První kniha o lékařské pokusné stanici na bloku 10 v Osvětimi


Lékařské pokusy v Osvětimi
06.06.2014 10:55 | Michaela Lejsková

První z desítky žen, Eleonora Mataliová, již ležela v litotomické poloze na operačním stole nakloněném v úhlu 30 stupňů. Gynekoložka usedala vedle ní a držela jí dlaň před očima, zatímco Dering jí otevřel břišní stěnu, lékařskými kleštěmi zvedl dělohu, odstranil jeden vaječník a položil jej do speciální skleněné nádobky. Asistoval mu pětatřicetiletý polský lékař-vězeň, dr. Jan Grabczyński.

„Ta operace trvala deset minut,“ vzpomíná Alina Brewdová, která ještě nikdy podobnou operaci neviděla provádět v takovém tempu…

Tak líčí ve své knize ŽENY Z BLOKU 10 německý spisovatel Hans-Joachim Lang lékařské pokusy na židovských ženách v Osvětimi.

Lékařské pokusy v Osvětimi

Ženy z bloku 10

„Našel jsem svědecké výpovědi ze soudních procesů, anamnézy, úřední dokumenty, autobiografické spisky, novinová interview a záznamy rozhovorů. S několika málo z těchto žen jsem si stačil ještě promluvit. Shrnutí všech příslušných dokladů vytváří celkový obraz, jaký do té doby neexistoval. Na bloku 10 byly tyto ženy objekty, nyní se stávají subjekty,“ píše autor, jak vznikala ojedinělá kniha ŽENY Z BLOKU 10.

 

V mužské části osvětimského koncentračního lágru nechalo vedení SS na jaře 1943 oddělit dvoupodlažní budovu kasáren, blok 10, od ostatního táborového území. Prováděly se tam lékařské pokusy na zhruba 800 židovských ženách. Dva doktoři na nich zkoušeli metody sterilizace, jíní je podrobovali dalším experimentům: Renée Krämerová si ještě pamatuje, že dr. Münch v rámci svých bakteriologických výzkumů prováděl experimenty také na ní. Vzpomíná si na 42 vpichů na zádech i na to, že jeho ošetřovatelka seděla vedle něho, na milimetrovém papíře zaznamenávala každý vpich a opatřovala poznámkami. „Po těchto injekcích jsme dostala záškrt a musela čtyři týdny ležet na jednotce intenzivní péče.“  

Lékařské pokusy v Osvětimi

 

Hans-Joachim Lang popisuje nejen, co se s ženami během experimentů dělo, ale také jak vypadaly jejich „všední“ chvíle: Dny na bloku 10 byly mučivě dlouhé. „Stále ve společnosti stejných žen,“ vzpomíná dr. Froukje de Leeuwová, „vstávalo se časně ráno, nebylo nic na práci, člověk byl lapen v ovzduší trvalého napětí.“

Nuda, beznaděj a osamělost. Ženy na bloku 10 trávily čas den co den buď na světnici ošetřovatelek v přízemí nebo v jednom ze dvou velkých sálů v prvním poschodí, celkem tam bývalo kolem 400 osob, všechny vykořeněné z vlasti, vyrvané rodinám, vzdálené všemu, co jim bylo milé.

„Většina žen se musela smířit se svým osudem, nic jiného jim nezbývalo, všechny působily stísněně nebo apaticky,“ popisuje Froukje de Leeuwová své počáteční dojmy

na bloku 10. Vzpomíná si na jednu ženu, která po svém příchodu po celé dny jen strnule zírala před sebe, jiná zase dostávala záchvaty pláče. Objevovaly se také záchvaty hysterie…

„Na bloku byla konfliktní atmosféra, lidé byli podráždění, čemuž se nelze divit, uvážíme-li všechny faktory,“ konstatuje Froukje de Leeuwová. „Západní Židé (Holanďané, Belgičané, Francouzi) byli příliš civilizovaní, než aby mohli mít v životě tábora větší úspěch.“ Jinými slovy: nebylo tolik zvyklí používat lokty jako například polští Židé, kteří převážně pocházeli z chudých poměrů a po generace trpěli masivním antisemitismem… To alespoň pociťovaly Nizozemky, podle nichž neminul den, aby té či oné Holanďance některá Polka nevynadala, že je „hloupá holandská kráva“. Podobně hodnotí situaci Ima van Essová: „Polky měly skutečně mnohem silnější prainstinkty, my Holanďanky jsme působily ve srovnání s nimi opravdu tak trochu hloupě.“

Lékařské pokusy v Osvětimi

 

Zachráněný život, zničené zdraví 

Osvobozením a návratem do vlasti trápení přeživších z bloku 10 neskončilo. V závěrečných kapitolách Osvobození, Léta poválečná autor líčí, s jakými následky se někdejší vězeňkyně – bylo jich kolem 300 – musely po válce vyrovnávat. Pro mnohé z nich byl návrat domů pouhou krátkou zastávkou při hledání jistější budoucnosti. Většina z nich byla před deportací provdána, nyní to byly, až na malé výjimky, vdovy. „Okamžitě po příjezdu“ – míněna Osvětim – „mě od manžela oddělili. A už jsem ho nikdy nespatřila,“ zní jedna z jejich standardních formulací. V letních měsících 1945 však v mnoha případech zdaleka nevládla jistota o smrti manžela nebo ostatních příbuzných, a tak ještě po dlouhou dobu dominovalo každodenní pátrání po soudu jednotlivých členů rodiny. A nakonec nezbývalo, než aby tuto nejistotu akceptovaly jako skutečnost: že jejich drazí našli svůj hrob ve vzduchu.

 

Marguerite Cohenová se po dlouhé odyseji přes Ravensbrück, Dánsko a Švédsko dostala 5. července 1945 do Francie: „Zde jsem se musela dozvědět, že dvanáct příslušníků mé rodiny v deportaci zemřelo, že veškerý majetek, který mi otec zanechal, byl zabaven, že tedy nemám byt, nábytek ani co na sebe.“

Lékařské pokusy v Osvětimi

 

Většina žen byla po návratu z lágru osamělá, nemocná, trpící psychickými traumaty a bez peněz. V době osvobození byly zcela vyhublé, v lékařských zprávách jsou často doloženy hodnoty mezi 30 a 40 kilogramy tělesné hmotnosti. Když přijela třicetiletá pařížská prodavačka z Neust-Glewe do Paříže, vážila dokonce necelých 26 kilogramů. Navíc bylo mezi těmito vdovami jen velmi málo těch, které ještě mohly mít děti. Mnohé z žen na tom ztroskotaly. Jsou doloženy sebevraždy a pokusy o sebevraždu, ve většině případů vyčerpávající návštěvy odborných lékařů, kteří brali v úvahu všechny myslitelné možnosti, jak by snad mohli bezdětnost odstranit. Dlouholetá konzultace a léčba zásadně nepřinesly nic než další fyzickou a psychickou újmu…

 

Léta poválečná – ponižující snahy o odškodnění

 

Nedopusťte, aby došlo k velkému bezpráví“ naléhala Sophie Kosterová v září 1952 na spolkového ministra financí Frizte Schäffera. Tuto ženu z Amsterdamu, přeživší vězeňkyni z bloku 10, urážel způsob, jímž Spolková republika Německo vyplácí odškodnění obětem pokusů na lidech. Německý stát je prý ponižuje jako prosebníkyn a kritizuje je, místo aby jim velkorysým gestem „bolestné za velké fyzické i morální utrpení“ vyplatil.

Trvalo přes šest let, než se spolková vláda 26. července 1951 usnesla, že přeživším obětem pokusů na lidech poskytne finanční pomoc nikoliv generálně, nýbrž za určitých předpokladů a bez právního nároku. Vyvolaly to zprávy ze zahraničí, podle nichž jsou právě v této skupině obětí četné osoby natolik zdravotně postižené, že se nacházejí v mnoha ohledech ve svízelných podmínkách. Velká většina osob, na nichž nacističtí lékaři prováděli své pokusy, byla do Osvětimi přivlečena ze zahraničí, a ti, co přežili, se opět vrátili domů. Podle platných pravidel ti lidé nemohli alespoň v dohledné době počítat s odškodněním, protože spolková republika rozlišovala u obětí nacismu mezi oběťmi německými a zahraničními. Jen ty osoby poškozené nacisty, které byly v době pronásledování německými občany nebo alespoň mohly prokázat „prostorový vztah“ k Německu v říšských hranicích z roku 1937, spadaly pod žalovatelné vnitroněmecké právo na odškodnění…   

Lékařské pokusy v Osvětimi
Monika Zatkaová

 

O tom, jak malá vůle k výplatám kompenzací potřebným vládla, svědčí příklady, jež přinesla všednodenní byrokratická praxe, počínaje tím, že zprvu muselo uběhnout přes tři čtvrtě roku, než svou práci zahájil meziministerský výbor, který byl pověřen realizací tohoto vládního usnesení. Výbor zasedal jednou za čtvrt roku a na jedné schůzi obvykle zpracoval nanejvýš 20 případů…

 

Je velkou zásluhou Hanse-Joachima Langa, že se rozhodl rekonstruovat příběhy žen z bloku 10 a zveřejnit rozsah zločinů, jichž se v Osvětimi dopouštěli lékaři. Autorovým záměrem bylo, aby svět pochopil, že pokusy na lidech v koncentračních táborech patří k nejhorším zločinům lékařů v historii medicíny. A že břemeno přeživších bylo nesmírně těžké.  Knihu doprovázejí dobové fotografie a kresby vězeňkyň, které umocňují její autentičnost.

 

Z německého originálu Die Frauen von Block 10 přeložila Zlata Kufnerová

Vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. – Ikar v květnu 2014

 328 stran, MOC 348,-

 

Hans-Joachim Lang, narozen 1951 ve Speyeru, vystudoval v Tübingenu germanistiku, kulturologii a politologii. V roce 1980 promoval (obor germanistika). Od roku 1982 pracuje jako redaktor listu Schwäbisches Blatt, v roce 1989 získal cenu Wächterpreis der deutschen Tagespresse, přednáší na univerzitě v Tübingenu. Za svou knihu Die Namen der Nummern (Jména čísel) dostal v roce 2004 cenu Fondation Auschwitz v Bruselu

a v roce 2008 mu lékařská fakulta univerzity v Tübingenu udělila Medaili Leonharta Fuchse. V roce 2009 vydal svou druhou knihu Als Christ nenne ich Sie einen Lügner. Theodor Rollers Aufbegehren gegen Hitler (Jako křesťan vás nazývám lhářem. Vzpoura Theodora Rollera proti Hitlerovi).  

Lékařské pokusy v Osvětimi
Tři synové Fortunée Benguigniové
Lékařské pokusy v Osvětimi
Lékařské pokusy v Osvětimi
Lékařské pokusy v Osvětimi
Lékařské pokusy v Osvětimi
Lékařské pokusy v Osvětimi
Lékařské pokusy v Osvětimi

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Léto Petry Janů bude tak trochu v monterkách
Léto Petry Janů bude tak trochu v monterkách

02.07.2019 | Petra Janů během roku objíždí republiku, absolvuje desítky koncertů, vystoupení a alespoň v létě ...


Léto v Prazdroji 2019 slibuje víc než filmy a hudbu
Léto v Prazdroji 2019 slibuje víc než filmy a hudbu

28.06.2019 | Letošní pivovarské léto potrvá od 4. července až do konce srpna a nabídne všechno, co patří ...


Klienti mobilních operátorů v ČR loni přenesli celkem 368 peabytů
Klienti mobilních operátorů v ČR loni přenesli celkem 368 peabytů

28.06.2019 | Zhruba 330 terabytů denně představuje denní dávku dat, které odbaví největší datacentrum v České ...


5 tipů, jak dobře napsat pracovní inzerát
5 tipů, jak dobře napsat pracovní inzerát

16.06.2019 | Počet osob bez práce je v České republice nejnižší za posledních dvacet dva let. Máme dokonce ...


Polovina zaměstnanců má úraz do dvou let od nástupu do nové práce
Polovina zaměstnanců má úraz do dvou let od nástupu do nové práce

16.06.2019 | Skoro každý třetí den se v Česku stane smrtelný pracovní úraz. Denně se v zaměstnání zraní ...