Tomáš Verner - krasobruslař

08.05.2016 13:57 | Michaela Lejsková

Někdejší reprezentant České republiky v krasobruslení Tomáš Verner ukončil svoji závodní kariéru, přestože je stále ve skvělé formě. To divákům předvádí mimo jiné v show na ledě s názvem Jen počkej, zajíci. Svým přístupem ke světu dokazuje, že mu léta tvrdých tréninků nepřinesla jen bruslařské umění, ale také zodpovědnost a osobnostní růst.

 

Spolu s profesí, kterou jste si vybral, přichází určitá publicita. Vnímáte vy sám, že jste známá osobnost?

Neočekávám, že by mě někdo poznal, nebo nemyslím, že by to byla povinnost, aby mě lidi znali. Jsem už dlouhá léta ve sportu, který je trošku na pomezí showbussinesu, a jsem vidět. Přestože krasobruslení není v Česku sportem číslo jedna, pořád má svoji diváckou obec a mistrovství Evropy, světa nebo olympijské hry jsou sledované. Takže si myslím, že náš národ má nějaké povědomí o tom, že je tady český kluk, který posledních 10 let reprezentoval naše družstvo. Ale určitě neočekávám od každého, že by mě poznal. Takže se rád představím sám a opravdu nečekám, že někam přijdu a najednou všichni padnou na zadek a řeknou: to je Tomáš Verner, ten krasobruslař! Když mě někdo pozná, je to milé, ale publicita mě nikdy nedohnala k tomu, abych musel nosit čepici a černé brýle a schovávat se před lidmi.

 

Vnímáte v rámci publicity nějaká úskalí?

Ona je to dvousečná zbraň – bez publicity nebo bez trošky veřejného povědomí o tom, kdo jsem, se velmi těžko shání partneři pro to, abych mohl sportovat. Vrcholový sport v té podobě, v jaké jsem ho dělal já, je totiž velmi, velmi finančně náročný a je obtížné – skoro nemožné – to utáhnout z vlastních zdrojů. Zdroje se samozřejmě hledají líp, když je dotyčný sportovec známý a může přitáhnout marketingového partnera nebo zájem nějaké značky o propojení jejich aktivit s tváří sportovce.

 

Jakým způsobem funguje PR pro lidi, jako jste vy?

Já jsem teď tak trošku na vážkách, protože jsem vždycky měl představu, že PR pro sportovce může fungovat jenom tehdy, kdy přiváží zlaté medaile a v tu chvíli se o něm může psát. Pak je o něj velký zájem ze strany médií a je prezentovaný a cpaný do všech médií od rozhlasu přes televizi po noviny a internet. Teď jsem se ale dozvěděl úplně jinou informaci. PR agentury pracují se jménem jako se značkou a značka má něco reprezentovat. Sportovec nemusí vždycky být úplně na vrcholu, ale reprezentuje nějakou hodnotu, nějaký směr, nějaký vzor… I sportovec, který třeba nepřiváží jenom zlaté medaile, může být pořád vzorem pro mládež. A to je přece obrovská hodnota.

 

Byl jste dlouho v Kanadě, tam také žije legendární trenér lední revue George Crha. Měl jste možnost poznat jeho nebo jiné našince žijící venku?

Byl jsem tři roky v Kanadě, ale se všemi našinci jsem se nestihl potkat. Je tam pravda hodně Čechů, ale Kanada je také velmi rozlehlá země.

 

Show na ledě je vaše nová zkušenost a další propagace tohoto sportu. Jak se vám líbí taková osvěta o krasobruslení?

Je to osvěta krásného sportu, kterému jsem propadl, a myslím si, že to může lehce potkat každého, kdo se kolem něj bude chvilku motat. Byl bych rád, kdyby si k němu našli cestu i další a přišli se podívat na naši ledovou show. Proto jsem i dneska tady s vámi. Při natáčení tohoto rozhovoru se udělalo několik báječných fotek, ale hlavně se díky magazínu Best of dostává náš projekt do rukou dalších čtenářů, a bude mít tedy možnost promluvit k daleko širšímu plénu. Rád bych, aby se touto cestou zviditelnil sport jako takový a ukázal cestu mladé generaci. Cestu bez hodin prosezených u počítače nebo videoher. Show na ledu Jen počkej, zajíci je pro mě mimo jiné způsobem, jak si ulehčit přechod od závodní kariéry do závodního důchodu.

 

Co vám pomáhá se správně rozhodnout, když jde o něco zásadního?

Když mám před sebou těžké rozhodnutí, konzultuji ho se svým bratrem, který mi dá svůj vlastní pohled, potom ho konzultuju se svým otcem a samozřejmě do všeho zasvěcuji i maminku. Ta nejzávažnější rozhodnutí konzultuji s otcem, který těch těžkých rozhodnutí má za sebou hodně. Udělal jich určitě spoustu správných, ale má za sebou také špatná rozhodnutí a ví moc dobře, že já si musím projít tím samým. Tomu rozumím, takže se jenom radíme, ale konečné rozhodnutí je na mně. Nakonec je to na mé intuici a já moc dobře chápu, že když se nezačnu rozhodovat sám za sebe teď, nemám šanci nikdy dospět.

 

Jak vnímáte svoji rodinu?

Myslím, že jsem se nemohl narodit do lepší rodiny. Mám rodiče, kteří nás všechny tři děti podporují a do ničeho netlačí.

 

Na Kampě je výstava kreseb Hynka Smetany a u každé je citát. A u jedné bylo napsáno Štěstí hledej jedině ve své vlastní rodině. Kde jinde jste se cítil podobně šťastný jako doma?

Musím říct, že mám štěstí na lidi, které v životě potkávám. Zatím mě potkalo jen málo opravdu zlých a zákeřných lidí a s těmi, kteří mě potopili, se už nesetkávám. Prostě jsem je vyloučil ze svého života.

 

Myslíte si, že se vám daří dobře odhadovat lidi?

Zatím ano. Zatím to vypadá, že jsem si k sobě nepřitáhl žádného hada, který by čekal jenom na to, až mě uštkne. Odhad na lidi myslím mám, ale ne stoprocentní. Jsou lidé, kteří mě překvapí ve zlém, a jsou lidi, kteří mě překvapí naopak v dobrém. Proto jsem se naučil nesoudit lidi hned na prvním setkání. Už několik let se snažím lidi nejprve poznávat a až potom zařazovat do skupin.

 

Kde všude jste žil a profesně působil?

Žil jsem na různých místech. Z České republiky jsem utíkal prvně do Německa. Tam jsem našel báječnou rodinu a zázemí u trenéra Michala Hutha a pak jsem zase utíkal na chvilku do Kanady. Tam jsem našel trenéra Boba Emersona a to byli všechno báječní lidé.

 

Jak mám to vaše utíkání chápat?

Aby si lidi nemysleli, že jsem před něčím utíkal. Neeee, já jsem neutíkal před něčím, já jsem utíkal za něčím. Stále jsem se za něčím hnal. (úsměv)

 

Byla to otázka příležitostí?

To ani ne. Příležitostí máme v dnešní době dost. Je těžké si představit, že ještě naši rodiče neměli takovou volnost rozhodování a pohybu po světě. Já jsem hledal šanci, abych mohl sportovat co nejlépe a za co nejlepších podmínek. Takže jsem utíkal, ale vlastně jsem se hnal za lepšími podmínkami. Ty jsem našel v Německu a v Kanadě a pak zase zpátky v Německu. Od své první paní trenérky na ledě přes školu základní, střední i vysokou jsem vždycky narazil na správné lidi.

 

Žil jste v Německu vždy na stejném místě. Proč?

V Německu jsem si oblíbil malebnou vesničku pod horami, Oberstdorf. Tam jsem celá léta trénoval. Z Kanady jsem se vracel zpátky na stejné místo a tam jsem letos ukončil svoji kariéru. Do Oberstdorfu se ale budu často vracet. Prožil jsem tam kus svého života, a tak se stal Oberstdorf napůl mým domovem.

 

Nemáte německé předky?

Myslím, že ne, protože se píšeme s jednoduchým V, ale vlastně pořádně nevím, to bych se musel zeptat někoho v rodině. Mě rodokmen úplně nezajímá. Dívám se na své rodiče, vidím, že jsou báječní, a dál nic nehledám.

 

Když srovnáte sportovně kulturní rozdíly mezi zeměmi, kde jste měl možnost trávit svůj profesní život, jaké máte postřehy?

Je to těžké srovnávat, protože jsem odešel z Prahy, což je hlavní město, do Oberstdorfu, což je vesnice, a na vesnici se holt žije jinak, na vesnici se všichni znají. Za těch asi osm let, co jsem tam prožil, jsem si tam vážně našel domov a lidi byli vždycky vstřícní a milí. Jak říkám, já jsem narážel na milé lidi, takže moje zkušenosti jsou dobré. Jen jednu věc bych zmínil. Když jsem přicestoval zpátky z Kanady, měl jsem takový pocit, že by se lidi tady v Česku mohli malinko více usmívat a mohli být rádi za to, co mají. Někdy koukáme jako Češi na zahradu souseda a myslíme si, že je tam tráva zelenější, což není úplně pravda. Ani v Kanadě nelítají pečení holubi přímo do úst.

 

Řekové říkají, že se tady málo smějeme, protože máme málo sluníčka…

To je možný, ale já si myslím, že sluníčka máme až dost. Kanada je na tom daleko hůř s jejich zimou minus 30 stupňů. Teoreticky by na tom měli být Kanaďané mnohem hůř než my, ale je to právě naopak. Za mořem mají ve zvyku se hned při pozdravu zeptat, jak se vám daří. Ne že by úplně očekávali odpověď, spíše jde o projev zdvořilosti. Patří to k místnímu folklóru.

 

Musel jste se naučit myslet jako manažer, nebo máte někoho, kdo vám pomáhá?

Myslíte na ledě? Dokonce jsem míval období, že jsem svoje chyby reálně přepočítával na to, kolik budu mít prostředků na další sportování, ale to k tomu samozřejmě nepatří a neměl bych na takový věci vůbec myslet, výrazně to omezuje sportovní výkon.

 

Musíte umět ekonomicky myslet, pokud chcete fungovat na vrcholové úrovni? Je to nezbytná věc?

Je na sportovci, jak moc si připustí k tělu ten tlak. Na to je potřeba být opravdu psychicky odolný a jít na závod a jenom závodit. Ale nejde to dost dobře odbourat. Sám jsem jasně vnímal, že bez výsledků nebude podpora sponzorů a bez podpory sponzorů je těžké se připravit na další sezónu, tak abych mohl vyhrávat. V našem sportu se platí úplně za všechno. Vážně všechno v tom bruslení něco stojí – cesta, ubytování, trenéři, příprava kolem… Není toho málo, a když se nepovede sezóna, je možné, že na konci sezóny sponzoři vypoví smlouvy a člověk je zase na nule. V případě krasobruslení, které má jen několik málo mediálně sledovaných závodů, se takové rozhodnutí může zakládat na jediném výsledku. Když mi tohle proběhne hlavou ve chvíli, kdy mám předvádět sportovní výkon, tak mi manažerské myšlení vlastně kazí celou živnost. Správně bych totiž měl myslet jen na sport. Sportovec by se měl, minimálně v závodním období, zajímat jen o sportování. Na finance jsem měl a pořád ještě mám svého finančního náměstka, kterým je můj otec, a ten na to myslím dohlíží moc dobře a bedlivě.

 

Zažil jste někdy někoho ze svých kolegů ze sportovní oblasti, kteří nemají takovou oporu v rodině a je to potom pro ně složitější?

Vyrůstal jsem ve stejné věkové kategorii s Lukášem Dočekalem. To byl ve své době největší talent, který české krasobruslení kdy spatřilo. Kdyby měl takovou oporu a zázemí jako já, určitě by se mu dnes kolem krku houpala olympijská medaile. Mnohdy záleží na tom, do jakých rukou se mladý sportovec dostane. Trenér nebo manažer, pokud vidí velký potenciál, je někdy schopen nahradit rodinné zázemí i finanční podporu.

 

A naopak?

Potom znám třeba daleko méně talentovaného bruslaře, který je z Francie, a ten se dostal do rukou jiné tréninkové skupiny, pochází z velmi prostých poměrů a dotáhl to až na zlatou medaili na ME, protože se ho ujal správný trenér. Sám trenér mu dělal manažera a sháněl pro něj prostředky. Nakonec se dostal přes všechny nesnáze, a přestože neměl teoreticky šanci se v tomto sportu, který je opravdu finančně náročný, ujmout, dostal podanou ruku, někdo mu věřil, někdo do něj vložil důvěru.

 

Jak se v tomhle sportu hledají přátelé?

Já mám rád lidi a snažím se s každým vycházet dobře. Na druhou stranu když to nejde, tak to holt nejde. Takové lidí mám v krasobruslařském světě dva tři. Jsou to ti, se kterými nejde vycházet, ačkoli jsem to zkusil několikrát. Pozdravíme se a tím veškerá konverzace končí. Ale to není taková tragédie, protože je spousta dalších, kteří jsou přátelští a jsou to strašně fajn lidi, a na ty já se dokonce těším. Teď už tedy ne, ale těšíval jsem se na závody, že se uvidím se svojí bruslařskou rodinou. Za svoji kariéru jsem se stihl dvanáctkrát podívat na mistrovství světa a za ta léta jsem měl šanci poznat téměř každého, kdo v této dekádě reprezentoval svoji zemi.

 

Dalším úskalím sportu je zdraví. Nebojíte se o svoje klouby?

Toho už se dnes bát nemusím. Závodní kariéru mám úspěšně za sebou a ještě stále jsem schopen podávat solidní výkony na ledě. Během své kariéry jsem si prošel několika vážnými zraněními od kotníků přes kolena až po záda. Naštěstí se vše obešlo bez operací. I když jsou cviky, které budu muset provádět ještě několik let, abych uchránil své tělo před bolestí způsobenou opotřebením pohybového aparátu. Některé neduhy ale nejsou způsobené sportem. Třeba postavení a tvar kloubních jamek mých kyčlí není ideální pro takové sportování, jaké jsem si vybral.

 

Přesto jste se dal na tento sport?

O tom jsem samozřejmě neměl ani páru. Všechno vyšlo najevo až v průběhu podrobnějších vyšetření, která jsem absolvoval kvůli svým zraněním. Zlomený kotník a velké problémy se zády v 15 letech odhalily můj vrozený handicap. Tehdy už bylo ale pozdě něco měnit, musel jsem jen upravit trénink a kompenzační cvičení, aby svaly mohly převzít některé funkce, které měla obstarat moje kostra.

 

Jak jste to překonával?

Bolesti a drobné zdravotní potíže se dají překonat na jedné soutěži nebo na vrcholu sezony třeba v rozmezí několika týdnů. Nastoupit v takovém stavu do sezony by ale byl velký nerozum. Riskovat špatnou výkonnost v soutěžích kvůli bolestem, a co hůř, riskovat trvalé poškození zdraví je šílenost. Bolest je součástí tréninkové rutiny, často je to výborný rádce. Mělo by se jí naslouchat, ne jí podléhat a uhýbat. Bolest dokáže odhalit chybu v technice nebo zárodek nějakého většího zdravotního problému. S únavou nebo svalovou horečkou si sportovec poradí, ale se zlomeným obratlem už těžko.

 

Vlastimil Harapes mi říkal, že mu při představení praskly oba klouby na chodidlech, a přestože to byla fakt strašná bolest, dotančil to. Také se stalo, že si baletka zlomila nohu, a přesto také dotančila...

To je sebezapření a odhodlání a to je to, co sport učí lidi. Není to lekce jen pro sport, ale pro život jako takový. Proto je sport skvělý odrazový můstek pro další kariéru nebo pro absolvování další životní etapy.

 

Říkáte, že sport formuje i povahu. Jak to vnímáte vy sám?

Já myslím, že sport učí lidi, jak pracovat sám na sobě a být zaměřený sám na sebe. To je velmi důležité, protože člověk je schopen rozdávat štěstí kolem sebe, jenom když je sám šťastný. A to samé platí pro lásku. Když sám pozná lásku, tak ji může rozdávat dál. Najít sám sebe a zjistit, co člověk opravdu chce, je přece základem poznání celého fungování vesmíru. To není z mé hlavy, jeden moudrý muž řekl: „Chceš-li poznat tajemství vesmíru, poznej nejdřív sám sebe.“ Nevidím v tom egoismus, sobectví ani sebestřednost. Druhá věc je, že sport učí člověka úctu k soupeři. Bez soupeře vlastně není žádný vítěz. Kdybych neměl soupeře, tak kdo řekne, jestli jsem první, nebo poslední?

 

Zažil jste někdy i nějakou nezdravou soutěživost?

Ano, zažil a z toho se pak vyvinuly dopingové skandály. Ne moc v našem sportu, ale zažil jsem to v docela blízkém kruhu. Dokážu pochopit, že když se vítězství stane vším, člověk přestává myslet a udělá cokoliv pro to, aby vyhrál. A v tu chvíli se soutěž stává něčím nezdravým.

 

Jaká jsou fyzická kritéria pro to, aby člověk mohl dělat tenhle sport?

Myslím, že člověk by neměl být příliš vysoký. Já měřím zhruba metr osmdesát a patřím mezi vyšší krasobruslaře. Trenérovi se většinou stačí podívat na rodiče a může doporučit specifickou disciplínu na ledě nebo úplně jiný sport. Nemohu nic paušalizovat, je těžké vybrat vhodné kandidáty podle tabulek. Znám kluky, kteří měří skoro dva metry a dokážou skočit čtverný skok. Velká výška vyžaduje preciznější techniku, protože se každá menší chyba ukáže dvojnásob.

 

Vnímal jste někdy svou výšku jako omezení?

Na jednu stranu musíte daleko lépe zvládnout techniku, což vyžaduje náročnější a preciznější trénink. Na druhou stranu je ale v estetickém sportu, jako je krasobruslení, výhodou být vyšší, protože každý váš pohyb bude dvojnásob viditelný, a tím bude i intenzivněji působit na diváka i na rozhodčího. Asijští bruslaři jsou rychlí, mrštní a patří mezi nejlepší skokany. Přesto věřím tomu, že když Evropané zvládnou techniku závodní jízdy, mohou tento fyzický handicap dohnat emocemi, výrazem a celkovým dojmem z jízdy.

 

Jak je to s kostýmy?

Kostýmy jsou složitá záležitost. Měly by být navrženy tak, aby korespondovaly s hudebním doprovodem. Při nejlepším tak, aby divák nebo rozhodčí při prvním pohledu na kostým dokázal odhadnout alespoň směr, kudy se bude hudební doprovod ubírat. Dlouhá léta jsem šil kostýmy v Praze, na jejich navrhování se z valné většiny podílel choreograf závodních jízd. Do posledního čtyřletého olympijského cyklu jsem našel profesionální pomoc u Jamese Scotta, který je mimo jiné velkým fanouškem krasobruslení, ale hlavně navrhuje kostýmy pro broadwayská divadla v New Yorku. Všechny mé závodní kostýmy posledních čtyř let byly navrženy, vyzkoušeny a vyrobeny v New Yorku.

 

Jaká kritéria platí pro kostýmy krasobruslařů?

Nemůžeme mít otevřený kostým do véčka, kde by nám byla vidět celá hruď. Neexistuje mít ustřihnuté rukávy. Nemůžeme na led v šortkách a jinak je na nás, co si vybereme. Holky tam mají ještě nějaká omezení, ale v tom se už moc nevyznám.

 

A v čem se cítíte vlastně nejlíp, když si můžete vybrat? Co je váš styl?

Jestli myslíte, v čem se cítím nejlépe na ledě, tak mám rád dlouhý rukáv. Pak už je jedno, jestli mám halenku, nebo košili. Mám rád dlouhý rukáv, protože na ledě pomáhá s tím, aby byl můj pohyb lépe vidět. Při závodech je led celý bílý, bez reklam, takže každý můj pohyb je kontrastní s ledem. Kdybych měl krátký rukáv, musel bych máchat rukama hodně, aby si toho rozhodčí všimli.

 

Jaký je váš oblíbený způsob, jak si udržovat duševní rovnováhu?

To je dobrá otázka. Rád si přečtu nějakou hezkou knížku, na což jsem v poslední době bohužel neměl úplně čas. Rád čtu životopisy, a to nejenom sportovců, ale i podnikatelů. Dívám se na to, čím si procházeli v životě, a koukám potom zpátky na svůj vlastní život a tak nějak si to dávám do poměru. Když náhodou cítím, že mi něco nejde od ruky, jak by mělo, zamýšlím se, jestli opravdu trpím, nebo je to normální situace.

 

Takže hledáte objektivitu?

Hledám objektivitu ve srovnání s takovými velikány, jako jsou třeba Steve Jobs, Bill Gates nebo Andre Agassi. Snažím se najít podobné momenty v jejich kariérách, abych nebyl příliš sebestředný a zaměřený na svůj vlastní problém. Někdy se může zdát, že si člověk prochází největším peklem na zemi a v celém svém sebezaujetí se zapomene rozhlédnout kolem dokola, aby zjistil, že je to normální součást honby za vlastním snem. V roce 2008 jsem byl připraven vyhrát na MS více než kdy jindy a hlavně než všichni ostatní na startu. Měl jsem skvěle rozjetý závod a pak jsem ve druhé jízdě pokazil všechno, co jsem mohl. Trvalo mi dva měsíce, než jsem se po tomto zážitku zase postavil na nohy a začal pracovat na přípravě další sezony. V tu chvíli se mi zhroutil svět jako domeček z karet. Myslel jsem, že se na mě sneslo všechno příkoří světa. Právě odhlédnutí od vlastních problémů a inspirace cestou vzhůru jiných lidí mi pomohla zpět do sedla.

 

S odstupem času se na to díváte jak?

Jako na velkou sportovní i životní lekci. Dnes bych se mohl svému dvacetiletému já smát, ale dělat to nebudu. Každý procházíme nějakým vývojem. Někdo se učí a chápe velmi rychle, jiný zase pomaleji. Hlavní je ale na sobě stále pracovat a každou výzvu přijímat jako zkoušku odvahy a přesvědčení. I mé obrovské zklamání z roku 2008 má pro mne hluboký význam a pomohlo mi dostat se tam, kde jsem teď. A tam se mi líbí. Takže i taková tragédie byla asi lekcí, kterou jsem potřeboval, abych se posunul dopředu. Vlastně bych za ten dílčí neúspěch měl být vděčný.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře