Petr Nikolaev - režisér


Petr Nikolaev
02.07.2021 00:01 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"To, jak člověk působí osobně a jak přes kameru, v tom je rozdíl." Petr Nikolaev

Petr Nikolaev

Foto: archiv Petra Nikolaeva

Profese režiséra s sebou přináší mnohá úskalí a především velkou prověrku umění práce s lidmi, tvůrčím týmem, předpokládanými podmínkami a dispozičními možnostmi. Pro režiséra Petra Nikolaeva představoval takovou prověrku historický film Lidice. O tom, jak probíhalo natáčení a jaké osobní důvody vedly Petra Nikolaeva k realizaci tohoto projektu, se dozvíte v našem rozhovoru, který je podtržen režisérovým silným životním příběhem.

Petr Nikolaev

Foto: archiv Petra Nikolaeva

 

Na čem je postaven dobrý film? Je to vždy jen o hercích?

Dobrý film je postaven na celé řadě elementů, které vytvářejí jakousi synergii. Film je kolektivní práce, a pokud není na základních postech ta správná parta, tak pochybuji o výsledku.

 

Slyšela jsem o termínu „mít vyčerpaný výraz“ a to překvapivě přímo od herce, který takto definoval sám sebe. Jaké máte s tímto faktem u herců zkušenosti vy?

Jsou herci, u kterých tomu tak skutečně je a většinou jsou to právě ti herci, jejichž výrazná osobnost převažuje to, že by jim to někdo vytýkal. Když jsem natáčel s Jiřinou Bohdalovou, která patří k nejlepším herečkám a které si nesmírně vážím, měl jsem u ní opačnou zkušenost. Právě ona si uvědomuje tu výzvu a přistupuje k hraní s určitou nervozitou a nasazením současně. Když se nějakému herci podaří překvapit, tak to všichni vidí a právě to je spojené s osobní odvahou a vynalézavostí současně.

Petr Nikolaev

Foto: archiv Petra Nikolaeva

 

Když se vrátíme k filmu Lidice, které scény v něm považujete za nejobtížnější?

V tomto případě žádná scéna nebyla fádní. Pro mě byla velmi těžká scéna popravy a scéna, kdy brali matkám děti. Nebylo to obtížné v tom, že by se natáčení těchto scén organizačně nějak lišilo od zbytku. Ale měl jsem hrůzu, aby ta forma, jakou to budu filmovat a vyprávět, byla ta správná. Dlouho jsem nevěděl, jakým způsobem to posadit, vzhledem k tomu, že dané věci musí být ukázány naplno, ale současně se nesmí přehoupnout do stereotypu toho, jak se takové scény točí.

 

Jakou jste zvolil metodu?

Nakonec jsem se rozhodl pro určitý pseudodokumentaristický postup. Věděl jsem, že není možné přivádět děti do tak strašné situace opakovaně, protože ony nerozlišovaly mezi fikcí a realitou. Použil jsem několik kamer, abych scénu zvládnul napoprvé a mohl ji sestříhat z více úhlů.

 

Máte nějaký návod či recept na to, jak vyvolat podobné situace při natáčení?

Ne, to nemám. Mám recept na to, jak situaci nechat proběhnout technicky, zachytit a sestříhat. Není v tom až taková inscenace. Ta se inscenuje na divadle a já jsem bytostně filmový režisér, ne divadelní.

 

Jaké shledáváte klíčové rozdíly mezi divadlem a filmem?

Divadlo stojí hodně na textu a na projevu celé postavy, zatímco herec u filmu musí mít především oči. Když někoho „nemá kamera ráda“, byť je to výborný herec, tak mu to není moc platné.

 

Jak mám rozumět termínu – když někoho nemá kamera ráda?

Je rozdíl, jak člověk působí osobně a jak přes kameru. Špatně se to vysvětluje. Herec může být ve skutečnosti nevýrazný, ale v televizi je jeho výkon obdivuhodný. Jde o určitý dar.

 

Jak to tedy provádíte při castingu?

Tam se s herci jen pozdravím, ale pak už je sleduji pouze přes kameru. Věřím jen tomu, co vidím a co mi zprostředkuje kamera.

Petr Nikolaev

Foto: archiv Petra Nikolaeva

Chodí na castingy opravdu všichni herci?

Pro některé je docházení na castingy ponižující a pak jsou herci, kteří ač jsou velmi populární, dokážou se o tu svoji roli „porvat“ s jinými kandidáty, považují to za výzvu. Čím je herec populárnější, tím je obtížnější až delikátnější zvát jej na casting. Ale má to své opodstatnění.

 

Do jaké míry jsou herci svolní měnit kvůli roli svou image? Ptám se také proto, že zrovna v Lidicích měl Karel Roden stejné vlasy na začátku i na konci filmu, kdy jeho milenka měla již šedivé vlasy. Docela mě to překvapilo.

Málokterý herec si nechá sáhnout na svou image. V případě Karla šlo o to, že současně točil další čtyři filmy, ale nepopírám, že je škoda, že to s těmi vlasy takto bylo. Není to o tom, že bych si to nepřál. Ta patka do kriminálu skutečně moc neseděla a v závěru by měl mít vlasy šedivé. Ale chápu i to, že jakákoliv změna image představuje pro určité riziko. V tomto směru jde o kompromisy.

Jak početný štáb je pro vás optimální?

Štáb je orchestr složený z lidí, kteří mají za úkol vytvořit iluzi autenticity. Nemám rád takový ten „Hollywoodský cirkus“. Upřednostňuji malé štáby. Mám radši „malou údernou jednotku“.

Petr Nikolaev

Zleva Roman Zach, Petr Nikolaev a Ondřej Zach. Foto: archiv Petra Nikolaeva

 

Je těžké sehnat pro film všechny rekvizity a technologie?

Není to těžké, spíše drahé. Díky tomu, že se do Čech pořídila spousta věcí pro velké americké filmy, které tu následně zůstaly, tak je možné čerpat z fantastického zázemí. Lidi tady filmovat uměli, ta tradice tady je a navíc se k nám přes zahraniční zakázky podařilo dodat moderní technologie, ať už rekvizity, tak výrobní postupy. Štáboví profesionálové, kostyméry a maskéry počínaje, jsou na velmi vysoké úrovni a často i mladí lidé jsou během velmi krátké doby schopni připravit pro natáčení profesionální podmínky.

Kdo z vaší „filmové rodiny“ s vámi do tohoto projektu šel?

Tím, že film byl již rozeběhnutý a já jsem jej kvůli nemoci režisérky Alice Nellis převzal dva měsíce před natáčením, tak jsem tam ze svých lidí neměl nikoho, kromě skriptky. Pro mě to byl tým neznámých lidí, což bylo zajímavé, inspirující a současně také vysilující.

 

Cítil jste, že se vás tento film vnitřně nějak víc dotýká?

Dotýkalo se mě to hodně, protože můj dědeček byl v době Heydrichiády popraven. Bylo to asi tři neděle po tom, co byli popraveni lidičtí muži. Nebylo to v přímé souvislosti s Lidicemi ale v podstatě ze stejného důvodu. Dědeček byl český vlastenec, legionář, důstojník. Na veřejnosti se vůči nějakému kolaborantovi vyslovil ve smyslu, že ještě bude líbat zemi, po které chodil tatíček Masaryk. Na základě toho byl uvězněn a popraven v Kounicových kolejích. Takže tuto výzvu jsem vzal kvůli němu. Považoval jsem to za příležitost určité odplaty vůči lidem, kteří ho zavraždili. Navíc jsem tento film režíroval ve věku, kdy byl popraven. Bral jsem to velmi osobně a to byl také jeden z důvodů, proč mi to vzalo tolik energie a proč jsem se zaťal, i když už jsem se cítil na pokraji sil.

Petr NikolaevVlevo kameraman Tomáš Zednikovič a vpravo zvukař Peter Mazáček při natáčení na Dunaji v Bratislavě. Foto: archiv Petra Nikolaeva

 

O jakém projektu budete hovořit v příštích rozhovorech?

Připravuji film na motivy životního osudu Františka Mrázka. Tam jsem také koproducentem projektu.

 

Proč jste se rozhodl právě pro tento projekt?

Okolo tohoto tématu se točím již tři roky. Nejsem scénárista, ale dělám to na základě toho, že jsem na tohle téma nikoho lepšího nenašel, kdo by to udělal.

 

Jak hodnotíte českého diváka a do jaké míry vás ovlivňuje?

Myslím si, že jsem především vděčný divák já sám a snažím se, aby se to, co dělám, líbilo i ostatním. Odhadnout, co pofrčí, čím se zavděčím, to lze jen těžko. Film už je od povahy takový.

 

S jakými pocity jste šel do natáčení filmu Lidice a jaké máte pocity nyní?

Doufám, že náš rozhovor je poslední velký rozhovor, který na toto téma dělám, protože mě jak téma, tak i hovory o něm dodnes trochu traumatizují. Jsem rád, že to už mám za sebou. Stálo mě to mnoho sil a jsem rád, že jsem zase vykročil k novému projektu.

 

Kolik materiálu se natočí v poměru s tím, co se použije?

Asi tak jedna ku patnácti. Pak je otázka, na kolik kamer se točí.

 

Pochopila jsem, že raději točíte na více kamer?

Ano, to mám kvůli střihu raději. Někdo to nemá rád, ale já to dělám.

 

Kolik času pak trávíte ve střižně?

Záleží na způsobu spolupráce se střihačem. Měl jsem ve zvyku sedět ve střižně od začátku do konce a považoval jsem to za základ. Dnes vím, že to není nezbytné.

 

Jak se vám pracuje s hudbou pro film? Jakými procesy prochází?

To je další velké téma. Hudba je hrozně nebezpečná věc. Snažím se k ní přistupovat s největší obezřetností. Když vezmete skoro jakýkoliv obraz a vezmete skoro jakoukoliv hudbu, tak je to zajímavější, ale neznamená to, že to je dobře. Existuje málo návodů, které vás přivedou k souladu s filmovou hudbou. Hudbu je potřeba velmi pečlivě zvažovat, obrazně řečeno jakoby na lékárnických vahách.

Petr NikolaevSe spisovatelem Jiřím Stránským. Foto: archiv Petra Nikolaeva

 

Používáte existující hudbu?

Použil jsem ji jednou a to bylo ve filmu A bude hůř, kde jsem použil pouze existující hudbu do úplně celého filmu a měl nad tím absolutní kontrolu. Je to snadnější.

 

Když jste v areálu Pražského hradu pro film Lidice natáčeli scénu Heydrichova hudebního vystoupení, přišel se na natáčení podívat i prezident Václav Klaus?

Nepřišel se podívat. Ale myslím si, že kdyby se to natáčelo za úřadování prezidenta Václava Havla, tak ten by se podívat přišel.

 

Takže vás to zklamalo?

Ne. Nezklamalo. Myslel jsem si, že možná přijde, ale když nepřišel, tak mě to nepřekvapilo

 

Jaký máte vztah k Praze jako rodák z pražského Starého Města, který část svého života dýchal ovzduší Francie?

Jsem lokální patriot. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak Praha je pro mě na prvním místě. Narodil jsem se na Štvanici, cvrnkal kuličky Na Františku, chodil hrát čáru na Kozí plácek… A tady jsem prožil dětství. Kdykoliv je k tomu nějaká příležitost, tak se tento můj vztah k Praze snažím nacpat i do svých filmů. Například ve filmu Báječná léta pod psa, kde je střihový začátek, běží pejsek a to je ta krajina mého dětství, místa, o kterých jsem mluvil.

Petr Nikolaev

SJiřím Prušou, letcem a publicistou, se kterým Petr Nikolaev natočil tři cestopisné dokumenty. Foto: archiv Petra Nikolaeva

 

Jaká místa jsou pro vás srdcová hned po Praze?

Na prvním místě jsem Pražák, na druhém Pařížan a na třetím jsem z České Kanady, kde mám chalupu.

 

Kde to máte v Paříži rád?

V místech, kde jsem žil a to je čtrnáctý obvod. Za tu dobu, kdy jsem tam žil, tak skoro ke každé čtvrti se mi váže nějaká vzpomínka. Mám rád jejich zvláštní nekonečné metro, kanál St. Martin, zapomenuté bary, ve kterých jsem byl jako doma… Paříž je velmi intenzivní město.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv zapůjčila firma Bandi Vamos www.bandi.cz

Styling: Eva Šebestová

Foceno v zahradě Kinských v Praze www.nm.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Nikolaev

Foto: archiv Petra Nikolaeva

Petr Nikolaev
Petr Nikolaev
Petr Nikolaev
Petr Nikolaev
Petr Nikolaev
Petr Nikolaev
Petr Nikolaev
Petr Nikolaev
Petr Nikolaev
Petr Nikolaev


Tagy: film, režie, televize

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Mgr.Tereza Malá Rychnovská – výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie
Mgr.Tereza Malá Rychnovská – výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie

17.11.2021 | Od roku 2013 působí jako výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie. Organizuje udílení ...


Zdeněk Rohlíček – herec, moderátor
Zdeněk Rohlíček – herec, moderátor

05.07.2021 | Je synem první československé „Popelky", loutkoherečky a herečky Evy Hruškové. Její manžel, ...


Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové

30.11.2020 | Talentovanou herečku si můžeme nověji pamatovat například z několika epizod seriálu Zkáza Dejvického ...


Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník
Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník

15.11.2020 | Je tak trochu přírodním úkazem. Pochází z česko-americké umělecké rodiny. Jeho profesní směr ...


Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu
Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu

02.11.2020 | Je mladá, sportovně založená, velmi pracovitá. Působí v Česku a také v USA. Před časem založila ...