Jan Pixa - producent

Mgr. Jan Pixa je doslova mužem mnoha řemesel i profesí. Největším uměním je ovšem skloubit vše dohromady, aby dobré nápady nezapadly, aby dar talentu i pracovitost pomáhaly na život nahlížet z té příjemnější lidské stránky.

Foto: Lenka Hatašová

V internetových encyklopediích se píše, že jste scenárista, moderátor i podnikatel. Čím se cítíte nejvíce?

Jak kdy. Podle toho, co právě musím dělat. Když musím něco psát, mám pocit, že jsem scenárista. Když moderuji, snažím se být moderátor, a když podnikám, tak podnikatel. Ale ony se ty profese stejně tak nějak vzájemně prolínají a zasahují jedna do druhé, že se nedá mluvit o nějaké čistotě profesí. Když moderujete, líp se vám pak píše, a když píšete, líp se vám moderuje. A nakonec to musíte podnikatelsky prodat.

Jste syn slavného otce. Mohl byste říci, zda vám váš tatínek uměleckou cestu schvaloval, nebo vás nechal, ať si se svým osudem poradíte sám?

Nechal. A dnes, s odstupem času, jsem mu za tohle velmi moudré počínání nesmírně vděčný. Vřele to doporučuji všem rodičům, i když chápu, že to je poměrně těžké.

Foto: Lenka Hatašová

Vystudoval jste Gymnázium Jana Nerudy ve známé Hellichově ulici na Malé Straně a byl jste členem zdejšího divadelního kroužku, kam chodilo mnoho dnešních proslavených herců. Kdo vám z nich nejvíce utkvěl v paměti? A čím? 

Martin Štěpánek – pamatuji si, že jsme společně ještě s několika spolužáky vyměnili dveře od ředitelny s dveřmi od záchodu, pak Klára Jerneková, protože byla k nám mladším velmi laskavá a vstřícná. Pak Jaromír Hanzlík jako kamarád, se kterým jsem potom ještě někdy v sedmdesátých letech pracoval na dětských pořadech, a jako vzor samozřejmě Jan Tříska. I když byl starší, do kroužku dál chodil a pomáhal. A Jaroslav Someš. A především hlavní postava a zakladatel celého slavného kroužku, náš třídní profesor Láďa Novotný.

Foto: Lenka Hatašová

Byl jste i opravářem televizorů a pak už nastal jen krůček k Československé televizi, kde jste poté na konci šedesátých let minulého století působil jako asistent kamery, scény i režie...

Měl jsem příležitost pracovat na pořadech Mates, Vysílá studio A a při natáčení televizních písniček, dnes se tomu říká klipy, s kameramany Motejlem, Lebedou, s režiséry Vaštou, Hladkým, Manolovou. Poznal jsem tu i většinu tehdejších pěveckých hvězd. Byla to zajímavá a poučná škola života, na kterou vzpomínám i dnes, kdy spolupracujeme se současnými hvězdami.

Vzpomínáte si na období, kdy jste působil jako producent Supraphonu? Měl jste tehdy volné pole působnosti?

Kupodivu měl, ale právě proto moje producentství tady brzy skončilo. Bylo to někdy v roce 1970. Mohl jsem si vybírat zpěváky i hudbu a texty. S hudbou celkem politicky nenarazíte, ale s texty byl v té době problém. Já si je psal většinou sám a v jedné písni, jmenovala se Malá loď, jsem napsal: „...už plout nás nebaví, plachty jsou děravý, kdo teď vezme loď do vleku, snad jen pánbůh ví... ta má snaha marná byla, loď se s námi potopila.“ Tu píseň nazpívala Marie Vršecká, vyšlo to na deskách, ale pak to někdo nahoře pochopil jako politickou alegorii, nebo spíš parodii na normalizační proces, a už jsme jeli. Desky z obchodů a já a Vršecká ze Supraphonu i z televize.

Foto: Lenka Hatašová

Vystudoval jste FAMU, scenáristiku, dramaturgii u pana profesora Osvalda. Můžete dnes s odstupem času říci, co bývalo tehdy na dramaturgii nejvzrušivější? 

Srovnávání uměleckých směrů a postupů u nás a ve světě. Když jsem byl na FAMU, tak ještě nestála normalizace na tak pevných základech, profesory ještě nestačili vyházet, a tak se učilo a přednášelo v přetrvávajícím duchu pražského jara. A hlavně nám promítali filmy, které se jinde nedaly vidět – zahraniční i naše trezorové.

V letech 1977 až 1996 jste byl tzv. na volné noze. Stalo se toto období i vaší nejdůležitější tvůrčí etapou? 

Doufám, že ne. Důležitější bylo období 1967 až 1971 a studia na FAMU. A to nejdůležitější období by snad ještě, proboha, mohlo přijít.

Foto: Lenka Hatašová

Už sedmnáct let podnikáte s manželkou ve výrobě obalů. Jak jste se k této problematice dostal?

Díky švagrovi Zbyňku Palichovi, který po roce 1989 založil se společníkem firmu Omega, která dodávala vybavení pro pekárny – mimo jiné i automatické baličky. A pro ty baličky byly potřeba obaly. Ty u nás nikdo nevyráběl, a tak jsme si s manželkou řekli, že bychom to mohli zkusit. Bez jakýchkoli zkušeností a peněz jsme se do toho pustili. Kdybychom ty zkušenosti a peníze měli, asi bychom to neudělali. Ve spolupráci s jednou významnou německou firmou jsme založili firmu Aliva a začali vyrábět obaly na pečivo a toustové chleby. Zanedlouho jsme dodávali pro celou republiku všem velkým pekárnám, zaměstnávali jsme pětadvacet lidí a na naši původní profesi vůbec nebyl čas. Trvalo to osmnáct let. Pak se nám po ní přece jenom začalo stýskat, tak jsme výrobu předali našemu dlouhodobému partnerovi OTK Kolín a začali jsme znovu tvořit. Tady bych se ještě rád zmínil o manželce. Většina kolegů se diví, že můžu celý život pracovat s manželkou. Každý mi říká: „To nechápu. My bychom se s manželkou za pár dnů zabili.“ Na to odpovídám, že pracovat s manželkou jde velmi dobře, ale je tam jedna podmínka – jeden z té dvojice musí mít rozum. Manželka je pro mě taková brutálně pozitivní laskavá cenzura. Jak to funguje? Já něco napíšu, ona řekne, že je to blbý, tak to přepisuju tak dlouho, dokud neřekne, že takhle by to snad šlo. Případně to přepíše sama. A stejné pracovní postupy uplatňujeme i v podnikání. Já něco geniálního vymyslím, ona řekne, že to zase tak geniální není, a tak to necháme být.

Foto: Lenka Hatašová

Je těžší byznys ve výrobní sféře, nebo v umělecké oblasti?

Ono to vyjde nastejno. V pekárnách i u kumštu jsou bezvadný lidi, odborníci, machři, ale vždycky se někde objeví nějakej hloupej prevít. Kolikrát stačí jeden a dokáže otrávit život spoustě slušných lidí okolo. Nevím, jak je to možné, že ta slušná drtivá většina si to nechá líbit, a nevím, jak je možné, že na tuhle historicky notoricky známou věc jsme si ještě nedokázali za celá ta tisíciletí vymyslet účinnou zbraň. Škoda. Jinak by tu byl na zemi ráj. Ale je fakt, že z toho nás Bůh už dávno vyhnal. A potom – naší národní chronickou nemocí je jednak závist, a jednak kopírování a kradení nápadů. Například když si někdo v ulici otevře květinářství a prosperuje, může se spolehnout, že se za chvíli začnou v okolí objevovat květinářství další. Když jich je plná ulice, tak se diví, že neprosperují, ale postupně krachují. V umělecké oblasti je to podobné. Jak s něčím přijdete a je to jen trochu úspěšné, hned se po vás začnou někteří hlupáčci opičit. A stejně tak náměty. Dejte někam námět a za chvíli se s ním setkáte, ale pod jiným jménem. Bohužel na náměty u nás neexistuje žádná spolehlivá ochrana. A proti závisti taky ne.

Foto: Lenka Hatašová

Ale vraťme se k divadlu. Jste producentem i autorem pohádkového muzikálu Kapka medu pro Verunku, který se hraje v Divadle Hybernia. Chtěl bych se zeptat, o čem je, i když možná odpovíte jako moderátoru Janu Rosákovi: „Napřed se setmí...“ 

Správně. Zřejmě jste to viděl. Setmí se, začne předehra, pak přední projekce a vypravěč – pan Stanislav Zindulka – říká: „V pohádkovém moři na pohádkovém ostrově byla tři království – Popelkov, Zlatovláskov a Honzovsko. Něco vám ty názvy připomínají? Pochopitelně. Vždyť ta království znáte z pohádek...“ A pak už se odvíjí příběh o tom, jak to bylo, nebo mohlo být, dál s těmito postavami, když už měly dospívající děti. Jestli uměly vládnout, jestli se správně chovaly k přírodě a jestli náhodou někde neudělaly chyby, jejichž následky pociťujeme dodnes.

Foto: Lenka Hatašová

Připravujete i další muzikál. Sněhová královna bude mít premiéru 20. září opět v Divadle Hybernia. Přináší vám více radostí, nebo vás na této nové práci překvapilo něco nečekaného?

Kromě obtížného shánění peněz na realizaci muzikálu – bez nějaké sponzorské pomoci dnes výpravný muzikál neuděláte – jsou to jen radosti. Radost z práce s takovými mistry, jako jsou autoři hudby Zdeněk a Dan Bartákovi, dále pak celá rodina Felixe Slováčka, režisér Lumír Olšovský, choreografka Adéla Srncová nebo scénograf Martin Černý.

Lze se zmínit o hereckém obsazení Sněhové královny? Nebo jména zůstávají tajemstvím? 

Tajemstvím není Dáda Patrasová v titulní roli a Ivana Korolová jako Gerda. Ostatní jména tajemstvím jsou a doufám, že velmi překvapivým.

Foto: Lenka Hatašová

Napadlo vás někdy, že byste o svém přebohatém životě napsal autobiografickou knihu? Možná již rukopis máte napsaný a leží už na dně pověstného šuplíku spisovatelského stolu...

Víte, že nenapadlo? A to ani potom, co jsem viděl v regálech knihkupectví paměti a moudré životní rady několika pětadvacetiletých začínajících umělců.

Skončeme trochu filozoficky: Co je ještě před vámi?

Filozoficky: Nevím.

Děkuji za rozhovor.

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Lenka Hatašová

Komentáře