Roman Šebrle – moderátor Zpráv, hlavní zpravodajské relace FTV Prima


Roman Šebrle, foto: Robert Vano
25.04.2016 10:58 | redakce

Zvítězil na olympiádě v Athénách v roce 2004, je mistrem světa i Evropy, 11 let držel světový rekord v desetiboji, když jako první na světě překonal v Götzisu hranici 9 000 bodů. Doma má mnoho medailí z vrcholných mezinárodních závodů, je několikanásobným držitelem titulu Atlet roku. V roce 2013 se kvůli zranění rozhodl svou aktivní kariéru ukončit. Začal se naplno věnovat golfu a velmi brzy se propracoval mezi profesionály. Od června 2014 moderuje ve dvojici s Gabrielou Kratochvílovou Zprávy, hlavní zpravodajskou relaci na FTV Prima.

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Mají to dnešní začínající sportovci jiné, než jste to měl ve svých začátcích vy?

Někde jsem slyšel, a souhlasím s tím, že dříve bylo hodně mladých, šikovných sportovců. Dnes je jich velmi málo a naopak je mnoho těch, kteří nemají ke sportu vůbec žádný vztah. A to je škoda. Já mám doma sportovce dva, syn i dcera sportují. Myslím, že trénink zůstává podobný – aby byl člověk dobrý, musí makat a někdy to hodně bolí.

Kdo vás doma vedl ke sportu?

Já jsem se k němu hrnul sám. Asi jsem ho měl v krvi, ale nevím, po kom. (smích) Maminka nesportovala vůbec, táta byl sportovní fanda, ale vrcholový sport nikdy nedělal. Jsem rodičům vděčný, že mě podporovali, přestože ke sportu netíhli. Ve škole jsme měli skvělého tělocvikáře, byl přísný a honil nás, vedl nás ke všem sportům. V šesti jsem se přihlásil na fotbal, od sedmnácti let jsem začal s atletikou, několik let jsem se věnoval oběma sportům zároveň.

Když jste se rozhodl naplno věnovat sportu, myslel jste i na „zadní kolečka“? Vystudoval jste nějakou školu?

Zpočátku mě vůbec nenapadlo, že by mě mohl sport „živit“. Vystudoval jsem gymnázium, poté nástavbu se zaměřením na informatiku a bakalářské studium na Vysoké škole báňské. Když jsem se začal v atletice zlepšovat, přestal jsem s fotbalem a začal s intenzivním tréninkem desetiboje. Přešel jsem do Dukly, abych si „odkroutil“ základní vojenskou službu. A protože jsem se stále zlepšoval, nabídli mi, abych se stal vojákem z povolání. Možná někdy studia dokončím a stanu se inženýrem, ale teď na to nemám čas.

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Jak jste zvládal vedle sportovních i své vojenské povinnosti?

Moc jich nebylo. Měli jsme veškeré komfortní podmínky pro sportování, na vojenském cvičení jsem byl jen jednou. Jinak jsme každoročně jezdili na tzv. denní cvičení do Vyškova, tam jsme stříleli, plížili se, jezdili v tanku. To mě bavilo. Jako záklaďák jsem samozřejmě začínal v hodnosti vojína, později, když jsem se stal vojákem z povolání, jsem měl hodnost podporučíka. S každou velkou medailí přišlo většinou i povýšení, takže jsem to „dotáhl“ až na majora. Na Dukle byly a jsou pro sportovce opravdu skvělé podmínky – materiální i tréninkové, ale samozřejmě se vyžaduje růst výkonnosti.

Která disciplína je nejvhodnější k tomu, aby se člověk stal dobrým desetibojařem?

Nevím, čím to je, ale nejvíce desetibojařů přicházelo z fotbalu. Rychlí, šikovní kluci s dobrou průpravou. Z atletiky je nejlepším předpokladem, když je člověk „rychlým skokanem“, takže dálkař nebo výškař. Mít cit pro skoky a rychlost je důležité. Házení se dá naučit a v posilovně „nadřít“.

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Co žene kupředu sportovce, který míří k vrcholu, to je jasné. Ale jaká je motivace toho, kdo už všechny vrcholy zdolal?

Nejdůležitější je, že to člověka baví. Na samém počátku jsem určitě nesnil o olympiádě, kladl jsem si postupné cíle, radoval jsem se z medailí z přeboru, z mistrovství republiky, pamatuji si každou. A že už jsem byl mistrem světa? Chtěl jsem jím být znovu. Atletika je krásná v tom, že nestačí mít talent, musí se zabrat na tréninku a k tomu je potřeba mít to rád. Někoho možná motivuje sláva, někoho popularita, peníze… Mě motivovaly – je to až trochu úsměvné – medaile. Vždycky jsem si je dopředu prohlédl, přál jsem si je získat.

Jaké nejtěžší chvilky jste v atletice zažil?

Bylo paradoxem, že to bylo v roce 2001, tedy v roce, kdy jsem vytvořil světový rekord. Byl jsem ve skvělé formě a v duchu pomýšlel na titul mistra světa. A právě tenkrát přišlo nejzávažnější zranění mé kariéry. Natrhl jsem si tříselný kanál, byla nutná operace, dával jsem se do pořádku tři měsíce a z mého snu o zlaté medaili na MS nebylo nic. Byl to pro mne velký smutek. Jinak ale bolesti je na tréninku spousta. Když se trénuje tzv. „speciální rychlost“, znamená to běžet naplno brzy za sebou šest úseků 300m. Po čtvrtém běhu už bolí svaly, po pátém máte pocit, že vám svaly protrhnou kůži. Když doběhnete pošesté, jen se 20 minut svíjíte v bolesti a čekáte, až se v těle vstřebá kyselina mléčná a budete moci vstát – je to hrozné. Je to trénink, který posiluje vůli, posunuje fyzičku, rychlost a vytrvalost, ale po téhle bolesti se mi fakt nestýská…

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

A největší pocit štěstí?

Ten jsem zažíval vždycky po zisku nějaké důležité medaile. Ale vítězství na olympiádě, to je něco naprosto výjimečného, úžasného. Byl jsem tenkrát po skoku o tyči na druhém místě, ale věděl jsem, že další disciplíny mám lepší než ten přede mnou, věděl jsem, že mám formu, cítil jsem, že zlatá medaile bude má. Když jsem si to uvědomil, zalilo mě takové štěstí, tak intenzivní pocit něčeho nádherného, v tu chvíli se mi chtělo brečet.

Končil jste v osmatřiceti letech. Dokázal jste si představit, co bude dál?

To si moc neumí představit žádný sportovec, ať končí v pětadvaceti nebo v pětatřiceti. Mě zastavila zranění, jinak bych byl závodil dál. Byl jsem zvyklý na svůj denní rytmus. V přípravě je to jen spánek, jídlo, trénink. Ke konci kariéry jsem už chodil hrát golf, což úplně ideální nebylo, protože regenerace by byla prospěšnější, ale zase jsem věděl, že až skončím s atletikou, mohu se věnovat dalšímu sportu.

Nedostal jste žádnou nabídku pokračovat jako trenér či funkcionář?

Dostal. Rozmýšlel jsem se, ale nakonec jsem odmítl. Chtěl jsem být s rodinou, hrát golf. Je to možná škoda, ale být trenérem, to je časově velmi náročná práce – tréninky, závody, soustředění, to je pro absolutní nadšence, kteří jsou ochotni dát tomu vše, veškerý svůj čas, věnovat se tomu na sto procent. A to jsem ještě nechtěl.

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Určitě jste měl nějaké plány, že až přestanete s tréninkem, dohoníte všechno, na co jste do té doby neměl čas. Co jste stihl?

Vůbec nic. Okamžitě jsem začal s intenzivním tréninkem golfu, třeba i osm hodin denně, což je nutné k tomu, aby se člověk začal zlepšovat. Měl jsem i spousty jiných aktivit. Besedy, různé akce, setkání, času jsem neměl o nic víc než předtím, přestože jsem vlastně rok neměl žádné zaměstnání.

Kdo vám odkryl „golfové obzory“?

V roce 2002 jsme začali s Duklou jezdit na soustředění do Jižní Afriky, kde jsou ideální sportovní, ale i klimatické podmínky k tréninku. Jižní Afrika je golfová země. Nemusíte být nijak registrovaní, můžete si to zkusit, je to tam poměrně levné. Můj kolega, desetibojař Jirka Ryba, už golf hrál, takže mě jednou vzal s sebou. Chytlo mě to, a jak jsem mohl, chodil jsem hrát. Zpočátku jen občas, podle toho, jak to bylo možné skloubit s desetibojařským tréninkem, proto jsem ve výkonnosti nijak nepostupoval. Když jsem ale s desetibojem skončil, začal jsem se golfu věnovat se stejným, možná i větším zaujetím než tomu bylo v desetiboji. Postupoval jsem rychle, po roce intenzivního tréninku jsem postoupil mezi profesionály, což znamenalo zvládnout handicap pod nulu. Je to technická disciplína, člověk ji musí dostat „do rukou“. Teď trochu stagnuji, vzhledem ke své nové práci nemám tolik času.

Můžete v golfu uplatnit některé schopnosti, získané při tréninku desetiboje?

Proti jiným začátečníkům jsem měl obrovskou výhodu „v hlavě“. Umím se vybičovat, když jednu ránu pokazím, dokážu další úder zahrát naopak velmi dobře. Jsem zvyklý hrát pod tlakem, jsem zvyklý na diváky, kteří mě motivují k lepším výkonům, dovedu nervozitu proměnit ve svůj prospěch. Mám i cit pro pohyb, dokážu poměrně rychle napodobit, co mi trenér ukáže. Mou nevýhodou je, že některé pohyby, zautomatizované z tréninků atletiky, se do golfu nehodí a já je těžko opouštím.

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Co vás na golfu nejvíc láká?

Já vlastně ani nevím. Určitě nepatřím k těm, kteří si golfem chtějí zvyšovat své „společenské sebevědomí“, vím, že i takoví se v golfu vyskytují. Není to pro mě životní styl, je to odreagování, zábava a zároveň závod. Soutěž, kde je třeba ukázat své schopnosti.

Přišla nabídka z Primy jako „na zavolanou“, aby nasměrovala váš profesní život?

Tak bych to neřekl, časem by určitě přišlo něco jiného. Byla to překvapivá nabídka a zároveň to byla velká šance. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou. Nikdy jsem nic podobného nedělal, věděl jsem, že začátky budou krušné. Nakonec jsem přijal, taková nabídka se těžko odmítá. Věděl jsem, že když do toho půjdu, budu tomu chtít dát všechno, nikdy nic nedělám napůl.

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Každý, kdo umí číst, si myslí, že číst zprávy nemůže být zas tak velký problém. Co byste k tomu dnes řekl?

Myslel jsem si to původně také. (smích) Kdybych měl teď vyjmenovat všechny nástrahy, které na mě čekaly, bylo by to na další rozhovor.

Zkuste uvést alespoň některé…

Nedá se klasicky číst, je třeba, aby čtení vypadalo jako vyprávění. Najednou jsem zjistil, že říkat delší text zpaměti je pro mě často jednodušší než číst z čtecího zařízení. Je třeba zvládnout intonaci, myslet přesně jen na to, co říkáte. Jakmile myslíte dopředu, dopouštíte se chyb, protože ihned naskakují chybné asociace. Musíte si zjistit, která písmena či slova vám dělají potíže a pokusit se je přepsat do „své“ podoby. Když některá slova čtete opakovaně špatně, je nejlepší je rovnou „vyhodit“ a nahradit jinými. Ale na to jsem přišel až „bolestnou zkušeností“. Musíte si hlídat i výraz obličeje. Někdy je to opravdu nervák, ale za žádnou cenu nesmíte ztratit koncentraci.

Vy si zprávy sami přepisujete?

Ano, zprávy, které dostáváme na stůl, si trochu upravujeme, aby se nám dobře četly. Někdy si přehodíme slovosled, zkracujeme, nebo naopak prodlužujeme věty, obměňujeme slova, která nám dělají potíže. Upravíme, vytiskneme a jdeme si je na zkoušku přečíst nahlas. A pak text třeba ještě jednou trochu upravíme, když něco nejde. Některé zprávy přicházejí v průběhu odpoledne, takže je čas si je připravit, některé ale přicházejí „na poslední chvíli“, a to je potom horší. Konečnou úpravu schvaluje vedoucí vydání.

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Dá se srovnat tréma před startem závodu s trémou před vysíláním?

Na startu při běhu na 100 metrů se mi někdy trémou úplně klepaly ruce, tady je to dost podobné. Tenkrát jsem ale věděl, že mám natrénováno, že si mohu věřit, tohle je jiné. Učím se za pochodu a snažím se zvládnout to tak, jak nejlépe dovedu, není tu prostor pro chyby, nic se nedá vrátit. Nervozita z toho, když na mě zamířily kamery, nebo když jsem si uvědomil, kolik lidí mě sleduje, zpočátku způsobovala, že jsem čtení nemohl ani udýchat, teď po roce už je to lepší.

Máte nějakého lektora, který vám pomáhá?

Ano, pomáhá mi paní Eva Jurinová, je skvělá. Bohužel má málo času, setkáváme se tak jednou za měsíc, potřeboval bych častěji. Rozebírá se mnou konkrétní chyby, vysvětluje, jak jsem měl co číst, učí mě pracovat s intonací. Protože má se čtením zpráv své vlastní zkušenosti, dokáže se vcítit do mých problémů a spolu je řešíme.

Které vlastnosti, získané při sportu, vám ve vaší současné práci pomáhají?

Určitě houževnatost. Jsem zvyklý tvrdě pracovat, odhodlaný dělat vše nadoraz, jít si za svým. Vnímám i to, že podpora diváků roste, ale jsem vděčný i za kritické připomínky. Vždycky je čtu a zamýšlím se nad nimi. Ze sportu jsem zvyklý nezavírat před kritikou oči, objektivně ji vyhodnotit, to člověka posouvá dál. Určitě mám ještě co zlepšovat, ale jistě vím, že je to lepší než na začátku.

Roman Šebrle, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Co je pro vás na Primě prima?

Na Primě je prima parta. Fantastická. Jsme tady jedna „velká rodina“. Je úplně cítit, jak mají všichni reportéři svou práci rádi, jsou to nadšenci, kteří do ní dávají vše, co mohou. A to je na zdejší atmosféře poznat. Chodím sem „do práce“ moc rád.

Jak byste sám sebe rád viděl za deset let? Čeho byste chtěl dosáhnout v TV Prima, čeho v golfu?

Nikdy jsem moc neplánoval, ale chtěl bych, aby si po těch deseti letech, snad i dřív, diváci řekli – dnes vysílá Roman s Gábinou, podíváme se rádi, těšíme se. Na golfu bych to rád dotáhl do seniorské evropské ligy, European Senior Tour. Je to nejvyšší evropská soutěž v golfu pro hráče nad 50 let a je obtížné se tam dostat. Když už něco začnu, snažím se dělat to pořádně, nadoraz, ze všech sil. Platí to o mé práci v televizi i o golfu. A kdybyste se zeptala, co bude za dvacet let, tak to bych chtěl být spokojeným dědečkem v kruhu vnoučat… (smích)

Chystáte se na olympiádu do Ria?

Zatím ne, uvidíme. Ale na olympiádu se moc těším, třeba i na to, že budu moci o vítězství našich reprezentantů hlásit v televizi. Atmosféru závodů si určitě užiju i v Olympijském parku na Lipně a čeká mě i komentování olympiády v rozhlase – moje první rozhlasová zkušenost.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Asistent fotografa: Vojta Vinduška

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Roman Šebrle, foto: Robert Vano
Roman Šebrle, foto: Robert Vano
Roman Šebrle, foto: Robert Vano
Roman Šebrle, foto: Robert Vano
Roman Šebrle, foto: Robert Vano
Roman Šebrle, foto: Robert Vano
Roman Šebrle, foto: Robert Vano
Roman Šebrle, foto: Robert Vano

Partneři

BANDI VAMOS - Pánské obleky
Designehotel Elephant Praha
Hotel Grandior
LE - Hotels Group


Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Jiří Žáček - básník a spisovatel
Jiří Žáček - básník a spisovatel

29.01.2017 | Slovní zásoba, kterou jazyk český nabízí, je bezpochyby výzvou pro všechny literáty. Důkazem ...


Eva Kličková - moderátorka a dramaturgyně Českého rozhlasu Dvojky
Eva Kličková - moderátorka a dramaturgyně Českého rozhlasu Dvojky

03.11.2016 | Mladá energická dáma, jejíž hlas slýcháme v éteru v pořadu Dopoledne s Dvojkou, začínala ...


MVDr. Roman Vítek - koňský fyzioterapeut a stomatolog
MVDr. Roman Vítek - koňský fyzioterapeut a stomatolog

18.10.2016 | Třiapadesátiletý MVDr. ROMAN VÍTEK patří do úspěšné dostihové rodiny Vítkových. Jako jeden ...


Eliška Vyhnánková – odbornice na sociální média
Eliška Vyhnánková – odbornice na sociální média

05.09.2016 | Obor, který se neustále vyvíjí a žije v neklidu, takový, kterému otevřela pracovní trh moderní ...


Dita Brančíková - manažerka PR a reklamy společnosti BVV
Dita Brančíková - manažerka PR a reklamy společnosti BVV

12.06.2016 | Na brněnském výstavišti začala pracovat ještě jako studentka. Vystudovala tři vysoké školy. ...











Komentáře na Facebooku