Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg


Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg
10.01.2020 22:25 | Michaela Košťálová

Profesor Vladimír Beneš patří mezi přední české neurochirurgy. Jednou z hlavních oblastí, skrze kterou si jeho práci a přínos medicíně můžeme konkrétněji představit, je neurochirurgie mozku. Vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze a Plzni, absolvoval nespočet zahraničních stáží a svou praxi svázal na čas nejen s Masarykovou nemocnicí v Ústí nad Labem, ale především s prestižní pražskou Ústřední vojenskou nemocnicí (ÚVN), v jejímž čele působí jako přednosta Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha dodnes. Jeho specializací je například problematika chirurgické a intervenční léčby ischemie mozku, zabýval se i experimentální léčbou poranění míchy či aneuryzmaty. Je držitelem řady prestižních ocenění, v poslední době též titulu SUPERSON Osobnost roku v anketě Czech Superbrands 2019. Navzdory mimořádné náročnosti považuje svou profesi za koníček. I proto často s úsměvem a nadsázkou říká, že v životě vlastně ani jediný den nepracoval.

Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg

foto: Michaela Dzurna

 

Dnes jste významnou tváří tuzemské medicíny v oblasti neurochirurgie váženou též v zahraničí. Mezi roky 2011–2015 jste byl například prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností. Jak vnímáte vaši pozici v odborné společnosti vy?

Dobře. Když to tak člověk vezme, tak celý život je o tom, že napřed sejete a pak byste měla sklízet. No a já jsem teď již ve fázi toho sklízení, kdy už jsem si nějakou tu pozici vypracoval, kdy už jsem se stal tak říkajíc notoricky známým. Obrazem toho je možná i fakt, že my neurochirurgové máme tzv. Světovou akademii. Tato Akademie ale není o tom, že se tam přihlásíte. Do Akademie vás musí zvolit. Složitě. Ta naše Akademie neurochirurgů reprezentuje v současné době kolem stovky lidí z celého světa. A to už jsme takoví ti velcí kluci, co spolu mluvíme, a je to velká čest v takové společnosti být. Takže já už si v současné době sklízím jen to, co jsem zasel před lety.

Takže příjemný pocit?

Veskrze příjemný.

Váš otec je významný neurochirurg profesor Vladimír Beneš, DrSc. Ovlivnil vaše rozhodnutí stát se neurochirurgem právě on, nebo jde o shodu náhod?

Medicína jako obor mi byla vlastně celá taková povědomá. Mně nikdy táta neřekl, co by si přál, abych dělal, ale tím, že se o medicíně a neurochirurgii pořád doma mluvilo – maminka dělala také v ÚVN (je profesí lékárnice), tak jsem všechny ty informace (zřejmě jako dítě) už velmi brzy vážně nasával. Natolik, že mě vlastně nikdy zcela seriózně nenapadlo, dělat něco jiného než medicínu. I když… Někde mi dali přečíst knihu Bohové, hroby a učenci a logicky jsem chtěl být archeologem… Takové záchvaty tam v mládí byly, to ano, ale nikdy nešlo o nic vážného. Co se týče zaměření, tedy neurochirurgie, tak více méně i ta pro mě byla z domova tak povědomá, že jsem ani o ničem jiném neuvažoval. Přišlo to samo, ale nepochybně tam nějaké to ovlivnění z rodiny je, to v každém případě.

Zvolil byste si medicínu, respektive neurochirurgii jako budoucí obor i v případě, že by váš otec byl profesí například advokát, historik či pánský krejčí? 

To nevím, možná že bych byl ten krejčí, ale na to nejsem dost šikovný, takže asi ne… (smích) Nyní vážně: Těžko říci, ale určitě bych si zvolil něco z přírodních věd. Nevím, jestli zrovna medicínu, ale asi vzhledem k mé vrozené zvědavosti a zájmu o vše, co je složité a nepoznané, což je logicky mozek, bych nejspíš stejně u mozku skončil. Ale to je to „kdyby“, které člověk nedovede zodpovědět.

Podporovala vás ve vašem rozhodnutí rodina? Bylo těžké rozhodnout se pro medicínu, konkrétně pro neurochirurgii?

Rozhodnutí to bylo spontánní, a i když jsem si medicínu a neurochirurgii svým způsobem vybral, tak začátek byl spíše takový ambivalentní. Na jednu stranu, když jsem přišel do špitálu, tak jsem nevstoupil do neznámého prostředí, což bylo mimo jiné i tím, že jsme bydleli přímo naproti ÚVN a jako děti jsme si tam hráli. A samozřejmě jsem hodně věcí znal z rozhovorů doma. Mimo to jsem dělal také nultý ročník na ortopedii apod. Takže jsem měl proti některým vrstevníkům určitý náskok, že jsem zkrátka věděl víc a nešel do neznámého prostředí. Nicméně, a to je ta druhá věc, pak přišly určité trable, které byly vcelku logickým vyústěním mých znalostí a možností. Například když jsem někde přednášel, nebo něco napsal, měl úspěch, tak si zprvu všichni samozřejmě mysleli, že mi to napsal či pomohl zjistit táta, což nebylo moc příjemné. Takže v tomto ohledu mi nakonec trvalo trochu déle, než jsem získal přirozený respekt a prokázal, že jsou to všechno opravdu mé výsledky.

Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg

foto: Michaela Dzurna

 

Jaká byla gymnazijní studia? Podle vaší záliby, kterou je dodnes entomologie, usuzuji, že vás již tehdy určitě zajímaly přírodní vědy.

Já jsem měl v té době zálib dost, to musím říci, třeba ty přírodní vědy, ale má gymnazijní studia se odehrávala ke konci šedesátých let, no a ono přeci jenom k nám to uvolnění a studentské bouře také proniklo. Takže se musím přiznat, že jsem měl zálib a všeho možného skutečně mnoho. Řekl bych, že škola byla až na posledním místě. (smích)

Vystudoval jste na LF UK v Plzni, mezi roky 1978–1997 jste působil na neurochirurgickém oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kde jste byl mezi roky 1996–1997 primářem oddělení. V roce 1981 jste složil 1. atestaci z chirurgie. Následovaly další odborné zkušenosti, během nichž se již ukázal jako váš primární zájem mozek. Zabýval jste se problematikou chirurgické a intervenční léčby ischemie mozku, experimentální léčbou poranění míchy, aneuryzmaty, apod. Je to tak?

Ne, ne… Já jsem začal studovat medicínu na LF UK v Praze a to dětskou fakultu – dětské lékařství. Jenže to představovalo jisté riziko. Můj bratranec ji totiž shodou okolností absolvoval šest let přede mnou, ale nemohl se pak dostat na chirurgii. Nechtěli mu povolit zařazení do oboru chirurgie a pořád ho „cpali“ do pediatrie, přestože o chirurgii velmi stál a měl pro ni vlohy. Takový osud já nechtěl, protože jsem po pediatrii netoužil, takže jsem po třech letech strávených na dětské fakultě raději „prchl“ na LF UK do Plzně na všeobecnou medicínu. Tam jsem studia ukončil a v tom roce 1978 jsem nastoupil do Ústí nad Labem. A coby specializace přišel ten mozek…

Mnozí představitelé z řad významných neurovědců pokládají mozek i v 21. století za dosud ne zcela probádanou oblast. Potvrzují, že o něm víme sice hodně, ale nikoliv vše. Je tomu tak i z pohledu mozkového chirurga? Proč jste si vlastně vybral právě mozek?

Asi proto, že mozek je, kdybychom odstranili tu rodinou zátěž, opravdu to podstatné. Mozek  ̶  to je člověk. Zbytek je jen podstavec… Nohy máte proto, aby donesly mozek tam, kam chce, oči máte proto, aby zprostředkovaly mozku informace… A tak dále. Mozek je navíc orgán, lépe řečeno zařízení, ke kterému jedinému můžete z celé přírody, ze všeho živého i neživého, přirovnat jen vesmír. Ten je stejně nekonečný a stejně nepochopitelný, takže možná proto. Mozek je fascinující zařízení. Skutečně fascinující…

Mezi roky 1994–1997 jste působil také jako primář neurochirurgického oddělení FN Motol (Praha), od roku 1997 pak v ÚVN (Ústřední vojenská nemocnice Praha). V Praze jste se narodil, předtím jste tam bydlel. Bylo pro vás příjemné vrátit se po několika letech zpět domů, nebo pro vás nemá místo výkonu profese příliš velký význam?

Návrat do Prahy byl jednoznačně příjemný. Nicméně v Motole jsem vlastně byl šéf jakéhosi neexistujícího oddělení. Vyhrál jsem konkurz, protože oni to plánované nové oddělení tenkrát chtěli otevřít, ale nakonec ho nikdy ve skutečnosti neotevřeli. Ale já tam už byl. Takže má práce zde byla možná trochu zvláštní. Třeba jsem tam jen počítal, kolik má být na oddělení věšáků, kde má být jaký vchod a tak dále. Ale jak říkám, to oddělení jako takové neexistovalo a nikdy nevzniklo. Když se pak uvolnila ÚVN, ihned jsem se přihlásil, protože to byl takový můj návrat domů. V roce 1997 jsem pak konkurz vyhrál, což bylo asi moje největší štěstí v životě. Vyjma manželky ovšem. (smích) Návrat do Prahy mě samozřejmě potěšil, protože já jsem se v ÚVN dokonce přímo i narodil, ač měsíc po mém narození porodnici paradoxně zrušili. V každém případě šlo o velmi příjemný návrat domů.

Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg

foto: Michaela Dzurna

Za svůj život jste absolvoval také celou řadů odborných stáží. Například kratší pobyty na klinikách v Curychu, San Francisku, Lyonu, Bostonu, Veroně, Bonnu, Moskvě, Paříži, Londýně. Také jste absolvoval roční „zastávku“ na Barrow Neurological Institute ve Phoenixu v Arizoně. Jaké to bylo?

V chirurgii potřebujete nejen učitele, který obor umí a který vám vše ukáže a vysvětlí (to máte potom pocit, že je to hrozně snadné), ale i tzv. „od-naučitele“, tedy někoho, kdo vám ukáže chyby. Takže vy se prostě poučíte z cizích chyb. A já jsem měl štěstí na to, že jsem měl v životě oboje. Stejně tak stojí za to vidět jakékoliv jiné pracoviště než to vlastní. Protože na tom cizím vždycky uvidíte něco, co se dělá jinak, nebo něco zajímavého. Proto stojí za to vidět nejen ta špičková dobrá pracoviště, ale i ta nekvalitní, i tam se dá leccos naučit. Já jsem objel úplně vše, kde se tak říkajíc otevřely dveře, byl jsem všude, kde to šlo.

Nelákalo vás někdy v zahraničí zůstat? Zejména po roce 1989? Čím si vás získala Praha?

Na něco takového se tady cítím příliš doma. Samozřejmě že takové možnosti přišly, ale nikdy jsem nad ničím podobným seriózně neuvažoval. To už je takový ten komplex: spolužáci – přátelé – prostředí – kultura. Zkrátka všechno. I když to dnes zní pateticky a nekorektně, myslím si, že jsem vlastenec. Čech.

Vaší profesi se věnujete již čtyřicet roků. Existuje nějaký velmi těžký případ, který jste musel řešit?

Nad tím se musím opravdu zamyslet... Ale ano, existuje. Jednou jsem takový případ měl. V devadesátých letech jsem operoval osm dětí s něčím, čemu se říká malformace Galenské žíly, což je hlavní odvod krve z mozku, kde vzniknou přímé zkraty mezi tepnami a Galenskou žilou. Strašně vzácné onemocnění, v republice bývá tak jeden novorozenec za rok. Pokud je zkrat velký, tak novorozenec umírá na srdeční selhání, srdce to prostě neutáhne. A později ty ohromné zkraty okrádají mozek o krev, takže mozek se adekvátně nevyvíjí. Teď už se to neoperuje, protože  endovaskulární (tedy přes tříslo) řešení je jednodušší a snazší (i když o efektivitě nejsem až tak přesvědčen). Jenže tehdy jsme endovaskulární techniky neměli. A já těch malformací tehdy operoval osm, tehdy asi všechny z celé ČR. Taková malformace bývá dvou typů, jedna je murální, druhá je choroidální a právě tato je strašný spletenec patologických cév přímo uprostřed mozku. No a já, možná z nějaké mladické nerozvážnosti, jsem se do jednoho toho dítěte pustil. Musím říci, že to byl asi i nejtěžší moment, který jsem zažil, protože ta malformace ještě během operace praskla... a vám z dvouletého dítěte vyteče pět set mililitrů krve a máte ho v šoku... Navíc je všude krev, špatně vidíte, zkrátka šílené. Nakonec jsem to nějak zvládl a ze všech těch osmi dětí jsou dnes dospělí lidé, kteří mají vlastní rodiny. Dokonce i tato dívka, která měla horší typ malformace, dnes také normálně funguje, má vlastní děti, bydlí někde na Moravě, zkrátka vše je normální. Takže když se tak ohlédnu, myslím si, že toto byl asi můj nejtěžší případ vůbec a patrně i největší chirurgický výkon. Dodnes jsem na to pyšný, protože v literatuře se tehdy tradovalo, že se podobné případy nemají operovat, protože je neúnosná mortalita.  No a mně všech těch osm dětí prošlo rukama naprosto dobře.

Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg

foto: Michaela Dzurna

A naopak nějaký zajímavý, řekněme, svým způsobem kuriózní či dokonce humorný případ? 

To si vzpomínám zase na jednoho kluka, ještě dávno z Ústí, už přesně nevím, kolik mu bylo, ale přibližně šest, sedm let. Přivezli mi ho se zafačovanou hlavou, což vypadalo, jako když má ty hlavy tři, no a v té hlavě měl pod těmi fáči zabodnutý nůž. Normální obyčejný tupý jídelní nůž. A kluk byl normálně při vědomí, úplně v klidu, takže mu říkám: „Cos dělal?“ A on: „Ale doma při večeři maminka furt nadávala tatínkovi kvůli nějaké paní Marcelce. A táta se namíchnul, mrsknul ten nůž a já tam akorát běžel.“ Jenže… Ten nůž opravdu trčel tomu klukovi z hlavy. Poslal jsem ho napřed na rentgen a skutečně, nůž byl podle normálního rentgenu zabodnutý asi dva centimetry v mozku. Tak jsem si říkal, že teď budu slavný, vyndám to a hotovo, kluk půjde domů, jenže… Já to nemohl vyndat. Kluka proto museli pořádně uspat a dopadlo to tak, že abych nůž vůbec vyjmul, musel jsem se o tu jeho hlavu opřít kolenem, protože ten nůž tam byl zapíchnutý opravdu neuvěřitelně. Nicméně klučina byl jinak úplně dobrej, takže nakonec vše dopadlo naprosto v pořádku. Případ to byl ale skutečně kuriózní.

Operace… Je vždy nutné ji při léčbě použít?

Není. Nejlepší léčebný postup je vlídná nevšímavost. Když nemusíte operovat, tak nebudete operovat. Protože ať uděláte, co uděláte, jakmile porušíte tělní povrch, tak je tam vždycky nějaké riziko. I když přijdete k obvodnímu lékaři, aby vám píchl do zadku penicilín, tak by vám správně měl říci, že je tam riziko smrti. Opravdu. To tam je. Ať je sebemenší, pořád tam je, vyloučíte ho jedině tak, že neuděláte nic. Proto nebudu operovat nádor, který nedělá žádné symptomy, žádné potíže. Nechám ho tam. A teprve když začne něco dělat, nebo opakovanou rezonancí prokážu, že roste, pak se teprve zamyslím, zda budu operovat. 

V současné době jste uznávaným neurochirurgem a stejný obor si zvolil i váš syn, docent Vladimír Beneš, Ph.D. Jste tedy rozvětvená lékařská rodina. Je to výhoda?

Je to výhodou. Protože logicky je společné téma, logicky je společný okruh známých a přátel. To je něco, jako byly třeba cechy a tak. Máte umělecké rodiny, zednické rodiny… Logicky je to výhoda.

Získal jste také celou řadu ocenění. Například medaili od Ministerstva obrany ČR, stříbrnou medaili Senátu PČR, medaili Univerzity Karlovy či Ministerstva zdravotnictví ČR, titul SUPERSON Osobnost roku v anketě Czech Superbrands 2019. Co pro vás všechna tato ocenění znamenají?

To je jednoduché, znamenají pro mě fakt, že dělám svůj obor dobře. A že to umím i prodat. Ono PR patří i do medicíny, což jsem se naučil až v Americe, když jsem byl dospělý.

Dnes patříte mezi medicínskou elitu. Někteří její příslušníci bývají rádi, když jsou středem zájmu okolí a médií, jiné úspěch jen těší, a někteří jsou naopak velice skromní a nenápadní, dokonce i po letité kariéře plné mimořádných úspěchů. Takový byl například pan profesor Holý… Do které skupiny byste se zařadil vy? 

Tam jsou dva faktory. Jednak jsem extrovert, takže to mám rád. A když jsem začal svou profesi, tak jsem si dal plánovaně za cíl, že by neurochirurgie měla mít do budoucna v populaci stejnou vážnost jako kardiochirurgie, což bez toho, že by se informace dostaly ven k veřejnosti, nelze. Takže jsem si řekl, že neodmítnu žádnou možnost vizibilitu svého oboru budovat. Je u nás X opravdu vynikajících neurochirurgů, kteří jsou přesně ten typ jako pan profesor Holý. Jsou to lidé, kteří nikam nechodí a svoji práci dělají báječně. Moje představa ale je, že mozek je natolik exkluzivní, že dělat neurochirurgii bez akademické součásti prostě nelze. To máte výuku pregraduální, akademickou výuku, PR a léčení. Tyto čtyři součásti tam být musí. I když… Nemusí! Můžete to dělat jako pan profesor Holý a tudíž nemusí tam být to PR, samozřejmě, ale to zase není moje povaha. Nicméně pan profesor Holý tohle určitě také chápal, jinak by nebyl profesor.

A co taková Nobelova cena? Sen snad každého vědce, lékaře, akademika… Alespoň někdy o ní zapřemýšlí každý učenec, co vy?

Ale ne! To ne. Praktická medicína zase není úplně až taková věda. Žádný neurochirurg Nobelovu cenu zatím nezískal. Radiologové, ti to sbírali. Ti posunovali praktickou medicínu. Dnes ji však většinou získávají vědci základního výzkumu.

Máte ve své profesi nějaký vzor? Oblíbenou historickou osobnost v rámci lékařských dějin?

Mám. Svého otce.

A čemu se věnujete, když zrovna nepracujete? Už padlo slovo o entomologii a čeledi střevlíkovitých. Máte doma sbírku brouků?

Mám doma sbírku velikou, obsahuje takových třicet tisíc brouků. Brouci totiž už pronikli do všeho. Myslím, že moje žena před nimi uchránila snad jen kuchyň a zahradu. (smích) Sbírání brouků mám jako zálibu od malička. Beru to tak, že jednou za rok, někdy i dvakrát do roka, jednoduše vypadnu někam mimo a lovím. To je lov, to není sbírání. Tím se opravdu bavím. Je to pro mě ohromná zábava. A pak, když to má člověk doma, tak si své úlovky může v klidu prohlédnout, kouknout na lokalitní štítek, co je pod broukem, kdy a kde brouka chytil. No a já si vždycky přesně vybavím i celé to místo, kde k lovu došlo, což je taková fixace vzpomínek, protože brouky někde nahánět a lovit je vlastně docela dřina, ústrky a samá nepříjemnost. Mám jich vážně hodně, ale většinu jich zase rozdám. Třeba kolegům, kteří mají v oblasti entomologie odborné zájmy apod. Sám si pak nechám jen to, co se mi líbí.

Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg

foto: Michaela Dzurna

 

Sbíráte i něco jiného, třeba pavouky?

Ne, pavouci nejsou hmyz. Ty nemám. (smích) Ale jiných zájmů mám plno. Sport, divadlo, cestování, literaturu. Ostatně teď jsme s panem Martinem Moravcem vydali dlouhý knižní rozhovor Cesta do hlubin mozku, příští rok připravuji v Museu Montanelli v Praze velkou výstavu svých brouků navázanou na výtvarné umění.

Existuje ještě něco, čeho byste chtěl ve svém oboru dosáhnout, co byste chtěl dokázat?

Patrně by to bylo znovu něco, o čem jsem již hovořil, tedy osvětlit veřejnosti některé věci. Například přístup k zásahu u případů srdce kontra mozek. Mozková mrtvice na rozdíl od srdečního infarktu nebolí, a to je problém. A pak kupříkladu fakt, že mnohdy na kdejaké poranění létá vrtulník, často marně, přitom by vrtulníkem měla letět naopak každá mrtvice, protože my mrtvici umíme zvrátit, pokud se k nám pacient dostane včas. Ale lidé k nám přicházejí často pozdě. Takže bych si přál, aby mrtvice létaly vrtulníkem a nejezdily k nám zadním vchodem sanitkou. Jinak si samozřejmě přeji, aby mě můj obor bavil i nadále tak, jak mě stále baví, protože když vás práce baví, tak nepracujete. Takže já jsem vlastně ve svém životě nepracoval ani jeden den. (smích) 

Děkuji vám za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michaela Dzurna

Meku up: Janina Robertson

Vytvořeno ve spolupráci:

Superbrands CZ

Hotel Grandium Prague www.grandium-hotel.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Pánské obleky Bandi www.bandi.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Backstage

Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg
Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg
Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg
Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg
Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – neurochirurg

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. – kardiochirurg, přednosta Kardiocentra IKEM
Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. – kardiochirurg, přednosta Kardiocentra IKEM

31.01.2019 | „Život je krásná pestrobarevná vitráž a je jen na nás, kolik těch sklíček pestrosti necháme ...


RNDr. Josef Šmarda – imunolog
RNDr. Josef Šmarda – imunolog

26.11.2018 | Vědec a vizionář, který svůj profesní život zasvětil imunologii. Je zakladatelem aplikované ...


Martina Dvořáková – výživová poradkyně KetoDiet, specialistka na redukční diety
Martina Dvořáková – výživová poradkyně KetoDiet, specialistka na redukční diety

23.10.2018 | Zdravé stravování ovlivňuje celý lidský život. Své o tom ví Martina Dvořáková, rodačka z Pardubic, ...


Prof. MUDr. Jan Mareš, Ph.D. – neurolog
Prof. MUDr. Jan Mareš, Ph.D. – neurolog

14.04.2018 | Profesor Mareš působí jako lékař, zástupce přednosty Neurologické kliniky Fakultní nemocnice ...


MUDr. Dušan Záruba - primář Ústavu estetické medicíny v Praze
MUDr. Dušan Záruba - primář Ústavu estetické medicíny v Praze

31.01.2018 | Plastické operace jsou globálním masovým fenoménem. Lidé se za ně přestávají stydět, celebrity ...