Dotisk knihy historika Igora Lukeše vyšel k výročí puče v únoru roku 1948


puč únor 1948
26.02.2015 20:06 | redakce

Profesor Bostonské univerzity a nositel ocenění CIA „za vynikající přínos literatuře o zpravodajství“ podrobně analyzuje selhání amerických zpravodajských služeb v boji proti komunismu na území poválečného Československa (vydává PROSTOR).

 

Nová kniha Igora Lukeše Československo nad propastí, s podtitulem Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 19451948,  je čtivým a podrobně dokumentovaným vylíčením aktivit – ale také pasivity – americké ambasády i vojenské mise v Praze v letech 1945–1948. Ústředním bodem jeho práce je pokus o odpověď na klíčovou otázku: proč Američané v poválečném Československu, které považovali za testovací případ svých vztahů k Stalinovu SSSR, tak neuspěli. Bylo to především jejich selhání, či selhání poválečné československé společnosti, poznamenané traumatem Mnichova a paralyzované zažitým strachem z šesti let nacistické okupace? Proč československá veřejnost s převážně pozitivním vztahem k USA a často až nekritickým obdivem k „americkému způsobu života“ tak snadno a rychle podlehla stalinizaci? A nakolik k tomu přispěly omyly a chyby americké politiky a jejích reprezentantů v poválečné Praze? To je hlavní okruh otázek, na něž Igor Lukeš ve své práci poctivě a s vědeckou akribií hledá odpovědi. V prvních kapitolách se vrací do roku 1938 a do let druhé světové války a zkoumá mnichovské trauma česko-slovenské společnosti a prezidenta Beneše, dopady československo-sovětské smlouvy z prosince 1943 a košického programu z dubna 1945. Zdůrazňuje také dopad amerického rozhodnutí přenechat osvobození Prahy Sovětům v květnu roku 1945. Co bylo pro americkou politiku spíše vojensko-technickým problémem, utvrdilo převážnou část poválečné československé společnosti ve falešném přesvědčení, že „jako nás v Mnichově prodali Němcům, v Jaltě nás nechali Rusům“. Vyvrátit tuto mylnou představu se Američanům v Praze v letech 1945–1948 nepodařilo; ta ostatně přežívá v nezanedbatelné části české společnosti dodnes. Autor detailně a barvitě líčí diplomatické i zpravodajské aktivity Američanů v poválečném Československu, a zaujímá k nim kritický postoj, zejména k jejich často neuvěřitelnému amatérismu. Nejpropracovaněji jej prokázal na osobě amerického velvyslance Lawrence Steinhardta, na jedné straně brilantního politického analytika, na straně druhé člověka, který zanedbával své povinnosti a preferoval soukromé zájmy. Vynikající a v české historiografii jedinečné jsou Lukešovy portréty dalších amerických představitelů v poválečném Československu, ať již jde o Charlese Kateka, Kurta Tauba, Waltera Birge, Spencera Taggarta či o jejich československé spolupracovníky.

 

Z anglického originálu On the Edge of the Cold War. American Diplomats and Spies in Postwar Prague, vydaného v New Yorku 2012, přeložili Jan Jirák a Ladislav Köppl

Vydal Prostor v roce 2014 v edici Obzor

První vydání v českém jazyce

Počet stran 384, MOC 397 Kč

Na přebalu použita fotografie zaměstnanců velvyslanectví USA v Praze z archivu Louisy Schaffnerové

www.eprostror.com

 

Igor Lukeš (nar. 1950) je profesorem historie a mezinárodních vztahů

na Bostonské univerzitě a zaměřuje se na dějiny a politiku střední a východní Evropy 20. století.  Jeho práce Czechoslovakia Between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Benes in the 1930s (1996) vyšla roku 1999 v nakladatelství Prostor pod názvem Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu; ve Spojených státech kniha získala cenu „Boston Authors Club“  

a „Kahn Award“. Lukeš je též autorem knihy Rudolf Slansky. His Trials and Trial (2006) a spoluautorem publikací The Munich Conference, 1938. Prelude to World War II (1999), Inside the Apparat. Perspective on the Soviet Union (1990)

a Gorbachev´s  USSR. A System in Crisis (1990). V roce 2012 obdržel ocenění CIA „za vynikající přínos literatuře o zpravodajství“. Igor Lukeš je honorárním generálním konzulem České republiky v Bostonu.  

 

Ukázka z knihy Československo nad propastí

 

Všeobecně se předpokládalo, že výsledky voleb budou zčásti záviset na tom, kdy se uskuteční. OSS od začátku věděla, že Beneš a demokraté chtěli volby co nejdříve, zatímco KSČ usilovala o jejich oddálení. Američtí zpravodajové chápali situaci tak, že komunisté potřebují čas na konsolidaci moci, kterou během poválečných měsíců získali, a zároveň potřebují počkat, až vyprchají vzpomínky na chování Rudé armády. Steinhardt se zásadně mýlil, když argumentoval přesně opačně. Tvrdil, že demokratické strany se prý zasazovaly o odložení voleb, protože KSČ bude údajně s přibývajícím časem ztrácet hlasy. Takové elementární chyby by se Steinhardt na předchozích postech, v Moskvě nebo Istanbulu, nemohl dopustit. Svou sebevědomě formulovanou předpovědí jen prokázal, jak málo pražské politické scéně rozuměl. Moc komunistů totiž naopak s časem rostla, ale pochopit plný dosah tohoto trendu mohl jen ten, kdo viděl do zákulisí.

   Co se možných výsledků prvních poválečných voleb týkalo, zpočátku tápali

i zasvěcenci. V červnu 1945 si OSS myslela, že národní socialisté, strana spojovaná s Benešem, by volby vyhráli se ziskem 30 až 35 procent. Další hlasy by se rozdělily mezi sociální demokraty (20 až 25 procent), lidovce (20 procent) a komunisty (25 procent). Analytikové americké rozvědky věřili, že výsledky voleb KSČ natolik zklamou, až se obávali, že by se strana nebo Sovětský svaz mohly uchýlit k nastolení komunistického systému ozbrojenou mocí.

   Beneš měl o šancích komunistů v příštích volbách poněkud vyšší mínění. Ale

 i on byl přesvědčen, že se jim podaří získat nanejvýš třicet procent. Podobně jako Američané se také obával, že by se KSČ mohla pokusit o státní převrat.

V soutěži čtyř politických stran třicet procent stěží znamenalo neúspěch. Ale při absenci konkrétních zpráv od velvyslance Steinhardta věnovalo situaci v Praze pozornost jen málo lidí ve Washingtonu. Stačilo jim, že podle OSS Beneš „neustále tlačí vládu k obnovení demokratických institucí“. Přesně to si přáli slyšet.

   Steinhardtovy zprávy ze Schönbornského paláce byly od počátku vedeny

v optimistickém duchu. „Zjistil jsem, že situace v Praze je dobrá,“ informoval Washington počátkem srpna 1945, „vláda je podstatně organizovanější a celkové poměry v zemi jsou mnohem lepší, než jsem čekal.“ Určil tak tón většiny svých dalších depeší do Washingtonu. Sedmého srpna velvyslanec psal s obdivem o „neuvěřitelném zlepšování situace v Československu“ a pokračoval: „Neváhám předpovědět, že pokud bude současný trend pokračovat jen o několik měsíců déle, bude Československo první zemí v Evropě, která se zotaví z války.“

Pokud ministerstvo zahraničí dostávalo takové zprávy, není divu, že nikdo neviděl důvod mobilizovat proti komunistickému nebezpečí, které demokracii

v Praze hrozilo.

   Je pravda, že v srpnu už ve velkých městech nezůstali téměř žádní ruští vojáci a snahu vlády o obnovení národní suverenity nebylo možné přehlédnout. Ale Steinhardt šel mnohem dál, když pouhý týden po příjezdu do Prahy hlásil

do Washingtonu, že zkušenost Československa s Rudou armádou a jejím sklonem ukrást vše, co se jí zalíbí, „vyléčila široké masy … z jakékoli inklinace

ke komunismu“. Kdyby se podíval do tisku, musel by si všimnout, že hned druhý den po jeho příjezdu se Rudé právo mohlo pochlubit, že „KSČ je nejsilnější stranou v zemi“. Pokles nadšení pro Rusko strana kompenzovala růstem

moci, kterou ve svých rukou soustřeďovala. Lidé začali chápat, že kdo stojí

o dobré zaměstnání, byt nebo statek na venkově, udělá nejlépe, když se „dá ke komunistům“. Proto veřejnost možná přestávala vidět Sovětský svaz růžovými brýlemi, jak Steinhardt zaznamenal, ale KSČ to nijak neoslabilo.

Hned po několika úvodních rozhovorech s pražskými demokratickými

politiky Steinhardt hlásil do Washingtonu, že v KSČ je prý „konzervativní proud“, který brzy porazí radikální frakci. Komunisté teď byli ve vládě, a nemohli si prý proto dovolit ustupovat vlastním extremistům, protože by tím ztráceli popularitu u veřejnosti, a mohlo by to dokonce být nepřijatelné i pro Moskvu. „Roste pocit,“ vyvozoval Steinhardt, „že s aktivní proruskou a levičáckou propagandou, která

následovala bezprostředně po květnové revoluci, to komunisté přehnali

a teď na to veřejnost reaguje.“

puč únor 1948

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Nahlédnutí za oponu divadla Hyberia, kde se léto mění v pracovní galeje
Nahlédnutí za oponu divadla Hyberia, kde se léto mění v pracovní galeje

03.07.2019 | Pro někoho je léto obdobím dovolených, zvolnění a relaxace. Pro herce z Divadla Hybernia se však ...


Léto Petry Janů bude tak trochu v monterkách
Léto Petry Janů bude tak trochu v monterkách

02.07.2019 | Petra Janů během roku objíždí republiku, absolvuje desítky koncertů, vystoupení a alespoň v létě ...


Léto v Prazdroji 2019 slibuje víc než filmy a hudbu
Léto v Prazdroji 2019 slibuje víc než filmy a hudbu

28.06.2019 | Letošní pivovarské léto potrvá od 4. července až do konce srpna a nabídne všechno, co patří ...


Klienti mobilních operátorů v ČR loni přenesli celkem 368 peabytů
Klienti mobilních operátorů v ČR loni přenesli celkem 368 peabytů

28.06.2019 | Zhruba 330 terabytů denně představuje denní dávku dat, které odbaví největší datacentrum v České ...


5 tipů, jak dobře napsat pracovní inzerát
5 tipů, jak dobře napsat pracovní inzerát

16.06.2019 | Počet osob bez práce je v České republice nejnižší za posledních dvacet dva let. Máme dokonce ...