Josef Šiler alias Pepa Sršeň – streetfighter, kaskadér, učitel motoškoly

05.01.2015 09:31 | Dita Brančíková

Pepa Sršeň, vlastním jménem Josef Šiler, získal svoji přezdívku „Sršeň“ ještě v dětství. Kamarád tak začal nazývat jeho „peklostroj“. Svůj první kaskadérský kousek provedl Pepa na motocyklu Kawasaki GPX 750R, jak sám říká, „plynule po předním kole nosem až na asfalt“. Díky své profesi se tak může chlubit například titanovou trubkou v noze, titanovou dlahou v ruce, sešroubovanou klíční kostí nebo třeba rozdrceným zápěstím. Diváci si ho oblíbili v pořadu Autosalon, kde testuje motorky. A na jeho doporučení dají. Svůj um a získané zkušenosti předává v motoškolách, kde učí lidi, jak správně ovládat motocykl. Rád posedí s přáteli, v létě u ohně, v zimě u krbu, miluje dobré jídlo a téměř neustále zdokonaluje svoji motorku.

 

 

Pepo, můžeš nám vysvětlit, kdo si může říkat streetfighter?
Termín vznikl v osmdesátých letech v Anglii. Kluci, kteří jezdili na kapotovaných motorkách, se na nich chtěli bavit. Hnutí Streetfighters se inspirovalo rebelskými šedesátými lety, kdy lidé jezdili na triumphech a scramblerech, na starších motorkách a dělali trošku binec. A právě v Anglii začali odstrojovat kapotované motorky, začali z nich dělat streetfightery. 

 

Pardon, co je kapotovaná motorka?
To jsou slangově zmrzliny, to jsou ty motorky, které jezdí na okruhu, jezdí rychle, řídítka dolů, jsou zaplastovaný. Oni ty kapoty sundávali kvůli ovladatelnosti, dávali tam široký řídítka a jezdili po předním kole, po zadním kole a blbli v ulicích. Toho se v Anglii chytl Garry Rothwell, který začal s vystupováním na veřejnosti a dotáhl to k dokonalosti, dělal show pro lidi, například při Formuli 1, při velkých závodech trucků. Tak vzniklo hnutí Streetfighters, který se táhne až do dnešní doby. To je rozdíl mezi kaskadéry a streetfightery. Hnutí Streetfighters vzniklo na ulici, je to ježdění po ulicích. 

 

A ty jsi streetfighter, nebo kaskadér?
Streetfighter. Já jsem vyrostl na ulici. Kdysi jsem viděl kazetu, to je tak 15 let zpět, hrozně mě to nadchlo, tak jsem vzal motorku a šel jsem to zkoušet na letiště. Nikdo mi neřekl, jak to mám dělat. V té době už jsem trošku jezdil, líbilo se mi to, protože jsem od malička docela velkej individualista. Tak jsem se plácal po letištích, nastudoval jsem pár kazet z Anglie, předělal jsem si motorku. Po roce přišlo pozvání na nějakej motocyklovej sraz, pozvali mě a mého kamaráda. Napadlo nás udělat nějakou show, tehdy jsme to neuměli, jezdili jsme „za buřta a za pivo“. To byly ty hodně těžký začátky, kdy jsme to odjezdili a až dlouho potom jsme se zlepšovali.  

 

Kdy jsi dostal první motorku?
To mi bylo třináct let, vyhandloval jsem motorku za kolo, ještě jsem neměl ani papíry, ale jezdil jsem na dvěstěpadesátce normálně v provozu. Do vojny se mi strašně líbily choppery. Všude, kde jsem je viděl, byl jsem z nich vedle. Pak mi kamarád půjčil silniční motorku, já se na ní svezl a choppery šly pryč. Zjistil jsem, že se dá zatáčet a jet rychleji.

 

A kdy sis koupil svoji první „velkou“ motorku?
Tři roky po vojně a byla to Suzuki GS 550 ES, tehdy 30 let stará. Potom jsem měl Kawasaki GPX 750 a na té jsem začal dělat první kousky. Po roce se to rozjelo a pořídil jsem další motorku, tentokrát yamahu. To už mi to začalo trošku jít. Pak ale přišel velký zlom v mém životě. S kamarádem Petrem Jandovským, který mi dělá instruktora v motoškole, jsme dostali nabídku jezdit velkou show uprostřed města v nějakých off-road závodech. Jel jsem pro něj do práce, ale přepravovali jsme se přímo s motorkama určenýma pro akci. Na běžný silnici jsme předjížděli škodovku, které prasklo kolo, narazila do nás a pak nás čelně smetlo auto, co jelo proti nám. Zázrak, že jsme to přežili. Byla to čelní srážka. Přiletěl vrtulník, oba dva hodně špatně rozlámaný, půl roku mimo. V nemocnici jsem byl čtrnáct dnů, zdravou jsem měl jen jednu nohu, vše ostatní sešroubovaný.

Nicméně z pojistky, která ti přišla, sis šel koupit novou motorku. Chodil jsi o berlích, byl jsi celý sešroubovaný a takhle jsi pokoušel osud? 

Ano, to jsem prostě já. Rychle mi otrnulo a rok na to mě oslovila agentura. Po té bouračce mi to začalo nějak dobře jít, rychle jsem jezdil po předním i zadním kole. Známí mi dohodili akci, den rekordů ve Lnářích. Tam jsem pokořil sedm světových rekordů. Máma to nenesla nejlíp, viděla mě u té bouračky a rok nato jsem ji přemluvil, aby se přišla podívat, jak letím dvousetkilometrovou rychlostí po předním kole. Tak tam chudinka tehdy celkem trnula.

 

A to bylo asi období, kdy se to všechno začalo pomalu měnit k lepšímu…
Ano, v té době se to zhouplo na jinou stranu, dovolil jsem si oslovit pár lidí, jestli by mě nechtěli podporovat v ježdění. Do té doby jsem si vše platil sám, to byla doba, když jsem chodil krást hliník, abych měl na benzín, žil jsem v bytě, kde netekla teplá voda, motorku jsem měl v pokoji, a místo abych si koupil džíny, jsem si koupil gumu na motorku. Ty začátky byly strašně krušný.  

 

Kdo ti v té době nejvíce pomohl?
Oslovil mě Pavel Havlíků, který měl ve své branži výborný jméno. Pavlovi se líbilo, že máme společnej styl, vygradovalo to ve spolupráci, vymysleli jsme společnou show pro lidi, byli jsme zvaní do zahraničí. Byl to můj učitel kaskadeřiny. Přišlo mistrovství světa ve stand ridingu – v kaskadérském ježdění.

 

Takže takhle ses dostal ze silnice ke kaskadérství?
Přesně. Na to mistrovsví světa v Bechyni přijely hvězdy ze světa. Brazilci, Portugalci, Kevin Carmichael – Brit. Chtěl jsem tam překonat svůj rekord, ale večer mi zavřeli trať. Perfektně se projevila česká povaha, kdy kluci z Čech, kteří byli v soutěži se mnou, mi záviděli. Tehdy za mnou přišel Kevin Carmichael a nechal si ode mne podepsat plakát. To byl jeden z nejlepších okamžiků v mé kariéře, protože taková hvězda jako on přišel za nickou, jakou jsem byl já. Druhej den jsem českou soutěž vyhrál, byl jsem osmej nebo devátej v mistrovství světa, to už ani nevím. Pak se to se mnou rozjelo, ale stále to ještě nebylo na uživení. Až opět zasáhla náhoda, potkal jsem Ondru Lelků a začal pracovat jako testovací jezdec pro Yamahu, jezdit sériovou motorku.

 

Co znamená „jezdit sériovou motorku“?
Předváděl jsem sériovej motocykl. Ve smyslu: „Podívejte se, co dokáže sériová motorka. Jestliže Sršňovi vydrží sériová motorka tohleto, tak musí bejt dobrá.“ Lidi o tom mluvili a motorky byly prodávaný. V tom jsem se odlišoval od jiných kaskadérů, který si ty motorky předělávali. Já jsem to měl úplně v sériovým stavu. Celý se to točí kolem reklamy. Dva roky jsem jezdil pro pana Přibyla, pak přišla evropská Yamaha. Měl jsem obrovské štěstí, protože když přišla evropská Yamaha a pro pana Přibyla skončilo zastoupení, tak ten rok jsem jezdil show při Moto GP v Brně. Tam mě viděli Japonci, přímo z fabriky z Yamahy, který tam byli s týmem, a hrozně se jim to líbilo. Tím, jak Yamaha pobrala českej trh, tak mě, opět náhodou, oslovilo její zastoupení. Najednou telefon, volal mi generální ředitel nově vzniklé Yamahy ČR: „Dobrý den, pane Šilere, máte u nás připravený dvě motorky a Brenen z evropského zastoupení nám řekl, že pro nás budete jezdit.“ Tak jsem málem proskočil stropem, protože to byl už fakt úspěch!

 

Chápu-li to správně, od ježdění a testování motorek ses dostal k motoškole. Stal se z tebe učitel. Pomohlo ti to, že tě lidé znali a začali tě brát jako toho, co umí?
Čtyři roky jsem jezdil jako testovací jezdec, sem tam jsem o tom něco napsal. Lidé mě začali brát, nejen jako kaskadéra, kterej s motorkou jen blbne, ale ve smyslu „on už tomu trochu rozumí“. Právě Ondra Lelků, což byl mimochodem desetinásobnej mistr republiky, mě viděl jezdit na okruhu, poradil mi nějaký věci, řekl mi, co dělám špatně. Pak mu vypadl v motoškole v Brně instruktor a navrhl mě jako oficiálního instruktora. S Ondrou jsem dělal dva roky, začal jsem s ním pracovat jako instruktor a kaskadeřina šla trochu do ústraní. Jezdím sice pořád, ale už jen pro sponzory. Ovšem opět zasáhl osud a mým životem prošla další tragédie. Ondra testoval pro novináře Ducati, a když se vracel z Mostu, tak ho zabil chlap v autě u Panenskýho Týnce. Ondra jel po hlavní silnici a chlap stál, špatně se podíval do zrcátka a vzal to přes dvojitou plnou a Ondru trefil. Ondra na místě mrtvej, hodně špatný.

 

…nedostal jsi strach? Dělat profesi, kde je tak vysoké riziko nehody?
A to nebylo všechno. Dva měsíce před tím neštěstím natáčel reportér Motl z Novy s Pavlem Hanzlíkem, mým učitelem kaskadeřiny, a právě s Ondrou reportáž o kaskadérech. A Pavel se zabil přesně dva měsíce po Ondrovi na uzavřený ploše při kaskadérský show, čistě náhodou v den narození Ondry. Pavel i Ondra byli výborní kluci a kamarádi. Když o tom zpětně přemýšlím, Ondra Lelků byl výbornej závodník, když jezdil na okruhu. V provozu však měl naježděný fakt hrozně málo. Oba mi v profesním životě hrozně moc pomohli. A už tady nejsou. 

 

Po Ondrově smrti jsi byl osloven, abys motoškolu vedl dál ty. Což je asi dobře, když vidíš, jaká je při kaskadeřině vysoká pravděpodobnost úrazů, dokonce smrti…
Hmm. Obrovská. Já jsem začal na silnici a prošel jsem si X věcma, kterýma si každej projde, a moje Motoškola Sršeň i motoškola v Brně je zaměřená na bezpečnost silničního provozu a na ovládání motorek. Za celou dobu mi nikdo nic neporadil, je to zkušenost, kterou mám těžce vydřenou, a jsem za to těžce sešroubovanej.  

 

V současnosti ti s motoškolou pomáhá i známý jezdec Karel Abraham. Můžeš nám popsat všechny „motoškoly“, kde jsi instruktorem?
Ano, Abája (pozn. red.: Karel Abraham) jako nejlepší českej jezdec na motorce nám s tím pomáhá jako instruktor, což je super. Já teď působím ve dvou motoškolách. Na okruhu a v té mojí, která se jmenuje Motoškola Sršeň. Tam mám dohodu s jednou obcí a ta mi pronajímá bývalé vojenské letiště. Účastníci této motoškoly mají kurz rozdělen na dopoledne na letišti a potom odpoledne v reálném provozu, kdy děláme okruh 150 km, celou Šumavu. Měl jsem z počátku strach, jestli mi tam lidi budou jezdit, ale jezdí z celé republiky, hodně Slováků, měl jsem také tři Švédy a dva Brity. Motoškola při brněnském okruhu, ta se jezdí pouze na autodromu v Brně, kde dělám hlavního instruktora. To znamená, já zde nabízím postupku lidem, lidi ke mně přijdou, učí se v provozu. Pak jsou individuální kurzy pro lidi, co se chtěj zlepšit. Když se chtěj posunout dál, tak si je z mojí motoškoly přesunu do Brna. Tam je učím jezdit stopu, učím je ovládat motorku ještě ve větších náklonech, bezpečně na okruhu. No a pro ty, kterým to všechno nestačilo, máme ještě Motoškolu Sport, kde se věnujeme rychlý jízdě. Krásně to postupuje, nabízíme kompletní balíček od A do Z a mě to strašně baví.

 

 

Kdesi jsem slyšela: „Sršeň se musel zklidnit, protože trénuje policajty…“
Né, to je náhoda. Pravda je, že Policii ČR školíme už čtvrtý rok v Brně na okruhu. Ale nezklidnil jsem se kvůli nim, to bude věkem. (smích) To jsem ještě pracoval pro Yamahu, ta vyhrála tender na dodávku motorek pro Policii ČR. Opět náhoda, freundschaft, Yamaha věděla, že dělám instruktora v Brně, tak se to domluvilo, Brno nabídlo okruh a nás jako instruktory.  

 

Motoškola má naučit motorkáře správně jezdit na motorce, je to tak?
No jezdit by ho měla naučit autoškola, motoškola má naučit motorku správně ovládat. To je rozdíl mezi autoškolou a motoškolou. Je to rozdíl jako mezi základní školou a střední školou, zakončenou maturitou. Je to postupka. Každej člověk projde autoškolou, kde se učí na cizí motorce a předpisy. Učí se nějak jezdit na cizí motorce, většinou blbě. A pak přijde do motoškoly a tam ho učíme správný ovládání motorky.

 

Získají účastníci motoškoly nějaký certifikát, vysvědčení?
Ano, dostávají certifikát o absolvování motoškoly na brněnském okruhu.  

 

Jaký je zájem o vaše kurzy a jak dlouho trvá jeden kurz?
Obrovskej, já jezdím každou neděli a mám obsazeno do konce října. Můj je celodenní a ten brněnskej je od 12 do 20 hodin do večera, brněnské motoškoly mají stejnou obsazenost. 

 

Jak probíhá den v motoškole?
Jsme tři instruktoři. Každý z nás má 3 lidi. Začínáme na letišti, velkou teorií, dvě hodiny, kde je jim vysvětlená technika jízdy a následně je názorně ukázaná. Pak tam mám tři nácviky, krizové brždění, průjezd zatáčkou a další základní věci, který jim ale v autoškole neřeknou. V momentě, kdy končíme s teorií a s prací na letišti, vjíždíme do silničního provozu. Tam jede guide – vodič, za ním tři absolventi, během jízdy se střídají, aby každej jel s instruktorem. Ukazujeme jim, kam se mají dívat, kdy mají podřazovat, učíme je nebrzdit, nejezdí se rychle, ale stále se jezdí v nějakejch v zatáčkách. Ježdění na motorce je o zatáčení. Úžasný je, když za mnou po jednom dni přijde chlap, kterýmu je 65 let, a řekne mi: „Já jsem si dnes poprvé zajezdil na motorce.“ Mezi lidma je strašně fám a nepravd o tom, jak motorku řídit. A my to motoškolama napravujeme. Má to obrovskej smysl a mě to strašně baví.

 

Odkud si myslíš, že se o tobě lidi dozvědí?
Nemám na svou motoškolu žádnou reklamu, ale když jsem se ptal lidí, jak se o mně dozvěděli, tak odpovídali: „Známej mi řekl, že je to dobrý.“ A to je asi ta nejlepší reklama, která může být, ve všech oborech. 

 

Nicméně lidé tě znají hlavně z pořadu Autosalon na TV Prima, kde testuješ motorky. Pomáhá ti mít „obličej každý týden v televizi“?
No možná mi to pomáhá ve smyslu, že lidi vědí, že motorkám rozumím. Ale že by tam přišel někdo jen proto, aby viděl Sršně, tak to ne.

 

 

Prý jsi motorkářský guru, a když Pepa Sršeň řekne „kupte si tuto motorku“, tak si ji každý koupí. Je to tak?
Já se snažím tady tohle nedělat. Chci, aby moje testování mělo nějakou váhu. Takže zmínit nejen plusy, ale i minusy, pokud jsou.

 

Zajímalo by mě, zda tě pojišťovna pojistila, když děláš takové rizikové povolání?
Ano, jsem pojištěněj, sazba je sice vyšší, ale to k tomu prostě patří.

 

Nemá o tebe tvoje přítelkyně strach?
Přítelkyně Blanka je dvaadvacetinásobná mistryně Evropy ve westernovém ježdění. Takže jsme na tom podobně. Ve dvaadvaceti letech je strašně úspěšná, ve svým oboru je nejlepší a strach samozřejmě má. (smích) 

 

Takže to máte podobné, ale není profese streetfighter přeci jen nebezpečnější než westernové ježdění?
Já bych neřekl. Když jsem viděl, že musí vzít koně, kterej má 900 kilo, z pastviny, třeba poprvé ho osedlat a předat klientovi neježděnýho. To není žádná legrace. 

 

Jaká je životospráva kaskadéra?
No to nevím, ale moje je velice špatná a už hodně dlouho. (smích) Ale kvůli ježdění se musím udržovat ve formě. Takže úplně nejhorší zase není. 

 

Poznávají tě lidi na ulici?
Teď poslední dobou ten můj obličej začíná být asi hodně profláklej. Přiznám se, že mi to nedělá vůbec dobře, nedokážu se s tím moc vyrovnat. Hlavně oni maj lidi pocit, že mluvím a jsem vulgární stejně jako v televizi. No, a když přijdou a baví se se mnou, tak zjistí: „Ono to není takový to vypláchlo, jako ho známe z televize.“ Rád bych, aby mě lidi brali takovýho, jakej jsem. Snažím se být upřímnej a to se dnes moc nenosí. Dost často dostávám přes držku. Dnes se spíš nosí takový to vlezdoprdelství a mlžení. Kdyby mně někdo říkal, jak mám dělat práci, že musím toto a to, tak to dělat nebudu. Jsem člověk selskýho rozumu. Na druhou stranu je čím dál tím víc lidí, co mi říká, že mě už berou takovýho, jako jsem, a že je dobře, že říkám věci na plnou hubu.

 

 

Jaký je podle tebe návod na úspěšného kaskadéra? Může český kaskadér uspět i v zahraničí?
Já jsem vždy stál nohama na zemi a věděl, že když budu chtít jezdit na špičkové úrovni, tak skončím na úrovni Čech. Tady není to prostředí na to, aby někdo mohl jezdit na světové úrovni. Hlavně ze strany podpory a dovozců motorek. Dále se kluci nedokážou prodat. Musel by být hodně bohatej manažer a sponzor, aby to mohl podporovat. Já jsem do toho nasypal ze svého hodně, a kdybych dělal jen kaskadérství, tak bych za čas skončil. Kaskadeřina mi ale zásadně pomohla v ovládání motorky a na silnici. 

 

Existuje v ČR sdružení kaskadérů?
Myslím, že jo, je to spíš asociace, kluci se scházej, dělaj meetingy, ale nakonec to skončí tak, že se totálně ožerou. Nemá to nějakou solidní úroveň. 

 

Je nějaká soutěž pro kaskadéry?
Bývala, teď už není, anebo na hodně slabý úrovni. 

 

Jak dlouho jsi vlastně dělal kaskadeřinu?
Jedenáct let jsem se v tom plácal, od začátků do vrcholu. 

 

Prý se nerad fotíš s dětmi?
Nerad se fotím obecně. Mamina by mohla vyprávět, jak se „strašně rád“ fotím. (smích) 

 

Nenaříkali doma na ten tvůj „adrenalin“?
Já jsem se od mládí věnoval sportům, byl jsem veden snad ke všem sportům. Táta jezdil na lyžích, máma dělala gymnastiku. Byl jsem vedenej všestranně. Proto si myslím, že jsem úspěšnej v ježdění – dokážu poradit lidem na okruhu, na silnici, v terénu i v tý kaskadeřině. Naši byli zvyklí. 

 

Rodina si nicméně oddechla, když jsi skončil s kaskadeřinou, viď?
To ano, nedokážu si představit, co máma prožívala. Museli to se mnou mít těžký. Nehledě na to, že mě máma podporovala v začátcích. Když jsem ostatním řekl, že se chci živit ježděním, tak si všichni mysleli, že mi houklo, že jsem se zbláznil. Máma mi řekla: „Hele, já ti s tím pomůžu, ale dělej to pořádně, tak, ať to děláš nejlíp.“ A to mi zůstalo. 

 

Co tě tak baví na ježdění na motorce?
Volnost. Když jsem večer sám, vezmu si motorku a jedu se projet. To, co na tom nejvíc miluji, je ta naprostá svoboda. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v prostorách Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2013.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře