Vladimír Stibor - básník


Vladimír Stibor
27.05.2014 19:52 | Michaela Lejsková

S poezií Vladimíra Stibora jsem se setkala jako studentka literatury na univerzitě. Dodnes si pamatuji, jak mne básně odváděly k útěkům směrem ven, do přírody, na stará místa, opuštěná místa, kde člověk může sám tiše sedět a přemýšlet. Kam přichází cosi neuchopitelného, nechci psát slovo víra, ale ano, něco, co nás přesahuje. A pak i krása a poetika zdánlivě všedních věcí, stokrát prošlapaných cest. Nedávno se mnou pro Magazín Best of uskutečnil rozhovor a otázkami mířil přesně, i proto jsem se chtěla zase chvíli ptát já – být blíž jeho světu­…

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor

 

Z vašich básní mám takový pocit, jako byste se vlastně stranil takzvaného velkého světa, jako byste hledal azyl mimo hlavní proudy. Je to tak, nebo se mýlím?

Možná je to tím, že jsem vždycky raději kráčel a hledal cestu sám, byť takové putování je náročnější než jít s karavanou, než si koupit zájezd u cestovní kanceláře.

 

Vaše poezie je často velmi intimní a střídmá, jen v některých chvílích sáhnete po rýmu… Sama mám někdy pocit, že v dnešní době u básníků převládá spíše volný verš a snaha experimentovat než si hrát s rýmy. Odzvonilo rýmům. 

Myslím si, že psát básně a dát jim pevný tvar, například podobu sonetu, je velmi obtížné a málokdo to dnes umí. A ti, co to bravurně zvládnou, se tím zase nechlubí. Ale napsat a sdělit něco krásného volným rýmem je někdy ještě o stupínek těžší.

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor

 

Kam se vyvíjí současná poezie? 

Každá doba si klade své vnitřní otázky, u poezie tomu není jinak. Občas sám sebe přistihnu, že současné poezii moc nerozumím, byť jsem nejednou býval v pokušení proniknout do tohoto světa. Přece není smyslem poezie intelektuálština šmrncnutá vulgárností či záznam volného textu, pozbývající i ty nejmenší vypovídající hodnoty.

 

Cítil jste se vy být součástí některého z tvůrčích proudů?

Měl jsem to štěstí v neštěstí, že jsem nikdy nenaskočil do vlaku, v němž se vezou ti šikovnější, kteří mají notnou dávku odvahy i drzosti, ostré lokty, schopnost předvídavosti, kam vše bude směřovat. Nemohu však říci, že bych toho litoval.

 

Jak je to s tím okřídleným souslovím „někam patřit“? Básníci a umělci mají tendence se sdružovat do spolků, obcí, organizovat se… Jak se díváte na tyto snahy vy? Nebo je pro vás poezie a tvorba čistě solitérní záležitostí? 

Pro mne bylo vždy nesmírnou ctí někam patřit, třebaže to bývaly vazby nesmírně volné. Většinou se jednalo o přátelství s literárními osobnostmi. Bylo mi velikou ctí se znát na konci minulého století s básníkem Vlastimilem Maršíčkem, s Mirkem Kováříkem.

Měla by určitě existovat spisovatelská organizace, jež by svým členům nabízela pocit bezpečí i záštitu pro jejich tvorbu. Myslel jsem, že by to mohla splňovat Obec spisovatelů, ale zažil jsem veliké rozčarování. Asi za to může dnešní rozkolísaná současnost. Vlastní tvůrčí činnost je de facto většinou jen solitérní, asi tomu nikdy nebylo jinak.

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor

 

Dokážete vy sám s odstupem vnímat vývoj, k němuž ve vaší umělecké tvorbě došlo? Kam směřuje Vladimír Stibor, básník a tvůrce, v současné době? 

Pokouším se jít, jak se říká s nadsázkou, neustále dál. Ale vystoupíte-li na jednu horu, záhy zjistíte, že ty další v okolí nebo až na hranici horizontu jsou mnohem krásnější a vyšší. A za každou takovou leží kus neznámé země.

 

Možná ten větší zlom přichází s rokem 2013 a sbírkou ­Jeřabinové hory? 

Básně z Jeřabinových hor jsem nosil v sobě dva dlouhé roky. Musel jsem se v nich nesnadno vyrovnávat s mnohými životními nástrahami, které jsem do té doby znal jen z doslechu. Třeba jsem si nedokázal představit, že budu ležet osm hodin na operačním sále pod rukama nejšikovnějších lékařů, vydaný napospas jejich umu a nadšení.

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor

 

V souvislosti s aktuálním děním ve společnosti mne napadá další velmi diskutované téma, a to angažovanost umělce. Do jaké míry by se básník vlastně měl angažovat a vyjadřovat k sociálním či politickým tématům? Kde je ta hranice? 

Básník či jakýkoliv jiný tvůrce by neměl strkat hlavu do písku. Nelze jen psát o lásce, nepochopení, počasí a přírodě. Jestliže spisovatel nenese svou kůži na trh, vyhýbá-li se tématům, jež hýbou současným světem, a nepíše-li o tom, co obnažuje jeho nitro až na dřeň, co se vlastně potom pokouší sdělit?

 

Byla i taková období ve vaší tvorbě, kdy jste cítil potřebu upozornit na některé skutečně tíživé společenské problémy?

Nepochybně. Nikdy nezapomenu na květnové noci v roce 1999 během své dovolené v Itálii, kdy bombardovací letadla aliance NATO mířila přes bibionské pláže za svými vojenskými cíli v sousední Jugoslávii. Zdálo se mi hrozné, že může jeden český demokratický politik prohlásit bombardování nevinných lidí za preventivní humanitární poslání. Mnozí lidé z toho dodnes mají husí kůži.

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor

 

Jak si představit múzy, které vás inspirují k tvorbě? Nebo je to příliš idylická představa básníka, který je obklopen múzami? 

Múzy jsou mi na hony vzdálené, takřka se ztrácejí kdesi v dálce a ještě v mlze… Ale berou-li na sebe podobu lidí, které nelze minout, pak se nad nimi vznáší jakási podmanivá a vzrušivá aura. Nelze být v lepší společnosti.

 

Ke kterým autorům či básníkům se v průběhu života vracíte? 

Nesmírně jsem miloval staré čínské básníky, jež do češtiny přebásnil Bohumil Mathesius. Nadchl mě François Villon i francouzští prokletí básníci. Dodnes se vracím k Vladimíru Holanovi, doslova mě pohltil Jan Zahradníček.

 

Jak je to v současné době s prosazováním a vydáváním poezie? Čtou ještě lidé poezii?

Ročně, pokud statistiky nelžou, nebo jen málo, se vydává v české kotlině přes šest set básnických sbírek, ale těch, které obstojí, je jen pár. Ve velkých městech se poezie zcela jistě kupuje i čte, ale kousek dál za Prahou už je to o poznání horší. Dokonce ani knihovny, sbírající tituly a nejrůznější ocenění, nemají zájem o literární časopisy s poukazem na to, že se nedostává financí…

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor

 

Má kniha jako taková ještě budoucnost? Neuvažoval jste o některých alternativách publikování prostřednictvím internetu nebo nějakou netradičnější formou? 

Kniha v knižní podobě jistě přežije, byť jí budou šlapat na paty elektronické publikace. Obyčejná knížka nese v sobě i vůni nostalgie, existuje, i když vypnou proud, a můžete si ji vzít s sebou i do postele, kdykoliv se vám zlíbí. Virtuální média mě dosud ještě tolik nespoutala, i když představa, že si vás najednou mohou číst v Patagonii nebo kdesi v Koubalově Lhotě, je lákavá.

 

Vy sám se také snažíte vydávat almanachy poezie. Jakým způsobem vybíráte autory, jejichž poezie bude publikována? Jsou to autoři vám blízcí? 

Ještě před několika lety jsem netušil, že budu mít příležitost se edičně i autorsky podílet na vzniku poetických almanachů. K dnešnímu dni už je jich šest. U několika antologií jsem oslovil autory jmenovitě, to byly publikace drobnějšího rozsahu. U celostátních sborníků se básníci hlásili sami. Tu a tam byla nějaká zmínka v médiích o vznikající společné knižní vizi. Zanedlouho se to mezi básníky samo rozneslo. Co se týká poezie, snažím se vybírat dobré básně. Sám jsem nedávno dostal „drsnou školu“, takže musím být o poznání přísnější i sám na sebe.

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor

 

Těžko si představit, že se někdo náhle rozhodne – budu básníkem, stanu se básníkem, propíši se až k básním… V jakém okamžiku vašeho života jste si uvědomil, že vlastně básníkem jste, že máte vnitřní potřebu tvorby? 

Strašně jsem toužil být básníkem už jako dospívající kluk. Neuměl jsem zpívat ani hrát na kytaru, tak jsem si bláhově myslel, že občas nějakou krásnou dívčinu okouzlím svými poetickými pokusy. Trvalo to několik roků, než jsem se vysmál sám sobě a svému namyšlenému mínění o vlastní šikovnosti. Pak jsem pokorně uznal, že poezie je především tím, co nás přesahuje, na co možná nikdy ani nedosáhneme. Je-li nám ale milostivě nakloněna, pomáhá nám vyhrávat ztracené zápasy, okořeňuje naše dny divoce rostoucí ambrosií, byť vydat se pro ni představuje nejedno nebezpečí.

 

Patnáct básnických sbírek – máte nějaký vlastní básnický či básnivý cíl nebo sen? 

Jeden můj dobrý přítel básník, kterého znám již přes třicet let, mi kdysi napsal, že by bral Nobelovku za poezii. Prý by s penězi za ni vystačil až do důchodu a ještě by si pro radost několik drobných knížek vydal vlastním nákladem. Pro své přátele ovšem.

Básnické ani jiné sny se nemají z pověrčivosti či z nějakých jiných důvodů zveřejňovat. Bylo by pro mne obrovskou ctí, kdyby se mi jednou povedla napsat sbírka básní, která by se užívala jako léčivé tabletky či bylinky. Jako lék proti bezmoci, jako lék proti rakovině těla i mysli.

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor

 

Co je vlastně takovým největším oceněním pro básníka, největším zadostiučiněním? 

Mít volnou vstupenku do amfiteátru, kde lze alespoň někdy překonat svůj vlastní strach i zbabělost a cítit, že můžeme obstát i proti přesile. Nevím, zda jsem to řekl srozumitelně.

 

Tvůrci bývají ke svým dílům s odstupem času v řadě případů velmi kritičtí. Kterou ze svých sbírek považujete za nejpodstatnější, byť je to možná špatně zvolené slovo, nebo za nejnaléhavější? 

První básnická sbírka Zpráva o zranitelnosti lidí mi shodou náhod vyšla až v roce mých čtyřicátých narozenin, což je asi dost pozdě. Dodnes se rád vracím ke knížce O dlani jménem Nemesis, neboť se v ní nacházelo několik básní nejenom o dobré odměně, avšak i o spravedlivé odplatě. Ke každé knížce jsem si vytvořil pevné pouto, draly se na svět dlouho a nejednou i svízelně.

Vladimír Stibor

Vladimír Stibor 

 

Jaký význam pro vás má Cena Egona Erwina Kische? Dá se vůbec v oblasti umění „objektivně“ rozhodovat o tom, jaké dílo má větší, či menší hodnotu? Jak to vlastně zjistit? Čímž samozřejmě nechci snižovat vaše ocenění, ale zajímá mne, jaký máte k nejrůznějším cenám přístup…

Musím říci, že si o literárních cenách nemyslím příliš mnoho dobrého. Alespoň díky tomu, co se děje v zákulisí. O to více mě mrzí, že všichni autoři nemají stejnou šanci, protože na startu by měli jako běžci poklekat na stejné lajně. Jen pro ten opojný pocit spravedlnosti.

S dílem zuřivého reportéra, jak se kdysi říkalo Egonu Erwinu Kischovi, mě seznámil táta, jenž jako novinář skončil na dlažbě, když nepodepsal, že souhlasí se vstupem bratrských armád na naše území v srpnu 1968.

Tato mezinárodní cena pro Českou a zároveň Slovenskou republiku se udílí za publicistiku a literaturu faktu. Náhoda mi přála v tom, že jsem směl edičně i autorsky připravit několik sborníků o své rodné krajině a kniha Krajem lidí a kamenů III dostala v minulém roce zmiňované ocenění. Do této zajímavé publikace přispělo více než dvacet tvůrců i několik renomovaných spisovatelů, takže i jim patří veliký dík.

 

Kam směřuje Vladimír Stibor jako lidská bytost právě teď?

Bojuji se svými padesáti pěti podzimy. Bylo by to na dlouhé vyprávění. Možná o tom bude vyprávět další sbírka, kdo ví. Já děkuji za rozhovor, niterný a inspirativní.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Blanka Fišerová

Foto: archiv Vladimíra Stibora

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Vladimír Stibor
Vladimír Stibor
Vladimír Stibor
Vladimír Stibor
Vladimír Stibor
Vladimír Stibor
Vladimír Stibor
Vladimír Stibor

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Marcela Konárková – ilustrátorka, zakladatelka knižního studia POP - PAP
Marcela Konárková – ilustrátorka, zakladatelka knižního studia POP - PAP

10.08.2019 | Už odmalička si šla svou vysněnou cestou. Se svými prarodiči kreslila, věnovala se rukodělným ...


Josef Mádle – moderátor, TV reportér
Josef Mádle – moderátor, TV reportér

12.05.2019 | Josef Mádle začal s moderováním už na základní škole a postupně se z koníčku a zábavy stala ...


Klára Dvořáková – autorka povídkového blogu Olívie Úžasná
Klára Dvořáková – autorka povídkového blogu Olívie Úžasná

26.03.2019 | Podívá se na člověka a vidí příběh. Na povídkovém blogu Olívie Úžasná už třetím rokem ...


Mgr. Martin Řezníček – novinář, moderátor, zpravodaj
Mgr. Martin Řezníček – novinář, moderátor, zpravodaj

19.03.2019 | Na konci roku 2017 se po pěti letech vrátil ze Spojených států, kde působil jako zpravodaj České ...


Lucie van Koten – PR manažerka, bloggerka
Lucie van Koten – PR manažerka, bloggerka

05.11.2018 | V jednadvaceti letech se vdala za holandského vědce a odstěhovala se s ním do Itálie. Hodně cestovala, ...