Lenka Špillarová - reportérka

18.11.2014 23:06 | Petra Kuncová

Lenka Špillarová si představu o svém budoucím povolání udělala už velmi brzy a za tou představou si pevně šla, i když ji od toho okolí zpočátku odrazovalo. Nyní si je jistá, že udělala dobře, protože s tím, co dělá, je naprosto spokojená a práce ji naplňuje. I když kvůli zaměstnání musí občas zrušit i dovolenou a přiznává, že je nezbytné být doslova neustále na telefonu, neměnila by.

foto: Lenka Hatašová

 

Mediální oblast jste si zvolila jako vysokoškolské studium. Od kdy jste tedy měla jasno, čemu se chcete věnovat?

Já jsem už od gymnázia říkala, že chci být v televizi, ale všichni se mi smáli. Máma chtěla, abych šla na práva, tak jsem si tam dokonce podala přihlášku. Nakonec jsem se nedostala, nebo se dá říci, že jsem byla nějaká pátá pod čárou. Takže kdybych si podala odvolání, asi by mě vzali. Ale já si prostě chtěla jít za svým snem.

 

Mediální oblast je přece jen poměrně široká. Kdy jste si jasně vymezila, na co přesně se chcete zaměřit?

Ono se to vymezilo tak nějak samo. Začala jsem v devatenácti letech pracovat na internetové televizi Stream a tam jsem poprvé točila s celebritami. Poté jsem přešla na Očko, kde jsem natáčela na přehlídkách s modelkami a misskami. No a mimo jiné i díky tomu mi ti VIP lidé nějak zůstali.

 

Co vám studium dalo? Přece jen spousta věcí z vašeho oboru se naučit nedá…

Všichni vědí, že studium je hodně o teorii. Ale je dobré některé věci znát. Já měla na magisterském studiu zaměření na marketing a PR, což bylo zajímavé.

 

Myslíte, že byste se dokázala uplatnit i bez něj?

Musím říct, že asi ano. Nikdo se mě na žádný titul nikdy neptal, všechny zajímala praxe a kontakty. Ale rozhodně toho nelituji. Titul se nikdy neztratí.

 

Jakým způsobem jste získávala kontakty?

Kontakty získáte časem. Nic nejde hned. Třeba když se pohybujete na různých akcích, tak si vyměňujete vizitky…

 

Jak byste popsala své kariérní začátky?

Nejhorší byl začátek ve VIP zprávách. Člověk se musí naučit psát reportáž, musí se naučit mluvit, musí si shánět témata na natáčení. Chvíli to trvá, než se tento koloběh zaběhne.

 

Jakou cestou se tedy k zajímavým tématům nejčastěji dostáváte??

Některé celebrity mi už samy volají a pak od různých PR.

 

Trpěla jste v počátcích trémou?

Trémou trpím doteď. Před živým vstupem jsem vždycky úplně vyklepaná. Nebo když jdu dělat rozhovor s někým výjimečným.

 

Co je pro začínajícího reportéra či moderátora podle vás nejtěžší?

Pro reportéra asi začlenit se do kolektivu a pro moderátora mít dobré kontakty.

 

Jak náročné je vůbec sehnat v této oblasti v dnešní době práci?

Já si myslím, že je dobré mít ty již zmíněné kontakty. Náš rybníček je dost malý, musím ale říct, že osobně třeba vůbec netuším, co bych dělala, kdybych odešla z VIP zpráv. Na druhou stranu vím, že sehnat dobré reportéry nebo redaktory je v dnešní době složité.

 

Pracovala jste na menších televizích, ale nejvíce jste vstoupila do diváckého povědomí jako reportérka na FTV Prima. Jak jste se k této práci dostala?

Známá mi volala, že se chystá nový pořad a jestli bych to nechtěla zkusit. Pozvali mě na casting, šla jsem na pohovor, ukázala nějaké své reportáže a bylo.

 

A začátky tedy nebyly snadné…

Jak už jsem říkala, začátky byly hrozné. Krom toho, co už jsem zmínila, se člověk musí naučit mít třeba cit i pro střih. Sice to stříhá střihač, ale my jsme jako reportérky u toho. Tohle se ovšem člověk naučí až časem a praxí.

 

A jak se cítíte v současné době?

Já jsem se svou prací spokojená a neměnila bych.

 

Co vám tato práce dává?

Každý den děláte něco jiného, potkáváte se se zajímavými lidmi, mě to prostě baví.

 

Jak byste popsala svůj běžný pracovní den?

To nejde tak přesně říct. On je každý den jiný. Ale kolem deseti jdu do práce, naposlouchám si natočený materiál, napíšu reportáž a jdu do střižny. Do toho, pokud je potřeba, udělám nějaký fleš, nebo když se stane něco aktuálního, tak pracuji na aktuálce. K tomu samozřejmě řeším několik telefonátů a mailů s nabídkami na natáčení, které domlouvám s vedoucím vydání. A s vysíláním, což je v 19:55, je pak padla. Pokud tedy nemám nějaké natáčení večer, to se pak dostanu domů někdy kolem jedenácté. To je jen stručný popis.

 

Jak vypadá tým kolegů, se kterými nejúžeji spolupracujete?

Já musím říct, že se do práce skoro vždycky těším. Máme docela dobrou partu, žádná rivalita, dokonce se snažíme dělat si dny v práci hezké. Třeba nedávno jsme měli „pomazánkový den“. Každý z nás musel donést pomazánku, kterou umí. Takže jsme v kanceláři měli asi deset druhů. Někdy toho ale samozřejmě máte dost, být pořád mezi lidmi už někdy leze na mozek a máte pocit, že se chcete zavřít někde úplně mimo civilizaci, vypnout telefon a mít klid.

 

Podle čeho si vybíráte témata, která zpracujete?

Já se snažím točit s lidmi, které znám už déle. Oni vám toho potom i víc řeknou, máte s nimi lepší vztah a na té reportáži je to znát. Pustí vás třeba domů, jsou otevřenější…

 

Vzniká pak třeba určité přátelství či užší kontakty mezi reportéry a celebritami?

Přátelství asi taky, já se ale snažím držet si trochu odstup. Ale ano, užší vztahy vznikají. Hlavně, když s někým točíte několikrát a vyhovujete si navzájem.

foto: Lenka Hatašová

 

Je někdo, s kým byste opravdu ráda udělala reportáž, ale dosud se vám to nepodařilo?

Jmenovitě nikoho nemám. Neměla jsem nikdy žádný vzor nebo modlu. Vždycky chci natočit reportáž s někým, o kom se zrovna mluví, nebo pokud se o něčem spekuluje. Třeba když je někdo zasnoubený, logicky chci být první, komu to potvrdí.

 

Jakým způsobem si udržujete povědomí o aktuálním dění, které je k vaší práci nezbytné?

Každý den čtu bulvár, všechny weby. Pokud jsem v práci, nepřetržitě sleduji, co se děje. Už proto, aby vysílání bylo aktuální a nic mi neuteklo.

 

Je nutné se i nějakým dalším způsobem vzdělávat?

Člověk se musí vzdělávat pořád, jinak zakrní. Já se teď pustila třeba do angličtiny. Jak jsem byla zvyklá stále něco dělat do školy nebo se něco učit, trochu mi to teď chybí. A pro mě je navíc důležité mít všeobecný přehled o tom, co se děje u nás a ve světě. A to nemluvím jen o světě celebrit.

 

Panuje mezi jednotlivými reportéry v televizi rivalita?

Já si myslím, že u nás už to moc neřešíme. Nebo tedy já to neřeším. Já chci udělat dobře svoji práci, to je pro mě důležité.

 

Na společenských akcích se setkáváte i s kolegy z jiných médií. Jak fungují tyto vztahy?

