Martina Vojtíšková - předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center


Martina Vojtíšková
17.10.2015 09:36 | redakce

Martina Vojtíšková je spoluzakladatelkou spolku Spirála a Centra krizové intervence pro osoby v akutní krizi. V roce 2007 se zasadila o založení intervenčního centra v Ústí nad Labem a iniciovala vznik Asociace Intervenčních center v ČR, jejíž je předsedkyní. Jako vedoucí intervenčního centra se věnuje terapii, vzdělávání odborníků a dělá vše proto, aby veřejnost dokázala domácí násilí včas rozpoznat a promluvit o něm. Její zásluhou letos odstartovala celostátní kampaň Mlčení bolí.

Martina Vojtíšková

foto: archiv Martiny Vojtíškové

Jaké typy pomoci poskytují klientům IC?

Intervenční centra nabízejí akutní krizovou intervenci, poskytují rady a informace, jak násilí v rodině řešit, vyhodnocení rizika nebezpečí speciální metodou SARA DN, bezpečnostní plán, asistenci při vypracování písemných právních podáních, podporu při kontaktech s Policií ČR, přestupkovou komisí a jinými subjekty, pomoc při zajištění krizového, azylového nebo utajovaného bydlení, zprostředkování kontaktu na navazující služby aj. Intervenční centra ZDARMA poskytují právní, trestně právní poradenství, sociálně právní poradenství, psychologickou a emoční podporu. Kontakt může být telefonický a osobní. K imobilním klientům - starým osobám, pacientům hospitalizovaným v důsledku zranění po útoku partnera/ky – pracovníci IC vyjíždějí.

 

S jakými formami DN se v IC setkáváte nejčastěji?

Lidé, kteří se na IC obrací, vyprávějí své smutné životní příběhy, kde se láska na začátku vztahu změnila nečekaně v ponižování, posměšky, ústrky, snižování autority před dětmi, postupně „okořeněné“ fackami, strkáním, bitím.  Co nás ale nejvíce v těchto příbězích šokuje, jsou rafinované způsoby násilných osob, jak partnera nejvíce zranit. Je to snadné – agresor svou oběť velmi dobře zná. Vidíme v každém příběhu, kolik bolesti přinese partnerské násilí všem zúčastněným, obětem i dětem, ať jde o násilí psychické nebo fyzické… V intervenčních centrech dnes mluvíme spíše o lehkém nebo těžkém domácím násilí, protože způsobů, jak druhému ublížit, je bohužel moc a moc.

Martina Vojtíšková

foto: archiv Martiny Vojtíškové

 

Oběti DN jsou opředeny mnoha mýty. Co považujete při práci s oběťmi DN za klíčové?

Trpělivě naslouchat tomu, co člověk, který se jednou odváží a chce se podělit o svůj smutný příběh, vypráví. Podělit se s ním o zkušenosti, jak jiní řešili podobné situace. Nabídnout mu prostředí důvěry, nechat promluvit i emoce lidí, kteří mnohdy i několik let přemýšleli o tom, zda to, co zažívají od blízkého člověka, je vůbec možné. Důležité je dát prostor pro otázky – co se to vlastně doma děje, proč a jak a zda je možné partnera napravit. Podpořit oběť i sdělením, že to, co ona právě vypráví, zažívá mnoho rodin, ale ona našla tu sílu, aby chránila sebe i děti, které si nemohou vybrat mámu a tátu, se kterými by chtěly bydlet. Hledáme původce násilí v rodině, mluvíme o dětech, které to, co vidí a slyší, přinášejí následně do svých budoucích rodin. Vysvětlujeme a nakonec hledáme cesty k bezpečí…

 

Je běžné, že kvůli studu oznámí týraná osoba bití až po týdnech nebo měsících?

Ne všechny osoby ohrožené domácím násilím chtějí po prvních incidentech opustit své partnery, naopak, přejí si řešit konflikt dohodou a změnou partnerova chování.  Týrání v rodině většinou začíná pozvolna, nenápadně a mírnějšími projevy. Řadu let se střídají dva vzorce chování násilníka – něžná láska a vyvolávání strachu. Teprve v momentě, kdy jsou útoky brutálnější a intervaly mezi nimi se zkracují, žena požádá o pomoc policii, soudy, obrátí se na krizová centra, psychology…  Pro domácí násilí je totiž typické, že osoba, která je ohrožena, díky manipulaci partnera ztrácí schopnost vidět vztah a sebe objektivně. Domnívá se, že na vině je ona. Tento pocit je umocněn i tím, že většina agresivních partnerů na veřejnosti vystupuje jako vzorný pracovník, manžel a rodič – proto je pro mnohé oběti těžké svěřit se někomu v okolí a požádat o pomoc. To je také důvod, proč osoba zažívající domácí násilí zůstává se svým problémem sama – nikdo z přátel, mnohdy ani širší rodina ji zpočátku nevěří. Tak ztrácí naději, že jí někdo pomůže… I pomoc poraden pro osoby ohrožené domácím násilím vyhledávají oběti i po deseti, šestnácti letech soužití s agresivním partnerem. 

Martina Vojtíšková

foto: archiv Martiny Vojtíškové

Jaký je typický scénář vzniku domácího násilí?

Málokdo, kdo vstupuje do partnerství, manželství, ví či vůbec jen předpokládá, že si vybral svého partnera špatně, že má sklony k agresivitě. Zpočátku vztahu zažíváme krásné chvíle s člověkem, kterého milujeme, plánujeme společný život, rodinu... Pokud ve vztahu však dojde ke zlomu a partner je slovně agresivní či si respekt získává fackami, tedy fyzickým násilím, je potřeba včas říci rozhodné NE takovému chování. Pokud se agresivní chování nezastaví z počátku, pokud ohrožená osoba nedostane pomoc a podporu v širší rodině nebo od pomáhajících institucí, nemusí mít pak následně sílu a schopnost svou situaci změnit, a to vlivem tvrdé a dlouhodobé manipulace ze strany agresivního partnera. Pokud se násilí nezastaví včas, jde pak o bezpečí a život, a to i dětí, pokud žijí v rodině.

 

Jak vlastně člověk pozná, že se stává obětí domácího násilí - co je jednoznačným signálem? Myslím, že zvlášť u různých forem psychického teroru je pro oběť mnohdy těžké si to uvědomit… 

Zpočátku je těžké uvědomit si, že ve vztahu něco nefunguje, omlouváme partnera, domníváme se, že se změní... V případech domácího násilí se ve vztahu střídají chvíle klidu, kdy partner slibuje, že se polepší, vinu za výbuch agrese, a to i slovní, svaluje na druhého partnera. Toto období pak zpravidla vystřídá agrese. Z tohoto začarovaného kruhu je těžké vystoupit. Řešením násilí získáme bezpečí na jedné straně, na druhé ale také mnohé ztrácíme - partnera, se kterým máme rodinu, otce dětí, práci, byt, pokud se stěhujeme jinam, finanční situace v případu rozpadu rodiny se také mnohdy zhorší. To jsou všechno důvody, proč oběť tak dlouho váhá ze vztahu odejít, proč na začátku neřekne NE, takto se ke mně chovat nebudeš, jinak odejdu... Mnohdy má ohrožená osoba strach udělat nějaký krok, třeba jen požádat o pomoc, protože by mohla být za toto tvrdě potrestána.

Co dělat v případě napadení partnerem?

Neutíkat do místnosti, odkud není úniku, neutíkat tam, kde jsou nebezpečné nástroje – nože.

Dostat se na bezpečné místo - v bytě, venku, byt sousedů...

Kontaktovat policii, druhý den intervenční centrum.

Neuklízet stopy po napadení, naopak zadokumentovat - důkazy v případě dalšího řešení situace, vyfotit.

Na policii vypovídat - požádat policii o kopii oznámení.

Vyhledat lékaře - sdělit pravý důvod zranění - i modřiny.

Výhružné SMS donést na policii, požádat o jejich zadokumentování.

Zvažovat podání trestního oznámení.

Pro případ dalšího útoku - bezpečnostní plán: kdo a jak mi může pomoci, jak přivolám pomoc, připravené důležité doklady - OP, rodné listy dětí apod.., adresy  - telefony pomáhajících institucí..., léky, průkazky zdravotních pojišťoven apod...

Martina Vojtíšková

foto: archiv Martiny Vojtíškové

 

Pachatel DN mívá dvojí tvář, doma nejsou svědci. Jak se dá z tohoto bludného kruhu dostat?

Doma skutečně, vyjma dětí, jiní svědci nejsou. Ale i „zdi mají uši“… Někteří sousedé jsou vnímaví, citliví, zajímají se, co se to zdmi té či oné domácnosti děje… Lékař vidí modřiny, předepisuje antidepresiva, kolegyně v práci si všimne smutných očí, modřin, podlitin. Ne vše se utají, širší rodina často svědkem jednotlivých incidentů bývá, ale neví jak zasáhnout, zda vůbec udělat nějaké kroky vůči někomu z rodiny. Učitel si všimne, že nějaké dítko najednou neprospívá, zlobí, mění se, je smutné, pokud není také cílem násilných incidentů. Děti se někdy svěří, co se doma děje…Vidíte, je možné nedat agresorovi šanci, jen je třeba nebýt lhostejný k tomu, co se kolem děje, nebát se zeptat, nabídnout pomoc…

 

Jak reagují oběti na první incident?

Různě. Někdo odchází, někdo řekne „takhle se ke mně nechovej nebo odejdu“, někdo si nechce připustit, že facku od milované osoby dostal a že je to jistě omyl, někdo hledá vinu v sobě, jiný uvěří slibům, že se to vícekrát nestane. Pokud ale jasně při první „facce“ neřeknu NE, můžu v nedobrém vztahu setrvat i několik let, nejsou výjimkou ani lidé, kteří třicet čtyřicet let si nechali ubližování líbit. Sdělují, že „kvůli dětem“, ale těm se naopak nelíbí dívat se na to, jak se táta pere s mámou. Víc by uvítaly mít tátu i mámu, třeba zvlášť, ale bez hádek, facek, urážek… Problematika domácího násilí je specifická tím, že ohrožená osoba vzhledem k manipulaci ze strany partnera ztrácí schopnost vidět vztah a sebe objektivně. Domnívá se, že na vině všech problémů je ona sama. Tento pocit je umocněn i tím, že agresivní partner naopak na veřejnosti vystupuje jako vzorný manžel, rodič, pracovník. Není totiž pravda, že příčinou násilí je alkohol partnera, či nižší společenský status.  Mýty, které ve společnosti stále přetrvávají, jsou rovněž důvodem, proč osoba zažívající domácí násilí zůstává se svým problémem sama, a opakovaně se k partnerovi vrací. Pokud chce kdokoli osobě ohrožené pomoci – ať již odborník, či někdo z okruhu blízkých osob, měl by být velmi trpělivý, citlivý a zvažovat všechna rizika ohrožující život oběti a jejich dětí.

 

V čem je specifický postoj oběti k agresorovi?

Dlouhou dobu ho omlouvá, věří slibům, že se polepší, že na vině je ona sama nebo děti, které zlobily, či cokoli, co si agresor za zdůvodnění své agrese, najde… Chtějí ho napravit, chtějí, aby s ním někdo promluvil, nechtějí bořit rodinu… Teprve když si uvědomí, v čem žijí, proč se bojí, kdykoli  klíč zarachotí v zámku, proč je bolí žaludek a nechce se jim smát, když se začnou bát o své děti – pak se teprve začnou ptát, co to je a hledají pomoc v okolí.

 

V § 751 NOZ… Co nového to přináší do praxe?

Je to právo vykázat blízkou osobu, se kterou sdílím společnou domácnost, ze společného bytu, a to i přesto, že je agresor majitelem bytu. Tímto je prohlášeno právo kohokoli na důstojný život, tedy život bez násilí. Nestačí však k tomuto pouhé prohlášení, že jeden z partnerů je agresor, ale jsou následně k tomuto kroku, tedy tzv. soudnímu vykázání, potřebné i důkazy – prohlášení oběti, svědků, lékařské zprávy, apod…

 

A jak je to případech, kdy se jedná o nesezdané soužití…. Mezigenerační násilí?

Podmínkou je soužití ve společné domácnosti, kterou s agresorem sdílím, ať násilník je manžel, družka, dítě, vnuk, zletilý či nezletilý… Ohrožená osoba může soudu podat návrh na předběžné opatření, kterým dočasně, na dobu jednoho měsíce, při prodloužení až na dobu šesti měsíců, zakáže společné soužití i nebezpečné kontakty. Novinkou je, že taková návrh soudu může podat dnes i osoba starší 16 let, tedy i dcera, syn, kteří chtějí mít domov bez násilí.

 

Jak je to se souhlasem oběti?

Dle §199 TZ nevyžaduje stíhání pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí souhlas oběti. Je to proto, že oběť v důsledku dlouhodobého násilí, kdy jeden využívá své moci a druhý se stále jen brání, ztratila nadhled nad tím, co se doma děje… Říkáme tomu naučená bezmoc, tedy stav, kdy oběť si nedokáže bez cizího zásahu pomoci. Tím zásahem může být vstup policie, soudu nebo pomoc někoho z okolí – širší rodina, lékař, soused…

Martina Vojtíšková

foto: archiv Martiny Vojtíškové

 

Setkáváte se i se zvláštními formami násilí?

Násilí mezi lidmi je staré jak lidstvo samo… Člověk, pokud chce druhému ublížit, si způsob vždycky bohužel najde. Ať je to zlé slovo nebo cokoli, co je namířeno proti lidské důstojnosti. Nehledejme zvláštnosti, ale hledejme a zabraňujme jakýmkoli násilnostem člověka proti člověku.

 

Jak řešíte případy stalkingu?

Podobně jako násilí, ať psychické či fyzické, od člověka, kterého jsem důvěrně znala… Mluvíme ale o stalkingu jako pokračování domácího násilí po rozchodu nebo rozvodu či po ukončení jakéhokoli vztahu.  Stalking od neznámého pachatele IC neřeší, tento problém řeší policie. Obtěžování, kontakty nad rámec běžných typů kontaktů, násilné incidenty od bývalého partnera, partnerky, může být přestupkem i trestným činem. Účinná je soudní ochrana, v některých případech i podpora od blízkých osob, domluva směrem ke stalkerovi. Záleží na typu, intenzitě agrese… Podmínkou je ale nulová reakce obtěžované osoby směrem k agresorovi, je tedy potřeba nereagovat na telefonáty, sms, dopisy, oznamovat jednotlivé pokusy obtěžovatele o kontakt buď na policii nebo jako účinné se jeví požádat o ochranu soud návrhem na předběžné opatření. Soud tyto návrhy řeší do 48 hodin, není nařízeno soudní jednání… Je však důležité své tvrzení doložit důkazy, že mne bývalý partner či partnerka obtěžuje, vydírá, napadá, ničí věci, poškozuje auto, ničí mou dobrou pověst, a to i třeba přes FB… Při řešení uvedeného je dobré obrátit se na odborníky, na IC, která se s tímto problémem setkávají poměrně často po ukončení vztahu, kdy se jeden z partnerů, manželů důstojně nevyrovnal s rozvodem, rozvodem…

 

Pracuje IC s agresory?

Intervenční centra jsou primárně poradny pro osoby ohrožené domácím násilím, zpravidla od teenegrovského věku.  Výbor pro prevenci DN při Radě vlády diskutuje názor, zda by IC mohla poskytovat komplexní pomoc rodině zasažené domácím násilím. Objevují se pilotní projekty, programy práce s násilnou osobou. Nikdo nezpochybňuje, že pomoc potřebují nejen oběti, ale i agresoři, o dětech, které v rodinách žijí, ani nemluvě.  Na druhou stranu ale osoby ohrožené násilným chováním blízké osoby mají právo najít bezpečné místo, kde se mohou poradit, svěřit, bez toho, že člověka, který jim ubližoval, „potkají na chodbě“…  Ze systému pomoci však jednoznačně vypadávají v tuto chvíli nezletilé děti, na které matka nebo otec, zatížení a zesláblí agresí druhého rodiče, nemají čas, sílu…Rodič je zpravidla k psychologovi nepřivede, pokud ano, draze za tuto péči platí… Pokud vůbec na to rodič peníze ve svém rozpočtu najde. Děti jsou svědky, účastníky domácího násilí, někdy přímé oběti, někdy ale také pachatelé domácího násilí…  Bez pomoci všem aktérům násilí, bez spolupráce institucí, které ze zákona DN řeší, se sanovat rodinu zpravidla nedaří…

 

Plány IC do budoucna?

Zkvalitňovat nabízenou pomoc osobám ohroženým DN, diskutovat s odbornou veřejností dobrou či špatnou praxi při řešení jednotlivých případů, nabízet prostor pro odbornou diskusi všech zainteresovaných subjektů na řešení DN – IC, Policie ČR, oddělení sociálně právní ochrany dítěte, justice…podílet se na vzdělání těchto subjektů v problematice DN, zmapovat na základě validního celorepublikového výzkumu účinnost opatření a zákonů na ochranu obětí domácího násilí, přinést na trh naučně populární knihu o DN, s kasuistikami a popsanou dobrou i špatnou praxí… Chceme být dobrými partnery při řešení DN v komunitě, či všem na komunitní i státní úrovni.

 

Jak byste zhodnotila spolupráci IC s Policií ČR?

Každá spolupráce stojí na lidech a padá s lidmi, a to platí o každé profesi. Policie udělala velký krok směrem k prevenci DN, může využívat zákonných opatření, má v rukou oprávnění, která obětem DN mohou pomoci.  Učí se je využívat. V řadách policistů je mnoho kvalitních lidí, kteří jsou připraveni  řeši „násilí za zavřenými dveřmi“, kteří mají hodně osobní statečnosti vstupovat do životů rodin a profesních znalostí toto činit důstojně a odborně. Jim patří velký dík.

 

Co považujete v činnosti intervenčních center za nejtěžší?

Nejtěžší byly začátky naší sociální služby, IC jsou nejmladší službou, nabízejí pomoc teprve od roku 2007. Musela začít nabízet takřka ze dne na den kvalitní a komplexní službu osobám ohroženým DN, neboť v důsledku DN bohužel dochází i k úmrtí, vraždám. Velmi těžké je denně se setkávat s bolestmi druhých lidí… a těžko se hledají cesty k těm, kteří o nás zatím nevědí nebo se bojí vystoupit ze stínu. Mlčení obětí, mlčení svědků i netečnost k násilí bolí.

Děkuji za rozhovor.

Text:  Tamara Wölfelová

Foto: archiv Martiny Vojtíškové

Produkce: Vlaďka Svobodová

Publisher: Profesní magazín  Best of www.ibestof.cz

Intervenční centra působí od 1. 1. 2007. Co je náplní činnosti IC?

Zákony jasně vymezují tři pilíře pomoci osobám ohroženým domácím násilím: Policii České republiky, justici a intervenční centra. Právní rámec je následující: Na základě ustanovení zákona č. 135/2006 Sb. a zákona 273/2008 Sb. je policista v případech domácího násilí od 1. 1. 2007 oprávněn vykázat násilnou osobu na deset dnů z bytu nebo domu společně obývaného s ohroženou osobou. Kopii úředního záznamu o vykázání doručí policista do 24 hodin od vstupu policisty do společného obydlí intervenčnímu centru a soudu, který je příslušný rozhodnout o návrhu na vydání předběžného opatření dle občanského soudního řádu a případném prodloužení tohoto rozhodnutí až na dobu jednoho roku. Pokud v domácnosti, kde došlo k vykázání násilné osoby, žijí nezletilé osoby, zašle policista kopii úředního záznamu o vykázání rovněž příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

Intervenční centrum je poradna pro osoby ohrožené domácím násilím. V případech vykázání násilné osoby ze společného obydlí nabízí osobě ohrožené násilným chováním pomoc nejpozději do 48 hodin od doručení rozhodnutí o vykázání intervenčnímu centru. Pomoc poskytují intervenční centra rovněž na základě žádosti jiné osoby obývající s osobou ohroženou domácím násilím, která s ní sdílí společné obydlí, nebo bezodkladně poté, co se intervenční centrum o ohrožení osoby násilným chováním dozví. Součástí služby je zajištění spolupráce a vzájemné informovanosti mezi intervenčními centry, poskytovateli jiných sociálních služeb, orgány sociálně právní ochrany dětí, obcemi, útvary Policie České republiky a obecní policie, jakož i ostatními orgány veřejné správy. S těmito subjekty velmi úzce spolupracuje oddělení sociálně-právní ochrany dítěte, a to v případech, kdy je násilí pácháno v rodině s nezletilými dětmi. Do systému interdisciplinární spolupráce jsou pak začleněny další subjekty, kde dochází často k prvním kontaktům s osobou ohroženou – městská policie, krizová centra, linky důvěry, azylové domy, manželské poradny, zdravotní ambulance…

Martina Vojtíšková
Martina Vojtíšková
Martina Vojtíšková
Martina Vojtíšková

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.
Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.

20.11.2016 | Každý rok opouští dětské domovy přibližně tisícovka mladých lidí, kteří odcházejí „do ...


RNDr. Kamila Neplechová, Ph.D. - předsedkyně výkonné rady Unie Roska Brno
RNDr. Kamila Neplechová, Ph.D. - předsedkyně výkonné rady Unie Roska Brno

30.05.2016 | Paní Kamila se narodila ve Zlíně v roce 1970. Vystudovala biochemii na Přírodovědecké fakultě ...


Mgr. Radka Koutová – manažerka zapsaného spolku HESTIA
Mgr. Radka Koutová – manažerka zapsaného spolku HESTIA

18.09.2015 | Hestia je jméno antické bohyně rodinného krbu a mezilidských vztahů. Stejně se jmenuje i společnost, ...


Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. FCMA – předsedkyně spolku Buněčná terapie
Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. FCMA – předsedkyně spolku Buněčná terapie

26.05.2015 | Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., lékařka, vědkyně a politička, je ředitelkou Ústavu experimentální ...


Liběna Hlinková – ředitelka Nadačního fondu Ivana Hlinky
Liběna Hlinková – ředitelka Nadačního fondu Ivana Hlinky

10.05.2015 | Po smrti svého manžela se paní Liběna Hlinková rozhodla nerezignovat a věnovat své úsilí na pomoc ...











Komentáře na Facebooku