Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista


Pepa Sršeň
07.03.2018 20:08 | redakce

Patron brněnského veletrhu MOTOSALON, držitel mnoha světových rekordů, s image rebela, který umí kaskadérské kousky na motorce, ale žárovku si nezapojí. I když rád dělá vše po svém, drží se rady své mámy, Dělej věci pořádně. Díky tomu dosáhl mnoha úspěchů, šel za svým snem a dnes má fungující motoškolu s kurzy vyprodanými na rok dopředu. Lidi učí pokoře a úctě – ke dvěma kolům, k sobě i ostatním.

Pepa Sršeň

foto: Tino Kratochvil

 

Byl u vašich začátků nějaký kamarád, parta nebo jste byl sólista?

Začínal jsem sám, pak se mnou jezdil kamarád Petr Hofman, ten se bohužel před čtyřmi lety zabil při nehodě ne svojí vinou. Další kluk, se kterým jsem začínal, je Petr Jandovský a ten mi dodnes dělá instruktora v motoškole, zůstali jsme spolu celou dobu.

 

Řekněte mi svůj pocit z prvních kaskadérských vystoupení, vnímal jste diváky?

Vnímal jsem je, ale nedokázal jsem pracovat s lidmi, kteří show sledovali. Ze začátku byly moje show hodně sparťanské. Až postupem času, dejme tomu během jednoho roku, na předělaných motorkách,  jsem se naučil lidi vnímat. Pracovat s nimi a vtáhnout je do děje show. Jsem tak trochu kašpárek, takže jsem začal lidi i vozit a moje show se stávaly populární, protože diváci věděli, že se budou i bavit.

 

Jak vznikla přezdívka Sršeň?

To mi bylo třináct a měli jsme chalupu na Šumavě kousek od Sušice v zapadlé vísce a s kamarádem jsme dostali od jednoho souseda Pionýra. Tak jsme ho dali dohromady, a protože byl oprýskaný, chtěli jsme ho nabarvit. Ve stodole jsme našli po dědovi jen černou a žlutou barvu, takže byl černožlutej. Nebrzdil a my na něm jezdili v kristuskách na zábavy a říkali jsme mu Sršeň. Od té doby už se to se mnou táhne.

 

Kdy se staly motorky naplno vaším životem? Měl jste i nějakou normální práci?

Mám střední školu, jsem elektromechanik s maturitou, ale neumím dodneška zapojit žárovku. Od útlého věku jsem sportoval, dělal jsem atletiku i vrcholově a už na střední škole jsme měli dvoufázové tréninky a na školu se moc nedbalo. V běhu jsem byl nominovaný na juniorskou reprezentaci a škola šla stranou. Po škole byla vojna a po vojně mě bavilo točit se kolem aut a motorek. Dostal jsem tenkrát nabídku od táty mojí přítelkyně, že mě naučí být autolakýrníkem. Tam jsem se mohl vyřádit a zkoušet různé věci, pracoval jsem v oboru asi pět let. Dostal jsem se až na úroveň mistra na lakovně u jedné velké firmy v Klatovech. Tehdy přišel přelom a já jsem si řekl, že se budu živit ježděním na motorce. Všichni mě měli za blázna, jen moje máma, která mě znala, řekla: „Dobře, já ti s tím pomůžu, ale dělej to pořádně.“ Nikdo jiný mi tehdy nevěřil.

Pepa Sršeň

foto: Tino Kratochvil

 

Podporuje vás máma doteď?

Teď mě podporuje spíše psychicky a mentálně, finančně to byly opravdu jen ty začátky. Nebylo to jednoduché, začal jsem jezdit show první dva roky zadarmo, potom za nějaký honorář, do toho jsem chodil na brigády, doma stříkal auta. První roky jsem se plácal, než byly show placené tak, aby alespoň pokryly náklady a něco vydělaly.

 

Byl ve vašem životě nějaký zlom?

Měl jsem hodně těžkou bouračku na motorce, kdy mě -ne mojí vinou - čelně srazilo auto. Čirou náhodou byl mým spolujezdcem kamarád Petr Jandovský, který se mnou dělal spolukaskadéra na vystoupení. Byli jsme hodně rozlámaní, ale sešroubovali nás a dali nějakým způsobem dohromady. Po sedmi dnech jsem utekl z nemocnice, když jsem zjistil, že mám alespoň jednu nohu zdravou. Z pojistky jsem si během pár týdnů koupil jinou motorku a mezitím, když jsem ještě nemohl pořádně chodit, jsem si na ní vozil berle na zádech. Přes zimu jsem motorku dal dohromady a přesně rok a dva měsíce po nehodě jsem na ní zajel ve Vlářích na letišti sedm světových rychlostních rekordů. A to bylo zlomové. V pracovním životě mě to posunulo a vystřelilo někam úplně jinam.

Pepa Sršeň

foto: Tino Kratochvil

 

To jsou rekordy na zadním kole?

Na zadním kole, na předním kole, na zadním kole se spolujezdkyní, některé z nich platí dodnes. Byl to pro mne zlom. Jsem vychovaný tak, že nechci jít za někým a říkat: „Hele já jsem Sršeň a jezdím nějaký závody nebo kaskadéřinu.“ Dovolil jsem si jít a oslovit nějaké lidi až po tom, co jsem měl v ruce světové rekordy.  Než ale budu dělat nějakému produktu reklamu, ověřím si, jestli je správný nebo dobrý. Mým prvním partnerem byly motooděvy Psí Hubík Libora Hubíka, který mě podporuje dodneška, dnes už to není obchodní partner ale kamarád, šije mi kombinézy a popruhy pro motoškolu. Tehdy jsem za ním přišel s tím, že potřebuji kvalitní oblečení, protože jsem jel světové rekordy v kombinéze z koženky, která byla navíc černozelená a přestříkaná na černou. Tak začala naše spolupráce. Další partner byla firma s brzdovými destičkami, přidali se další a začalo se o mě mluvit, přicházely pozvánky na opravdu velké show. Do toho se v ČR jelo dvakrát mistrovství světa ve stunt ridingu, tam se mi první rok podařilo být osmý ve světě (nebo šestý, už nevím), vyhrál jsem české kolo, byl jsem nejlepší z Čechů a zajel jsem tam světový rekord. V profesním životě to byl pro mně nejlepší okamžik. My Češi jsme divný národ, tady se úspěch neodpouští. Najednou přijeli lidi ze zahraničí, Kevin Carmichael, který jezdil pro Triumph, dále Brazilci, Portugalci. Zavřeli závodní plochu a chtěli vidět, jestli pojedu na předním kole a jak mi to půjde – ujel jsem tehdy asi 300 metrů. Kevin Carmichael za mnou po tomto tréninku přišel, vzal si ode mně můj plakát (měl jsem jich vyrobených jen asi 30 ks) a nechal si ho ode mně podepsat a strčil si ho za přední sklo kamionu Triumph. Já jsem tam byl rozpadlým autem, ale bylo to pro mně velké zadostiučinění, že když něco dokážu, umí to někdo ocenit. V té době jsem učil Michaela Pfeiffera, který jezdil dlouho pro BMW, jezdit po předním kole. Na to rád vzpomínám.

 

Stálo vás to i nějaké oběti? Rodina, přítelkyně...

A víte, že ne? Paradoxně to přichází až teď. Kaskadéřinou jsem žil a žiju tím dodneška. Doba se hodně změnila, jsem už starý pardál, ale pořád žiju pro motorky. Vyvinulo se to v to, že mám dobré jméno a živí mě to. Celou dobu to bylo o náhodách – potkal jsem správné lidi, umím komunikovat a nechovám se v byznyse jako „hajzl“. Po světových rekordech přišlo pozvání, abych jezdil MOTO GP v Brně, byl jsem jediný nezávodník, který se dostal na trať. Jezdil jsem tam show před 200 000 lidmi. Tehdy se mi na bundu podepsal Rossi, to byl úžasný zážitek. Začal jsem jezdit velké show pro velké firmy, ale postupem času mě to přestávalo naplňovat. Bavilo mně víc jezdit pro sebe, tak trochu rebelie, v provozu. Tou dobou přišel Ondra Louka, závodník okruhu, který už bohužel není mezi námi. Viděl mne závodit a nabídl mi práci instruktora v motoškole na brněnském okruhu. Toho jsem se chytl a začalo mne to strašně bavit. Jsem ze sportovní a učitelské rodiny -  oba rodiče jsou pedagogové, máma je psycholog a táta učil. To mi hodně pomohlo, kaskadéřina šla trochu do ústraní a já jsem začal učit. Ve svých šestatřiceti už nechci dělat lidem opičku, už jsem si své zažil. Začal jsem dělat motoškoly, ale během roku a půl se stala Ondrovi při testování bohužel nezaviněná nehoda. Brněnský okruh mi tehdy nabídl, abych vedl motoškoly místo něj.

Pepa Sršeň

foto: Tino Kratochvil

 

Tedy další zlomový bod...

Učil jsem lidi na okruhu, ale nenapadlo mne tehdy, že bych mohl učit lidi dál. Občas jsem někomu radil i při jízdě na silnici, ale zlomový moment přišel až před deseti, osmi lety. Tehdy za mnou přišel kluk, se kterým jsme jezdili závody endurance na okruhu a nebyl tehdy úplně dobrý jezdec. Vzal jsem ho párkrát na silnici a jemu se to strašně líbilo. Zase jedna obrovská náhoda. Je to velmi vzdělaný člověk, má obrovskou IT firmu a po pár dnech mne vzal na večeři a navrhl mi, ať si udělám motoškolu vlastní. Nemyslel tím na okruhu, ale na silnici. Řekl mi, že prošel kurzy v Německu, Rakousku a já mu za čtyři dny vysvětlil to, co se učil čtyři roky. Nabídl mi, že když udělám koncepci motoškoly a když ho naučím jezdit, postaví mi kompletní webové stránky s rezervačním systémem, což pro mne tehdy byla španělská vesnice. Vytvořil jsem tedy koncepci, vzal jsem si k sobě instruktora Petra Jandovského a zařídil jsem si věci tak, abych mohl kombinovat motoškolu na uzavřené ploše i v reálném provozu.

 

Kdo se k vám jezdí učit?

Ke mně jezdí lidi, co už mají svoji motorku, svůj řidičák, moje motoškola je pro ně něco jako maturita. První rok jsem nechal natisknout malé letáky, nikdy jsem do velké reklamy nešel. Michal mi tehdy říkal, že když to budu dělat dobře, budu mít motoškolu rok dopředu obsazenou. Nevěřil jsem tomu. První rok jsme měli pár lidí do kurzu, lidé byli skeptičtí, ale každý kdo kurzem prošel, ho doporučil dalšímu. Koncem roku jsme měli posledních pět kurzů plných a tak jsem přibral třetího instruktora. Motoškola se dále rozvíjela a i já jsem se učil, abych mohl výuku zlepšovat. Poslední čtyři roky máme skutečně vyprodáno na rok dopředu. Mám profesionální tým, jsme čtyři instruktoři a jsem rád, že lidi jezdí do motoškoly, protože je kvalitně učíme – ne jen za jménem Sršeň. Dostal jsem se k testování motorek na Primě, k tomu že mne podporují velké firmy, několik let už výborně funguju s Triumphem ČR, dovozci motorek mne oslovují a dávají nám do motoškoly silné motorky k otestování – vše se prolíná s marketingem a reklamou a funguje to opravdu výborně. Jediné na co narážím je to, že lidé v Čechách závidí, když je člověk mediálně známý. Na to si nezvyknu. Nikdy jsem to nechtěl, vždycky jsem byl osloven. Poslední dobou se snažím trošku brzdit, protože volného času mám hodně málo a nechci o něj přijít.

Pepa Sršeň

foto: Tino Kratochvil

 

Je těžké učit lidi? Máte mezi žáky i ženy?

Učit lidi je hodně náročná práce, je ze mně tři čtvrtě psycholog, aniž bych vystudoval školu. Ano, učí se ke mně jezdit i ženské a paradoxně je s nimi náročnější práce, protože bývají ješitnější.

 

Kdyby se chtěl člověk stát motorkářem, co by měl mít?

Hlavně by to měl mít srovnané „mezi ušima“. Motorkář není člověk, který jede na motorce. Motorkářů je strašně málo. Já se bavím ježděním na motorce a podle mne je motorkář ten, kdo tomu podřídil celý svůj život. Každý člověk, který leze na motorku, by měl potlačit svoje ego, mít úctu a pokoru, nejenom k sobě, ale i k ostatním. Bylo by nám všem líp.

 

Máte nějaký vzkaz pro veletrh MOTOSALON?

Motosalonu bych přál, aby měl pořád tu návštěvnost, co má, a aby si udržel svoji úroveň. Měl jsem možnost být na výstavách v Miláně či v Mnichově a veletrh v Praze i v Brně je na hodně vysoké mezinárodní úrovni. Přál bych si, aby se mu dařilo dále a aby na něm lidé měli stále možnost sledovat novinky.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: redakce

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s BBV www.bbv.cz

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Pepa Sršeň
Pepa Sršeň
Pepa Sršeň
Pepa Sršeň
Pepa Sršeň

Partneři

BANDI VAMOS - Pánské obleky


Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno
Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno

14.05.2018 | Sportu se věnuje od raného dětství, od r. 2008 pracuje jako lektorka v Centru univerzitního sportu ...


Petr Krajča - šéf motocyklové divize BMW Motorrad
Petr Krajča - šéf motocyklové divize BMW Motorrad

04.04.2018 | Charismatický člověk, který se vám dívá přímo do očí a ve chvíli, kdy hovoří o motorkách, ...


Veronika Hankocyová – profesionální motocyklová závodnice
Veronika Hankocyová – profesionální motocyklová závodnice

05.03.2018 | Krásná, vysoká, skromná i odvážná. Taková je Veronika Hankocyová. Sluší jí kombinéza i večerní ...


Jiří Beran ml. - kordista, český reprezentant
Jiří Beran ml. - kordista, český reprezentant

26.11.2017 | Šermu se věnuje od dětství a má k tomu všechny předpoklady. Jeho otec, Jiří Beran st., je bývalým ...


Soňa Froňková - startérka
Soňa Froňková - startérka

22.10.2017 | Kolik startérek dostihů je v naší zemi? Startérka Velké pardubické SOŇA FROŇKOVÁ odpovídá, ...











Komentáře na Facebooku