Dominik Nekolný – jezdec BMX, protidrogový lektor

18.10.2015 06:42 | Dita Brančíková

„Jenom úsilím a trpělivostí dosáhneš svého snu.“ Tak zní motto Dominika Nekolného, jenž je barevně potetovaný od hlavy až k patě, viditelně se nebrání piercingu, na hlavě má nekonvenční účes, džíny nosí proklatě nízko u pasu a po jeho boku najdete kolo. Na tváři mu často září neodolatelný úsměv či výraz maximálního soustředění. Řeč je o profesionálním sportovci v BMX, který v roce 2014 získal titul mistra světa BMX Cologne 2014. Dominik je naturelem showman, zaujetím protidrogový lektor a vyznavačem filosofie „straight edge“ (sXe).

Co vás vedlo k tomu stát se profesionálním jezdcem BMX? V jakém oboru jste pracoval před tím?

Když mi bylo asi šest, viděl jsem BMX v televizi. Byly to záběry z X-Games, což je olympiáda extrémních sportů. Zamiloval jsem se do toho, strašně se mi to líbilo. V té době to bylo neobvyklé – dělat triky na kolech. Byl jsem z toho úplně unešený. Neměl jsem ale v kapse „desítku“, abych si šel koupit kolo. Nějaký roky to trvalo a v šestnácti letech, když jsem začal chodit na brigády a rodiče mi pak ještě něco přispěli, jsem si koupil svoje první kolo.

 

Kolik stálo?

V té době stálo dvanáct nebo dokonce třináct tisíc. Z brigád jsem měl asi čtyři, našetřený další tři a zbytek mi přispěli rodiče.

 

Ale to jste ještě nejezdil profesionálně?

To jsem začínal. Bylo mi šestnáct, koupil jsem si první kolo a splnil jsem si dětský sen. Tehdy jsem si mohl vybrat. Buď kolo vytáhnu jednou za týden, nebo začnu dělat triky a budu v tom i dobrý. Od šestnácti jsem začal fakt makat, bylo to na přelomu prváku, druháku na střední škole.

 

Trénoval jste sám, nebo jste se k někomu chodil učit?

Ne, sám. Ještě si pamatuju, že jsme měli doma klasický vytáčený internetový připojení přes telefon a čekal jsem třeba tři hodiny, než se mi stáhlo video nějakého „basic“ triku. Některé video mělo dvě mega a já jsem to stahoval třeba dva dny, abych se mohl podívat, jak se ten trik dělá a pak jsem se ho snažil naučit před barákem na parkovišti. Bydlel jsem na sídlišti a trénoval jsem na křivém, obyčejném „plácku“. Když si na to vzpomenu, tak si říkám, jak jsem tam vůbec mohl začít jezdit. Jezdil jsem tam o víkendech šest hodin denně.

 

Kdy začala vaše profesionální dráha?

O rok později jsem potkal lidi, kteří jezdili v centru na hlavním spotu u Národního divadla. Jezdilo tam 30 lidí, a když jsem tam tehdy přijel, tak se na mě samozřejmě každý díval stylem „běž pryč, tebe tady nechceme“. Takže jsem se tam vždycky někde v koutku motal. Teď, po jedenácti letech, jsem skoro jediný, kdo u toho zůstal a kdo to někam dotáhnul. Je těžké říct, kde přesně začal ten zlom. Žiju v České republice, takže jsem si ani po dokončení střední školy nedokázal představit, že bych se tím mohl někdy živit.

foto: Robert Vano

Jaké školy jste studoval, či studujete?

Dělal jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Úžlabině, což v té době byla jedna z nejtěžších škol v Praze. Jelikož jsem ale v prváku začal jezdit na kole, tak jsem hned po škole letěl domů, vzal jsem kolo a každý den čtyři hodiny trénoval. Takže jsem byl rád, že jsem tu školu udělal. Odmaturoval jsem naštěstí i bez toho, abych něco opakoval. Kdybych se trochu učil, tak si myslím, že to s dvojkama udělám. Já jsem se ale neučil skoro vůbec, takže jsem byl takový trojkař, čtyřkař.

Potom jsem šel na ČVUT, fakultu strojní. Na vysoké už to není povinný, jako na střední, takže nehrozilo, že bych tam chodil. Po půl roce jsem ukončil studium a začal pracovat ve firmě, která staví elektrárny. Pracoval jsem jako projektant, kreslil jsem ve 3D na počítači potrubí a systémy, co obsahují elektrárny. Tohle jsem se vlastně naučil sám díky kolu. Ve třeťáku na střední škole jsem začal navrhovat vlastní kolo – rám, řídítka – a začal to i vyrábět. Když jsem to začal navrhovat, tak jsem to potřeboval kreslit, takže jsem se naučil v programu, ve kterém jsem potom dělal v práci, nezávisle na škole nebo na někom jiným. Ve čtvrťáku jsem potom ten program i chvíli vyučoval. Když jsem tedy odešel z vysoké školy, nastoupil jsem do práce, abych mohl vydělávat a veškeré peníze, které jsem vydělal, jsem investoval zase do kola, na cestování po závodech. Potřeboval jsem mít výsledky, abych mohl přijít za sponzory. Tímto způsobem jsem se vlastně dostal až tam, kde jsem teď.

 

Jaký byl váš největší úspěch v BMX?

Mistr světa z roku 2014.

 

Zažil jste ve sportovním světě někdy nějaké zklamání?

Těch je spousta, protože bez zklamání nejsou úspěchy. Na jednu stranu je hezký, když člověk pořád vyhrává, ale potom si na to člověk zvykne a usne na vavřínech. Člověk zleniví a už nemá ten motor, aby se udržel jako první. Když pak najednou skončí třetí, tak si řekne, že je to „průser“ a že musí začít zase makat. Na jednu stranu je dobrý, ale na druhou je to pokaždé zklamání. Když člověk vyhrává – ten pocit prostě nejde popsat.

 

A chcete pokračovat dál?

Jasně. Myslím si, že tak do pětatřiceti let určitě.

 

Takže teď neřešíte, co bude dál. Teď se zabýváte kariérou?

Jasně, tenhle rok jsem byl na závodech, které mám rád a o kterých jsem věděl, že budou dobrý. Jel jsem tam s tím, že to neřeším. Netrénoval jsem na ně extrémně, umístil jsem se nějak normálně, takže to bylo fajn. V minulém roce jsem vyhrál dost závodů, byl jsem všude a lidi jsou potom na vás takoví jiní. Ne alergičtí, ale pokud pořád vyhráváte a jste všude, tak si řeknou: „Ježíši, zase.“ Pokud bych v tom pokračovat dál, tak řeknou: „Ty už běž pryč, ty už jsi toho vyhrál dost.“ Pak je to celé kontraproduktivní.

foto: Robert Vano

Tento přístup lidí k úspěchu je jenom v ČR?

Ne, ne, je to všude. Když je člověk moc úspěšný, tak to už pak není takové to: „Joo, super, zase vyhrál… po stopadesáté“. A právě proto jsem minulý rok vyhořel.

 

Nemají někdy rozhodčí problém s vaší vizáží?

Ne, to vůbec. Tohle se tam vůbec neřeší. Je to freestyle, je to prostě BMX. Je to podobný jako u „skejťáků“.

 

Kdy jste začal s tetováním?

Před jedenácti lety. Pamatuju si, že po písemné maturitě jsem šel na druhou „kérku“, což mi bylo čerstvě osmnáct, takže v sedmnácti jsem měl první.

 

Podle čeho přicházela další tetování?

Nezačal jsem tak, že bych si řekl: „Teď si udělám kérku na ruku, pak něco dalšího a dále.“ Začal jsem nad tím uvažovat, když mi bylo asi patnáct let. V pubertě se mi tetování líbilo. Často jsem „sjížděl“ obrázky tetovaných lidí a říkal jsem si, že by bylo super bejt celej pokérovanej. V osmnácti se mě tahle představa stále držela. Poslední kapkou bylo, když jsem koukal na jeden seriál a byl tam celý „zkérovaný“ hasič. Jeho tetování mělo dobrý styl, taková klasická Amerika. Tenkrát jsem si řekl: „Jo, chci vypadat jako on.“

foto: Robert Vano

 

Kdy je v tomto sportu čas myslet na zadní vrátka? Říkáte v pětatřiceti, nebo kdy?

Vlastně pořád. My v BMX flatland to máme dobrý v tom, že nehrozí tolik zranění. Ale je to sport jako každý jiný a jednoho dne tělo přestane zvládat fyzickou i psychickou zátěž. To člověk nezastaví.

 

A co potom? Trenér, nebo spíše to, co jste vystudoval?

Já se už teď snažím rozjíždět nějaké projekty, ke kterým bych po sportovní kariéře přešel. Jsem workoholik. Nejsem ten typ, co sedí doma na gauči, nic nedělá, jde na dvě hodiny jezdit a pak na pivo. Já se musím držet pod tlakem a ve stresu a pak jsem nejvíc produktivní. Mám rozjetých víc projektů. Dělám protidrogové přednášky, dělám BMX show, ve smyslu doprovodných programů pro různé firmy, a mimo to se snažím o další dva, tři projekty úplně mimo kolo, které by mě pak mohly živit.

 

Nazýváte se showmanem, o čemž svědčí i vaše vizáž. Řekněte nám, co si pod pojmem Dominik Nekolný-showman máme představit?

Já se úplně za showmana nepovažuju, ale když dělám BMX show, myslím si, že mi to jde. Lidem se to líbí. Když se řekne moje jméno, tak si většina lidí vybaví pokérovanýho týpka, myslím si, že i bikera, a teď si myslím, že i lektora protidrogových přednášek. A hlavně člověka, který žije „straight edge“ a život bez drog.

 

Na jaké akce si vás s vaší show klienti zvou? Jedná se jen o sportovní akce, nebo třeba i plesy a podobně?

Já dělám úplně všechno. Klienti si mě zvou na různé akce, od maturitních večírků až po firemní akce. Například pro Českou spořitelnu jsme dělali večírky pro uzavřenou společnost.

 

Vraťme se ještě k problematice drog. Protidrogový lektor – mohl byste popsat, v čem tato práce spočívá? Vychází to z vaší osobní zkušenosti, nebo prostě z toho, že víte, že v tomto prostředí se drogy a alkohol vyskytují?

Já nemám žádnou osobní zkušenost, kromě alkoholu. Já jsem od nějakých sedmnácti do dvaceti pil jako každý jiný. Ale nikdy mě to nebralo, prostě jsem se přidal. Vždycky jsem se těšil na to, až budu moct další den trénovat. Když ale člověk pije do čtyř do rána, tak pak prospí celý den a ztratí ho. Spojení se školou bylo dost náročné. Polovina mé třídy chodila třikrát týdně do hospody. Takže já jsem si mohl vybrat – buď půjdu s nimi na jedno dvě pivka kecat o ničem a ztratím tak vesměs celý den tréninku, nebo budu místo hospody tři hodiny trénovat. Tohle všechno byly důvody, proč jsem od toho úplně upustil. Dalším důvodem je také to, že se snažím být pořád takový trošku jiný a nejdu se stádem – všichni chlastali, tak já si řekl: „Tak jo, já nebudu. A až všichni přestanou chlastat, tak já začnu.“ Z těchto důvodů jsem se rozhodl, že přestanu a od těch dvaceti nepiju alkohol, neužívám drogy a žiju filozofií „straight edge“.

 

Co je to filozofie „straight edge“?

Hlavní myšlenkou této filozofie je, že si člověk neničí mysl a neničí si tělo – což dělá drogami. Jde hlavně o to neužívat alkohol, tabákoviny, prostě žádný drogy. Pokud už někdo pil, nebo drogy užíval, tak si uvědomuje, že ho drogy ničí. Lidé, kteří si myslí, že když deset let kouří a pak přestanou, že všechno bude fajn a budou zase stejní, jsou na omylu. Lidé žijící v souladu s filozofií „straight edge“ vědí, že ničí sami sebe. Není to žádné náboženství, nikomu to nikdo nenutí, člověk to dělá jenom sám pro sebe.

 

Jaké máte ohlasy z okolí?

Ohlasy jsou dobré. Přednášky jsem začal dělat na začátku roku 2013. Celý projekt jsem měl v hlavě asi šest let, ale nebyla pro to vhodná doba. Na konci roku 2012 se to všechno sešlo, udělal jsem web, všechno jsem připravil a v roce 2013 jsem to rozjel. Udělal jsem celý koncept a ohlasy začaly být opravdu super. Jezdím po školách a mám dvě přednášky – jedna je čistě protidrogová, druhá je napůl protidrogová, napůl motivační. V té protidrogové popisuji dětem deset bodů, které by o drogách měly vědět. Je to pravda o drogách a o tom, jak na nás působí. Pak už je na nich, jestli s těmi drogami začnou nebo ne.

 

Je to tedy jiná cesta, než když přednáší někdo, kdo si tím prošel?

To je stereotyp a tohle všichni čekají. Oni vědí, jak to všechno může skončit. Je dobré říct, jak to opravdu je, co se jim může stát a jak na ně drogy působí, ale pak už je to na nich. Dělám to tak, že po pěti minutách, co se jim představím, jim řeknu, že jsem drogy nikdy nebral a tím jim zruším úplně celou iluzi těch stereotypních přednášek. Děti čekají zase nějakého drogově závislého, který jim bude říkat, jak ležel někde v kanále apod. Tu iluzi jim tím zruším, ony začnou poslouchat a přednáška začne být o něčem jiném. V té druhé přednášce je první půlka o představení filozofie „straight edge“ a ta druhá půlka je motivační – tam jim říkám zkušenosti ze svého života o mojí cestě, kterou jsem šel a jak to pro mě fungovalo. Ohlasy jsou opravdu dobré. Přednášky jsou určené pro 30 až 150 dětí. Samozřejmě to není tak, že těch 150 dětí najednou v životě nebude užívat drogy, ale i kdyby aspoň pět dětí z každé té přednášky drogy nebralo, tak si myslím, že je to hodně dobrý výsledek. Ohlasy jsou pozitivní i od učitelů, píšou mi, píšou mi i děti. Jsem přesvědčený o tom, že to určitě má význam.

 

Přednášíte jenom u nás v České republice, nebo i někde jinde?

Přednáším u nás, byl jsem i na Slovensku a byl jsem i na pár školách v Německu. Tam jsem přednášel v angličtině a měl jsem překladatele do němčiny. Měl jsem strach, že tam budou děti jiné, ale bylo to úplně stejné jako tady v Čechách.

 

Máte také svou značku – DOM.

Ano, vydávám pod ní určité produkty, ale plánuji, že začnu tvořit oděvní značku. Bude samozřejmě spojená se mnou, ale nebude to „DOM něco“.

 

Na co byla značka DOM?

Vesměs pod ní dělám produkty na kolo. Začal jsem je dělat už na střední škole. Ale oslovila mě jistá německá firma, která mi začala platit za to, že za ní jezdím, tak jsem od toho upustil. Výroba produktů byla tady v ČR drahá a nebylo to moc výhodné. Na Tchaj-wanu jsem ještě žádné kontakty neměl, takže jsem zvolil tuhle cestu. Začal jsem jezdit za zmiňovanou firmu a po pár letech jsem se vrátil k výrobě spotřebního materiálu, který se samozřejmě nejvíc prodává. Pak mě oslovila i značka Rubena, nyní česká Mitas, která vyrábí pneumatiky. Ve spolupráci s ní jsem vytvořil vlastní plášť na kolo.

 

Jdete často z extrému do extrému. Jak jste se naučil pracovat s koncentrací?

Už jsem říkal, že minulý rok jsem vyhořel. Chvíli jsem se tomu bránil. Myslel jsem, že jsem jenom unavený. Ale bylo to spíš tak, že jsem měl dělat spoustu věcí a přitom jsem neměl motivaci. Na začátku tohoto roku jsem si říkal, proč dál trénovat, když se mi daří a vyhrávám a pak se doslechnu, jak lidi říkají, proč jsem zase vyhrál já atd. Je to pro mě demotivující. Do toho dělám motivační přednášky. Daří se mi. Nikdo by tedy neočekával, že budu mít, nechci říkat přímo deprese, ale většina lidí si myslí, že jsem stále nad věcí. Tak to ale není. Myslím si, že jsem teď našel nějaký ten balanc a můžu tedy trošku poradit, jak se v takových situacích chovat a snažím se to dětem na přednáškách předat.

 

U tohoto sportu jde udělat to, že prostě vynecháte, nemusíte závodit a pak do toho vklouznete zase znovu?

Ano, ale nejde to tak, že by člověk celý rok nic nedělal. Jeden Francouz, který jezdí za Red Bull, to takhle taky měl nějaké dva roky zpátky, kdy ty dva roky na flatové závody vůbec nejezdil. Teď to měl jeden Japonec, viděl jsem se s ním ve Francii na závodech pouze pro zvané, kde nás bylo asi osm co se známe. Kluci se ho tam ptali, proč nikde nebyl. Říkal, že už potřebuje odpočinek a nepotřebuje žádný stres. Takže je to docela náročný, ale s tímhle jsme začínali. Někdo vyjde školu a jde dělat jenom sport, někdo vyjde školu a jde pracovat. No a já jsem dělal obojí naplno. Dělal jsem normální práci, kde jsem taky musel samozřejmě podávat výsledky. Když se o tom bavím s rodiči, vůbec mě nechápou. Nikdy nedělali vrcholový sport.

 

Co váš volný čas, jak si ho krátíte? Vezmete si třeba knížku do letadla nebo něco takového?

V letadle většinou spím. Ale naposledy, když jsme jeli s kámošem do Japonska, tak jsme nezamhouřili ani oko a pak jsme tam byli úplně mrtví. V autě se mi při čtení dělá špatně. Ale dívám se na seriály. Hlavně potřebuji vypnout. Během čtení musí člověk vnímat, představovat si to atd… Ale já potřebuji vypnout, potřebuji se dívat na nějakou blbost a koukat na obrázky.

 

Přemýšlíte nad tím, že budete mít rodinu a děti?

Určitě chci rodinu a určitě chci děti, ale je to se mnou těžký. Jsem workoholik, takže mám jiné priority, o kterých všichni říkají, že se mi změní. Budu muset mít někoho hodně trpělivého a vstřícného, kdo mě nezabije.

 

Myslíte si, že je lepší mít někoho z branže?

Ne, to ani náhodou. Já potřebuju úplně pravý opak. Potřebuju někoho, kdo bude tolerovat, že jsem pryč, bude mít nějaké své zájmy, ale neumím si představit, že by to byl někdo, kdo dělá úplně to samé. Za prvé bychom se neviděli už vůbec. Za druhé by mě nebavilo sledovat tu její kariéru, protože já mám svojí a už vůbec nemám náladu ani energii vnímat ještě to, jestli ona někde vyhrála, to vůbec. A když bude lepší než já, tak budu mít „depku“. (smích)

 

V jakém jste se narodil znamení?

Jsem Vodnář.

 

Tak to je dobré znamení, to jsou takoví společenští lidé.

No, ony jsou dva typy – a já jsem ten druhý.

 

A jaký je ten druhý?

Ten druhý jsem já. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

BVV www.bvv.cz

Salon Loram – obleky 

Hodinky G-Shock

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře