Josef Pepson Snětivý - spisovatel a nakladatel

11.09.2011 13:20 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Tvůrce nikdy nemůže být stoprocentně spokojený, ale o to tu podle mého názoru ani neběží." Josef Pepson Snětivý

 

 

 

Při psaní úvodu k tomuto rozhovoru jsem přemýšlela nad tím, jak silně literatura lidi sbližuje a kolik nejrůznějších informací z ní čerpáme. Svět knih je opravdu jedním z dalších světů, do kterého se můžeme vydat a prožít v něm všechno, co si jen budeme chtít a umět představit. Je to svět, který nám dovoluje přiblížit se lidem, kteří buď zaznamenali skutečný životní příběh, či vytvořili povznášející iluzi. Tento svět spoluvytváří i Josef „Pepson“ Snětivý, který nám pootevře pomyslná vrátka do „dílny“, kde vznikají knihy. Fotografie pro náš rozhovor zhotovil Robert Vano v krásném prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron. Obleky zapůjčila firma Bandi Vamos.

 

Hned na úvod se zeptám, odkud pochází vaše přezdívka „Pepson“? Kdy a proč jste ji začal používat?

Přezdívku Pepson jsem dostal už někdy v patnácti na střední škole a nejspíš vychází z domácí podoby jména Josef. Od té doby ji používám stále a mnozí lidé mi jinak neřeknou, i když zase jiní ji naopak neužívají nikdy. A proč ji používám? Líbí se mi a připadá mi „umělečtější“ než Josef, o Pepovi nemluvě.

Vzhledem k vašim pracovním aktivitám se dá říci, že jste téměř renesanční člověk. Může to znamenat, že máte rád pestrý život?

Ano, vřele souhlasím s básníkem Cowperem, který ve své básni The Task napsal: „Variety is the spice of life / That gives it all its flavor.“ Tedy: „Pestrost je kořením života a dodává mu chuti.“

V jakém pořadí by byly vyjmenovány profese, kterým se věnujete, kdybyste je mohl hodnotit podle oblíbenosti?

Muzika, kterou jsem si jednou dovolil označit za svou „bohyni i děvku“, je asi pořád nejvýš – snad i proto, že se jí věnuji už dvaatřicet let. Poté následuje psaní, záležitost podstatně novější (ne déle než posledních šest let). Následuje celá množina úkonů týkajících se nakladatelství, z nichž ty tvůrčí řadím samozřejmě výš než nudné, byť asi nutné papírování. A co se výuky angličtiny a překladů týká, má obliba těchto činností kolísá podle toho, jakou měrou mě vytěžují. V posledních letech učím a překládám poněkud méně, a tak si i zde najdu to své.

 

Považujete za výhodu být současně spisovatelem i nakladatelem?

Je to dvojsečné: na jednu stranu nemusíte obcházet nakladatelství se svým rukopisem, na druhou na vás někdo může hledět tak trochu přes prsty – vždyť vydáváte a prodáváte sebe sama. Já to ale beru jako fakt a navíc si mohu na sto procent ohlídat textovou i grafickou stránku svých knih a vlastně i řídit celý jejich život.

 

Co myslíte, že dělá spisovatele spisovatelem?

Po mém soudu fantazie a hluboké, rozjitřené emoce, stejně jako cit pro jazyk. Také řemeslo je nutnou, ovšem nikoli postačující podmínkou.

 

Píšete převážně beletrii, nebo hlavně beletrii?

Z celkového počtu zatím deseti vydaných titulů je šest beletristických, dva překlady z angličtiny a dva tituly věnované mé další veliké lásce – fotbalu.

 

Co vnímáte, že je klíčem k úspěchu každé beletrie?

Co se úspěchu týká, je asi důležité být naladěn na vnímání a zkušenosti co nejvíce lidí. Mně ovšem jde spíše o hodnotu jako takovou – a teď doufám, že to nezní příliš nabubřele. Proto v literatuře vyhledávám spíš zmiňované emoce, neotřelé zápletky, netradiční slovní spojení…

 

Je to tak, že většina beletrie není založena na skutečném příběhu?

Obecně na to nedokážu odpovědět, mohu posloužit jen tím, jak je tomu u mě: většina mých knih (snad s výjimkou Piercingu na duši) má základ v mém životě, který je pestrý nejen po pracovní stránce. Ovšem okolnosti, pointy, některé další postavy – těm už vdechla život má fantazie. Protože život není literatura a literatura není život.

 

Děláte si poznámky, když něco zajímavého prožijete, abyste to později mohl použít ve svých knihách?

Ano, neustále. A to nejen když něco zajímavého prožiju, ale i když to prosním – ať už za noci, či za dne.

 

Dá se hovořit o tom, že je pro vás psaní i jakousi formou terapie?

Bezesporu. Dokážu se tak lépe vyrovnat s nepříjemnými věcmi. A navíc mi literární forma umožňuje vyjádřit mé pocity a názory, což třeba v životě není vždy možné.

 

Jaká pravidla musí spisovatel při psaní knihy dodržovat?

Především musí používat logiku, soustavnost (myslím ve psaní – není nic horšího, než rozepsat úvod a pak se k němu po roce vracet) a také věnovat pozornost tenké linii mezi empatií vůči čtenáři a podbízením se mu.

 

Vnímáte, že publikování knih s sebou nese pro spisovatele nějaká další úskalí, pominu-li to, zda se kniha ujme na trhu?

Ano. Pominu-li to, že na vás spousta lidí pohlíží jako na podivína, jenž marní čas něčím tak nevýnosným, vstupujete do veřejného prostoru. Jste-li autor, vaše názory mohou být vytrženy z kontextu, pasážím, které jste nikdy neprožil, může být přisuzován reálný základ…

 

Stává se vám jako autorovi, že po vydání knihy máte chuť ji napsat ještě jinak, ještě lépe? Je vůbec možné být s dílem stoprocentně spokojený?

Mám to štěstí, že svá díla po vydání už prakticky nečtu (s výjimkou jinak poměrně častých besed v knihovnách, jichž se účastním moc rád). Tvůrce nikdy nemůže být stoprocentně spokojený, ale o to tu podle mého názoru ani neběží – jde o to, aby co nejlépe vycizeloval svůj otisk v daném okamžiku tvůrčí aktivity. Jinak by vlastně nemohl nikdy ukončit žádné umělecké dílo a stále by je upravoval k dokonalosti, která je stejně nedosažitelná.

 

 

Jaké knihy sám rád čtete?

V poslední době už prakticky nečtu beletrii – mimo jiné i z toho důvodu, abych jí nebyl ovlivňován ve svém psaní. Když už ano, většinou anglicky či francouzsky, abych spojil potěšení z četby s prohloubením svých jazykových znalostí, které jsou hlavně u druhého jmenovaného jazyka dost děravé. Z české literatury čtu hlavně historickou literaturu faktu, a když se chci opravdu potěšit, pak pragensia – vždyť nadpozemsky krásná dáma jménem Praha nikdy nemůže být dost opěvována.

 

Jak se vám daří vést ke vztahu ke knihám své dvě malé děti?

Se střídavými úspěchy. Čteme před spaním – na střídačku Pepíno a já, Matyáš Bernard zatím jen poslouchá. Ale tím to většinou končí. U hudby je to o maličko lepší, ale i tady se na nedostatku náklonnosti mých dětí k ní podepsala má permanentní vytíženost – a také to, že jsou orientovány spíše sportovně. A tak mohu říct, že já jsem byl v jejich věku rozhodně sečtělejší a vyhranější, ovšem ony mají zase mnohem lepší kopací techniku (Pepíno už možná dokonce lepší než já v dospělosti).

 

A jak jste na tom coby předčítající? Je to vaše oblíbená činnost?

Předčítám moc rád, zejména v knihovnách či na křtech (ačkoli nedávno jsem byl požádán i o to, abych jisté půvabné mladé dámě předčítal v jejím soukromí – a byla to velmi zajímavá a elektrizující zkušenost). Stížnosti posluchačů (půvabnou mladou dámu nevyjímaje) se k mým uším zatím nedonesly, a tak je snad můj přednes přijímán s povděkem.

 

Máte pocit, že dnešní knihkupectví jsou neosobními obchody, nebo naopak, můžete pozvat čtenáře i na autorská čtení či setkávání právě na těchto místech?

Velmi záleží na typu obchodu – v klasických, menších kamenných obchodech je jistě srdečnější atmosféra, ale zase do nich chodí méně lidí či chybí vhodný prostor pro takovou akci. Za sebe mohu říct, že jsem křtil, hrál i předčítal jak ve stylových obchůdcích, tak v „knižních supermarketech“ v nákupních střediscích – a vždy záleželo hlavně na tom, jak se k tomu postavil personál a jací lidé přišli.

 

V jakém ohledu vnímáte, že by se literatura jako taková měla více prosazovat?

Pokud budou lidé více číst, bude bohatší jejich vyjadřování i fantazie. Vzpomenu-li si na léta svého dospívání a raného mládí, považoval jsem já a podobně zaměření lidé čtení vlastně za oddech. Dnes se za oddech považuje něco úplně jiného a četba je většinou lidí brána jako „náročná“ aktivita, na kterou „nemají čas a sílu.“ Veliká škoda!

 

Máte pocit, že v oblasti literatury převažují spíše autoři-muži, nebo autorky-ženy? Dá se v tomto ohledu vůbec generalizovat?

Coby autoři jistě muži – to je dáno i historicky (i když máme velké autorky, z těch starších bych si dovolil zmínit třeba George Eliota, byť tohle jméno moc žensky nezní, či podivně geniální sestry Brontëovy). Co se druhé strany, tedy četby, týká, tam převažují ženy – a výtka vyslovená v předchozí otázce tak směřuje spíše vůči mužům.

 

Do jaké míry se zajímáte o konkurenci?

Prakticky vůbec. Navíc nakladatelské činnosti nejsou podrobeny objektivnímu monitoringu jako např. tištěná periodika či internetové portály, a tak je člověk většinou odkázán na sebeprezentaci jednotlivých autorů či nakladatelství. A výrok, jímž mě ocenil jeden velezkušený pracovník v knižní distribuci, totiž „vy jste snad jediný nakladatel, který nekecá“, mě jednak potěšil, ale hlavně vypovídá o tom, jakou „věrohodnost“ obvykle takové informace mají.

 

Je obvyklé, že na křty knih chodí spisovateli i jiní spisovatelé?

Myslím, že příliš ne – tedy pokud je otázka míněna tak, zda přijdou ze zájmu či zvědavosti ti, kteří vás osobně neznají. Já osobně mám mezi spisovateli okruh přátel, který se ovšem až na výjimky rekrutuje z těch, které také vydávám. Ti většinou chodí, pokud jim to čas dovolí.

 

Podle čeho vy sám volíte kmotry svých knih?

Hlavní pro mě je to, abych si kmotra či kmotry vážil coby osobnosti. A pokud má nějaký vztah k mé tvorbě, tím lépe.

 

Je nějaký žánr, který na trhu postrádáte?

Myslím, že ne. Existuje pár dosud prázdných míst či spíše místeček, ta ale neprozradím a budu se je snažit podle možnosti zaplnit knihami vydanými mým Nakladatelstvím ČAS.

 

Jste sám překladatelem knih?

Mnoho let překládám firemní materiály, ovšem beletrii překládám teprve od loňska. Loni jsem přeložil pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí a některé její kratší texty, které byly součástí stejnojmenné sbírky raných a dosud nevydaných textů této autorky a Jane Austenové. Začátkem tohoto roku jsem pak přeložil a převyprávěl vampýrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla.

 

Jak vlastně samotný proces překladu probíhá?

Nejprve mě musí zaujmout originál. Velmi pečlivě a opakovaně si ho přečtu, stanovím si jazyk a vyjadřování, jakým budou ke čtenáři promlouvat jednotlivé postavy, a dám se do díla. Také po napsání kratší části konzultuji s některými lidmi, jejichž názoru a vkusu věřím, zda jsem podle nich na dobré cestě.

 

Byl někdo z vaší rodiny spisovatel nebo hudebník?

Spisovatel, pokud vím, nebyl v celých dějinách našeho rodu nikdo. A co se hudby týká, asi nejdále to dotáhl můj bonvivánský dědeček ve hře na housle. I když nejzajímavější z toho, co mi o své již v mládí ukončené hudební kariéře vyprávěl, pro mě byla příhoda, jak chtěl své nové lásce vystřihnout houslové sólo, když pluli spolu s mnoha dalšími měšťany na lodi v rámci jakési prvorepublikové akce, leč jeho sok v lásce mu podrazil nohy a roztoužený dědeček skončil i s houslemi v Lužnici. Jinak jsou moji předkové a příbuzní namnoze exaktně a technicky orientovaní. Sám si často – a zatím marně – kladu otázku, kde se moje „postižení uměním“ vůbec vzalo.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz

Oblečení: Bandi Vamos

Foceno v Radisson Blu Alcron Hotel Prague www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: beletrie, hudba, hudebník, jazz, literatura, poezie, saxofonista, umění

Partneři

Komentáře