Karel Kašák – moderátor, sportovec


Karel Kašák, foto: Honza Kvarda
06.05.2020 14:50 | redakce

Je mladý, sympatický, urostlý, stále usměvavý a kolem sebe šíří pozitivní energii. Letos oslaví Kristova léta, přitom sám říká, že si na takový věk nepřipadá. V nadsázce přiznává, že se v něm mísí tak trochu dva lidé – jeden, který se projevuje jako věčné dítě, bezelstné a ze všeho nadšené, a druhý, jenž si dobře a stále více uvědomuje zodpovědnost, čeho už dosáhl a co musí ještě zlepšovat. Moderátor počasí na TV Nova, ale i řady akcí a aktivit, vyrůstal spolu se svou sestrou finalistkou České Miss 2014 Veronikou v dětském domově. Už tehdy si společně vysnili, že se budou mít lépe, že budou slavní, ale také, že si vždy budou pomáhat a podporovat se. To se jim daří a Karel se postupně zapojuje i do nadačního fondu své sestry, který se snaží pomáhat dětem z dětských domovů. O snech, plánech, životě i profesi jsme si s tímto skoro dvoumetrovým moderátorem a sportovcem povídali u dobré kávy.

Karel Kašák, foto: Honza Kvarda

fotograf: Honza Kvarda

Jak dlouhá je cesta od malého, roztomilého kloučka až ke známé televizní tváři?

Dlouhá, opravdu dlouhá, i když jak se to vezme. Čas je vlastně relativní záležitostí. Ale z pohledu toho malého kluka, který si představuje, že jednou třeba bude dělat to, co si vysnil, je to slušný kus cesty.

 

Jaké byly představy a sny malého Káji, čím chtěl být, jak se chtěl mít? Byl to ten popelář, kominík, kosmonaut, učitel, závodník jako u řady malých kluků, anebo už jste měl jasnou představu a mířil jste výš?

Těch představ a snů bylo hodně. Se ségrou Verunkou jsme byli odmala v dětském domově (Vysoká Pec na Chomutovsku), a tak jsme měli veliké štěstí. Protože tam ta soudržnost a to, že jsme tam byli jeden pro druhého, nás svým způsobem formovalo. I když jsme si to v té době asi tolik neuvědomovali. Ale už tehdy se to nějak promítalo v tom, že jsme oba věděli, že chceme žít trošičku jinak. A přesně tuhle frázi jsme si s ohledem na naši minulost opakovali oba dva i později. Říkali jsme si: My budeme žít jinak, my se budeme mít hezky, líp. Jedním z mých snů bylo, že budu kosmonautem, protože miluji vesmír a vědu obecně. A asi všechno, co mám rád, by mi k tomu zapadalo – adrenalin, napětí, tajemno a všechno okolo. Já vlastně tím kosmonautem chci být pořád. Klidně bych si uměl představit, že bych moderoval z oběžné dráhy. (smích) A je fakt, že bych se do vesmíru velmi rád podíval.

 

Ty představy a sny se postupem času měnily, nebo to bylo odmala stejné?

Samozřejmě že se to měnilo. Věděl jsem ale, že chci dělat něco pro lidi a s lidmi. Chtěl jsem být policajt, záchranář nebo hasič. Být hasičem by se mi asi líbilo nejvíce, protože ti pomáhají lidem, zachraňují majetek, životy a není tam takový ten represivní podtext jako u policistů. Nicméně tohle, samozřejmě s tím „astronautským“ světem, bylo to, co jsem si vysnil. Tedy kdybych se nevydal na dráhu uměleckou a mediální.

 

Vaše představy se velmi vzdalovaly tomu, co děláte vy i vaše sestra Veronika Kašáková nyní.

To asi ano, ale byly to takové sny a věci, které nás nějak napadaly. Ale jinak jsme si taky říkali, že budeme druzí Gondíci, sourozenecké duo, které spolu moderuje a vystupuje. Ono se nám to vlastně splnilo. Společně jsme nějaké akce moderovali, i když dneska děláme každý něco trochu jiného, tak pořád se doplňujeme a podporujeme. To nám vydrželo z dětství a vím, že to tak budeme mít napořád.

