Gabriela Vránová - herečka


Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
09.12.2012 01:24 | Erika Čelikovská

 

 

 

 

„Básně musíte procítit. I když čtete cizí verše, přistupujte k nim, jako by byly vaše.“ Gabriela Vránová

 

 

 

 

 

 

Paní Gabriela Vránová spolu se svým manželem panem Jiřím Kepkou mě uvítali v podvečer u sebe doma. Pohostinné prostředí a barvité vyprávění mě často donutilo zapomenout na skutečnost, že dělám rozhovor. Známá herečka, kterou známe z mnoha rolí, jež ztvárnila ve filmu, seriálech i na divadelních prknech, se rozvyprávěla nejen o herecké profesi, ale i o poezii nebo pedagogice. Ještě téhož večera jsem naladila rozhlasovou stanici, kde jsem opět slyšela její vstřícný hlas. Gabriela Vránová moderovala pořad Noční mikrofórum a jejím hostem byl fotograf, který herečku zvěčnil pro profesní magazín Best of, Robert Vano.

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Ze svých školních let si pamatuji, že když jsme recitovali, museli jsme se básně učit nazpaměť. Jaké jsou ale požadavky na kvalitní přednes poezie? Mohu za plnohodnotnou recitaci označit i skvělý výkon, kdy ovšem dotyčný báseň předčítá?

Pokud recituji báseň, musím vědět, co jí chci říci, mít k ní vztah a rozumět jí. A i když jsem ji nenapsala já, měla bych ji přednést, jako by to má slova byla. Samozřejmě, že existují i složitější texty, které je lépe číst, ale pokud máte k dané básni vztah, zvládnete ji i nazpaměť.

 

Veřejnosti jste známá především jako herečka. Pokud sleduji hru v divadle, působí daleko košatěji než přednášení básně. Přesto, můžete recitaci procítit stejně, nebo dokonce více než například drama?

Samozřejmě, že recitaci mohu procítit. A jak! Zmínila jste dvě odlišné profese, jedná se tedy o úplně něco jiného. Básně si ale sama vybírám. Opakuji, že k nim mám vztah, a proto je mohu i více procítit.

 

Jaký je rozdíl v situacích, kdy se učíte poezii a kdy studujete roli ve filmu nebo divadle v prozaickém provedení?

Poezii se učíte déle, protože danou báseň, pokud je i složitější, nosíte neustále u sebe. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že pro mne je nejlepší, když ji mám nahranou a poslouchám ji cestou v autě. A myslím, že učit se básně je složitější než studovat hru. V divadle máte totiž navíc i hereckého partnera nebo partnery a vedete s nimi dialogy, což vám hodně pomáhá.

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak vnímáte kontakt s publikem, když recitujete básně. Předpokládám, že na vás doslova „visí“ očima. Dokážete vycítit pozitivní, nebo naopak negativní atmosféru?

Ano, tu atmosféru nelze nevnímat. Vidím, jestli se lidé smějí nebo zabrblají. Vždy nějak reagují. Existují ale i básně, které kontakt s publikem vyžadují. Uvedu příklad. Petr Křička napsal báseň Jednička lomená jedničkou, která je o starém učiteli, který dával samé jedničky. Ve verších se praví: „Svět by byl, lidičky, překrásný, kdyby / z nás každý s panem Štěpničkou / smýšlel: Jsi jednička lomená jedničkou / až na ty pravopisné chyby!“ Přitom ukazuji na lidi a jako bych jim říkala „Je to tak?“.

 

Můžete charakterizovat posluchače, kteří si přicházejí poslechnout vaši recitaci?

Rozdělila bych je na dvě skupiny. Jednak to jsou lidé, kteří jsou zvědaví na známý „ksicht“ z televizní obrazovky. Já totiž nejen recituji, ale také mluvím o sobě, vyprávím o zážitcích z divadla, filmu nebo ze školy, kde učím. Tito pak poděkují a jsou překvapeni, když slyší poezii. Trochu si postěžují, proč není takových programů víc. Za ně jsem ráda, protože vím, že jsem je oslovila. Pak přicházejí ti, které poezie přímo zajímá, a hledají ji, protože se pro ně ze sdělovacích prostředků vytratila.

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Chtěla bych se zeptat na vaši autorskou tvorbu. Napsala jste někdy knihu básní?

Kdepak básničky! Ty jsem psala jako malá holka a v pubertě. Později jsem sice pár veršů sepsala, ale knižně vydány nebyly. Vyšla mi ale kniha fejetonů, Magnetický vítr. Nechci se chlubit, ale měla obrovský úspěch a přenádherné kritiky. Nyní bych chtěla vydat knížku o svém životě, která by byla o vztahu k rodině, společnosti a divadlu.

 

Mimo recitování působíte i v dabingu nebo rozhlase. Musíte nějak zvláště pečovat o svůj hlas?

Přiznám se, že nemusím. Mám štěstí, protože hlasové orgány mě zradily snad pouze jednou v životě. Vybavuji si, že to bylo ve vinohradském divadle, kde jsme zkoušeli Zdravého nemocného. Tehdy mě opustil hlas. Ale jsem si vědoma toho, že si musím dávat pozor, abych své hlasivky nepřepínala, extrémně je tedy nezatěžuji.

 

Máte bohaté zkušenosti s výukou na konzervatoři. Nezatoužila jste ale někdy vyučovat poezii na literárně zaměřené škole?

Ne, nenapadlo. Nejsem totiž literární vědec, jsem praktik. Zkoušela jsem učit i jinde než na konzervatoři, například rétoriku na jedné vysoké škole pro manažery. Na konzervatoři mě to ale baví více.

 

Jak probíhá vaše práce se studenty? Zastáváte názor, že pedagog by měl být vždy autoritou, nebo s nimi komunikujete, jako byste byla jednou z nich?

Když jsem začala učit na státní konzervatoři, byla jsem, vzhledem k věku, jejich starší sestra. Tenkrát mi připadalo, že je ještě brzy, abych učila. Potom jsem byla jako jejich maminka, nyní jako babička. Samozřejmě, že se snažím jim porozumět, ve výjimečných případech si s nimi dám i vínečko. Ale autoritu ztratit nesmím.

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak přistupují žáci k pedagogovi, kterého už předem znají? Vycítíte, že se těší na to, že je bude učit známý herec nebo herečka?

Určitě jsou zvědaví a říkají si, jak bude výuka vypadat. Víte, co je na pedagogice těžké? Udržet si zájem studentů delší dobu. Nehovořím jen za sebe, mluví tak i mí kolegové. Dnešní studenti to nemají jednoduché. Učím na Mezinárodní konzervatoři, kde si spousta z nich školné sama platí. Musí tedy chodit do zaměstnání, pak jsou unavení a vyčerpaní a někdy jim to bere chuť se více snažit.

 

Co dnes radí pedagogové studentům, když jim doporučují praxi? Posílají je do divadla nebo před kameru? Co je pro mladé talenty nejlepší pro start?

Co bych já poradila? Nic! Ať jdou od toho. Myslím to vážně. Neříkám to z hořkosti, ale studenti si neuvědomují, jak je to složité. Pokud se na ně podívám, tak asi pouze dvě dívky chtějí tento obor skutečně dělat. Ostatní říkají, že se ještě uvidí, někteří z nich se hlásí na vysokou školu, ale na úplně jiný obor. Za nás to bylo poctivější. Pravda, v některém směru to mají mladí dnes těžší, ale zase se méně snaží. Když jsem přišla do Prahy, neměla jsem nic. Čtyři a půl roku jsem bydlela v dílnách vinohradského divadla. V místnůstce, kde kdysi byla vážna. Měla jsem společný záchod se starší ženskou, bývalou prostitutkou, raději jsem ale chodila přes dvůr. A do sprchy jsem chodila na půdu. Každý, kdo přišel, nevěřícně kroutil hlavou, že takto mohu bydlet. Dnes vidím, že spousta mladých lidí by raději volila teplo domova, než obětovat pohodlí kvůli práci.

 

V Praze vnímám dvě silné scény: Národní divadlo a Divadlo na Vinohradech. Vy sama jste byla dlouholetou členkou souboru Divadla na Vinohradech a nyní jste se vrátila. Čím vás tato scéna láká?

V Divadle na Vinohradech byl významný soubor herců, zaplaťpánbůh se obnovuje. Strávila jsem v něm mnoho let, a i když jsem nějakou dobu nebyla jeho součástí, pořád jsem s ním byla propojená. Je tam určitý genius loci a já jsem šťastná, že jsem se vrátila. Mám za sebou premiéru hry Noëla Cowarda. To byla moje písnička.

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak se díváte na některá moderní pojetí klasických divadelních her, která ukážou téma v jiném světle?

Jsem pro každou blbost. (smích) A pro všechny možné pokusy, které se dějí na jevišti. Musí mít ale smysl. Vadí mi schválnosti. Kdyby Hamlet přišel na scénu s červeným nosem, řeknu si proč, vždyť to už tu bylo. Pokud je ale pojetí nad věcí, je to bezvadné. Pro příklad mohu uvést překlad Cyrana z Bergeracu Ľubomíra Feldeka s Milanem Lasicou  v hlavní roli. Klaním se až k zemi, protože to bylo nádherné představení. Lasica neměl přidělaný nos, nosil staré, ošoupané gatě, byl to Cyrano se vším všudy. Podstata tam zůstala. Byla to hra o lásce, touze, zklamání, čestnosti.

 

Jak se mění vztahy mezi herci, když se někteří z nich dostanou do manažerské funkce?

Vztahy se nemění. Abych byla přesnější, myslím, že pokud se jedná o člověka, který vždy toužil po moci a už v něm je snaha vše řídit, pak se může chovat jinak. Ale změna funkce nebo povýšení člověka samotného nezmění.

 

Cestovala jste s divadlem i do zahraničí?

Ano, mockrát. Poprvé jsem vyjela do NDR, tehdy se Státním divadlem z Brna, a hráli jsme Ze života hmyzu. Bylo to pro nás krásné a vzrušující…, pro děcka okouzlující. Navštívila jsem s divadlem i Moskvu, Petrohrad (tehdy Leningrad), Maďarsko a také Mexiko, které jsem si zamilovala. Byla jsem tam dvakrát a podruhé jsme projeli třináct mexických států! Toužím se tam ještě vrátit a doufám, že díky mé sestře, která žije v Kalifornii, se mi to snad podaří. Byla jsem také v Lotyšsku. Vzpomínám na to proto, že jsem tam jako první česká herečka přednášela lotyšské verše v překladu.

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Hrála jste někdy pro cizí publikum i v jiném jazyce?

Ano, německy, a představte si, že celou hru! To si jednou vzpomněl režisér a autor Jan Bartoš, který kdysi působil u E. F. Buriana, že s hrou Ostře sledovaný prostor, již napsal, pojedeme ven. Já jsem v té hře měla nejenom hlavní roli, ale dokonce dvojroli! Samozřejmě jsem z toho byla vyděšená, německy jsem se sice nějak domluvila, ale odehrát celou hru? Naštěstí jsem si ale vzpomněla, že mám ve Vídni svoji paní učitelku z 5. třídy obecné školy, paní Pivodovou. Byla zanícenou pedagožkou a divadelnicí, vzpomínám, jak jsme jako děcka hráli divadlo a projezdili s ním celé Brno. Zavolala jsem jí tedy a ona povídala: „Elinko (tak mi říkali), pošli mi ten text a já ti ho namluvím.“ Vzala jsem na sebe to břímě a učila jsem se od začátku až do konce, musela jsem rozumět všemu, co říkám. Po představení za mnou přišla paní, původem Češka, a řekla mi: „Teda paní Vránová, ta vaše němčina je perfektní!“ Zvládla jsem to, ale mohu říci, že nic horšího jsem se v životě neučila.

 

Je nějaká reakce zahraničního publika, která vás překvapila?

Spíše je to dané povahou daného národa. Například na Slovensku, což je moje rodná země. (Přechází plynule do slovenštiny.) Pravda, ja som sa narodila v Novom meste nad Váhom. Ale len narodila, prvé dva mesiace môjho života som tam žila… (úsměv) Na Slovensku neexistuje představení, kde by lidé nestáli. A v Mexiku? Tam jsou lidé vstřícní, nadšení, pořád na vás mávají a křičí „Bravo!“. Proto mě tak mrzí, když slyším, co se tam nyní děje. Když jsem tam byla v 70. letech, mohla jsem se sama procházet, nikdo mě neobtěžoval, lidé byli vstřícní, mávali na mě. Pokud si ale vzpomínám, snad nikdy jsem se nesetkala s tím, že by lidé byli chladní. Pravda jednou, když jsme byli v Rusku. Hráli jsme představení pro lidi, kteří tam byli nahnaní, a asi je to moc nebavilo. 

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Za svoji kariéru jste zažila řadu velikánů českého herectví, ať už v divadle, nebo ve filmu. Jsou nějaké rozdíly v atmosféře před desítkami let a dnes, kdy se herecké obsazení změnilo?

Vše se mění a člověk se setkává s novou realitou, takže i v naší profesi jsou samozřejmě rozdíly mezi tehdy a dnes. Pokud bych vám měla říci nějaký příklad, pak se mi vybavuje, že dříve jsme po představení spolu trávili více času. Šlo se někam posedět, povídali jsme si o představení, o svých dojmech. Dnes se to také dělá, ale už méně. Myslím si, že to ale nikdy úplně nevymizí, protože o tom ten herecký kumšt je. Jen na sebe lidé mají méně času.

 

Objevila jste se v úspěšných seriálech, za všechny mohu jmenovat Chalupáře, F. L. Věka, My všichni školou povinní, z novějších Náměstíčko. Pokud se ale nepletu, nikdy jste nehrála v sériích, které mají i několik stovek dílů. Myslíte, že se taková tvorba může rovnat klasice?

Tuhle jsme se dívali na seriál, myslím, že to byly Cesty domů. A musím říci, že to nebylo špatné. Přemýšlela jsem o tom, co bych tam hrála. Samozřejmě, že je to jiný typ seriálu, než jakým byl F. L. Věk, ale nic proti tomu nemám. Třeba se tam také objevím.

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jste držitelkou i mnoha ocenění napříč žánry, kterým se věnujete. Jaké pocity ve vás vyvolá taková cena? Máte z ní „pouze“ radost, nebo je to pro vás i určité uznání?

Určitě je to příjemné. Pro každého, kdo je nějak oceněn, je to příjemný pocit. Musím si ale vzpomenout, jak se Jiřinka Švorcová velice neinformovaně a zkresleně vyjádřila o tom, že jsem vehementně chtěla ocenění zasloužilé umělkyně. Ve své knize totiž uvedla, že jsem za ní přišla s tím, že bych ráda získala tento titul, protože tatínek byl velmi nemocný. Je pravda, že kvůli němu jsem o to i trochu stála. Ale byla jsem nominovaná pětkrát, to není náhoda. Eliška Balzerová mi řekla, že bych z toho neměla radost a měla pravdu. 

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Váš syn Ondřej Kepka je uznávaným režisérem. Spolupracovali jste někdy i spolu?

Hrála jsem asi ve dvou nebo ve třech jeho televizních inscenacích. Jeden snímek byl Smetanový svět. Krásný filmeček. Neměla jsem samozřejmě velkou roli, to bych si nemohla dovolit. A objevila jsem se i v jeho bakalářském filmu Dívka se zázračnou pamětí, to bylo krásné, hrála jsem s Vlastíkem Brodským. Nedávno také vysílali Nejlepší bakaláře, kde pouštěli Hřích faráře Ondřeje. Především Ondra ale režíroval film Království poezie Gabriely Vránové, který vysílala televize a doufám, že ještě bude vysílat.

 

Toužíte zahrát si nějakou roli, která vás v životě ještě nepotkala?

Ani ne. Říkám si, co bylo, bylo. Ráda bych si ale v rozhlase ještě přečetla knihu na pokračování.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 


Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Walderová

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Kontrola textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano
Gabriela Vránová, foto: Robert Vano

Partneři

 Campanulla - restaurace a kavárna


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Peter Pecha – herec a zpěvák
Peter Pecha – herec a zpěvák

18.07.2019 | Peter Pecha je tak trochu „přírodní úkaz“. U rozeného Slováka byste ani na vteřinu nepoznali, ...


Stanislav Zindulka - herec
Stanislav Zindulka - herec

14.03.2019 | Pokud se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to bude setkání ...


Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog
Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog

26.10.2016 | Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na ...


Jiří Mádl - herec a režisér
Jiří Mádl - herec a režisér

13.10.2016 | Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. ...


Ondřej Sokol - herec a režisér
Ondřej Sokol - herec a režisér

25.09.2016 | Při vyslovení jeho jména si každý vybaví pořad Partička, filmy Krásno, Perfect Days, milovníci ...