o lidech vynikajících ve svých profesích

Vendula Svobodová Pizingerová - prezidentka nadačního fondu Kapka naděje


Vendula Pizingerová
15.01.2018 13:27 | Lenka Žáčková

Vendula Svobodová Pizingerová už 17 let bojuje za lepší léčbu a život těžce nemocných dětí. Se svojí nadací Kapka naděje pomáhá do nemocnic shánět drahé přístroje, ale také třeba obyčejná pyžamka. Je jednou z mála, která se nebojí říct, že charita je ale také tvrdá konkurenční bitva o donátory. Ona sama se jej nebojí, přestála události, které by jiného položily na lopatky. A říká, že právě proto šla do nadační práce srdcem a nikoliv mozkem. S Kapkou naděje ji čeká v půli prosince obrovský charitativní koncert. S novým partnerem Vendula změnila i dosavadní způsob života – začala více sportovat, žít zdravěji a tak přijala výzvu, aby na brněnském  festivalu Life slanila 50metrovou výškovou budovu. Zvládla to na výbornou!

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

Kým je profesně Vendula Svobodová Pizingerová?
Nejvíce se má profese přibližuje marketingu a managementu. Řídím nadační fond a mám tam pro jistotu i ředitele (smích), který má své podřízené. Dnes podporujeme více než 40 nemocnic po celé České republice. Je to opravdu full-time job. Když jdete pro šek nebo máte nějaký pořad v televizi, vypadá to asi hezky, tak jako leskle, takový pozlátko, ale ono to tak není, je to práce jako každá jiná. Nadační fond funguje stejně jako každá jiná firma. I v charitativním prostředí musíte vymýšlet nové věci. Podobných organizací je u nás 125 tisíc. Což je úctyhodné číslo, ale pak jde vlastně o opravdový konkurenční boj.

Jak jste se do nynější role dostala?
Před dvaceti lety onemocněla moje dcera leukémií. Dostala jsem se do prostředí nemocnic a nemocných dětí, rodin, které prožívaly tragédii, doktorů, kteří potřebovali přístroje. A tak jsem to všechno mlčky sledovala a rozhodla se pomoci. Založila jsem v podstatě nadační fond. Slíbila jsem to svojí dceři a myslím si, že bych to udělala, i kdyby byla na živu.

Přibližuje se post prezidentky nadačního fondu vašim dětským „pracovním“ snům?
Těch bylo víc. Houslistka, baletka, neměla jsem nízké cíle (smích). Pak to byla archeoložka, což by mě určitě bavilo, a taky jsem chtěla být policistka.

To jsou trošku netypické holčičí sny, princezny neproběhly?
To vůbec ne! Já jsem byla spíše kluk, až dnes jsem víc holka. Tak to je – máte sny, pak vás život otočí a všechno je úplně jinak.

Vy ale lidem pomáháte ještě déle…
Ano, ještě před Kapkou naděje. V roce 1997 po povodních jsme měli první koncert, spojili jsme tehdy muzikálové scény, koncert se jmenoval Most naděje. Z toho vlastně vznikl náš název, Kapka naděje, takový malý oslí můstek.

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

Kým jste byla profesně před Kapkou naděje?
Pracovala jsem jako tisková mluvčí ve Straně podnikatelů, kde jsem se také seznámila s Karlem Svobodou. V té době jsem samozřejmě netušila, že to bude můj manžel (smích). Když jsem byla malá holka, koukala jsem se v televizi na Včelku Máju a líbila se mi úvodní písnička. Nikdy v životě bych si nepomyslela, že ten člověk, co ji složil, jednou bude můj manžel. Ale zpět ke Kapce. Když jsem založila Kapku naděje, nenapadlo mě, že s tím přijde i mediální známost nebo že lidi budou vnímat, jak a proč Kapka vznikla. Jsem ráda, že nejsem vnímaná jen jako další manželka známého muže.

Jaké zkušenosti potřebujete mít, abyste mohla dělat vaši profesi správně?
Strašně důležité je ji dělat srdcem. Takže ten, kdo má srdce na správném místě, ji může dělat, ale… Musíte k tomu mít dobrý management, je třeba opravdu spousta profesních znalostí. Ve 30 letech jsem si kvůli Kapce ještě doplnila vzdělání v oblasti marketing managementu. Spoustu věcí jsem na začátku dělala intuitivně, ale to nejde donekonečna, znalosti jsou třeba.

Tak to je příjemné, řídit se srdcem, ne?
Určitě, ale znovu podotýkám, to konečné pozlátko viditelné navenek má hlubší podtext. V dnešní době už cesta pokus-omyl není možná, je třeba profesionální přístup jak k dárcům, tak i v nemocnicích.

Věnujete se i něčemu jinému než Kapce naděje?
Vzhledem k tomu, že můj muž je denně 10 hodin v práci a mám dvanáctiletého syna, který chodí do školy, tak už nic jiného nestíhám. Mým snem vždycky bylo mít restauraci nebo bistro, po tom bych moc toužila.

A je to nereálné?
Ano, je. Přeci jen den nemá 38 hodin (smích). Ono je to nereálné i proto, že bych chtěla restauraci na mýtince, aby tam nechodili lidi (smích). Ono by se to vlastně mohlo i jmenovat Hospoda na mýtince.

Proč?
Já mám lidi ráda, aby nedošlo k omylu. Někdy mám však potřebu před nimi utéct, utéct před nutnou komunikací s nimi. A pohostinství, to je zase komunikace. Musíte mít vedle sebe profesionály, kteří gastronomii a restauračním zařízením rozumějí.

Zaujalo mě, že jste mluvila o konkurenčním boji mezi neziskovkami…
Je nás hodně a každý to dělá jiným způsobem, i když třeba máme společný cíl pomoci.

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

Kam až to může zajít?
Já jsem si před těmi 17 lety myslela, že organizace, které pracují nebo se nějak ochomýtají okolo onkologických dětí, okolo registru dárců kostní dřeně a celé téhle problematiky, by se mohly spojit pro jeden společný projekt. Během půl roku jsem pochopila, že to tak nikdy nebude. A to je škoda! Charita je prostě velmi konkurenční prostředí a někteří volí praktiky, které se mi příčí, v práci i v osobním životě. My se takhle nechováme, nevyčerpáváme se pomluvami ostatních, soustředíme se na to, abychom pomáhali tam, kde je potřeba, to je naše práce. A myslím, že nám to jde…

Co nejhoršího jste v tomhle oboru zažila?
Jsou to právě různé pomluvy, kterými si někteří „pomáhají“. Já k tomu můžu říct jen tolik, že si vážím všech lidí, kteří se rozhodli přispět na dobrou věc a tím pomoci. Ať je to Kapka naděje nebo jiná charitativní organizace, které důvěřují. A věřím, že pokud se někdo rozhodne finančně přispět, zjistí si o dané charitě co nejvíce informací. Volně k dispozici jsou například výroční zprávy, ve kterých se dozví, kam jejich peníze putují.

Co na své práci milujete a co naopak nenávidíte?
No… právě ta zmiňovaná rivalita, o které jsme právě mluvily, to opravdu nenávidím, to a pak – jak bych to nazvala – žebrání na úrovni (smích). Někdy se setkáte s pochopením, někdy s ponížením. Za těch 17 let bych mohla vyprávět různé věci. Co na ní miluju? To, když jsou za vámi vidět výsledky, když můžeme dát peníze na nové přístroje, když chodíme za dětmi do nemocnic a vyloudí jim to úsměv na tváři. Když si s nimi hrajeme, nebo je můžeme potěšit návštěvou někoho zajímavého. A pak jsou tu hmatatelné věci, které za vás jasně hovoří – že se lékaři dostanou k přístrojům, na které by čekali roky. Kromě přístrojů v hodnotě několika milionů, ale – a to je velmi zarážející – kupujeme do nemocnic základní věci, jako jsou postýlky, refuzní pumpy, lůžkoviny, nábytek, dětská pyžamka. Jak to, že na ně oddělení nemají? Já ten důvod neznám.

Cítíte na sobě osobnostní vývoj za těch dvacet let?
Zrovna dneska jsem si říkala, budu mít nového ředitele a on je stejně starý jako já, když jsem začínala. Je mu 28, tak už vidím ten vítr! Ano, byla jsem na začátku jiná, dravá, někdy dost drzá. A s tou drzostí jsem daleko došla. Dnes už jsem pokorná a není to ono. Čím je člověk uvědomělejší, pokornější, slušnější, tak…

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

Nejde dál.
Ne. Když jsem byla drzý osmadvacetiletý fracek, tak to šlo líp (směje se).

Neměla jste někdy chuť rezignovat?
To víte, že měla, kolikrát už mě to napadlo, ale to nemůžu, nemůžu si to dovolit. Už jen kvůli těm dětem. Někdy si říkám už je to syndrom vyhoření nebo není? Vždycky se stane něco pozitivního, co mě nakopne. Jsem šťastná v osobním životě, to taky moc pomáhá. Když jsem měla osobní problémy, když umřel první muž, když jsem se rozváděla, to všechno, byla jsem zaslepená všemi starostmi, neviděla jsem si na špičku nosu a některé věci jsem vůbec nevnímala. Jsem pokornější, nevím, jestli je to dobře, ale vnímám to jako určitý vývoj. Není to jednoduchá práce, vypadá tak, ale není. Je to hodně otázkou vůle, nejen mé, mého týmu, ale především vůle dárců, vůle chtít pomoci. Všechno má své zákonitosti, dneska už Vám málokdo dá něco zadarmo, vždy za to něco chce.

Podle čeho si vybíráte svůj tým?
Lidé v něm musí stačit na svou práci a nesmí lhát.

Zapojuje se do vaší práce Váš syn?
Sem tam. Poprvé jsem ho do dětské nemocnice vzala, když mu byly asi čtyři roky. Jeho největším strachem bylo, abych ho tam náhodou nenechala. V létě se mnou byl za dětmi na ozdravném pobytu, který každý rok pořádáme pro děti s onkologickou diagnózou, tyto děti žijí spíše přítomností, než že by čekaly, co bude zítra. On to všechno vnímal, viděl, mluvili jsme o tom, jak to celé téma zpracovává. Přijde mu to neskutečné.

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

A partner se zapojuje?
Ano. Ten už teď vidí, jak šílím před naším velkým koncertem, který bude 15. prosince na Primě. Pomáhá mi i firma, v níž pracuje, podporují nás (Kapku). Ale když do toho neviděl, netušil, co to obnáší. Myslel si, že chodím na kafe (smích).

Vy jste do oboru přišla s osobním příběhem, svou tragédií. Může člověk bez takové zkušenosti vůbec dobře v charitě fungovat?
To je otázka. Většinou to tak je. Včera jsem viděla velmi zajímavý dokument na Prima Zoom o AIDS, bylo výročí, kdy umřel první Čech na tuto nemoc. Jedna část dokumentu se věnovala i hollywoodským hercům, mezi kterými je AIDS momentálně velmi ožehavé téma. Do pomoci se vložila Elizabeth Taylor, to bylo hodně opravdové, tudíž osobní zkušenost není nutnou podmínkou pro tuto práci, ale rozhodně Vám mnoho dá. V těžkých chvílích všechno řídí srdce, ne mozek. Má to své fáze, například tu o překonávání překážek, o kterých si myslíte, že překonat nejdou. Po sedmnácti letech jsou za námi stovky milionů pomoci. Rozhodně nemůžete myslet na to, kolik dětí jste ještě mohli zachránit, to nesmíte, to je demotivující. Je třeba myslet pozitivně, říkat si, že peníze jdou na výzkum proti zákeřným nemocem, kolik nemocnic má modernější přístroje, kolik dětí si užilo rekreaci na ozdravném pobytu, to je hnací motor, to je důležité. V Motole například platíme psychosociálního pracovníka, psychoterapeuta a datamanažera. To jsou takové pozice, o kterých málo kdo ví, ale jsou nesmírně důležité.

Jsou pro vás v neziskovce největší pomocí stále čisté peníze?
U
rčitě, ta největší pomoc jsou finance. Když jde o jinou formu pomoci, záleží na podmínkách. Bartery většinou nejsou úplně vyrovnané, ale pokud jde například o dárky pro děti, jsme vždycky rádi. Děti vždy potěší sladkosti, plyšáci, stavebnice a jiné rozptýlení, hodně to pomůže v celkovém procesu uzdravování. Ale teď řeknu, možná pro někoho hnusnou, věc. Přijímáme pouze nové hračky, hlavně z hygienických důvodů. Někteří lidé to nechápou, vyklízí dětské pokojíčky a nevědí, co s tím. Nosí nám i rozbité věci, ale to jsou pro nás jen zbytečné náklady navíc za odpad. Tyto vynaložené peníze za likvidaci by mohly chybět třeba na zakoupení nějakého potřebného přístroje. Jenže to už lidé nevidí.

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

V Kapce naděje se soustředíte na více témat?
Kapka se věnuje obecně pomoci nemocným dětem, především těm s leukémií a dalšími onemocněními krvetvorby, ale v regionální úrovni podporujeme obecně pediatrická oddělení, kde jsou samozřejmě hospitalizované i děti s jinými problémy nebo úrazy. Kromě této podpory spolupracujeme i se superspecializovanými odděleními, například s urologickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice, klinikou popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, s Ústavem chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou. Je toho opravdu hodně. Mám už dlouho sen, aby v Motele byla relaxační místnost. Nazvala bych to Kruhy Kapky Naděje, kde by bylo postaráno i o rodiče, které tam leží s dětmi. Oddělení samozřejmě vypadají už jinak než před léty, ale pro rodiče tam toho vyžití moc není. Děti by tam mohly mít nějaké kroužky… O tohle jsem vždy hodně usilovala, a pak někde napsali, že chci v Motole postavit posilovnu. No chápete to? Každý na problematiku kouká jinak.

To je poměrně známý scénář, že pro matku není místo a dítě zůstane vystresované v nemocnici samo.
Hematologie a onkologie se to až tak moc netýká, tam se s tím počítá. Nicméně, jsme před lety dávali dohromady pár pokojů, asi 10, v Motole právě pro tyhle případy, pro rodiče, aby mohli být se svými dětmi. Často ti lidé nejsou z Prahy, jednalo se vlastně jen o přespání, a to je náročné sehnat, obzvlášť pro rodinu, kde vypadne jeden příjem. Už to tam pro tyhle případy není. Teď z toho udělali snad ubytovnu sester. Ale jedno chci určitě zdůraznit! U nás je zdravotnictví na vysoké úrovni. Nehrozí šílenosti jako z amerických seriálů. Máme tu zdravotnictví skoro zadarmo a buďme za to rádi, je nám k dispozici vysoce specializovaná pomoc. Važme si toho!

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Monika Jindrová – ředitelka Asociace veřejně prospěšných organizací ČR
Monika Jindrová – ředitelka Asociace veřejně prospěšných organizací ČR

11.07.2018 | Monika Jindrová pracuje v neziskovém sektoru již léta. Spoluzaložila organizaci Orbi Pontes pomáhající ...


Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.
Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.

20.11.2016 | Každý rok opouští dětské domovy přibližně tisícovka mladých lidí, kteří odcházejí „do ...


RNDr. Kamila Neplechová, Ph.D. - předsedkyně výkonné rady Unie Roska Brno
RNDr. Kamila Neplechová, Ph.D. - předsedkyně výkonné rady Unie Roska Brno

30.05.2016 | Paní Kamila se narodila ve Zlíně v roce 1970. Vystudovala biochemii na Přírodovědecké fakultě ...


Martina Vojtíšková - předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center
Martina Vojtíšková - předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center

17.10.2015 | Martina Vojtíšková je spoluzakladatelkou spolku Spirála a Centra krizové intervence pro osoby v akutní ...


Mgr. Radka Koutová – manažerka zapsaného spolku HESTIA
Mgr. Radka Koutová – manažerka zapsaného spolku HESTIA

18.09.2015 | Hestia je jméno antické bohyně rodinného krbu a mezilidských vztahů. Stejně se jmenuje i společnost, ...






120x600-1-1534769835.png
120x600-1-1534769558.png