Za sebe musím říct, že s nimi vycházím v pohodě. Dokonce si navzájem i pomáháme.

 

Jak se obvykle dostáváte k těm „nejpikantnějším“ reportážím? Máte třeba nějaké tipaře?

Každý má svoje kontakty a tipaře. (smích)

 

Co vnímáte na své práci jako nejnáročnější?

Tato práce je náročná hlavně časově – od rána do večera jste na telefonu, neustále vám někdo volá. Když si naplánuji volno, tak ho pak většinou ruším a jdu točit, protože mi někdo nabídl dobré téma nebo mi zavolal někdo, s kým spolupracuji, a nechci to předávat někomu jinému.

 

Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém denním programu?

Já potřebuji spát tak osm až deset hodin, což samozřejmě ne vždy jde.

 

Dokážete se od své práce ještě zcela oprostit?

Dřív ne, ale teď už ano. Vypnu telefon, počítač a nic mě nezajímá.

 

Jak vnímáte známé osobnosti poté, co s nimi přicházíte do běžného kontaktu?

Mně už ani nepřijde, že by byly něco víc. Oni potřebují nás a my je.

 

Proměňuje se nějak vaše povolání za dobu, co se mu věnujete?

Lidé stále chtějí drby a to se nemění. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Jaké jste ve své profesi zažila největší překvapení či rozčarování?

Občas mě překvapí nějaké známé tváře, o kterých si myslím, že jsou fajn, a jsou oblíbené. V reálu jsou to ale nepříjemní lidé, a kdyby je jejich fanoušci viděli, asi by se hodně divili, jak jsou falešní.

 

A co třeba pracovní trapas, potkalo vás něco takového? Přece jen takové živé vysílání k tomu trochu nahrává…

Občas člověka oslovíte jiným jménem nebo vám vypadne otázka, na kterou jste se chtěli ptát, to se stává. Důležité je nějak to zakamuflovat. Na nějaký úplně velký trapas si teď ale nevzpomínám.

 

Co považujete za svou nejúspěšnější reportáž a proč?

V jisté době asi rozhovor s Ivetou Bartošovou, která po dlouhé době pustila někoho domů. A pak asi Jana Doleželová s Karlem Janečkem, který si nebral servítky s tím, že má vlastně ještě kromě Jany i další partnerku. Každá reportáž, o které se mluví nebo na základě které vás citují ostatní deníky či weby, je pro mě úspěšná.

 

Jak byste popsala svůj pracovní „rukopis“?

To asi musí popsat někdo jiný. Já se snažím ptát na věci, které zajímají i mě osobně, nerada točím věci „o ničem“. Prostě vždy chci, aby se divák z mé reportáže něco dozvěděl.

foto: Lenka Hatašová

 

Myslíte, že i z práce reportéra se může stát svým způsobem rutina?

Někdy je toho na vás už hodně a říkáte si, že už to nechcete dělat. Ale pak si vezmete pár dní volno a zase se těšíte. Člověk si tu práci musí dělat hezkou, aby ho to bavilo.

 

Jak reagujete na to, když vás nyní lidé poznávají na ulici?

To se mi stalo jen párkrát a to spíš doma na Moravě. Lidé spíš reagují na to, když vidí auto Primy nebo mikrofon.

 

Považujete se za celebritu?

Ježíši, vůbec. Mě opravdu znají tak maximálně u nás na vesnici.

 

Kam byste do budoucna chtěla kariérně směřovat?

Nad tím už jsem několikrát přemýšlela a nevím, bavilo by mě něco moderovat nebo dělat tiskovou mluvčí. Uvidíme.

 

Jak relaxujete ve volném čase a nabíráte energii?

Největší relax je, když odjedu k rodičům na Moravu, zavřu se doma a jen jím a spím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel Kortan

Oblečení: Marie Zelená Fashion www.mariezelena.cz a vlastní

Vytvořeno ve spolupráci s Designhotelem Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

a hotelem Grandior www.hotel-grandior.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře