Petr Fridrich - smícholog, učitel yogy smíchu

26.06.2011 11:31 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Existuje asi 10–15 % lidí, kteří trpí extrémní vážností a odmítají se smát. Vážnost je podle mě v podstatě stres, protože být vážný a neprojevovat pozitivní emoce není přirozené." Petr Fridrich

 

 

 

 

Léčba smíchem? Ano, je tomu skutečně tak. Tato terapie je velmi účinnou metodou proti mnoha psychickým i fyzických onemocněním. Smíchem si můžeme zlepšit naši emocionální odolnost, ovlivnit vrásky, které se rýsují na našem obličeji a kterým se neubráníme. Jóga smíchu je v podstatě sportovní disciplínou. Pod vedením Petra Fridricha se zaručeně zasmějete a nemusíte mít obavy, že k tomu smíchu musí být konkrétní důvod. Jde totiž o cvičení, které vede a ke kterému je fundovaně vyškolen. Rozhovor s ním byl, jak jinak, velice veselý!

Jaké byly vaše první zkušenosti v oblasti práce se smíchem a kde jste se s ní poprvé setkal?

Začalo to asi před sedmi lety mým působením u jednoho telekomunikačního operátora, který měl tehdy ve svém logu úsměv. Jedním z mých prvních úkolů bylo, abych nějakým zábavným způsobem pomohl komunikaci elektronického nástroje, který všem sloužil pro záznamy týkající se výkonu a osobního rozvoje. Vytvořil jsem tedy virtuální Oddělení dobré nálady, stvořil jeho dva virtuální zaměstnance a začal vymýšlet aktivity, které by takové oddělení mohlo provádět. Jeho úkolem bylo podporovat a rozvíjet radost, pozitivní „energii“ a tvořivost v organizaci, a velké množství z toho mělo nějaký vztah k radosti, úsměvu a smíchu. Tehdy jsem si říkal, že na tom něco je a že i když to celé vzniklo jako legrace pro onu komunikaci, že znám mnoho firem, kterým by se takové oddělení „hodilo“. To byl ten úplně první impuls, kdy jsem si řekl, že se tím začnu trochu zabývat a před dvěma lety jsem se k té myšlence vrátil.

 

Svoji praxi jste začal rozvíjet na základě nasbíraných zkušeností a odezvy?

Většinou jsou to osobní důvody, proč se člověk něčím zabývá. Pro mě takovým impulsem, abych se znovu začal zabývat smíchem tentokrát jako nástrojem terapie a osobního rozvoje, bylo, že jsem sám procházel před lety určitou fází vyhoření a s tím spojenou depresí. V takovém stavu obvykle člověk nemá jiné emoce než smutek, prostě se zapomene smát. No a tehdy jsem začal dělat různá mimická a smíchová cvičení a společně s dalšími aktivitami mi to postupně pomáhalo. I když jsem vystudoval a většinu svého profesního života věnoval rozvoji jiných lidí, věnoval jsem se i jiným věcem (například jsem byl knihkupcem, antikvářem, prodejcem minerálů, číšníkem, kavárníkem, ale třeba také filmovým koproducentem či manažerem ve výzkumné agentuře). Každá tato zkušenost byla užitečná, nicméně vždycky mě to nějak vracelo k rozvoji lidí a organizací, což je moje hlavní činnost. A „smíchologie“, i když je především mým koníčkem, do toho zapadá.

 

Jak vypadají takové jednoduché techniky?

Dá se říct, že vlastně všechny ty techniky jsou jednoduché, protože k nim kromě rozhodnutí se smát nic nepotřebujeme. Pokud je člověk sám, může se nejdříve třeba jen na sebe usmívat do zrcadla, nebo na sebe dělat nějaké legrační grimasy, pak se třeba může jen tak smát vsedě, stačí jen potichu. Ale důležité je zapojit bránici a nejenom hlasivky a také všechny pro smích důležité obličejové svaly, tedy nejenom ústa, ale i lícní svaly, svaly kolem očí a na čele. Člověk by se takhle měl smát alespoň deset minut a občas udělat hluboký nádech nosem a výdech ústy. Takové „cvičení“ má pak opravdu efekt na naše zdraví, na stav naší mysli a energie. Nejlepší je ale smát se ve skupině, protože emoce jsou ve skupině „nakažlivé“ a smát se je nejen jednodušší, ale obvykle je to také intenzivnější. Lidé se prostě ve skupině smějí více, než když jsou sami. Nejlepší je provádět jógu smíchu ráno po probuzení, protože vás pro zbytek dne „vyladí“ do příjemného stavu těla i mysli.

 

Kdo vás to naučil?

Už někdy kolem roku 2001 tady vyšla knížka od Dr. Karla Nešpora – Léčivá moc smíchu, která má od té doby už čtvrté vydání. V ní jsem se setkal s využitím smíchu pro léčení a různými smíchocviky poprvé. V roce 2009 jsem navštívil vůbec první seminář v České republice pro ty, kteří se chtěli stát instruktory jógy smíchu, který vedl dánský smícholog Ejvind Jacobsen se svojí ženou Žanetou. No a na začátku roku 2010 jsem se vydal na kurz pro učitele jógy smíchu, který vedl samotný zakladatel jógy smíchu Dr. Madan Kataria. Od té doby se tomu věnuji více a více.

 

Jste tedy oficiálním učitelem smíchu?

Donedávna jsem byl asi jediným učitelem jógy smíchu v České republice, alespoň podle oficiální databáze Dr. Katarii. Od května 2011 už jsme učitelé dva, máme tady teď ještě jednu „čerstvou“ učitelku smíchu. Nicméně jako prvního popularizátora vnímám Dr. Nešpora, který u nás uvedl jógu smíchu do povědomí.

 Kde provozujete svoji praxi?

Aktivní praxi smíchologa jsem začal úplně oficiálně poprvé v centru HUB, což je místo pro setkávání zajímavých lidí, které sídlí v Praze na místě, které této aktivitě odpovídá, tedy na Smíchově. (smích) Tam jsem založil klub smíchu a v nedalekém parku Kinských na úpatí Petřína (taktéž na Smíchově) jsme se začali pravidelně smát. Dnes se smějeme především v Divadle Kampa, které se stalo jakýmsi mým domovským centrem a kde se děje spousta dalších úžasných aktivit. Smějeme se ale i na dalších místech.

 

Jaké aktivity děláte jako smícholog například pro veřejnost?

Nedávno jsme s mým kamarádem Albertem Nerenbergem, kanadským smíchologem, novinářem a režisérem, uspořádali na festivalu Academia Film Olomouc „Mistrovství ve smíchu České republiky“. Což bylo úplně první mistrovství v Evropě, a po Kanadě, Japonsku a Americe to byla čtvrtá země, kde proběhlo. Kromě toho jsme tam také pouštěli Albertův dokumentární film o smíchu. Nedávno byl vítěz této soutěže, Martin Provazník, hostem v televizním pořadu Show Jana Krause. Minulý rok i letos jsem se smál také na několika festivalech, asi největší ohlas měl ukázkový workshop na festivalu Mezi ploty, kde se zapojilo asi 80 lidí. Dalším festivalem bude Čajomír Fest na Kampě poslední víkend v srpnu, kde si stejně jako minulý rok smíchu také dost užijeme a chtěli bychom tam představit speciální čajový obřad spojený se smíchem. Jinak v Divadle Kampa dělám pravidelná smíchologická setkání a workshopy či certifikované kurzy pro ty, kteří se chtějí stát instruktory jógy smíchu. Připravuji také řadu dalších aktivit, protože smíchologii lze aplikovat do mnoha různých oblastí a chtěl bych se vydat se smíchologií také do dalších měst.

 

Kde vzniká poptávka po službách smíchologa?

Jóga smíchu má velké množství využití. Nejrozšířenější je asi jako nástroj osobního rozvoje a volnočasová aktivita a lidé se na jógu v takovém případě chodí uvolnit, jako by šli třeba do fitness.

 

Pro koho je takový sport užitečný? Je to vyhraněné?

Užitečný je v podstatě pro kohokoliv. Dnes je ve společnosti hodně stresu a napětí, velká ztráta pozitivní energie. Jako prevenci proti stresu a syndromu vyhoření bych ji doporučil úplně každému, nejvíce pak lidem, kteří pracují v povoláních, kde pracují s jinými lidmi. To jsou například učitelé, vychovatelé, terapeuti, lékaři, lektoři, sociální pracovníci, pedagogové a pečovatelé. Užitečné je to ale třeba i pro herce, nebo pro moderátory.

 

Je pravdou, že se tato metoda používá také jako léčebná metoda v nemocničních zařízeních?

Je to tak. Používá se v různých kontextech například v terapeutické oblasti, podobně jako třeba zdravotní klauni, kteří ale využívají humor, aby se lidé smáli, zatímco my se smějeme jen tak. Je to možná trochu jednodušší cesta, ale v tomto kontextu je důležitý především výsledek, tedy to, aby se lidé cítili dobře. A to se daří v obou případech. Jako pomocná léčebná a terapeutická metoda se jóga smíchu využívá například v případě lidí, kteří prošli nebo procházejí léčbou nějakého závažného onemocnění a těžko se se svým stavem vyrovnávají. Nemoc má obvykle zásadní dopad na jejich fyzické zdraví, myšlení i chování, ale také na jejich sociální okolí. Je to prostě radikální zásah do jejich života a takovou změnu přijmout, nebývá jednoduché. Jedná se například o lidi s onkologickými, artritickými či diabetickými onemocněními, s AIDS, o lidi po úrazech či onemocnění mozku, nebo po větších komplexních úrazech a podobně.

 

Využívá se jóga smíchu třeba i v jiných situacích a souvislostech?

Další oblast jejího využití je v sociální oblasti, například v dětských domovech, diagnostických ústavech, centrech pro handicapované, či v centrech pro léčbu závislostí. Jógu smíchu lze využít třeba i v nízkoprahových centrech nebo centrech integrace. Využívá se i v místech, jako jsou centra pro uprchlíky v rámci aktivit rozvojové pomoci. Speciální oblastí je třeba vězeňství, kde se například v Indii používá jóga smíchu poměrně často a především v mužských věznicích velmi pomáhá snižovat riziko konfliktů. Řada mých kolegů v zahraničí také pracuje, nebo dochází do center pro seniory, ale působí také v hospicích, kde se lidé připravují na odchod z tohoto světa. Samostatnou oblastí je využití ve vzdělávání, kdy se jóga smíchu využívá v rámci základního školství, kde je součástí tělesné výchovy. Další samostatnou oblast představuje využití jógy smíchu v pracovním prostředí, kde pomáhá především odbourávat stres a rozvíjet dobré vztahy.

 

Jak lze smích využít při léčbě drogově závislých?

Pojmenoval bych to tak, že zde nahrazujeme jeden návyk jiným návykem. Lidé si budují lepší emoční stabilitu, samozřejmě včetně zlepšování svého fyzického zdraví. Drogou často člověk kompenzuje nedostatek něčeho jiného. Nejsem odborníkem na závislosti, ale podle mě jóga smíchu může závislým pomoci jako doprovodná terapie k získání většího nadhledu, vnitřní rovnováhy a energie potřebné ke změně.

 

Takže se může stát, že drogově závislý člověk začne být závislý na smíchu?

V pozitivním slova smyslu ano. Tím chci říci, že nejde o náhražku závislosti, jako spíše o náhražku návyku. Což se zdá být stejná věc, ale my v józe smíchu učíme, že návyk se dá změnit. Lidé si nepřipouštějí, že by mohli na sobě mnohé věci změnit. Pokud lidi naučíme se (znovu) smát, tak je to změna. Když se podíváte na drogově závislé lidi, tak ti se obyčejně moc nesmějí. Berou drogy proto, aby si navodili pocity dobré nálady, možná se jim to na začátku i daří, ale pak se to začne měnit. Jóga smíchu může lidem pomoci, aby se naučili si navodit stav, kdy se cítí dobře, pouze s použitím „drog“ obsažených ve vlastním těle, tedy endorfiny. Jediným vedlejším účinkem pak bude, že nás po smíchu bude trochu bolet bránice.

 

Jóga smíchu přivádí pocity radosti pouze uměle. Skutečně mají tyto uměle navozené pocity stejný dopad jako přirozené pocity radosti?

Naše tělo v podstatě nerozlišuje mezi tím, zda jde o předstíraný, nebo přirozený smích. I když smích tak trochu předstíráme, náš mozek dostává ze smějícího se těla stejné, nebo velmi podobné impulsy, jako kdyby se jednalo o přirozený smích. Aktivují se centra radosti a spustí se biochemické reakce, především se začnou uvolňovat endorfiny, rozproudí se krev a naše tělo se okysličí a prokrví. To vše nám dodá energii a příjemný stav mysli. Jakmile se toto stane, v kombinaci s nakažlivostí emocí ve skupině se spustí přirozený smích, který už jenom dalšími aktivitami „přiživujeme“.

 

Co ale s lidmi trpícími maniodepresivní psychózou? Tam přece může dojít i k opačnému extrému, než je pocit radosti?

Nejsem psychiatr ani psycholog, ale v takových případech je určitě potřeba být opatrný, protože mluvíme o psychiatrickém onemocnění. Pokud přicházejí lidé, kteří se takto léčí, je to už věc pracovníků s lékařským vzděláním, kteří musí zvážit, zdali je jóga smíchu pro takového klienta opravdu vhodná. Existují totiž také kontraindikace jógy smíchu, ke kterým patří právě některá psychická onemocnění jako třeba schizofrenie, různé psychózy, ale také třeba epilepsie, nekontrolovaný vysoký tlak, srdeční onemocnění, kýla, inkontinence, nebo rizikové či pokročilé stadium těhotenství. Je rovněž nutné být opatrný po jakýchkoliv operacích, zvláště pak po operacích žaludku či jiných vnitřních orgánů, aby např. nedošlo k narušení nezhojené rány, tedy aby se člověk smíchy doslova „nepotrhal“. Ve všech těchto případech je lepší se nejdříve poradit se svým lékařem a případně jógu smíchu dělat v jemnější podobě pod dohledem lékaře či terapeuta.

 

Jaké množství lidí je podle vás optimální pro cvičení ve skupině?

Člověk se může smát sám, ve dvojici nebo v malé skupině, řekněme do 20–25 osob. Pak jsou velké skupiny, kde instruktor smíchu ještě může být relativně v kontaktu s celou takovou skupinou, a to obvykle bývá tak do 120 lidí. U ještě větších skupin už je vhodné mít i nějakou techniku a případně „rozesmívací“ asistenty. Smát se dá ale i ve velkých skupinách, pokud vím, největší akce tohoto typu proběhla v Dánsku nebo v Indii, kde se smálo najednou přes deset tisíc lidí. Každopádně tyto větší akce mají spíše popularizační účel.

 

Jaký maximální počet lidí ve skupině jste zažil vy sám?

To bylo odhadem něco mezi 70–120 lidmi na festivalech, nebo na akcích HUB Praha. Ta energie byla pokaždé naprosto fantastická. Je to, jakoby lidé objevili knoflík, který v nich znovu aktivuje takovou tu bezprostřední dětskou radost, hravost a spontánnost. Objevují v sobě reakce, které už třeba dávno zapomněli, a ve skupině se to ještě posiluje. Jóga smíchu se ve světě používá třeba i jako akcelerátor na různých oslavách a párty, zrovna v létě bych se měl třeba smát na jedné svatební párty. Stejně tak se využívá i ve firemním prostředí, například na různých konferencích, nebo jako součást teambuildingu.

 

Jaké jsou výsledky pravidelného cvičení jógy smíchu?

Těch efektů je celá řada. Zvyšuje se množství hormonů, které vyvolávají štěstí a radost a potlačují bolest, především endorfiny, nebo serotonin, a naopak se snižuje množství stresových hormonů, jako jsou kortizol a adrenalin. Díky zvýšené tvorbě imunoglobulinů, které tvoří první obrannou linii naší imunity, se posiluje náš imunitní systém. Smích je také aerobní cvičení, které prokrvuje různé části našeho těla, masíruje naše vnitřní orgány a podporuje oběh trávícího a lymfatického systému. Smích má rovněž dobrý vliv na naše srdce, protože zvyšuje srdeční frekvenci podobně jako při jiných sportech. A pak je tady vliv na naše psychické a emoční zdraví, protože smích pomáhá odstranit emoční bloky a napomáhá překonávat stres, úzkost a strach tím, že vede k uvolnění. Když budete pravidelně deset minut denně smích „cvičit“, tak se po dvou měsících dostaví také pozitivní výsledek v tom smyslu, že se stanete emocionálně odolnější. Člověk si vytvoří odstup od situací, které se ho dříve emocionálně dotýkaly. Lépe se mu dýchá a cítí také mnohem víc energie.

 

Má jóga smíchu nějaké vedlejší nežádoucí účinky?

Asi jako při některých jiných sportech především na začátku. Pokud člověk není zvyklý se takto intenzivně smát, je to spojeno s následnou bolestí svalů, především pak v oblasti břicha a bránice, případně svalů v obličeji. Někdy se také po intenzivním smíchu projevuje u účastníků mírná bolest hlavy spojená s nadměrným příjmem kyslíku v průběhu cvičení. Podobné projevy se ale vyskytují i u jiných sportů a vnímám je spíše pozitivně, protože neděláme nic, co by tělu neprospívalo a po pravidelném cvičení tyto nežádoucí projevy obvykle zmizí. Většinou říkám lidem, kteří jsou na józe smíchu poprvé, aby spíše ubrali energii a smáli se spíše jemně, aby vydrželi déle a svaly je tolik nebolely.

 

Když si představím, jak doma trénuji, jak cvičím a deset minut se intenzivně směji, je pro mě taková představa trochu komická. Asi je dobré na takové cvičení připravit i blízké doma.

To je dobré východisko, smát se tomu, že se směji. Tento názor obvykle mizí ve chvíli, když lidé vidí, jak se smějí i lidé v okolí. To funguje ve skupině. Doma je dobré na to své blízké připravit, aby pro cvičení měli porozumění, a vysvětlit jim, že to je prostě cvičení, stejně jako kdyby člověk dělal dřepy nebo zvedal činky. Rozdíl je v tom, že je u toho trochu větší zábava, efekt je ale podobný. V lepším případě, můžou cvičit i členové rodiny. Například dětem se to moc líbí, a protože jsou mnohem více bezprostřední, smějí se velmi rychle zcela přirozeně. To je vlastně to, o co tak trochu v józe smíchu usilujeme – tuhle schopnost v sobě znovu objevit.

 

Asi stejně jako u sportu je potřeba být disciplinovaný, abychom se dočkali kýženého výsledku, o tom není pochyb. Ale to asi nebude tak jednoduché?

Pro tělo je snazší vyvolat smích, než vyvolat slzy. Je to stejné jako u jiných sportů – udělat z toho návyk. Disciplinovanost se brzy projeví pozitivně. Výhodou ale je, že účinky jógy smíchu člověk ucítí hned napoprvé, takže „odměna“ je při tomto „sportu“ okamžitá, což zvyšuje motivaci pokračovat.

Jaké máte zkušenosti s lidmi, kteří se smát odmítají, nebo mají zábrany?

Existuje asi 10–15 % lidí, kteří trpí extrémní vážností a odmítají se smát. Vážnost je podle mě v podstatě stres, protože být vážný a neprojevovat pozitivní emoce není přirozené. Nemá ale smysl někoho nutit. Pokud se takoví lidé rozhodnou s tím něco dělat, tak se to změní, protože náš vnitřní stav můžeme ovlivnit. Jóga smíchu je vždy vnímána jako možnost, je to o tom sám/a sobě dovolit se smát. Předpokládám, že pokud někdo přijde na jógu smíchu, tak to chce alespoň zkusit. Lidé se často domnívají, že mají-li se smát, musí mít nějaký důvod, nebo že musí mít smysl pro humor. Tak to ale není. Třeba dětská schopnost vyprávět vtipy je často naprosto zoufalá. Děti se často začnou smát ještě před tím, než vůbec řeknou pointu vtipu. Nesmějí se proto, že mají smysl pro humor, ale proto, že je v jejich povaze být veselé a mít radost. To ale dokážou i dospělí.

 

Mohou mít smích a radost i nějaké společenské souvislosti?

Má to samozřejmě i společenský přesah, protože lidé, kteří prožili totalitní režimy, v sobě mají zakódováno, že usmívat se a být v pohodě je něco, co by se na veřejnosti nemělo ukazovat, protože kdo je šťastný, je tak trochu podezřelý. Omezování radosti a pozitivních emocí je jeden z nástrojů „kontroly“ společnosti, říkám tomu indoktrinace vážností. Respektive jde spíše o vymezení: kdy a kde je smát se povoleno a kde ne. Proto vidím jako velmi užitečné trendy v různých zemích, které začínají měřit a rozvíjet úroveň štěstí ve společnosti. V tomto kontextu se zaměřují na prvky, které na úrovni společnosti vytvářejí pocit štěstí. Patří sem třeba úroveň fyzického zdraví, osobní pohoda, vyváženost mezi prací a osobním životem, úroveň sociálních vztahů a vitality společnosti, úroveň vzdělání či kultury, kvalita životního prostředí, kvalita „vládnutí“ či svobody apod. Pokud se na tyto faktory zaměří naše pozornost i v naší společnosti, povede se nám všem určitě lépe.

 

Ovšem existují lidé, kteří nikdy na jógu smíchu nepřijdou, ale ve společnosti tyto jedince vnímáme. Jaký máte na tyto jejich stavy názor?

Pokud je jejich psychika soustavně udržována pesimismem, tak se to v člověku natolik zakóduje, že stav smutku někdy nebývá jednoduché zvrátit. Ono totiž, i když je to smutek nebo deprese, je to vlastně jistota, kterou mám, a pokud to mám změnit, je to krok do nejistoty, takže může být výhodnější setrvat v depresi. Smutek ale může souviset například se ztrátou blízké osoby nebo zaměstnání, případně s jinou problematickou životní situací. Smích pak mohou tito lidé brát jako znevážení situace, v jaké se nacházejí. To je krátkodobě pochopitelné. Ale nemělo by jít dlouhodobě o téměř sebedestruktivní pesimismus. Ten často přináší i zdravotní potíže, které přinesou ještě větší zhoršení psychického stavu a je to pak taková spirála, kterou bývá daleko pracnější změnit.

 

Pak je otázka, do jaké míry se člověk dokáže smát a do jaké míry ho cílíte rozesmát vy?

Ačkoliv se smějeme, aniž bych vyprávěl třeba vtipy, tak se samozřejmě snažím, aby situace a cvičení, které připravím, byly trochu zábavné a humorné a pro účastníky často i nějak překvapivé, nebo dokonce absurdní. To samozřejmě smíchu, kromě působení skupiny, pomáhá. Lidé se totiž ocitají v tak trochu bláznivých situacích a dělají věci, které by normálně nedělali. To, že děláme právě tyto nečekané, hravé a trochu bláznivé věci, které „normálně“ neděláme, nás uvolňuje a osvobozuje. V tomto jsou velkou inspirací děti, které, pokud vyrůstají v běžném prostředí, se přirozeně smějí velmi často, zatímco my dospělí se smějeme výrazně méně a musíme si zpočátku pomáhat tím, že smích navozujeme uměle.

 

Uměle vytvořený smích může také uměle vytvořit atmosféru; jak se říká „s úsměvem jde všechno líp“.

Naše tělo ovlivňuje naši mysl a naopak. Pokud se usmíváme a dostáváme tělo do příjemného stavu, lépe zvládáme i obtížné situace a je nám lépe i v naší mysli. Lidé se někdy cítí nejistí, a smích je kromě výrazu radosti také jednou z obranných reakcí v situacích, kdy se necítíme dobře. Je to strategie, jak se vyrovnat s nějakou nejistotou, abychom si navodili nějaký příjemnější stav. Současně je to také evoluční strategie. Když se podíváte na malé děti, tak ty se smějí také proto, aby byly pro své rodiče přitažlivé, aby získaly pozornost, péči a lásku. Mimochodem, dle různých výzkumů a s nimi spojených fotografií se usmívají i ještě nenarozené děti.

 

Může smích také souviset s citovým vydíráním?

Tak to by asi bylo nutné uvést konkrétní situaci. V kontextu smíchu v partnerských vztazích bych podotkl, že obecně se ženy smějí více než muži. Studie na toto téma dokládají, že pro ženy je smích způsobem jakéhosi vysílání signálů, snahou zvýšit svoji atraktivitu a přitáhnout pozornost. Je to ovšem také nástroj pro vytvoření prostředí, kde jsou pozitivní emoce, kde se cítíme dobře. Dá se říci, že úsměv a smích patří mezi základní nástroje žen v mnoha různých situacích a myslím, že to je něco, čím by se mohli muži od žen určitě více inspirovat.

 

Jsou pro vás jistě zajímavé postřehy v okamžicích, kdy vidíte, jakým způsobem se lidé smějí. Věnujete pozornost i tomuto faktu? Co vypovídá o lidech jejich způsob smíchu?

Stejně jako jakákoliv verbální a neverbální komunikace, tak i smích vysílá nějaké signály. Samozřejmě, že smích jako výraz emočního stavu něco vypovídá a že i smích může mít různá „zabarvení“, která o tom kterém člověku v kontextu dalších informací něco vypovídají. Nicméně to pro mě není tak důležité, protože mně jde především o to, aby lidé skrze vlastní smích nalezli nebo rozvíjeli vztah k sobě samým.

 

A co sex a smích?

Tak u toho je důležité, čemu se smějete, protože by si to partner třeba mohl špatně „vyložit“. (smích) Otázce ale rozumím. Smích spojený s dýcháním je v podstatě také tantrická technika, která může pracovat s důležitými centry energie v našem těle, takže to lze určitě kombinovat a může to být přirozenou součástí vyvrcholení. Pokud partner ví, že si to nemá brát osobně, tak je tento projev uvolnění velmi pozitivní a posiluje už tak silný pocit slasti.

 

A co nějaká interpretační teorie?

Existují třeba výzkumy z 19. století, kdy se francouzský vědec Duchenne de Boulogne zabýval mimickými výrazy a s využitím jemných impulsů elektrického proudu zkoumal kromě jiného i úsměvy. Tehdy se vyvinula teorie, že tzv. vrcholný, nebo také Duchenneův úsměv je ten, kdy zapojujeme všechny svaly v obličeji, které patří k výrazu radosti. Zapojují se tedy nejen ústa, ale i lícní svaly, svaly kolem očí na čele nebo kolem nosu. Lidé mohou mít například nekontrolované výbuchy smíchu, bez jakéhokoliv důvodu, což může kupříkladu souviset s psychickým onemocněním. Ale na druhou stranu, když uvidíte nějakého učitele smíchu, jak sedí o samotě a směje se, tak to neznamená, že mu něco je, ale že buď „trénuje“, nebo medituje smíchem.

 

Smích jako meditace?

Ano, i k tomu slouží jóga smíchu. Je to druh aktivní meditace, která vychází z toho, že pokud se intenzivně smějeme, tak nemáme možnost přemýšlet o budoucnosti či minulosti, na chvíli „vypneme“ a uvolníme se. Prostě jsme zcela v přítomnosti, teď a tady, smějící se. Jinak pro mnoho lidí má takový zážitek někdy i spirituální charakter, protože prožívají stav absolutní přítomnosti a propojení s něčím, co nás přesahuje. Někdy jsou tyto zážitky spojené se silnou katarzí, kterou doprovázejí transcendentní prožitky a kde se vedle smíchu projevuje i pláč vycházející z pocitu absolutního štěstí. Smích a pláč jsou v podstatě jedna strana mince, protože obojí uvolňuje naše emoce.

 

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text. Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz  

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz   

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře