Lukáš Melich - kladivář

09.01.2013 13:35 | Hana Robinson

 

 

 

 

"Je to sen každého kladiváře, mít osobní rekord začínající osmičkou." Lukáš Melich

 

 

 

 

 

Několikanásobný mistr České republiky a šestý z olympiády v Londýně v hodu kladivem, Lukáš Melich, je „ohrožený druh“. Deset let mu v naší zemi nevyrostla žádná konkurence. Na nějaké „končení“ ale nepomýšlí. „Kladiváři můžou soutěžit na vrcholové úrovni klidně do osmatřiceti,“ říká, „což je v profesionálním sportu velkou výhodou.“ Na olympiádě v Riu de Janeiru se na něj tedy určitě můžeme těšit. Příjemný gentleman a nově i student managementu a ekonomie si jistě zaslouží naši sportovní pozornost.

Se svými sto kilogramy na mě působíte poměrně „normálně“. Jaký je optimální somatotyp kladiváře?

To dnes vážím víc, celých sto šest kilogramů. Závodní váha je kolem sto osmi kilogramů. Patřím spíše k těm menším, ale váhově tak nějak k průměru. Váha se samozřejmě během roku mění, po sezóně jde váha většinou dolů. Mám velikou výhodu, že když netrénuji, spíše hubnu, než abych přibíral, jako většina lidí. Během sezóny to zase naberu zpět.

 

Váhu tedy máte průměrnou. Jakou hraje roli výška?

Ideální kladivář by měl mít od 185 do 195 centimetrů. Čím je kladivář vyšší, tím má lepší páky. Delší ruce jsou také výhodou. Nejdůležitější je kladivu předat co největší oběhovou rychlost. Čím delší kladivo a ruce, tím to jde snáze. Mohl bych být o dva, tři centimetry vyšší. To by asi pomohlo.

 

Jak vás kladivo zlákalo? Přišel trenér a řekl: „Máš na to postavu,“?

Můj současný trenér je shodou okolností můj strýc Dušan Král. Odmalička jsem se chodil dívat na tréninky kladivářů, které vedl. Jednou jim chyběly do žákovského družstva děti, tak mi řekli: „Stejně nás sem chodíš okukovat, tak to pojď taky vyzkoušet“. Bylo mi asi dvanáct, třináct.

 

Předpokládám, že do té doby jste se věnoval jiným sportům.

To se ani nedá říct. Občas nějaký ten fotbal jako každý kluk. Chvíli jsem se také věnoval volejbalu, protože jsem chodil na základní školu s volejbalovým zaměřením. Ale nechal jsem toho.

 

Týmový sport vás tedy neuchvátil?

To tedy opravdu ne. Přispěl k tomu také fakt, že se mi v kladivu dařilo v podstatě hned od začátku, takže nemělo cenu to řešit.

 

Začínat s vrcholovým sportem ve třinácti letech se zdá pozdě.

Pozdě to určitě není. S atletikou obecně by se mělo začínat spíše později. Dá se samozřejmě začít v první třídě, ale to je spíše takové sportovní „hraní“. Problém je spíše v tom, že v pozdějším věku jsou děti už rozebrané do různých jiných sportů a trenéři pak nemají z koho vybírat. Takže vlastně čím dříve, tím lépe. (smích)

 

Vaše rodinná trenérská sestava připomíná tenistu Rafaela Nadala a jeho strýce Toniho, kteří spolu dokázali velké věci. Jaká je pro vás spolupráce s rodinným příslušníkem?

Za sebe můžu říct, že skvělá. I když je mi jasné, že je to se mnou někdy těžké.

 

 

Kromě strýce překvapivě nepocházíte ze sportovní rodiny. Kde se to ve vás vzalo?

To je pravda. Moji rodiče se sportu nikdy nevěnovali. Byli spíše hudebně zaměřeni, hlavně otcova strana. I já jsem absolvoval několik let sboru, houslí a hry na žestě na lidové škole. Rodiče ze mě asi chtěli mít muzikanta. Potom ale atletika jednoznačně zvítězila, hlavně mě nebavilo cvičit.

 

Máte nějaký sportovní či životní vzor?

Mezi kladiváři určitě ne. Líbí se mi, jakých úspěchů dosáhl Honza Železný, který po tom všem co dokázal, zůstal svůj. Zkrátka dobrej chlap s dobrými názory.

 

Oštěp patří stejně jako kladivo mezi vrhačské disciplíny. Trénujete společně?

Ano, často se potkáváme s oštěpaři a tedy i s Honzou. Někdy spolu i trénujeme. Oba sporty jsou si poměrně tréninkově podobné, i když my se u toho točíme. (smích)

 

Jak je možné, že byl Jan Železný tak výjimečný? V čem vidíte jeho neporazitelnost?

Pán Bůh na něj zkrátka ukázal a dal mu obrovský talent a cit pro pohyb.

 

Vám cit pro pohyb jistě také nechybí. Poznáte hned dobrý hod?

To je zajímavé. Většinou ano, ale stane se, že vás hod překvapí.

 

Hod kladivem není u nás tak populární či medializovaný jako jiné sporty. Možná se to s vaším kralováním změní.

Možná trochu ano. Většina lidí si myslí, že je to nebezpečný sport. Také je to bezpečnostně náročné, musí být zajištěna dobrá klec a navíc to ještě ničí trávník. Občas se také stane, že dojde k nějakému zranění diváka, někdy i k tragédii.

 

Mluvíte z vlastní zkušenosti?

Mně se naštěstí takové věci zatím vyhnuly a pevně doufám, že tomu tak zůstane do konce mé kladivářské kariéry. Byl jsem ale u toho, když kladivo jednoho našeho bývalého kladiváře zasáhlo dívku. Bohužel po třech dnech zranění podlehla.

 

Je takové neštěstí vinou závodníka, nebo pořadatele?

V tomto případě musím říct, že na vině byla i ta dívka, protože chvíli před tím ji z toho místa pořadatel vyháněl. Neuposlechla a za chvíli se na to místo opět vrátila. Byla to atletka a rozcvičovala se tam.

 

Ochranná síť možná nebyla dostatečně hluboká…

Občas se stane, že kladivář „podrží“ kladivo o zlomek vteřiny déle v ruce a kladivo pak vylétne mimo stanovenou výseč. Tomu ale bohužel nezabrání ani ta nejlepší klec (síť). Pak už je na rozhodčích, aby zajistili, že v prostoru dopadu nebude nikdo postávat. Samotný kladivář je v tom v 99 % případů nevině.

 

V sezóně se účastníte více jak dvaceti závodů. To musí být nesmírně náročné.

Je to čistě na mně. Každý závod je náročný na zdraví a čas a je samozřejmě spojený s cestováním. Takže náročné to jistě je. Ale zároveň je to i zdroj příjmů, takže občas nemáme na vybranou. Nejsme v Diamantové lize, máme svůj Challenge, a finanční odměny jsou nesrovnatelně nižší. Kdyby tomu tak nebylo, stačilo by mi objet jen pár závodů za sezónu. Navíc přece každý sportovec trénuje hlavně proto, aby závodil a měřil se s elitou.

 

Kolik času vám „zabere“ kladivářský závod?

Pokud je to jeden samotný meeting, tak dohromady to vychází většinou na tři dny. Během pátku přiletím, v sobotu dopoledne se rozkoukám, odpoledne je závod a v neděli letím zpátky. Záleží ale na každém závodě. Když jsou kvalifikace, závod je samozřejmě minimálně o den až dva delší. Tak to bylo i v Londýně.

 

Na olympijské hry do Londýna jste odcestoval až na poslední chvíli. Byl to váš záměr, zůstat bokem od všeho dění a soustředit se jen na svůj výkon?

Ano, těsně před tím jsme byli ještě na soustředění v Nymburce a zahájení olympiády jsme sledovali pouze v televizi. Je to individuální, někoho to může dost rozptylovat. Většinou se člověk musí rozhodnout, jestli si to tam chce užít a všechno vidět, nebo zda to obětuje svému výsledku. To byl můj případ.

 

 

 

Dosáhl jste vynikajícího šestého místa. Jaké ve vás olympiáda a Londýn zanechaly dojmy?

Na předešlé olympiádě v Pekingu jsem si to opravdu užíval, udělal jsem snad tisíc fotek, viděl jsem spoustu závodů. Bylo to také tím, že jsme na místo dorazili tři týdny před zahájením, na vše byl tedy čas. Samozřejmě ale i na to rozptýlení. V Londýně jsem si nesmírně užil samotný závod, s výsledkem jsem byl hodně spokojený. Kromě toho jsem ale stihl jen jedno vzpírání a dvakrát jsem byl mimo svůj závod na atletickém stadionu. To bylo vše.

 

Je těžké pro váš sport sehnat podporu sponzorů a zaujmout média? Změnil se třeba jejich postoj po vašem „šestém místě“?

Kladivo není až tolik populární, to všichni víme. Dodnes jsem vlastně žádnou podporu neměl. Hodně sponzorů a lidí slyší právě na výsledky z olympijských her. V současné době jednám se dvěma sponzory, tak uvidíme, jak to dopadne.

 

Bývají kladiva obvykle zajištěna pořadatelem, nebo si na závody vozíte svoje? 

Většinou kladivo nevozím, jen pokud je závod někde poblíž, kam dojedu autem, pak si vezmu to svoje. Do letadla obvykle můžete vzít okolo dvaceti kilo, tak tam dejte ještě sedmikilovou kouli! (smích) To by mi moc místa už nezbylo, takže jsem rád, že to pořadatelé zajišťují.

 

Jakou základnu mají vůbec kladiváři v České republice? 

Základna je u nás minimální. Překvapivě v Praze není ani žádný rozumný vrhačský sektor, kde by se dalo trénovat. Jsem členem Dukly Praha, ale trénovat jezdím i domů, tedy do Podkrkonoší. Pocházím ze Semil a trénuji převážně tam. V Praze spíše rehabilituji, posiluji a běhám. Neustále tedy pendluji mezi Prahou a Semily.

 

Velice mě překvapuje, že v hlavním městě není pro vás pořádné zázemí. Patříte dnes ke světové elitě. I když v naší zemi to není neobvyklé, připomeňme si rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou, také bez pořádného stadionu.

Já si ale nemůžu stěžovat. Všechno co potřebuji, vlastně mám. Víte, raději město postaví fotbalové hřiště, kam bude chodit spousta mladých, než aby kvůli jednomu „bláznovi“ postavili hřiště na kladivo, které bude využívat minimum lidí.

 

Chcete říci, že nemáte či nebudete mít nástupce? 

V současné době jsem vlastně sám. Druhý je v tabulkách o více jak osm metrů za mnou. Již pět až sedm let v podstatě u nás nemám konkurenci. Je ale hromada „nadšenců“, kteří si občas jdou zaházet a pohybují se někde ve druhé až třetí lize. Ve světové špičce se pohybuje okolo dvaceti kladivářů, se kterými se pravidelně potkávám.

 

Doping je ve vašem sportu asi také velké téma.

Ve vrhačských (a nejenom v nich) disciplínách doping vždycky byl, je a bude existovat. A je na každém, jak se k tomu postaví. Já jsem odjakživa byl proti, protože jsem nikdy zdraví a kariéru riskovat nechtěl.

 

Noční můrou sportovce jsou zranění. Vyhýbají se vám? 

Nejvíce namáhaná jsou záda, zvláště jejich bederní část. K tomu je potřeba, aby byly trup a břicho naprosto zpevněné. Tohle jsem dříve podceňoval, takže nějaké problémy samozřejmě přišly. 

 

Řekl jste, že za hranicí osmdesáti metrů je úplně jiný svět. Váš osobní rekord je 79,44 metrů. Zdá se to kousek. 

Je to sen každého kladiváře, mít osobní rekord začínající osmičkou. On to kousek je. U nás to dokázali pouze dva kladiváři. I já už jsem to v tréninku hodil. Na závodech k tomu ale musí být všechno v souladu. Dobré počasí, dobrá technika i psychika a závod se nesmí protahovat či přerušovat. Když se tohle všechno sejde, může to vyjít.

 

Máte nějaký oblíbený stadion, kde se vám dobře hází?

Ani nemůžu říct. Jsou samozřejmě stadiony, které mají „rychlejší“ kruh, ze kterého se hází. To je dáno betonovým povrchem kruhu. Když je hrubší, kruh je „pomalejší“.

 

Do vašeho týmu patří také agent, který vám zajišťuje účast na závodech a pomáhá s organizací. Možná vybírá i ty „dobré“ stadiony…

Je nezbytné takového člověka mít. Samozřejmě záleží na sportu, někde to jde i bez agentů či manažerů. U nás ale ne. Téměř všichni „lepší“ atleti agenty mají. Nejen, že by mě obtěžovalo psát pořadatelům emaily či jim telefonovat, ale hlavně bych se ani na některé závody vůbec neměl šanci dostat. Taková je realita. Agent vše vyřeší, od peněz po letenky. Dnes od něj dostanu email s podmínkami závodů, letenkou, zařízeným hotelem a otázkou: „Chceš jet?“ (smích) Vždycky tomu tak ale samozřejmě nebylo.

 

Začal jste studovat Vysokou školu ekonomie a managementu v Praze. Jak skloubíte vrcholový sport se studiem?

Už dříve jsem studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, ale tenkrát se mi to nedařilo se sportem sladit, i když se to zřejmě nezdá. Kdo ale na tu školu chodí či chodil, ví, o čem mluvím. Teď mi to ale snad vyjde, čas na studium si jistě najdu. A jestli jsem studijní typ, to se teprve ukáže. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN Praha www.hotelalwyn.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Partneři

Komentáře