chvíli jsem si neřekl, že bych chtěl radši dělat něco jiného.

S kterými velkými hereckými jmény se vám spolupracovalo nejlépe? Od koho jste se něco přiučil?

V první řadě musím začít hned na konzervatoři. Měli jsme spoustu skvělých pedagogů, od kterých jsme měli možnost pochytit mnohé, ale ze všech nejvíce mě obohatil Aleš Procházka. Kromě toho, že je to skvělý herec a dabér, tak byl i nesmírně schopný pedagog a z jeho rad a vedení čerpám dodnes. A děkuji mu za to! Jinak jsem měl možnost zahrát si se spoustou velkých jmen. Například s Hynkem Čermákem, Jiřím Langmajerem, Ivanem Trojanem, Karlem Rodenem, ale třeba i s Jiřím Schmitzerem, Eliškou Balzerovou, Zdeňkem Maryškou nebo Vlastou Chramostovou. Nedokážu říct, kterého setkání si vážím nejvíce a s kým se mi spolupracovalo nejlépe. A asi jsem si od každého vzal něco. Ať už vědomě, nebo podvědomě. Občas se přistihnu, že tu a tam nějakou repliku řeknu tak, jak ji řekl některý z výše zmíněných kolegů v jiných projektech, a až v tu chvíli si to uvědomím.

Co zahraniční produkce, ta vás neláká?

Po pravdě zas tak moc ne. Jednou jsem měl možnost natáčet tuším s dánskou produkcí. Zkušenost to byla skvělá, ale svou budoucnost vidím zde.

Působíte v Divadle Na Fidlovačce, což je poměrně vysoká meta. Nicméně divadelní práce je značně náročná. Je nějaký sen, plán, kam se dál posunout?

Nemohu asi úplně říct, že mám vyloženě divadlo, o kterém bych snil, že si v něm zahraju. Pochopitelně s ohledem na herce je to Dejvické divadlo, což bych si troufl říct, že je ta úplně nejvyšší meta, ale tohle vše asi nechám spíše osudu…

Cítíte se ještě neobjevený a takzvaně nedoceněný?

Nedoceněný se necítím. Dostal jsem mnoho krásných a velkých příležitostí, ale spíše ve filmu a televizi. Byl bych přece jenom rád, kdybych si mohl víc zahrát i v divadle, protože mám pocit, že tam jsem zatím zase tolik prostoru neměl.

Foto: archiv K. Jiráka

Co pověstná divadelní zášť, pomluvy a intriky?

Jsou určití kolegové, kteří disponují kompromitujícím materiálem na všechny okolo, ale je to spíše v legraci. Já měl vždycky to štěstí, že jsem se s žádnou záští jako takovou nesetkal, nebo o tom alespoň nevím. (úsměv)

Občas vás prý někdo trochu srovnává s Ondřejem Vetchým v jeho začátcích, kdy se objevoval především v televizi a ve filmu. Lichotí vám to?

Vážně? No to mi pochopitelně lichotí! Ondřej Vetchý patří mezi naše nejlepší herce a já ho mám nesmírně rád. Ovšem ani ve snu by mě nenapadlo se s ním jakkoliv srovnávat. On je pro mě pan herec a jestli jsem k němu přirovnáván, tak to bude spíše ve smyslu toho, že se oba snažíme pracovat na své fyzické kondici, což v našem českém rybníčku není vůbec obvyklé.

Je nějaká role, do které byste nikdy nešel? Nebo si naopak říkáte, že je potřeba chytit se každé příležitosti?

Rád si vyzkouším cokoliv, co bude smysluplné a posune mě to dál. Navíc člověk nemůže nikdy vědět, k čemu mu i zdánlivě malá rolička může být v budoucnu dobrá, nebo kdo si ho všimne.

K herectví patří občas i zpěv a hudba. Ovládáte něco z toho?

Když jsem studoval hudebně-dramatický obor na konzervatoři, tak vím, že převážná většina mých spolužáků chtěla hrát v muzikálech. Já vždy preferoval činohru. Možná právě proto dělám v divadle téměř pouze muzikály. Samozřejmě že v rámci studia jsme měli mnoho tanečních a pěveckých předmětů, ale nedá se říct, že bych v něčem z toho vynikal. Pokud bych si měl vybrat, tak budu radši zpívat než tančit. Choreografie se nakonec také vždycky nějak naučím, ale trvá mi to podstatně déle než mým kolegům. Někde Bůh nadělil, jinde ubral, takže jak samozřejmou paměť mám na texty, o to horší je to s pamětí pohybovou. (smích)

Je něco, co by vás kromě herectví ještě profesně bavilo?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Poslední dobou docela dost píšu, takže možná to, případně nějaká režie, ale rozhodně bych nemohl jít úplně mimo uměleckou činnost.

Evidentně se v kondici udržujete cvičením. Jak často jste v posilovně a co vás k tomu motivovalo?

Je pravda, že ve fitku trávím poměrně dost času, i když poslední dobou se moje intenzita z mnoha důvodů výrazně snížila. Nicméně standardně jsem posilovnu navštěvoval čtyřikrát týdně. Co se týče motivace, tak rozhodně už tomu dávno není tak, že by mě to bavilo. Začalo to nevinně, když jsem se rozhodl úplně přestat pít alkohol a začít zase dělat něco, co by mému tělu bylo prospěšné. Celý život jsem byl zvyklý sportovat. Věnoval jsem se například skokům do vody, ale nejdéle jsem vydržel u sportovního šermu, který jsem dělal na závodní úrovni a nebyl jsem v něm špatný. Pak jsem ale kvůli škole a práci na sport neměl čas a jediná činnost, u které jsem nebyl odkázán na trenéry a nějaký přesný harmonogram, bylo právě posilování. Tak jsem začal chodit cvičit a nějak mě to chytlo. Postupem času se díky mé fyzické proměně proměnily i herecké nabídky. Najednou jsem přestal hrát feťáky, kterých mám za sebou také hezkou řádku, a začal jsem dostávat role policistů a fitnessáků. (smích) Z původních vyschlých šedesáti kil jsem se vycvičil až na 85.

Kdo nejvíce ocenil to, že jste urostlý, tedy spíše vycvičený?

Asi jako první ocenil moji figuru právě režisér Robert Sedláček. Na kamerové zkoušce před Palachem mi řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu a která mi bude v hlavě rezonovat celý život a která mě motivuje k tomu, abych dál cvičil. Ovšem zklamu vás a nechám si ji pro sebe. Posledních pár let už tedy cvičení neberu jako hobby, ale jako povinnost a součást mé práce.

Jak moc je pro herce důležité být v dobré nejenom psychické, ale i fyzické kondici a dobře vypadat?

Myslím si, že je to poměrně zásadní. Herectví a muzikály obzvlášť jsou nesmírně náročnou fyzickou činností a mnohdy není lehké to celé udýchat. Proto je výhodné, když herci na svojí fyzičce pracují. Není potřeba kvůli tomu chodit zvedat těžké předměty, ale věnovat se nějakému sportu se herci určitě vždycky hodí.

Foto: archiv K. Jiráka

Může to být jakási propustka k většímu úspěchu a zájmu produkcí?

Těžko říct. V mém případě se rozhodně proměnily role, které jsou mi nabízeny. Už se mi ale i stalo, že jsem roli nedostal z důvodu, že jsem na ni „moc velkej“. (smích) Nicméně je mi lépe v úloze policisty než feťáka. Každopádně to tak nějak beru jako svou přidanou hodnotu. Někdo je dobrý zpěvák, někdo tanečník, někdo umí skvěle imitovat, Štěpán Kozub umí všechno a já mám větší ruce. (smích)

A co ženy, jak na vás reagují, a teď nemyslím jen na ulici, ale třeba na natáčení?

„Nevejdete se mi do kostýmu, sakra!“ Tohle je věta, kterou jsem už párkrát slyšel, ale jinak jsou reakce pozitivní. Co se týče mých dosavadních hereckých kolegyň, tak zrovna ty se mnou vždy vycházely dobře. Zejména ty starší ke mně vždy měly takové mateřské sklony.

Jaké další zájmy máte, pokud zrovna nejste u činek, na zkoušce nebo na natáčení?

Vzhledem k tomu, že cvičení už pro mě opravdu není koníček, tak jsem si musel najít nějaký jiný. Staly se jím šipky. Je to trochu neobvyklé, ale je to tak. Jak nemám absolutně žádný přehled o takových těch klasických záležitostech jako je fotbal a podobně. Ale co se týče tohoto sportu, sleduji naprosto všechno. Znám všechny světové hráče jménem, vím, kdo má jakou formu, kdy kde co kdo vyhrál, jaké šipky používá... Vlastně ani nevím, jak se to stalo. Ještě před několika lety, když jsem viděl nějaký zápas v televizi, tak jsem se jim posmíval. Říkal jsem si: „Na co si tam ti obtloustlí pánové hrajou? Vždyť jen stojí a hází před sebe.“ Vůbec jsem nechápal, jak je možné, že na takové zápasy chodí tisíce lidí a proč se v tom točí tolik peněz. Pak jsem si ale v hospodě párkrát hodil a už to jelo. To že jsem přestal pít neznamená, že jsem přestal chodit do společnosti. Dokážu do čtyř do rána sedět na baru o nealku. Nemusím pít, ale mezi lidmi jsem rád. Dokážu se na jejich náladu naladit i bez alkoholu. Dokonce mám ráno i jejich kocovinu, ale nepiju.

Takže vás šipky chytly natolik, že jste se jim začal věnovat naplno?

Přesně tak. Koupil jsem si domů terč a začal jsem se o ně zajímat víc. Začal jsem soutěže sledovat v televizi, začal jsem na ně sázet (nutno říct, že mi v době covidu chyběl nějaký adrenalin a nejednalo se o žádné závratné částky, ale i tak jsem docela slušně v plusu). Jakmile se totiž člověk něčemu věnuje, tak ho baví sledovat, jak to někdo dělá líp. Propadl jsem tomu natolik, že kromě několika sad šipek a tří terčů už mám i koupenou vstupenku na Czech Darts Open, což je velký žebříčkový turnaj, na který se sjedou všichni top hráči sem do Prahy. Už se měl uskutečnit asi před dvěma lety, ale až letos v květnu se snad konečně dočkám.

Zapojil jste se také do projektu Dortem proti rakovině a stal jste se jeho ambasadorem. Čeho se týká a proč jste se rozhodl stát se jeho součástí?

Projekt pomáhá dětem s onkologickým onemocněním. Založil ho můj dlouholetý kamarád Jirka Zahradník a já jsem rád, že mě oslovil, abych se stal ambasadorem. Na celém projektu se mi nejvíce líbí, že opravdu vím, kam vybrané peníze putují. Několikrát jsem byl s Jirkou předávat věci pro děti a zdravotníky přímo v nemocnicích. Je hezké, že lidé, kteří přispějí, z toho také něco mají, protože dorty, které si koupí, jsou opravdu skvělé. Já jsem vlastně ambasadorem od úplného začátku. Fungujeme už přes rok a je neuvěřitelné, kolik peněz za tu dobu mohlo posloužit dobré věci a kolik lidí se rozhodlo do projektu zapojit.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: René Kekely

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv Karla Jiráka a Total film

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 



Tagy: dabing, divadlo, film, fitness, televize

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Anna Jiřina Daňhelová – herečka, zpěvačka
Anna Jiřina Daňhelová – herečka, zpěvačka

08.04.2022 | Herečka Anna Jiřina Karla Anežka Daňhelová má za sebou ve svých dvaceti osmi letech řadu zkušeností ...


Mgr.Tereza Malá Rychnovská – výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie
Mgr.Tereza Malá Rychnovská – výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie

17.11.2021 | Od roku 2013 působí jako výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie. Organizuje udílení ...


Zdeněk Rohlíček – herec, moderátor
Zdeněk Rohlíček – herec, moderátor

05.07.2021 | Je synem první československé „Popelky", loutkoherečky a herečky Evy Hruškové. Její manžel, ...


Petr Nikolaev - režisér
Petr Nikolaev - režisér

02.07.2021 |         "To, jak člověk působí osobně a jak přes kameru, v tom je rozdíl." Petr Nikolaev Foto: ...


Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové

30.11.2020 | Talentovanou herečku si můžeme nověji pamatovat například z několika epizod seriálu Zkáza Dejvického ...