Lenka Vydra Šmídová - jachtařka

23.10.2013 13:07 | Hana Robinson

Trenérka jachtingu a stříbrná medailistka z olympijských her v roce 2004 ve třídě Evropa. Především ale krásná žena s vůlí pevnou jako skála. Nevlídné počasí ji na lodi potkávalo téměř denně, přesto se dlouhá léta tomuto tvrdému sportu věnovala s velkou vervou. Proplouvala mnoha vodami, až nyní proplula do vysněného mateřství. Lenka Vydra Šmídová ale svůj milovaný sport na hřebík nepověsila. Možná, že nestojí o překonávání rekordů, ale jisté je, že o pokračování své úspěšné kariéry stale ještě uvažuje.

 

Co vás k jachtingu přivedlo a co vás na něm nejvíce baví?

Vyrůstala jsem v Neratovicích, kde byl poměrně velký jachtařský klub. Oba moji rodiče bývali svého času členové. Se sestrou jsme se jako malé věnovaly jiným sportům, například gymnastice či volejbalu. Děti našich sousedů se už jachtingu ale věnovaly, a my jsme tak vídaly zaparkované lodičky před jejich garáží. Chtěly jsme to pochopitelně také zkusit. Rodiče tedy vyslyšeli naše přání, a tak jsem v šesti letech začala jezdit na vodě.

 

Zdá se to poměrně brzy, začínat s tak náročným sportem již v šesti letech. Nemyslíte?

Ano, určitě to bylo brzo. Navíc se tehdy ani v tak mladém věku nedalo soutěžit. Podle současných pravidel se závodit může až od osmi let. Přece jen to není lehký sport a hrozí při něm i různá nebezpečí.

 

Vzpomenete na svůj první úspěšný závod?

Jako dítě jsem nebyla příliš soutěžně výrazná. Určitě jsem vyhrála nějaký závod ve své žákovské kategorii. Vzpomínám ale na ten úplně první. Vlastně jsem moc netušila, co mám dělat, ale hlavní bylo, že jsem dorazila zpět na břeh. Tehdy byly plachetnice velmi populární, na krajských závodech se běžně sjíždělo až osmdesát lodí. To se dnes bohužel nevidí.

 

Jak je to s popularitou tohoto sportu mezi mladými dnes?

Dnes se závodů účastní třeba jen dvacet lodí. Je to poměrně drahý sport. Současný rodič se domnívá, že pokud nemůže dítěti dopřát to nejlepší vybavení, nemá cenu se závodů účastnit a ani tento sport provozovat. To je ovšem velká chyba, protože na vybavení v dětských kategoriích až tolik nezáleží. Navíc dříve fungovaly oddíly, které měly nejen vybavení, ale i prostředky na podporu dětí. Dnes už nic takového neexistuje.

 

Dlouho jste neměla u nás žádnou konkurentku. Jak to vypadá nyní, můžeme čekat nějaký výraznější talent? 

Je pravda, že po dobu mé kariéry jsem v podstatě u nás neměla žádnou konkurenci. Chvíli jsem jezdila na dvouposádkové lodi s Veronikou Fenclovou, která začala mít skvělé úspěchy na jednoposádkové lodi, ale až poté, co jsem svou kariéru přerušila.

 

Působíte jako žena s pevnou vůlí, přesto poněkud křehce. Jak jste tak dlouho zvládala nápor tohoto tvrdého sportu? 

Tvrdý sport to určitě je. Je to sport, který je závislý na přírodním živlu. Lepší jachting je v silnějším větru a silnější vítr je samozřejmě často spojen s deštěm, chladem a nepohodlím. Jachtař tedy musí mít opravdu velkou vůli na to, aby se každý den tomuto nepříjemnému počasí vystavoval. Méně často je pak na vodě pěkné počasí, svítí sluníčko a vítr si jen tak pofukuje. Někdy si opravdu říkám, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet. I když jsem měla samozřejmě dobré vybavení, takže nemůžu říci, že by mi byla celé hodiny na vodě zima. Přesto, nebyla to mnohdy procházka růžovým sadem.

 

Jak vypadala vaše příprava? 

Nejdůležitější jsou pochopitelně hodiny strávené na vodě. Příprava lodě je také velmi důležitá. Často je potřeba něco na lodi vyměnit, otestovat či optimalizovat. To zabere obvykle asi hodinu před vyplutím. Na vodě jsem poté trénovala přibližně tři hodiny. Protože to bylo obvykle ve slané vodě, loď se poté musela celá opláchnout a usušit, aby se nepoškodila. S trenérem jsme si sedli a probrali vše potřebné. Někdy jsme i studovali video z tréninku. Na vodě totiž máme velmi omezenou komunikaci nejen s ním, ale na dvouposádkové lodi i s partnerkou. Takový běžný tréninkový den zabere šest hodin v terénu. Vedle toho se samozřejmě musíme starat o svou fyzičku.

 

Ve kterých vodách jste nejčastěji trénovala?

Obvykle se tréninky směřují do míst, kde se uskuteční důležitý závod. Pokud se koná olympiáda v Austrálii, trénujeme celý rok převážně tam. Každá voda má svá specifika a zvláštnosti, jak teplotní, tak povětrnostní. Třeba olympiáda v Číně byla pro nás velice složitá a náročná na trénink. Trénovali jsme tak například i ve Slovinsku, které bylo pro nás mnohem dostupnější a navíc byla voda i hodně podobná.

 

Která z vod vám učarovala nejvíce?

Tam, kde jsem to měla nejraději, jsem bohužel příliš často nemohla trénovat. Mám ráda sluníčko a teplou vodu, a tak ráda jezdím v Karibiku či v Austrálii. Také Nový Zéland je úžasný.

 

Jak vaše vybavení do všech těchto vzdálených destinací cestuje? 

Přeprava lodi je poměrně komplikovaná záležitost. Při trénincích v Evropě si většinou vozíme lodě na vlecích za auty, ty menší plachetnice se vejdou i na střechy větších a silnějších automobilů. Na vzdálenější destinace jsem si často objednávala řidiče, který můj vůz s těžkým vlekem s motorovým člunem a plachetnicí odvezl na místo závodu, a já jsem letěla letadlem. Samozřejmě, že tato varianta je finančně náročnější a ne každý jachtař si to může dovolit.

Do zámoří se musí plachetnice a motorové čluny, nutné pro trenérské zázemí, naložit do kontejneru a poslat lodní dopravou přes oceán, což je zase poměrně časově náročné a musí se to plánovat několik měsíců dopředu.

 

Vše kolem vašeho sportu se zdá neskutečně nákladné. Jak se to vše dá financovat a dá se tím zajistit na život? 

Když mi bylo osmnáct let, tak jsem tenkrát ještě na psacím stroji psala dopisy sponzorům a rozesílala je všude možně. Osobně jsem i obcházela možné sponzory. Měla jsem sice velkou podporu z rodiny i ze svazu, ale to pochopitelně na takový sport nestačilo. Když se dostavily výsledky, bylo to o něco lepší, stala jsem se známější. A posledních deset let mé kariéry jsem již byla plně zastoupena agenturami, které všechny tyto sponzorské záležitosti zařizovaly za mě. Tím jsem se samozřejmě mohla více času věnovat svému sportu.

 

Začala jste jako individuální závodnice a později jste se stala týmovým hráčem na dvouposádkové lodi. Co je na tom lepšího? 

Je to takový dá se říci přirozený vývoj jachtaře. Těch důvodů ale bylo více. Původně jsem jezdila na jednoposádkové lodi třídy Evropa. Měla jsem za sebou tři olympijské kampaně, Atlanta, Sydney a Athény. Bohužel ale tuto olympijskou třídu zaměnili za jinou, Laser Radial, kterou jsem si vyzkoušela a zjistila jsem, že taková loď absolutně není pro mě a že by to byl obrovský krok zpátky. Třída Radial byla neúměrně fyzicky náročnější, byla potřeba větší váha. Bylo to vše spíše o síle než jakési finese. Nebavilo mě to a chtěla jsem novou výzvu. A tak jsem přešla na dvouposádkovou.

 

Podle čeho si vybíráte druhého člena posádky?

Na lodi jsem měla celkem tři dámy. Měřítkem samozřejmě byly především jachtařské zkušenosti, fyzička a lidský faktor. Například Elizabeth Kratzigová byla původně moje trenérka, než jsme začaly závodit. Vyvstal ale problém s rozdílnými národnostmi. Musela jsem tedy hledat dál. Zpočátku jsem si nepřála Češku, protože jsem věděla, že u nás nikdo na takové úrovni není. Štěstí mi ale přálo a potkala jsem Veroniku Fenclovou, která se sice musela mnoho věcí doučit, ale zažily jsme spolu úspěchy. Vždy jsme se umisťovaly do desátého místa ve světovém poháru. A s Lenkou Mrzlíkovou jsme také měly skvělé výsledky, i když kvůli našemu závodění musela hodně přibrat. Na pozici kosatnice na lodi je totiž potřeba kolem sedmdesáti kilogramů.

 

Jak dlouhá byla vaše závodní sezóna?

V Evropě začíná obvykle sezóna v březnu a končí v říjnu. Pokud se ale vrchol sezóny koná například v prosinci v Austrálii, pak se samozřejmě sezóna protáhne.

 

Rozbouřené moře může být nebezpečné. Bála jste se někdy při závodě či tréninku?

Určitě. Strach či obavy jsou ale obvykle spojené s tím, zda má jachtař natrénováno. Se zkušenostmi také strach ustupuje.

 

Jak dlouho se dá jachtingu věnovat na vysoké úrovni?

Poměrně dlouho. Můj známý například získal zlatou olympijskou medaili ve čtyřiceti osmi letech. Ovšem s rodinou se tento sport těžko kombinuje. Neustálé cestování bývá velmi časově a organizačně náročné.

 

Kdy se nejvíce projeví kvalita jachtaře v závodě, při silném větru, nebo naopak bezvětří? 

Oboje je náročné, silný vítr na fyzickou kondici a slabší vítr spíše na psychickou kondici, koncentraci a celkovou šikovnost. Ti nejlepší jachtaři umí samozřejmě jezdit v obou extrémech.

 

Měla jste někdy ambice vytvořit třeba nějaký světový rekord anebo přeplout sama Atlantik? 

Ne, takovou touhu jsem nikdy neměla. Ale mám známé, kteří takovéto ambice měli. Já jsem ale pohodlnější. Po dni na vodě jsem si potřebovala dát teplou sprchu a dobré jídlo.

 

Zajímáte se i o jiné vodní sporty? 

Ano, rekreačně dělám windsurfing a kitesurfing, i když na ten druhý mi díky dětem v posledních letech v podstatě nezbývá čas. 

 

Věnujete se trénování. Koho trénujete a jak vás to baví? 

V posledních letech jsem se věnovala trénování různých skupin, od dětí a mládež až po olympijské týmy, ale s ohledem na časovou náročnost a nutnost cestování jsem tréninky postupně omezila jen na české vody a naše mladé talentované jachtaře.

 

Jaký jachtařský sen byste si ráda splnila? 

Velice ráda bych se podívala do Jižní Ameriky, dokonce se učím španělsky. Nikdy jsem v tamních vodách neměla příležitost jezdit, protože jsem se tam za svou kariéru žádného závodu nezúčastnila.

 

Chystáte se ještě na nějakou olympiádu? 

Není vyloučeno. Zatím chci být ale co nejvíce na blízku svým dcerám. Starší dceři jsou čtyři roky a mladší teprve dva. Cítím, že jim v tomto věku chci dát ze sebe, co nejvíce můžu, a hlavně že mě potřebují. Cestování spojené s jachtingem a celodenní tréninky proto nyní nepřichází v úvahu. Přesto vrátka nezavírám. Jachting je nádherný sport, a až budou moje dcery trochu větší, uvidíme, jak na tom budu především fyzicky. Představa návratu do závodního pole je ale pěkná.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Filandr Atelier

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

Komentáře