Karel Kašák, foto: Honza Kvarda

fotograf: Honza Kvarda

 

Kolik vám bylo, když jste se ocitli v dětském domově? A co tomu předcházelo?

Mně bylo necelých sedm let, Verča je o dva roky mladší. Nejprve jsme byli v diagnostickém ústavu, pak jsme byli přemístěni do dětského domova. Já jsem tam byl do patnácti, Verunka tam zůstala déle, protože se rozhodla nejít k tatínkovi. A co tomu přecházelo? Problémy v rodině. A není tajemstvím, protože už jsme to v médiích zmiňovali, že za tím tehdy stála i drogová závislost naší maminky. S tou máme dnes vztahy naprosto výborné a ona si samozřejmě dobře uvědomuje, jaká ta situace byla. Mnohokrát se nám za to, co jsme museli jako malí podstoupit, omluvila. A já dneska vím, že to byla paradoxně kapitola života, která mi dala hodně do života. Věci asi jsou tak, jak mají být. A bůhví, kdyby se tohle všechno nestalo, kde bych dnes byl a jaký bych byl…

 

Čím jste původně, co jste vystudoval?

Po základce jsem šel na gymnázium, to už jsem byl v Praze, naproti Bohemce, Ďolíčku. Tam to bylo moc fajn. Dalo mi to hodně, protože tam byli skvělí kantoři, kteří nás tam neskutečně dobře motivovali, za to jsem vlastně dodnes vděčný. Krátce po začátku školního roku nám třeba tehdejší zástupce ředitele řekl: „Vy jste budoucí elita národa, tak se podle toho chovejte.“ Pamatuji si, že ten den jsem se začal přezouvat. Na to, že do té doby jsme to s kamarády v podstatě trochu sabotovali, to byla velká motivace. Ovšem tam jsem pochopil, že to myslí vážně s tím, že se musíme začít chovat a projevovat jinak. Na té škole studovali už dříve ti nejlepší. Visela tam na zdi spousta portrétů dnes úspěšných a známých lidí. A asi to v sobě odmalička nějak mám, protože mě to motivovalo a říkal jsem si, že bych tam jednou chtěl viset taky. Člověk si pak asi lemuje tu svou cestu nějakými takovými obrazy a vzpomínkami. A tohle byla jeden z nich.

 

A co spolužáci, ti vás také motivovali?

Bylo tam hodně spolužáků, kteří už tehdy byli dobří v tom, čím se zabývali, co je bavilo, ať už to bylo sci-fi, dějiny, matematika, dramatická část, hudba. A bylo fantastické, že jsem s každým mohl rozebírat ten jeho obor. To mi hodně dalo, přinejmenším takový ten velký všeobecný přehled. Když jsem pak šel do Plzně na práva, která jsem ale nakonec nedokončil, velmi se mi to v mnoha ohledech hodilo. Už tenkrát jsem ale věděl, že nic z toho, co jsem studoval, dělat nechci. Že nechci sedět v kanceláři nebo na jednáních na soudech. Věděl jsem, že chci mezi lidi, být kreativní a být mezi kreativními lidmi. Něco vytvářet, na něčem se podílet, hlavně na něčem, kde je zábava…

Karel Kašák, foto: Honza Kvarda

fotograf: Honza Kvarda

 

Ale co ta práva? Proč jste je nedokončil?

Já jsem studoval pět let. Udělal jsem si všechno, co jsem měl, včetně diplomových prací, které jsem obhájil. Pak jsem ovšem šest let nešel na státnice, protože mě to prostě nějak nebavilo. Tak mě zkrátka vyhodili. Ono to zní velmi jednoduše a raději ani nechci slyšet, co si teď čtenáři, kteří to čtou, řeknou. Že jsem hloupý, že nejsem normální, že jsem zahodil něco, co jsem léta studoval, a že mít ten papír by mělo být to nejdůležitější. Mě to ale opravdu hodně nebavilo, a proto si myslím, že pokud to jenom trochu jde, měl by člověk primárně dělat to, co ho baví, zajímá a těší. Pak dělá ty věci úplně jinak, s radostí, má úsměv na tváři a ta vnitřní motivace je přirozená. Není vnější z nějakého důvodu, vynucená jen proto, že musíte. Ale že chcete.

 

Kdy přišel ten hlavní impulz k tomu, že jste se rozhodl jít do oblasti médií a showbyznysu? Byla to snaha vymanit se z běžného života a pokusit se dostat výše a mít se lépe, jak jste si s Veronikou jako malí vysnili?

To částečně bylo už v tom dětském domově. Vždycky jsem tak trochu patřil k takovým šaškům. Měl jsem rád zábavu, humor a byl jsem trochu exhibicionista. Na gymplu a pak i později jsem začal pracovat jako promotér, tedy taková hosteska v kalhotách. Mě ta práce bavila, užíval jsem si to. A to mám dodnes, že všechno, co dělám, si maximálně užívám, a pokud by bylo něco, co mě třeba až tolik nebaví, snažím se najít si v tom to nejlepší. Ale práce s lidmi mě bavila natolik, že jsem to bral jako takovou vlastní moderovací show a hledal jsem způsob, jak ty lidi oslovit pokaždé jinak. Tehdy jsem byl součástí týmu k propagování jogurtů. Později jsem tento tým vedl a snažil jsem se jít pořád dál. Už od školy jsem byl součástí různých uměleckých spolků jako byl dramatický kroužek, chodil jsem do pěveckého sboru, tančil jsem. Když jsem se pak dostal na vysokou, tak mi v mém životě začalo umění chybět a tehdy se to vlastně zrodilo.

 

Vy jste skutečně i zpíval?

Ano. Dokonce jsem jeden čas uvažoval, zda bych se nemohl zpěvem živit. Mým snem bylo přihlásit se na DAMU, chtěl jsem hrát. Ale tam jsem nešel kvůli tomu, že jsem šel na ta práva. Hodně se mi líbily muzikály, které tu začaly a staly se naprostým fenoménem. Líbilo se mi, že je tam všechno – zpěv, herectví, tanec a velká kreativita. Pak jsem však zjistil, že sólově se zpívání věnovat nemůžu. Mám dobrou barvu hlasu, a kdybych měl písničku, která mi sedí, tak bych asi mohl zazpívat, ale nikdy bych nebyl zpěvák, spíš jen písničkář. Přenechám to jiným. (smích)

 

Takže pak jste naskočil do vlaku jménem showbyznys?

Musím říct, že to byl poněkud rychlý vlak, a někdy si říkám, do čeho jsem to vlastně naskočil. Jsem za to ale nesmírně vděčný. Jen mě občas napadne, že musím maličko zpomalit, sednout na zadek a uvědomit si: Wow, kde to jsi, mezi jakými lidmi? S kým se to teď bavíš, s jakými kapacitami děláš rozhovory, pracuješ, děláš na projektech? Mám pocit, jako by ve mně byli dva lidi. Jeden, který je takové velké dítě, nadšené, radostné, šťastné a pak druhý, který si to všechno uvědomuje, má k tomu nesmírnou úctu. A co je pro mě zásadní, cítím tu obrovskou potřebu pokory. Děkovat za to, že se ten sen stal skutečností, že to všechno můžu dělat a že mám tu možnost. Že nemusím sedět v kanceláři, na úřadě, u soudu jako právník, nebo jezdit na nudná jednání kamsi desítky kilometrů, ale že můžu dělat to, co mě naplňuje a co mě baví.

Karel Kašák, foto: Honza Kvarda

fotograf: Honza Kvarda

 

Věříte tomu, že člověk, když něco hodně chce a jde si za tím, tak toho dosáhne?

Záleží samozřejmě na okolnostech, na tom, co nám osud nadělí, ale z větší části tomu věřím. Já jsem tomu věřil od mala a moc jsem to chtěl. Jak jsem mluvil o tom, že jsme si to kdysi se ségrou říkali, že jsme se i vzájemně motivovali, tak se to podařilo. Protože jsem přesně věděl, co chci, a naopak co nechci. Vtipné bylo, že když jsem před lety moderoval svou první velkou akci venku, šlo o nějakou městskou akci, tak jsem tam kamarádovi říkal, že do tří let budu pracovat v televizi. A stalo se! Za tři roky a na týden přesně jsem nastoupil do TV Nova. Ty cíle jsem měl asi opravdu vysoké a troufám si neskromně, ale s velkou pokorou říct, že stále mám. Kdysi jsem četl takové hezké přísloví: Miř vysoko, alespoň na Měsíc, přinejhorším skončíš mezi hvězdami. Tak se tím řídím. (smích)

Když to však zjednodušíme a trochu zlehčíme, tak se z vás téměř přes noc stala „televizní rosnička“. Což je, až na výjimky, většinou více záležitostí žen než mužů. U vás by člověk čekal spíš pozici takzvaného „sporťáka“.

Já jsem se přihlásil na casting, kde hledali nové televizní tváře. Konkrétně to bylo do Snídaně s Novou. Zkoušeli jsme na kameru zprávy a pak i počasí. Tehdy byla ta nabídka právě na tuto pozici. A ode mě by byla, jako od člověka z ulice, velká troufalost říct ne. Když mi řekli, že mě berou, byl jsem neskutečně šťastný, protože jsem si uvědomil, že si začínám plnit ty své velké sny. Samozřejmě že jsem si říkal, zda pozice „televizní rosničky“ je to správné, ale nakonec jsem si uvědomil, že je to obrovská a skvělá příležitost. A že jiná se třeba už nikdy opakovat nebude. Navíc mě to dneska i hodně baví! Občas slyším narážky, že tam něco vyprávím a počasí je pak stejně jiné. Na to odpovídám, že nejsem meteorolog, ale jen moderátor, takže to ti dotyční berou s humorem.

 

A co taková velmi seriózní pozice v televizním zpravodajství. To by vás nelákalo?

Já nikdy neříkám nikdy, ale zrovna tohle mě nikdy moc netáhlo. Uvědomuji si, jaká je to obrovská zodpovědnost, kolik je to práce. Vidím to v televizi dnes a denně, obzvlášť když se něco děje. Před časem se třeba u nás střílelo, byla to v Ostravě obrovská tragédie. Nyní je tu hrozba koronaviru a další události všedních dnů. Nebo úmrtí různých významných osobností, včetně odchodu Karla Gotta, kterého jsem si osobně nesmírně vážil, právě pro tu jeho naprostou a dokonalou profesionalitu… Zkrátka nejsem moc typ na to říkat lidem, a v případě televizního zpravodajství milionům lidí, smutné a vážné věci. Nějak se v tom necítím dobře. Počasí mi stále přijde jako zábavná věc, která ve své podstatě není negativní. To, že prší, sněží, nebo je bouřka se sice mnohým z nás může zdát jako špatná zpráva, ale ve výsledku to není nic tragického. Tedy pokud třeba nehrozí povodně, ale to už spíš spadá do toho běžného zpravodajství. Já se rád směju, mám rád pohodu, jsem rád, když svítí sluníčko, lidé jsou milí. Proto mi ta pozice „rosničáka“ asi sedí víc.

Karel Kašák, foto: Honza Kvarda

fotograf: Honza Kvarda

Vy se ale v televizi nevěnujete čistě jen počasí.

To je pravda. Natáčíme různé reportáže pro Snídani s Novou, pro další pořady, na web, a to mě, musím říct, hodně baví. Nedávno jsem strávil čas ve slovenském wellness centru, kde jsem si vyzkoušel i profesi vodního záchranáře. Dokonce jsem na to měl dobré ohlasy od přátel i diváků. Jindy jsou to zase trochu adrenalinové věci a zážitky, a to mě zkrátka hodě baví. Baví mě povídat si s lidmi na různá témata. Hodně to člověku dá, protože se dozvídá něco nového a zajímavého. Proto by mě třeba bavil pořad, kde bych měl vedle sebe například kosmonauta, hasiče, policistu, záchranáře nebo třeba kominíka, protože to je taky zajímavá a záslužná práce. Předávat dalším lidem, divákům či posluchačům, informace o práci, poslání, profesích jiných lidí. O mnohých profesích toho často víme málo. Mnohdy si ani neuvědomujeme, jak je to důležitá práce. Někdo může ohrnovat nos nad popeláři, ale upřímně, kdyby to ti lidé neděli, co by nastalo? V podstatě by to byla tragédie. Stejné je to s dalšími povoláními a mě to zajímá jak z toho profesního, tak i z toho lidského hlediska.

 

Díky televizi přišly jistě nabídky i na další akce: moderování večírků, společenských či sportovních akcí. Je to jiná forma než v televizi mluvit do kamery. Co vám to dává?

V televizi víte, že mluvíte k milionům lidí, ale nevidíte je. Neznáte tu jejich zpětnou vazbu, tedy pokud vám zrovna nenapíšou na sociální síť. Ale v té hale, obchoďáku, divadle nebo na náměstí to vidíte a slyšíte hned a to mě také hodně baví. Bezprostřední reakce, komunikace s diváky, i to, že je můžu do něčeho zapojit. Moderuji i módní přehlídky, různé soutěže krásy. Tam je to zase o těch dívkách, hostech, odbornících. Nicméně vždycky z toho mám nějaký hezký zážitek, že někoho nového poznám, něco se dozvím, což mě prostě naplňuje.

 

S televizí souvisí i popularita, takzvaná sláva, a mediální pozornost. Jak vás toto ovlivnilo?

Říká se, že všechna sláva polní tráva, a v téhle oblasti, v tom našem malém rybníčku, to platí dvojnásob. Samozřejmě že popularita je mnohdy příjemná. Pro mě konkrétně to, že ke mně někdo přijde, chce se vyfotit, chce podpis, nebo si jen tak popovídá, pozdraví. To je fajn. Pokud by to ale přerostlo do nějaké formy, že by to mělo nějak zasahovat do mého života a soukromí, tak to bych se snažil korigovat a eliminovat. Vždy se snažím, a k lidem, kteří mě osloví, chci být milý a vstřícný. Protože oni si to zaslouží a vlastně jim vděčím i za to, že jsem tam, kde jsem. Pokud mi někdo řekne, že na něj v televizi působím dobře, pozitivně, že se na mě rádi dívá, nebo že i to ošklivé počasí je s mou předpovědí snesitelnější, tak mě to moc těší.

 

Mladý, sympatický, urostlý muž musí mít jistě spoustu obdivovatelek a fanynek, ale i fanoušků a obdivovatelů, nebo se pletu?

Nepletete a asi tomu tak bude. (úsměv) Nicméně dnes, v době sociálních sítí, je to samozřejmě ještě intenzivnější. Já se snažím na slušné vzkazy, milé pozdravy a zprávy odpovídat a reagovat. Ne třeba hned, ale když na to mám čas a klid. Musím říct, že mě to i těší. Samozřejmě chápu, že když jsem někomu sympatický, má třeba potřebu mě oslovit. Každý z nás to asi zažil, že ho někdo v televizi, ve filmu, v novinách zaujal a pomyslel si, že s tím člověkem by se rád setkal, měl jeho podpis, fotku. Tak to beru a opravdu se snažím, abych na nikoho, kdo se ozve, nezapomněl a zareagoval.

 

Nenajdou se občas i ti, kteří by vás rádi vlastnili víc než jen na fotce?

Asi vím, na co narážíte. I takové nebo tací jsou. Tam bohužel musím s díky odmítat a odmítám. Jsem zadaný a šťastně zadaný. Mám přítelkyni, se kterou je nám dobře a opravdu se milujeme, a nechat se přímo vlastnit, to bych nerad. (smích) Občas se samozřejmě objeví i různé narážky, vzkazy, nebo i různé fotky laděné do jiného módu, než bych zrovna nutně potřeboval vidět. To už tak příjemné není a na to reaguji velmi kategoricky, nebo nereaguji vůbec. Myslím si, že bychom si jako lidé měli zachovávat jistou důstojnost, slušnost a formu. Ač jsem prošel dětským domovem, myslím si, že jsem byl vychován slušně, s nějakými základními principy. Podobně, jako vím, že se má pozdravit, poprosit a poděkovat, tak vím, že některé věci se prostě dělat nemají. Ale to si nechci stěžovat, jen že i díky vám mám šanci se k tomu vyjádřit. Takže veškeré pozvánky na rande, různé fotky a záležitosti s erotickým a jiným nádechem skutečně odmítám a ignoruji. Možná jsem v tomhle trochu jiný než někteří, ale zkrátka to tak mám.

 

Co na to vaše partnerka, žárlí?

Ono se říká, že kdo nežárlí, nemiluje. Jistá zdravá forma žárlivosti je asi v pořádku. Když vám na někom záleží, tak vám asi některé věci nejsou úplně jedno. Ale je to hlavně o lásce, důvěře a toleranci. My oba se už natolik dobře známe, že víme, co od sebe můžeme čekat, a ona ví, že já jsem ten, který sice promluví i s tou hezkou a milou fanynkou, která ho zastaví na ulici, ale tím to taky končí. Samozřejmě že partnerka asi v jistém slova smyslu trochu žárlí, protože má doma chlapa, který je zkrátka vidět o něco více než jiní pánové, protože je v té dneska už placaté bedýnce, které se říká televize a vidí ho spousta lidí. Nicméně nemá důvod žárlit. Myslím si, že v tomhle máme jasno.

 

Jak se na svá vystoupení před kamerou či na pódiu připravujete? Třeba co se rozmlouvání a rétorické kondice týče?

Samozřejmě se snažím, aby mi bylo rozumět. Různě cvičně artikulovat, procvičovat různá slovíčka. Nedávno mi obrovský profesionál v tomto oboru, skvělý herec pan profesor Přeučil, dal pár opravdu dobrých rad do života a do této profese a já se snažím jimi řídit. Jeho pověstné slůvko OUVEX je pro rozhýbání úst a sanice velikým pomocníkem. A když vím, že budu moderovat nějaký ples, společenskou nebo sportovní akci, musím se připravit. Buď dostanu nějaké materiály a bodový scénář a podklady si tvořím sám, nebo je dostanu hotové. Pak se snažím jen uzpůsobit si to tak, aby mi to šlo takzvaně do pusy. Zároveň se ale snažím všechno dělat tak, aby mě to posouvalo tam, kam chci, a abych to byl já. Nechci hrát, chci být sám sebou. Jedna věc je být čistě herec a držet se přesně daného textu, druhá pak dodržet vše, co se dodržet má, ale stále být za sebe.

Karel Kašák, foto: Honza Kvarda

fotograf: Honza Kvarda

 

Co pro vás znamená být profesionál?

Být za každých okolností, ať je mi dobře nebo hůře, na správném místě ve správný čas a včas. Ne pouze přijít, usmívat se a takzvaně si to oddělat. Ale podat dobrý výkon, aby nikdo nepoznal, že třeba nemám dobrý den. To je to, co považuji za důležité. Nutné je zjistit si něco o tématu, kterému se zrovna věnuji, nebo o lidech, se kterými mám vést rozhovor. Jsou akce, kde je to spontánní a takové více free. Ale pak jsou i jiné, kde to takhle nejde a musíte být dokonale připravený. Co si budeme povídat, známé rčení říká, že štěstí přeje připraveným. A o to se vždy maximálně snažím.

 

Pochybujete o sobě někdy?

Čím jsem starší, a čím déle dělám tuhle práci, tak tím více pochybuji. Více se bojím chyb, více se připravuji. A asi to opravdu souvisí s věkem, že si člověk více věcí uvědomuje. Zároveň se učím být co nejvíce přirozený a méně se učit věci nazpaměť. Působí to lépe, uvolněněji a publikum to lépe vnímá. Nestojí tam nějaký Ken z televize, ale je tam Karel Kašák, který to samozřejmě vždy může zkazit. Obzvlášť pokud je to živá akce někde s publikem. Publikum právě tohle více vezme a zasměje se, než když od vás od začátku očekává nějakou top naškrobenost a upjatost. Sám to mám tak, že se z chyb učím a jsem rád, když mě někdo na nějakou upozorní, nebo řekne, že to bylo dobré, ale mohlo to být ještě lepší…

 

Umíte odpočívat? Co je pro vás takovým kvalitním doplněním energie?

Sport! To je věc, kterou hodně dobíjím baterky. Pak je to samozřejmě čas strávený s přítelkyní, s rodinou a také s přáteli. Já jak jsem hodně energický, živý člověk, tak mi pak stačí i dobrý film. Mám rád pohádky, komiksy, komedie. Takže buď být jen tak doma v klidu, nebo vyrazit do přírody na výlet, nebo si skočit padákem. Už nějakou dobu se věnuji parašutismu, dělal jsem si také kurz potápění. Mně se ty věci docela scházejí a vyhovuje mi to.

 

Zmiňovali jsme vaši sestru Veroniku Kašákovou. Potkáváte se jen soukromě jako rodina, nebo i profesně?

I díky tomu, že jsme oba stále sami sebou, je vztah mezi námi úžasný. Setkáváme se jak soukromě, tak občas i pracovně. Pořád se podporujeme a dnes jsme na tom tak, že jsem součástí Verunčiny nadace pro dětské domovy. Zatím jsem jakousi neoficiální tváří. Máme to ale i tak, že když ona zrovna nemůže, tak některé věci, jako je občasné jednání s partnery a sponzory, mohu zastat já. Zkrátka se jí snažím pomoct v rámci možností a ona zase pomáhá mně. Často mě třeba lidé kontaktují kvůli sestře a ji zase kvůli mně. My jsme si tu branži trochu rozdělili, našli jsme si to spojení a jsme propojeni neustále.

 

Co vás čeká v nejbližších dnech a týdnech? A jaké máte plány, protože jich máte asi hodně?

Nadále předpovídání počasí. A věřím, že s jarem bude čím dál hezčí. Čeká mě také celá řada reportáží o sportu, o zajímavých profesích a chystá se i jeden nový projekt ve spojení s televizí. Zatím o něm ještě nechci moc mluvit, jen prozradím, že pokud se to podaří, tak to bude milé a pro dobrou věc. Pak mě čeká spousta hodin seskoků, potápění, a věřím, že i nové nabídky na moderování, protože to mě velmi baví. A samozřejmě i v soukromém životě bych byl rád, aby se vše ubíralo správným směrem. Abychom byli všichni zdraví, šťastní a abychom měli stále důvod se usmívat. Mimochodem považuji za jeden z projevů profesionality, že člověk, zvláště ten, od něhož se to očekává a má působit pohodově, je vstřícný, milý a usměvavý. Ne křečovitý, ale přirozený. A pak, ten úsměv opravdu nic nestojí, je zadarmo, tak proč toho nevyužít?

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: René Kekely

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Vytvořeno ve spolupráci:

Hotel Grandium Prague www.grandium-hotel.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Styling: Pánské obleky Bandi www.bandi.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Karel Kašák, foto: Honza Kvarda
Karel Kašák, foto: Honza Kvarda
Karel Kašák, foto: Honza Kvarda
Karel Kašák, foto: Honza Kvarda
Karel Kašák, foto: Honza Kvarda
Karel Kašák, foto: Honza Kvarda

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Martin Tománek – PR manažer společnosti Yamaha
Martin Tománek – PR manažer společnosti Yamaha

02.03.2020 | Do Yamahy přišel takříkajíc z druhého břehu. Dlouho o motorkách psal a firma mu hodila lano, ...


Mgr. Jana LeBlanc – novinářka a blogerka
Mgr. Jana LeBlanc – novinářka a blogerka

19.02.2020 | Jana LeBlanc, vlastním jménem Jana Rýznerová, pochází z jihomoravských Dražovic a v současné ...


Klára Doležalová - moderátorka a herečka
Klára Doležalová - moderátorka a herečka

13.12.2019 | Klára Doležalová je známou profesionální moderátorkou a divadelní a příležitostnou filmovou ...


Marcela Konárková – ilustrátorka, zakladatelka knižního studia POP - PAP
Marcela Konárková – ilustrátorka, zakladatelka knižního studia POP - PAP

10.08.2019 | Už odmalička si šla svou vysněnou cestou. Se svými prarodiči kreslila, věnovala se rukodělným ...


Josef Mádle – moderátor, TV reportér
Josef Mádle – moderátor, TV reportér

12.05.2019 | Josef Mádle začal s moderováním už na základní škole a postupně se z koníčku a zábavy stala ...