Josef Váňa - dostihový žokej a chovatel koní


Josef Váňa, foto: Robert Vano
04.06.2015 07:08 | Eva Procházková

Právem ho nazývají „králem koňáků“ a stejně se jmenuje i kniha, která byla o jeho životě napsána. Jeden z nejobtížnějších dostihů Evropy, Velkou pardubickou, vyhrál v sedle koně celkem 8x, zatím naposledy v roce 2011 ve věku 59 let! Mnohokrát byl vážně zraněn, vždycky se do sedla zase vrátil. Jako jezdec zvítězil ve více než dvou stech padesáti dostizích u nás i v zemích Evropy, velké úspěchy slaví též jako trenér. Je známý svým nezměrným optimismem, pracovitostí, houževnatostí a především láskou ke koním. Josef Váňa se stal legendou českého dostihového sportu. V roce 2009 obdržel od prezidenta republiky medaili Za zásluhy, v témže roce se umístil na 3. místě v anketě Sportovec roku. Spolu se svým manažerem Mgr. Martinem Zoubkem založili Dostihový spolek Josefa Váni, který v letošním červenci v Karlových Varech a v říjnu ve Velké Chuchli uspořádá prestižní vysoce dotované a mediálně sledované dostihy pod názvem Pohár Josefa Váni.

Josef Váňa, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Pane Váňo, máte nějakou přezdívku?

Jako malý kluk jsem ve své rodné vesnici Slopné hrával s kamarády pravidelně fotbal a přitom jsem si vyzpěvoval písničku „Jovana, Jovana, pojedem za Jana“. Kluci mi začali říkat Jovan. To, že se tak dnes jmenuje i má dostihová stáj, s tím ale nesouvisí – je to zkratka mého jména, Josef Váňa.

Jaké byly vaše první jezdecké pokusy?

Jezdíval jsem na všem možném, jen ne na koni, těch jezdeckých v naší vesnici mnoho nebylo. Vozil jsem se na hřbetě kozy, prasete, krávy… Nejblíže jsem měl ke koze, tu jsme měli doma, v JZD měli výběhy s prasátky, tam jsem přelézal přes plot. No, a protože tenkrát nebyly žádné ohradníky, pásl jsem krávy, a tak jsem to zkoušel i s nimi.

Než jste se stal žokejem, prošel jste několik jiných zaměstnání…

Táta si přál, abych se stal instalatérem. Od dětství jsem s ním chodíval po sousedech a musel mu pomáhat. Ale díky svému vztahu ke zvířatům jsem si „vydupal“ učební obor chovatel koní v Kladrubech, jenže měsíc před koncem mě ze školy vyhodili – kvůli rvačce, do níž jsem se dostal. Tam jsem měl poprvé možnost pořádně si zajezdit na koni, měli jsme k dispozici několik školních. Bez vyučení jsem začal pracovat ve hříbárně a tehdy jsem si na hřbetě koně poprvé vychutnal pocit vítězství – když jsem vyhrál Hubertovu jízdu, která byla odměnou pro zaměstnance.

Od začátku tedy u koní?

Byl to ještě hodně velký oblouk, než jsem se stal žokejem. Musel jsem na vojnu, pokusil jsem se zkrátit si ji přihlášením do Ostravských dolů, odtud jsem šel stavět vysílač na Praděd. Vypadalo to, že budu zedníkem, ale poté, když jsem se oženil a má první paní pracovala na horách v kuchyni, měl jsem se stát číšníkem. Jenže kamarádi potřebovali pomoc na vleku, takže jsem u nich začal dělat strojníka. Postupem času jsem se naučil docela slušně lyžovat, stal jsem se členem Horské služby. Dálkově jsem vystudoval průmyslovku a vedl lyžařské středisko v Jeseníkách. Na horách jsem zůstal dvacet let.

Josef Váňa, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

To byl základ vaší fyzické kondice, kterou vám soupeři dodnes závidějí?

Řekl bych, že ano. Od mládí jsem se věnoval různým sportům, hrál jsem fotbal, tenis, věnoval jsem se judu i karate. Ale sílu jsem získal hlavně na horách. Běhal jsem na lyžích vytrvalostní závody: Jizerskou padesátku, Jizerskou sedmdesátku, byl jsem v závodním družstvu Horské služby, ale hlavně jsem se dvě desítky let pohyboval v nadmořské výšce nad 1 km a to mi fyzičku opravdu vylepšilo.

Který závod považujete za vstup do své žokejské kariéry?

Bylo to vlastně takové štěstí, skoro osud. Když jsem v rámci fyzické přípravy vyjel na cyklistický trénink, potkal jsem jezdce na koních. Vzpomněl jsem si na svou dávnou lásku a byl jsem ztracen. Moc rád jsem přijal pozvání do nedalekého jezdeckého oddílu ve Světlé Hoře a začal jsem uvažovat o tom, že bych jako amatér jezdil dostihové koně. V té době jsem vážil 80 kg a do ideální žokejské postavy jsem měl daleko. Ale začal jsem poctivě hubnout, zanedlouho jsem na „opravdických“ dostizích zvítězil s koněm Kalina a rozhodl se, že budu žokejem. Bylo mi 27 let.

A vaše první setkání s Velkou pardubickou?

Ve Světlé Hoře jsme měli divokého, nezkrotného polokrevníka Paramona. Bylo to velmi těžce zvládnutelné zvíře, nedalo se na něm jezdit. A mně se podařilo ho zkrotit. Trvalo to sice tři roky, ale nakonec se to povedlo. Našli jsme k sobě cestu, uznal mě za svého pána. V roce 1985 jsme spolu poprvé stáli na startu Velké pardubické. Přes pád na Hadím příkopu jsme do cíle dojeli druzí, a to byl obrovský úspěch. Věnoval jsem se v životě mnoha sportům, ale jakmile jsem začal s koňmi, na nic jiného už jsem neměl čas.

V té době jste stále ještě pracoval na horách?

Ano, až do revoluce v roce 1989. Vztahy mezi lidmi na horách se ale začaly měnit, přestalo se mi tam líbit. Měl už jsem tenkrát za sebou mnoho dostihů po republice, byl jsem amatérský a pak i profesionální šampión, rozhodl jsem se odejít pracovat jako profesionální jezdec do Německa. Skončil jsem ve stáji Evropa v Baden-Badenu. Byl jsem tam tři roky a byla to pro mě krásná životní zkušenost. Po návratu jsem zakotvil na Karlovarsku a tady už jsem vlastně na jednom místě dvacet let.

Josef Váňa, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Od kdy se s koněm začíná pracovat? A jak se pozná, že bude jednou dobrý?

Se zdatnými koni se v dostihovém sportu začíná pracovat, když jim jsou necelé dva roky, jsou to tzv. ročkové. Každý má své metody, ale většinou se nejprve učí chodit na „kolotoči“, my jsme ho ve Světlé Hoře neměli, začínali jsme na lonži. Kůň si postupně zvyká, běhá kolem vás, vše se mu musí zautomatizovat. Postupně se mu dá sedlo, pak si na něj sedá jezdec… Koně se vyvíjejí postupně a jsou mezi nimi velké rozdíly. Je na trenérovi, aby to rozpoznal a koně zbytečně nezatěžoval. Je takovým paradoxem, že hříbata se rodí všechna jako hodná a bezproblémová, a že se z některých stanou „potvory“, které kopou a koušou, to je způsobeno lidmi.

Trénují se klisny nějak jinak?

Je to v podstatě stejné. Jednu dobu se o mně říkalo, že „kobyly neumím“. Teď už se to neříká. Měl jsem totiž možnost trénovat naši nejlepší poválečnou kobylu Ready for Life, která v roce 2005 vyhrála České derby, i Sixteen, dvojnásobnou vítězku Velké pardubické.

Může trenér koně ovlivnit?

Může a hodně, ale s koněm, který nic neumí, neudělá zázrak ani sebelepší trenér, tak to prostě je. Naopak trenér může i velmi perspektivního koně „zničit“, když mu nedopřeje trénink a odpočinek ve správných dávkách. Aby koně zůstali v psychické pohodě, musejí i odpočívat. Přetrénovaní koně málokdy docílí dobrých výkonů. Někdy na tom mají svůj podíl i majitelé, kteří tlačí trenéry k tomu, aby koně podávali co nejrychleji vrcholné výkony. Jenže všechno má svůj čas. Jsem moc rád, že mám kolem sebe lidi, kteří mi důvěřují a do tréninků mi nezasahují.

Josef Váňa, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Kolik hodin denně jste u koní?

Většinou tak kolem sedmi hodin, čtyři dopoledne, tři odpoledne. Jenže navíc mám na starosti ještě spoustu dalších věcí, jako manažer řeším problémy, které se vždycky najdou – aby bylo dost krmení, dost peněz, mnohdy je to náročnější než práce u koní.

Býváte v práci někdy protivný?

Taky se to stává. Když lidi, kteří pro mě pracují, nedělají svou práci tak, jak si to představuju… Ale já si umím rychle udělat pořádek. (smích) Říkají o mně, že jsem cholerik, ale já se rychle vybouřím a je klid. Nebývám naštvaný celý den. Díky zkušenostem velmi rychle poznám, který člověk ke koním patří a který ne. Tomu doporučím, ať si jde hledat jinou zábavu. Své spolupracovníky si dobře vybírám. Je důležité, když ve stáji táhnou všichni za jeden provaz.

Je pro vás některá činnost u koní neoblíbená?

Na žádnou takovou si nevzpomínám. Co se koní týče, baví mě všechno. Po těch letech se pouštím i do řešení některých veterinárních problémů, nevadí mi nic. Když za mnou někdo přijde a řekne, že něco nejde, sednu na koně a ukážu mu, že to jde. Ale zase si člověk nesmí myslet, že je dokonalý, protože v tu ránu ho kůň shodí na zem.

O vašem životě byla napsána kniha, vznikl o vás i film. Prozradil jste na sebe všechno, nebo jste si ještě něco schoval?

Nikdy jsem si nic neschovával a vždycky, když mě někdo požádá o radu, rád mu ji dám. Jak se říká: „Dělej dobro a štěstí tě dohoní…“

Které vaše vlastnosti vám pomohly dostat se až na samý vrchol dostihového sportu?

Určitý cit pro koně jsem získal věkem a zkušeností, ale hlavní je asi vůle, tah na branku, vytrvalost, řekl bych až zarputilost. Když se do něčeho dám, chci pro to vždycky udělat maximum a nepovolím, nevzdávám to, dokud nejsem spokojený. A tak to dělám se vším.

Josef Váňa, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Jako jezdec jste osmkrát vyhrál Velkou pardubickou v sedle postupně tří koní. Mohl byste je nějak porovnat?

Každý byl úplně jiný. Se Železníkem jsme vyhráli čtyřikrát, a kdyby neměl smůlu, mohli jsme mít na svém kontě těch vítězství daleko víc. Byl to neuvěřitelný kůň, od malička paličatý, byla s ním zpočátku velká práce. Silná osobnost a velký bojovník, nejslavnější český dostihový kůň. Vronsky, to byla „mašina“. Když byl v pořádku, vyhrával. Měl to od Boha – dělník, bezproblémový, lehce jezditelný. Vyhráli jsme spolu v roce 1997. S Tiumenem jsme vyhráli třikrát. Rozpoznal vždycky přesně, co chci, ani jsem ho nemusel korigovat, ten kůň mi četl myšlenky. Od mládí nebyl špatný, ale dozrál později, poprvé zvítězil až v devíti letech.

Nejen že jste získal mnohá vítězství, přišel jste i k mnoha vážným úrazům, váš doktor to s vámi asi nemá lehké…

Vždycky říkám, že je jen málo kostí, které jsem neměl zlomené. Z nemocnic utíkám, jak to jde, však se ještě naspinkám v životě dost… Můj ortoped dr. Toman si už zvykl, že jsem schopen regenerovat daleko rychleji než ostatní. Nejsem ufňukaný, ledacos vydržím. A věřím i alternativní medicíně, využívám energie léčitelů, pomáhá mi to urychlovat hojení. Když jsem měl roztříštěnou patní kost, která vyžaduje tak rok léčení, běhal jsem už za osm týdnů.

Jeden z vašich úrazů byl téměř fatální. Co se vám tenkrát stalo?

Na závodech v Baden-Badenu v roce 1994 na mě spadl kůň, 500 kg živé váhy. Rozdrtil mi hrudník, měl jsem i mnoho dalších zranění. Byl jsem v klinické smrti, ale naštěstí tam byla první pomoc na velmi vysoké úrovni. Pomocí elektrických šoků mi znovu nahodili srdce. Proti všem předpokladům jsem se nejen uzdravil, ale za dva měsíce jsem znovu vylezl na koně.

Josef Váňa, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Byl jste pak opatrnější, změnila vás ta zkušenost?

Ne. V našem sportu když začnete být opatrnější, tak koně přestanou utíkat a vyhrávat. To je pak lepší toho nechat. Před zvířetem nesmíte dát najevo žádné obavy, žádnou nejistotu. Kůň je inteligentní, hned by to poznal. Je to o štěstí a o víře, že už se to podruhé nestane. U nás je normální, že každý čeká na tu svou ránu.

Dá se jet dostih bez taktizování, bez přemýšlení, prostě jet, jak to jde?

Asi se to dá, nevím, jak ostatní, ale já to nedělám. Vždycky taktiku dopředu promýšlím, většinu soupeřů dobře znám a dokážu je odhadnout. Jsem schopen najít si „svou“ skulinku, kudy proběhnout. Někteří se mě snaží napodobit, ale ono to nejde být se dvěma koni na jednom místě.

Josef Váňa, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Na Velké pardubické jste už několikrát startoval spolu se svým synem. Jaké to je? Stihnete ho při závodě po očku sledovat?

Poprvé jsme vedle sebe jeli, když mu bylo šestnáct. Strach o něj nemám, ale většinou ho sleduju, je důležité, jakého má koně. Vzpomínám, že jednou, když jsme jeli s Tiumenem vzadu, skákali jsme Irskou lavici a on tam byl také. Vykřikl jsem: „Vole, co tu děláš, tys měl být dávno vpředu…“(smích) Ještě horší je sledovat závody jako trenér z tribuny, to jsou muka daleko větší. Člověk vidí všechny chyby jako na dlani. Trpěl jsem, a těch rad, co jsem křičel do prostoru…

Koně zkrátka k vašemu životu patří…

To je pravda. Už od mládí. Když mi bylo okolo patnácti, znal jsem zpaměti původ každého dostihového koně v republice. Byl to můj koníček. Člověk si myslí, že o koních ví vše, ale vždycky ho něco překvapí. To je na našem povolání krásné, nikdy si nemohu být jistý a celý život si to užívám. Dělám to, co mě baví, co mě naplňuje, akorát se tomu říká, že chodím do práce… Starám se o koně, ale pokud bych neměl stáj Jovan, svůj podnik, určitě bych se o koně stejně rád staral a trénoval je jako něčí zaměstnanec.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Národním divadlem www.narodni-divadlo.cz

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Josef Váňa, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Josef Váňa, foto: Robert Vano
Josef Váňa, foto: Robert Vano
Josef Váňa, foto: Robert Vano
Josef Váňa, foto: Robert Vano
Josef Váňa, foto: Robert Vano
Josef Váňa, foto: Robert Vano
Josef Váňa, foto: Robert Vano
Josef Váňa, foto: Robert Vano

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Fuksa - propagátor a trenér pétanque
Petr Fuksa - propagátor a trenér pétanque

01.10.2018 | Ve svých dvaceti osmi letech se poprvé seznámil s hrou zvanou pétanque. Výzvou byla iniciativa přátel ...


Pavel Trčala – sportovec, majitel sportovní firmy
Pavel Trčala – sportovec, majitel sportovní firmy

20.09.2018 | Narodil se v Brně, vystudoval ekonomii ve Washingtonu, kde také začal svou pracovní kariéru ve ...


Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno
Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno

14.05.2018 | Sportu se věnuje od raného dětství, od r. 2008 pracuje jako lektorka v Centru univerzitního sportu ...


Petr Krajča - šéf motocyklové divize BMW Motorrad
Petr Krajča - šéf motocyklové divize BMW Motorrad

04.04.2018 | Charismatický člověk, který se vám dívá přímo do očí a ve chvíli, kdy hovoří o motorkách, ...


Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista
Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista

07.03.2018 | Patron brněnského veletrhu MOTOSALON, držitel mnoha světových rekordů, s image rebela, který umí ...