Ondřej Suchý - spisovatel, textař, publicista

08.03.2012 08:25 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Dnes už píšu pouze – jak o mně kdysi napsal dr. Vladimír Just – „svou privátní literaturu faktu“." Ondřej Suchý

 

 

 

 

Jako literát oslovuje Ondřej Suchý své čtenáře velmi silně, o čemž vypovídají tisíce prodaných monografií o známých i méně známých osudech českých filmových a hudebních umělců a knih nejen o prvorepublikovém světě filmu a grotesky. Kromě jiného je Ondřej Suchý rovněž autorem skvělých textů operetních libret a více jak 600 hudebních textů. Kladla jsem si i za vás otázku, jak se asi Ondřejovi žije ve stínu jeho bratra, Jiřího Suchého, ale je zřejmé, že na nějakou rivalitu můžeme zapomenout. Oba dva pánové, kteří se věnují stejnému oboru, se mu věnují se stejným citem a postřehem pro detail, s láskou k umění a především k lidem!

 

Když jsem shlédla operetu Netopýr v brněnské Janáčkově opeře a Mam'zelle Nitouche v pražském divadle Semafor, zauvažovala jsem, co předcházelo výběru textu pro tyto dvě operety. 

Popravdě řečeno – nic. V obou případech to byla výzva: V případě Netopýra to byla výzva režiséra toho představení, Ondřeje Havelky, pro kterého jsem v minulosti psal řadu let texty „na tělo“ (především do zábavných televizních pořadů pro děti), v případě Mam´zelle Nitouche to byla nabídka od mého bratra Jiřího poté, cosi přečetl mé texty z Netopýra a líbily se mu. Co se Netopýra týče, musím se přiznat, že jsem k té práci přistupoval s dost velkým strachem, jestli takový velký projekt zvládnu. Vzpomínám, jak jsem se několikrát v noci prostřednictvím mailů radil s člověkem, kterého si nesmírně vážím a který má za sebou velké zkušenosti s inovováním textů operních libret, s Jarkem Nohavicou. Několikrát, když už jsem chtěl práci na Netopýrovi vzdát, byl to on, kdo mi pokaždé „dobil baterky“.

 

Byl jste vždy milovníkem divadla? Co vás tam nejvíce táhlo?

Miloval jsem éru tzv. divadel malých forem už od konce padesátých let. Nebylo divu, vždyť zakladatelem dvou z nich – Na Zábradlí a Semaforu – byl můj bratr. Sám jsem se tehdy snažil založit také nějaké malé amatérské divadélko, ale úspěch se nedostavil. A tak jsem po létech o malých divadlech začal raději psát. To ale bylo jen v šedesátých letech a pak krátce v letech devadesátých, kdy jsem byl požádán o to, abych sepsal vše, co si z oné doby pamatuji do Databáze českého amatérského divadla.

 

Jak vnímáte jako autor textů výsledné představení a propojení s vnímáním diváka? Schází se vždy s nějakým vašim očekáváním?

Jediné mé očekávání je, jestli se ty mé texty budou líbit. Pokud to dopadne tak, jako v Brně, kde o úspěchu Netopýra svědčí skutečnost, že předpremiéra byla v roce 2009 a představení je na repertoáru dodnes, tak jsem pochopitelně spokojen.

 

Mají některé texty, které jste skládal pro různé české zpěváky i nějaké zvláštní opodstatnění?

Na takhle položenou otázku neumím odpovědět. Ale pokaždé mi udělala velkou radost písnička, která u posluchačů měla úspěch – ať už to bylo u posluchačů dětských, to v případě písničky pro Dádu Patrasovou, Chytila jsem na pasece žížalu – anebo u posluchačů dospělých, což byly především písně pro Hanu Hegerovou (Buďto ty, anebo já, Váňa), Karla Černocha (Srdce z plíšku, Víš, je to prosté) anebo Marthu a Tenu Elefteriadu (Je to on, Dirlada).

 

Kam nejčastěji přispíváte svými články jako novinář?

Do měsíčníku Revue 50plus, předtím do Xantypy, a do internetových deníků Neviditelný pes a Pozitivní noviny.

Jakého charakteru je vaše volné tvůrčí psaní? Jakých témat se nejraději dotýkáte?

Dnes už píšu pouze – jak o mně kdysi napsal dr. Vladimír Just – „svou privátní literaturu faktu“. Píšu o historii filmových komedií, kabaretů, o hercích, klaunech, zpěvácích, a to téměř výlučně z doby byvší v průběhu 20. století.

 

Kolik máte doposud na svém kontě knih?

Přesně to nemám spočítané, ale včetně zpěvníků, které jsem sestavil a opatřil svým komentářem, je jich myslím něco kolem třiceti.

 

Co obvykle předchází vašim dílům, než se do nich pustíte?

Mám stále „v zásobě“ přibližně kolem desítky námětů, které bych chtěl postupně zpracovat do knižní podoby.

 

 Jaké složitosti obnáší psaní knihy jako spoluautor a v čem vnímáte výhodu tohoto propojení?

V poslední době, poté, co mi vyšla knížka, na které jsem spolupracoval poprvé společně s bratrem (Pan Werich z Kampy), dostávám často otázku, jak se píše taková knížka s nějakým spoluautorem. Všechny knížky, které jsem psal s někým ve dvojici – s Oldřichem Dudkem, Dášou Cortésovou, Jaromírem Farníkem, Jiřím Vlastníkem nebo se sourozencem – vznikaly tak, že jsme se párkrát sešli, abychom si rozdělili úlohy a pak už jsme si dělali každý na „svém písečku“. Podobně jsme kdysi psali s Dudkem po dobu třinácti let Malé televizní kabarety; neuměli jsme to, co dělali třeba Šimek s Grossmannem, kteří se scházeli v pražské kavárně Slavie a tam psali své scénky a povídky společně…

 

Jak hodnotíte dnešní čtenáře a jejich volbu? Po čem lidé v knihkupectví nejčastěji sahají?

Já si všímám jen těch čtenářů, které zajímají memoáry, biografie a literatura faktu. Pro ně píšu. A nestěžuji si – těch je hodně.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti s veřejným předčítáním?

Nejsem typický spisovatel-předčítač. Tu zkušenost jsem udělal jen několikrát a to, když jsem se v roce 2000 zúčastnil akce Škvorecký non-stop, kdy různí spisovatelé, publicisti a dramatici četli po dva dny a jednu noc úryvky z tvorby Josefa Škvoreckého. Sám jsem předčítal několikrát jen z jediné své knížky, která se jmenuje Dobrý a ještě lepší František Nepil. František byl můj dobrý kamarád, a když zemřel, tak jsem o našem přátelství napsal tuhle knížku. A protože jsem uměl napodobovat Františkovu intonaci, tak jsem si mohl dovolit předčítat některé kapitoly, které posluchače rozesmávaly. Dokonce v mém podání vyšla kdysi i audiokazeta.

 

Vrátím se k vašemu psaní – zaujala mě již v pořadí čtvrtá kniha o Janu Werichovi. Dalo by se o něm jistě napsat mnoho, mnoho knih… V čem se lišily ty, které jste publikoval?

První – Jan Werich doplul k moři – vyšla ještě na konci osmdesátých let jako bibliofilie. Druhá – Werichův Golem a Golemův Werich – v té jsem se zabýval Werichovým celoživotním obdivem k tajemnu a k postavě Golema. Toho viděl poprvé ještě v němém filmu, když mu bylo deset let, a naposled pak na konci sedmdesátých let v karlínském divadle, kdy ve hře Golem, kterou kdysi vytvořili s Jiřím Voskovcem, hráli hlavní role Jitka Molavcová s mým bratrem. Třetí knihu jsme pak napsali spolu s Dášou Cortésovou, dcerou našeho kdysi slavného zpěváka Rudolfa Cortése, který po válce spolu s orchestrem Karla Vlacha spolupracoval s Janem Werichem. Knížka se jmenovala Werich, Cortés a Vlachovci – Dáša v ní psala o tátovi a Vlachovcích, já o tom, co všechno Jan Werich dělal po návratu z USA v prvních patnácti letech po válce. Čtvrtá kniha se týkala pouze světové výstavy Expo 1958 v Bruselu, kde tenkrát slavila obrovský úspěch naše Laterna Magika a kam Jan Werich jel jako „dopisovatel“ tehdejších Literárních novin. Knížku Magická laterna a kamera pana Wericha jsme psali s publicistou Jiřím Vlastníkem podobným způsobem, jakým jsem předtím psal s Dášou Cortésovou. A pátá knížka – máte pravdu – ta je vlastně knížkou čtvrtou, protože mimo jiné obsahuje v té mé polovině také onu bibliofilii, kterou jsem kdysi o panu Werichovi napsal. V téhle knížce jsme s bratrem dali dohromady veškeré své vzpomínky, které jsme – každý zvlášť – „nastřádali“ o svých setkáních s tím obdivuhodným Panem Werichem z Kampy.

 

V jakém největším nákladu se historicky tiskly vaše knihy?

Budete se divit – 155 000 kusů. Ale hned musím dodat, že ten vysoký náklad způsobila skutečnost, že šlo o prémii knižní edice Kamarád v nakladatelství Práce, která byla kdysi velmi populární. Knížka se jmenovala Exkurze do království grotesky a vyšla v roce 1981.

 

Jak složité je získat pro psaní knih podklady, když píšete o osobnostech již nežijících?

Odpověď je prostá: Já už od takových patnácti let prolézal antikvariáty a kupoval si leccos z toho, co využívám dodnes. Tenkrát to všechno – staré časopisy, knížky, fotografe atp. – bylo za pár korun. Pak jsem začal dostávat celé osobní archivy od některých herců, jako třeba od Járy Kohouta, Ljuby Hermanové, Dalibora Pokorného… A nejvíc jsem toho získal z pozůstalostí. To už jsem byl známý jako autor knížek o hercích a zpěvácích, a tak se mi začali ozývat lidi, kteří nějakým způsobem přišli k písemným a fotografickým pozůstalostem, s nimiž si nevěděli rady. A než by to vzali a vyhodili do kontejnerů (ano, i o takových případech jsem mnohokrát slyšel!) našli si na mě spojení a nabídli mi, ať si pro to přijedu a odvezu. Takhle jsem přišel k podstatným částem pozůstalostí po zpěvačce Ince Zemánkové, herci Václavu Tréglovi anebo docela nedávno po humoristovi Bedřichu Zelenkovi, díky jeho synovi, se kterým jsem se znal už z dob dávných.

 

Existuje někdo, o kom jste již napsal knižní životní příběh a hodláte o něm psát znovu?

Znovu chci psát o Oldřichu Novém. Ta knížka se bude jmenovat Ženy kolem Oldřicha Nového a bude nejen o herečkách, se kterými hrál ve filmech a na divadle, ale i o jeho manželce a dceři. Hodně si o nich nyní povídám s Nového zetěm Josefem Včelákem. Pak mám rozdělanou knížku o Adině Mandlové – Čemu se smála Adina Mandlová? – ale ta, podobně jako Nový, půjde nyní stranou, protože bych chtěl nejprve napsat knížku o letos zesnulém Josefu Škvoreckém. Byl bych rád, kdyby byla podobná té, kterou jsem s láskou kdysi napsal o Františku Nepilovi.

 

Kdo jsou lidé, o kterých do budoucna coby autor knihy uvažujete?

Zatím prozradím jen jedno jméno. Chci napsat objektivní a opravdu hezkou knížku o herečce Haně Vítové, s níž jsem se také přátelil a která si takovou biografii zaslouží.

 

Jak dlouho přibližně trvá sepsání takovéto knihy?

To je tak různé, že vám na to nedovedu odpovědět. Určitě ne týden nebo dva, jak dneska také dovedou knížky psát někteří „autoři“.

 

Daří se vám psát několik knih najednou, nebo spíše pracujete v jakémsi pořádkumilovném, pro lidi ve znamení panny typickém, systému?

Mám rozepsaných několik knížek najednou, ale nakonec dám vždycky přednost té, o kterou má nakladatelství přednostní zájem. Co se týče té pořádkumilovnosti lidí ve znamení panny – já budu asi panna poněkud „odpaněná“. Jednou mi Karel Šíp, když se dozvěděl, že jsem se narodil ve znamení panny, řekl, že ve stejném znamení je i Jarda Uhlíř a že jsme mu oba svou pořádkumilovností odporní, protože prý určitě máme na stole srovnané tužky podle velikosti, a tak podobně. Nevyvracel jsem mu to, ale pravda je taková, že pracuji zavalen hromadami knížek, papírů, starých novin a časopisů, stohy fotografií, gramodesek, CD, DVD, VHS, různých šanonů, krabic rozličných velikostí…mám pokračovat? No, důležité je, že se stále ještě alespoň z padesáti procent vyznám v tom, kde co asi tak mohu mít.

 

Jaké místo pro svoji práci nejraději vyhledáváte? Jakým prostředím se obklopujete?

Žiju v kokořínských lesích v jednopatrové pracovně, kterou mi před léty vybudovala moje žena z pro ni pochopitelných důvodů – nechtěla se už v naší nevelké chaloupce dívat na to, jak jsem obsypaný svým milovaným, leč neuspořádaným a neustále se rozrůstajícím archivem.

 

Kdo byste si přál, aby byl případně autorem knihy o vašem životě?

Já sám. Jde ale o to, jestli by se našel nějaký čtenář, kterého by taková kniha zajímala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře