Štěpánka Hilgertová - vodní slalomářka

04.08.2013 18:47 | Hana Robinson

Když je vám dáno, na pomyslný Olymp jednou dojdete, stejně jako Štěpánka Hilgertová, odhodlaná postavit se čelem ke svým životním příležitostem. Dvakrát proměnila svou účast na olympijských hrách ve zlatou medaili. Atlanta i Sydney jí padaly k nohám. Na poslední olympiádě v Londýně se i po letech dokázala probojovat do elitní pětky. Vodní slalom je její celoživotní vášní a i přes obrovskou dřinu a odříkání ji kouzlo tohoto sportu stále žene dopředu. „Není monotónní, pohyby se nikdy neopakují. Vždy je to zajímavé, jiné prostředí, jiná voda,“ říká. Skromná Štěpánka Hilgertová má ale sama velké kouzlo a její veleúspěšná sportovní kariéra se stala motivací pro mnohé z nás.

 

Bylo těžké najít čas pro náš rozhovor. Váš sportovní život je stále velmi hektický. Jak se vám daří po tolik let kloubit vrcholový sport a běžný život?

Sezóna je velice náročná a příprava ještě náročnější. Závodní sezóna trvá od dubna do září. Cokoli, co se přímo netýká sportu, tedy přátelé, rodina, známí či rozhovory, odkládám převážně na podzim. To máme v podstatě pouze kondiční přípravu, nikam necestujeme. Po Vánocích odlétáme trénovat do tepla, následuje jarní domácí příprava a potom hned na závody. Nějak jsem si na to tempo zvykla a lidé kolem mě také.

 

Vodní slalom je prezentován jako malý sport. Úspěchů v něm ale naše země, a to především díky vám, dosahuje velkých. Nezasloužil by si větší pozornost?

Je pravda, že když dnes přijedete na žákovský přebor, účastní se ho klidně přes sto dětí. To není málo. Ale malý sport to je, zvláště kvůli mediálnímu prostoru, kterého se mu nedostává. V televizi můžete sledovat světový vodní slalom vlastně jen jednou za čtyři roky na olympijských hrách, přenáší se domácí světový pohár z Prahy. Velikost sportu dělá do značné míry právě mediální prezentace a tu my máme dlouhodobě spíš slabou.

 

Čím myslíte, že je to dáno?

Je to začarovaný kruh. Když nemáme mediální pokrytí, neslyší na nás sponzoři, když nemáme sponzory, nemají média o nás zájem. Chybí bohužel dobří manažeři jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Existují sporty, ve kterých nemáme špičkové zastoupení, přesto i laická veřejnost zná nejlepší závodníky ve světovém měřítku, a to nemyslím pouze Usaina Bolta, ale například osobnosti z krasobruslení, lyžování a podobně. O těchto světových sportovcích se mluví a píše a jsou to právě média, která z nich dělají sportovní celebrity. Těžko ale česká veřejnost bude znát jména mých soupeřek, například aktuální olympijské vítězky…

 

To je jistě škoda. Když mluvíme o vašich kolegyních, řekla byste, že jste měla vždy srovnatelné tréninkové podmínky?

Tréninkové podmínky jsem měla vždy velmi dobré a srovnatelné se světem. Jako děti jsme potřebovali lehčí vodu a ta u nás byla vždy. Když jsem dospívala do dospělého závodnického věku, tak se u nás začaly stavět umělé slalomové tratě. Například Roudnice nad Labem, Trnávka, Veltrusy nebo České Budějovice, vše v dosahu do dvou hodin autem od Prahy. A pak samozřejmě pražská Trója. Tolik kvalitních tratí na tak malém území byl poměrně velký luxus a v celosvětovém měřítku bych řekla, že mé tréninkové podmínky byly a jsou spíše lehce nadstandardní.

 

Zimní příprava je ale patrně něco jiného.

Zimní přípravu na vodě jsme dlouho neměli, to je pravda. Někteří závodníci mohli toto období trávit dlouhodobě někde v teple a nám pak zkraje sezóny chyběla slalomová vyježděnost. V tom jsme dříve lehce pokulhávali, ale postupně jsme vyjížděli do jižní Evropy, zkoušeli jsme lokality v JAR, po OH 2000 přibyla možnost tréninku v Austrálii. A nyní jsme objevili Spojené Arabské Emiráty, kde jsou dobré podmínky a navíc s minimálním časovým rozdílem.

 

V současnosti se závodí především na umělých slalomových tratích. Jak velký rozdíl je mezi vodou v umělém kanálu a v přírodní řece a kde se vám lépe závodí?

Rozdíl není zásadní, těžko obecně srovnávat, protože každá trať je jiná. Jednoduše řečeno, jezdí se mi lépe tam, kde mám více natrénováno, a to je na umělých kanálech. Pochopitelně se na nich pak cítím jistější. Terén znám dokonale, vím, kde je jaká překážka i co je na dně, díky možnosti vidět koryto i bez vody. Přírodní řeka je pro nás dnes již poměrně exotickou záležitostí. Nevidíme tam na dno, kameny jsou rozeseté různě pod hladinou, což skýtá větší úskalí a nebezpečí, ale tím pádem i větší zážitek.

 

Umělé kanály jsou tedy bezpečnější. Je to hlavní důvod, proč jsou přírodní řeky dnes pro pořadatele méně populární? 

Populární určitě stále jsou. Pokud ale stojíme o diváky, musíme jít za nimi. Jednak jich do přírody tolik nepřijde a také se jich do ní tolik nevejde. Takže vlastně logicky vzhledem k potřebě pravidelného tréninku a ke snaze přivést k našemu sportu diváky se vodní slalom přesunul na umělé kanály, které mají dnes již dlouholetou tradici. Já jsem na umělých tratích ještě nevyrostla, musela jsem si zvykat, ale dnešní děti již přírodní řeku téměř neznají. Populární ale stále řeky jsou, právě proto, že jsou nám vzácné. Nejdůležitější závody sezóny máme většinou na umělých tratích. Na každé řece se nedá trénovat dlouhodobě, a proto bývá těžké zorganizovat velký mezinárodní závod, protože podle pravidel pořadatel musí zajistit závodníkům několik týdnů tréninku.

 

Na olympijských hrách v Athénách jste se setkala se slanou vodou. Měla jiné vlastnosti, než na jaké jste byla zvyklá?

Musím přiznat, že to bylo trochu překvapení. Slaná voda sice nemá o tolik jiné vlastnosti než sladká, tedy pro záběr pádlem nebo výtlak lodě na hladinu. Je ale nepříjemná, pálí vás do očí, slzíte. Také rychleji rozmáčí kůži na dlaních a úchop na pádle je poté mnohem horší. Prodělala jsem kvůli tomu při tréninku na olympiádu zánět šlach v zápěstí, patrně jak jsem musela pádlo podvědomě více svírat. To bylo nepříjemné, protože se olympiáda hodně blížila. Bylo to poprvé a doufám, že naposled, kdy jsem závodila na slané vodě.

 

K vodnímu slalomu jste přišla vlastně náhodou díky své mamince, mimochodem držitelce čtyř zlatých medailí na prvním lyžařském mistrovství světa tělesně a zrakově postižených sportovců v Grand Bornand. Pocházíte tedy ze sportovní rodiny. Co vás právě na vodním slalomu upoutalo?

Přiznám se, že první tréninky mě vůbec nezaujaly. Nechtělo se mi mezi cizí děti, vždy jsem byla spíše plašší povahy. Můj první kontakt s kajakem byl v bazénu, a to hned při nácviku eskymáckého obratu (pozn.redakce:  . To byl docela nepříjemný začátek. Člověk by si myslel, že ho napoprvé posadí do lodě na klidné vodě a řeknou, ať si zkouší pádlovat. Velkou zásluhu na tom, že jsem u tohoto sportu zůstala, měla moje tehdejší trenérka Renáta Knýová, která mě neustále chválila.

 

Tak to muselo být asi velmi příjemné. Evidentně to byl dobrý přístup ze strany vaší trenérky.

Ano, bylo to velmi povzbuzující. (smích) I když jsem neměla ještě žádné pořádné výsledky, opakovala, jak jsem šikovná a jaké velké pokroky dělám. To mě drželo. Ale jestli je to dobrý přístup? Na mě to fungovalo, ale jistě jsou děti, které mají sebevědomí na rozdávání a neustálé chválení by se u nich možná minulo účinkem. To je spíše otázka pro psychologa.

 

Dočetla jsem se, že jste se musela naučit vyrovnat s prohrou. Jaký výsledek či umístění pro vás prohru představuje?

V dnešní době, kdy už se pravděpodobně nepohybuji na úplném vrcholu, je pro mě finálové umístění úspěch a medaile třešinkou na dortu. Bylo krátké období v mé kariéře, kdy jsem byla na takové úrovni, že jsem věděla, že když zajedu svoji jízdu čistě, téměř jistě získám zlato. Jinak ale v našem sportu platí asi více než v jiných pro většinu favoritů – mohou vyhrát, ale ne stále vyhrávat.

 

Ve vodním slalomu je ale mnoho proměnných. Závod se pro vás může zvrtnout v jediné chybě, vteřině. Navíc se musíte spolehnout na další faktor, tedy rozhodčí a jejich bystré oko. To není asi úplně jednoduché.

 

To je pravda. Průjezdy jsou často na milimetry od branky, fouká vítr, cáká voda a rozhodčí sedí u branky celý den, což je vyčerpávající. Může tedy udělat chybu. V poslední době se to řeší kamerami rozestavěnými po trati, ale někdy ani kamera nemůže sporný moment zachytit ze správného úhlu.

 

Stalo se někdy, že vás nepozornost rozhodčího stála medaili?

Sporných rozhodnutí jsem zažila víc, ale vzpomínám, jak mi jednou na světovém poháru byl připsán šťouch jednoznačně nespravedlivě a o vítězství jsem přišla. Chyby rozhodčích jsou ale časté. Je takové pravidlo, že když si rozhodčí není jistý, měl by rozhodnout ve prospěch závodníka, což ovšem bohužel vždy nečiní.

 

Jak se taková situace řeší? Předpokládám, že se podá protest? 

Jistě, někdy ho z principu podáme. Ale musí se za něj skládat obvykle poměrně vysoká částka, a protože nejezdíme pro žádné prize money, moc takové spory neřešíme a soudně už vůbec ne. Nás náš sport převážně jen peníze stojí a závodíme v podstatě pouze pro poháry, čest a slávu. (smích)

 

Mrzí vás někdy, že jste si nevybrala jiný sport, například takový, kterým se člověk může finančně zabezpečit? 

Nikdy mě to nezamrzelo. Nedovedu si totiž představit, že bych dělala jiný sport, i když si nemyslím, že bych byla pohybově nešikovná. Zkusila jsem gymnastiku, lyžování i míčové sporty, ale nijak jsem ani v jednom nevynikala. Myslím, že jsem se se svým sportem našla výborně, hodí se pro mě a já pro něj. (smích)

Vodnímu slalomu se věnujete již spoustu let. Co vás stále žene dopředu?

Vodní slalom má pro mě obrovské kouzlo. Není to slavný ani velký sport. Je ale nesmírně pestrý, každý trénink a závod je jiný, na jiné vodě v jiných brankových kombinacích. A stále se vyvíjí. Pohyby se neopakují, není to nikdy monotónní. Samozřejmě například zimní kondiční příprava je náročná, mnohdy mě nebaví a bolí. Nerada například běhám. Ale když člověk zatne zuby, dobrá kondiční příprava se potom na vodě zúročí.

 

Musíte dnes více času věnovat regeneraci?

Samozřejmě. Ani mně se čas nevyhýbá. Dříve jsem vůbec neřešila rozcvičování nebo vypádlování se po tréninku, kompenzační cvičení. Dnes je to jiné.

 

Jste drobné postavy. Předpokládám, že to je ve vodním slalomu výhodou, být lehký v lodi.

Ano, do jisté míry. Kdybych ale byla o deset centimetrů vyšší, měla bych výhodu, protože bych měla delší ruce, a tím pádem i delší záběr, dosáhla bych například lépe ven z válce. Pár centimetrů mi zkrátka vždy chybí. Dnešní top závodnice jsou obvykle vyšší než já.

 

Jak moc se změnil vodní slalom od dob vašich začátků ve vybavení, pravidlech či přístupu sportovců?

Vyvíjel se samozřejmě materiál lodí, ale také pravidla. Revolucí bylo například zkrácení lodí, tak jako v lyžování tehdy carvingové lyže. Toto nové pravidlo přišlo v roce 2005, po olympiádě v Athénách. Také jsou dnes lodě lehčí.

 

Ocenila jste zkrácení lodě, nebo jste s tím bojovala?

Kratší lodě jsou příjemné, lépe se s nimi manévruje, umožňují stavění těžších tratí. Co se ale stalo, bylo, že mi rychle narostla početnější konkurence. Na původním čtyřmetrovém kajaku jsem byla jedna z mála, které zvládly projet čistě a rychle i obtížné kombinace. Postupně nás tam ale s kratšími kajaky bylo třeba dvacet. Myslím, že celkově zkrácení lodí byl určitě dobrý krok a velký přínos vodnímu slalomu.

 

Měníte často své vybavení, nebo jste věrná jednomu výrobci? 

Většinou jsem po určité období věrná jednomu výrobci, který vyvíjí každý rok či dva nový typ, obvykle mírným vylepšováním toho předchozího. Rozdíly jsou tedy jen malé.

 

Zapojujete se do výrobního procesu či designu lodě? 

Většinou do toho moc nemluvím, jen si loď nechávám upravovat na svoji váhu. Trošku s designem experimentuji, ale opravdu jen málo. Zůstávám věrná bílému základu a přidávám občas nějaké nálepky nebo případně nějaký ornament.

 

Vaše vybavení s vámi neustále cestuje po světě. Jak se vám daří jej chránit před poškozením?

Naštěstí moc necestujeme letadlem, většina závodů se koná v rámci Evropy, a tak pokud je to jen trochu možné, jedeme auty. Stává se často, že se loď při přepravě poškodí, ale většinou je to možné na místě opravit. Vloni mi ale čtrnáct dní před odletem na OH v Londýně loď na letišti zcela zdemolovali. To bylo velmi nepříjemné, přijít takhle krátce před závodem o vyladěnou loď. Vše ale nakonec díky rychlé práci výrobce dobře dopadlo.

 

Když se nedaří tenistům na kurtu, občas zlomí raketu. Jak se vám daří nepodléhat emocím? Stalo se vám třeba, že byste zlomila pádlo?

Prásknu občas do tyčky a jednou jsem doopravdy pádlo o loď zlomila. To bylo ale výjimečné. Většinou si tak nějak nadávám sama pro sebe.

 

Dočetla jsem se, že jste spíše introvert. To mě u vrcholového sportovce překvapuje.

V individuálním sportu, jako je ten náš, to myslím tolik nevadí. Vodní slalom je založený spíše na technickém provedení, ne tolik na výbušnosti. Jsem spíš uzavřená, to je prostě fakt. Je ale pravda, že dnešní kratší lodě a tratě nahrávají trochu víc výbušnějším povahám. Možná právě proto už nejsem tak dobrá. V době, kdy jsem byla na vrcholu, byla důležitá hlavně koncentrace a čistá technická jízda a jsem přesvědčená, že k tomu mi moje introvertní povaha pomáhala.

 

Převládají mezi závodnicemi dobré vztahy nebo je vodní slalom tvrdé konkurenční prostředí? 

Vztahy jsou dobré. Většinou totiž o soupeřkách nepřemýšlíme, jedeme, jak se říká, samy na sebe. Není to tedy přímý souboj jedné s jednou. To je velká výhoda. Mnohdy si i poradíme.

 

Předpokládám, že se vás každý ptá na váš nejcennější kov. Řekla jste, že si vážíte všech. Mě by ale zajímalo, který závod jste vyloženě protrpěla a na jakou vodu či místo se nerada vracíte? Zažila jste někdy situaci, kdy jste se bála „o život“? 

Při závodě jsem strach z vody nikdy necítila, spíš z obtížných kombinací. Ale vzpomínám na jeden závod SP v Tasmánii, kde jsem si při tréninku říkala, že tohle je vážně o život. Trať jsme vůbec neznali a měli snad jen dva dny na trénink. To byla asi nejobtížnější voda, na které jsem jela, a závod, na který jsem se opravdu moc netěšila.

 

Váš muž, několikanásobný medailista z mistrovství světa ve vodním slalomu, se stal vaším trenérem. Manželství dvou vrcholových sportovců, navíc ve vztahu trenér – svěřenec, může být oříškem, ale i velkým přínosem a porozuměním. Jak to vnímáte?

Fungujeme výborně. Náročné období už máme za sebou, to bylo v době, kdy manžel ještě závodil. Oba jsme prožívali dvojí nervy. Když závodil, byla jsem nervózní za něj a potom ještě při vlastním závodě za sebe. Navíc se střetávaly naše nálady z úspěšného, ale i neúspěšného závodu či tréninku. Bývali jsme oba unavení, řešili domácnost, malého syna… Ale naučili jsme se to zvládat, i s pomocí celé širší rodiny. Vše je o komunikaci. A ta mi v manželství naštěstí šla docela dobře.

 

Váš syn Luboš je také kajakář. Měla jste ho velmi brzy a dokázala jste se skvěle vrátit do formy. Jak se vám to povedlo?

Víte, ono to bylo trochu jinak. Syna jsem měla v osmnácti a v té době jsem ještě o žádné profesionální kariéře nepřemýšlela, takže nemůžeme mluvit o nějakém jejím přerušení. Sport jsem stále brala jaksi pro zábavu. Až po narození syna se moje výkonnost velmi zvedla a já si uvědomila, že ve vodním slalomu můžu něčeho dosáhnout.

 

To je asi pro ženu sportovkyni nejlepší plán, jaký vám shůry někdo mohl dát. Měla jste dítě a nemusela jste touhu po něm řešit někde uprostřed kariéry a tím ji ohrozit. Myslíte, že vám to ve vašem sportovním životě pomohlo?

Určitě. Jak říkáte, naplánovat by to takto dokonale asi nešlo. Ale máte pravdu, vlastně to bylo naprosto ideální a jsem za to vděčná. A za celý svůj život, jak sportovní, tak i osobní. Mám to velké štěstí, že stále mohu dělat to, co mám nejraději.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best Of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře