Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc., dr. h. c. – místopředseda AV ČR, historik


Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
13.01.2013 21:06 | Darina Blatská

 

 

 

 „Rád bych vstoupil do všech klíčových období českých a evropských dějin, nejraději ovšem do „svého“ 16. a 17. století. Jsem však rád, že mohu žít v naší době.“ prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc., dr. h. c. 

 

 

 

 

Někteří z nás měli v dětství to štěstí, že měli prarodiče, kteří jim vyprávěli o části českých dějin, které jsme sami nemohli prožít. Na pana profesora Jaroslava Pánka vyprávění zapůsobilo natolik, že se stal významným historikem a patří mezi špičky svého oboru. Hovoří devíti jazyky, které mu mimo jiné dopomáhají porozumět pramenům nezbytným pro jeho vědecké závěry. Již třicet let se zabývá slavným rodem Rožmberků a mezi jeho oblíbence patří František Palacký.

Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Někdy se stává, že se lidé rozhodnou věnovat historii na základě nějaké zkušenosti z dětství, kdy jim například prarodiče vyprávěli o válce. Byl to i váš případ?

Rané inspirace mají skutečně velikou, většinou nedoceňovanou sílu. Měl jsem štěstí, že jsem prožil dětství s dědečkem z otcovy strany, obdivuhodným kmetem, který byl sám o sobě ztělesněním kusu českých dějin. Moudrý stařec, kterého jsem bezmezně miloval, mi poutavě vyprávěl o svých zážitcích. Jeho očima jsem pronikal do ovzduší vrcholícího národního obrození a krvavých řeží na frontách první světové války, optimismu nového státu a jeho pomnichovského ponížení, ale také klamných nadějí na osvobození americkou armádou a nakonec i do údivu nad destrukcí tradičních hodnot v padesátých letech. Lepšího učitele žitých dějin jsem si ani nemohl přát.

 

S kterými dalšími obory je studium multidisciplinární historie spojeno?

Historická témata jsou bez rozsáhlé multidisciplinární spolupráce nezvládnutelná. Z praktických důvodů je však vždy soubor spolupracujících oborů omezen. Většina historiků se neobejde bez součinnosti s uměnovědou, literární historií, právními disciplínami atd. Navíc má k dispozici soubor pomocných věd historických, z nichž některé jsou vázány na další obory (paleografie čili nauka o starých písmech na psychologii, numismatika na montanistiku apod.). Ačkoli se někdy zdá, že „dějepisu přece rozumí každý absolvent střední školy“, historikova práce je přece jen podstatně složitější.

 

Co si myslíte o současném školním vyučování dějin naší země. Zdá se vám dostatečné?

Když jsem byl po řadu let předsedou Sdružení historiků České republiky, zůstával jsem ve stálém kontaktu s učiteli dějepisu na základních a středních školách. Sdílím jejich obavy, že dějepisu je na našich školách věnována nedostatečná hodinová dotace a že v tomto omezeném čase nelze zvládnout vše podstatné. Ostatně ani výsledky mezinárodního srovnání nevyznívají pro naše žáky nejpříznivěji. Navíc se domnívám, že nezbývá než cílevědomě přehodnotit těžiště výuky; vedle zvládnutí uzlových témat starší historie je nutno věnovat více pozornosti nejnovějším dějinám, neboť bez elementárního porozumění tematice 20. století se nelze orientovat ani v naší době, ani v pohledu do budoucnosti.

Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jste specialistou na období raného novověku. Mimo politický a kulturní vývoj se zabýváte i sociálními vztahy dané společnosti. Jak byste tyto vztahy výstižně specifikoval?

Raně novověká společnost byla u nás i ve většině Evropy postavena na principu stavovské sociální a politické organizace, tedy příslušnosti každého jednotlivce k určité sociální kategorii, a na poddanství, tj. na hierarchickém vztahu ochrany shora a poslušnosti zdola. V tomto smyslu bylo společenské uspořádání v 16.–18. století hodně vzdálené představám a zkušenostem lidí, kteří v industriálním období zažili demokracii či naopak totalitu. Přesto máme s lidmi doby renesance a baroka mnoho společného, a to nejen v rovině antropologické (rodina, osobní vztahy) a politické (vztah k obci, národu a vlasti), ale také v přijímání společného kulturního dědictví.

 

Jaké v této době panovaly genderové a věkové rozdíly?

Stručně řečeno, raně novověká žena neměla na rozdíl od muže politická práva, ale byla (zejména jako vdova) chráněna zákonem, byť často jen teoreticky. Na věk nazíral tehdejší člověk opačně než dnes; stáří bylo synonymem moudré zkušenosti, a proto bylo uctíváno, avšak životní praxe i toto pravidlo leckdy zpochybňovala.

 

Jaký mezník je podle vás v období českých a slovenských dějin nejdůležitější?

Dějiny těchto dvou národů nemají stejnou vývojovou dynamiku, neboť Češi se vyvíjeli ve vlastním státě, kdežto Slováci se po tisíc let podíleli na vývoji uherského státu. Pro české dějiny pokládám za základní civilizační a politické mezníky christianizaci v 9. století, pokus o reformu západního křesťanstva v husitském 15. století, porážku české snahy o konfederativní uspořádání střední Evropy v letech 1618–1620, hospodářský a kulturní vzestup vedoucí ke vzniku samostatného státu roku 1918 a konečně dvojí pokus o demokracii (1968 a 1989).

 

Považujete některé období českých dějin za tzv. dobu temna?

Ano, z vlastní zkušenosti pokládám za takovou dobu padesátá léta 20. století; oproti nim byla „normalizace“ let sedmdesátých už jen zatměním.

Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Pokud byste si měl vybrat historické období, v němž byste chtěl žít, které by to bylo a proč?

Kdybych mohl podniknout dočasné historické exkurze, rád bych vstoupil do všech klíčových období českých a evropských dějin, nejraději ovšem do „svého“ 16. a 17. století. Jsem však rád, že mohu žít v naší době. Zkušenost druhé poloviny 20. století nebyla vždy příjemná, ale pro historika je doslova k nezaplacení. Ostatně představy o tom, že se někdy v minulosti žilo bezstarostně, jsou poněkud naivní.

 

Kterou z historických postav nejvíce obdivujete a z jakých důvodů?

Pozoruhodných postav je nekonečně mnoho. Já však od dětství, kdy mi otec koupil výbor Z dějin národa českého upřímně obdivuji Františka Palackého. Taková syntéza vědce (historika, filozofa, estetika) a státníka hledícího daleko do budoucnosti je naprosto výjimečná.

 

Studium humanitních oborů je vždy s jistou mírou rizikové, neboť nenachází takové uplatnění, jako obory jiné. Na jakou světovou vědeckou úroveň se dostala česká historie?

Dnes se nejvýrazněji prosazuje česká medievistika, reprezentovaná především husitologickým dílem Františka Šmahela. Po otevření hranic mají mladí kolegové možnost studovat na západních univerzitách a začleňovat se do světové historiografie svými nejlepšími pracemi publikovanými v angličtině. Náš obor nemá Nobelovu cenu, ale jsem přesvědčen, že několik historiků, kteří ve svém oboru získají uznání v euroamerickém prostoru, už ve střední a mladší generaci máme.

 

Již třicet let se věnujete historii posledního rodu Rožmberků. Proč jste si vybral právě tento rod?

V předbělohorské době, kterou se zabývám, zaujali Rožmberkové čelné místo v českém státě, takže je nelze obejít. Když jsem v sedmdesátých letech začínal s jejich studiem, dějiny šlechty nebyly žádoucím tématem, ale tím více mě přitahovaly. Rožmberkové mají skvěle zachované archivní a literární prameny, ale navíc jsou zajímaví svými politickými a kulturními aktivitami. V roce 2011, který byl věnován právě Rožmberkům, tato činnost vyvrcholila a myslím, že zejména poslední Rožmberkové – Vilém a Petr Vok – se stali neodmyslitelnými postavami starších českých dějin.

 

Mohl byste jmenovat i další aristokratický rod, který je pro vás v českých dějinách mimořádný?

Velice zajímaví jsou Lobkovicové (mimochodem soupeři Rožmberků), Pernštejnové, páni Hradce, Žerotínové a mnozí jiní. Šlechta prostě patří do našich dějin a tvrzení, že jsme plebejským národem bez šlechty, je prázdná fráze, která samozřejmě neplatí ani pro dobu pobělohorskou.

Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Proč se jeden z členů rodu Petr Vok stal téměř legendou?

Kolem Petra Voka vznikaly zárodečné legendy už za jeho života – týkaly se jeho vztahu k ženám, jeho údajné prchlivosti, ale i dobrotivého vztahu k poddaným. Za bezuzdného vraždění během třicetileté války se k němu lidé vraceli ve vzpomínkách a posledního Rožmberka si představovali jako ideální vrchnost a jeho někdejší dominium doslova jako „ráj na zemi“. V 17. století legendární podání doplnil Bohuslav Balbín a v 19. – 20. století se Petr Vok stal oblíbenou postavou literátů, divadelníků a filmařů.

 

Líbil se vám film Svatby pana Voka? Byl zde poslední Rožmberk dostatečně charakterizován?

Historické filmy mohou posloužit široké veřejnosti a přiblížit jí výseky z dějin účinněji než vědecká pojednání. V tomto případě šlo o kostýmní veselohru, která nadsazeně zdůraznila bonvivánské sklony mladého Rožmberka, ale ucelenější charakteristiku historické postavy podat nemohla.

 

Minulý rok v Praze proběhla výstava Rožmberkové, rod českých velmožů a jeho cesta dějinami. Jak se vám líbila?

Jelikož jsem na přípravě výstavy, počínaje stanovením jejího názvu, a na průvodních publikacích spolupracoval, nesluší se, abych ji hodnotil. Spíše bych ocenil práci kolegů z Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích v čele s ředitelem Petrem Pavelcem, kteří věnovali obrovské úsilí shromáždění všech dostupných památek, jejich zhodnocení a působivé instalaci. Lze říci, že žádnému z našich šlechtických rodů dosud taková výstava věnována nebyla.

 

Šest let jste pracoval jako archivář. Čím je práce archiváře zajímavá?

Vystudoval jsem archivnictví spolu s historií a slavistikou, a protože jsem jako student dostal zvláštní stipendium s podmínkou, že odpracuji alespoň pět let v archivech Středočeského kraje, splnil jsem svou povinnost nejprve v okresním archivu v Benešově a poté v krajském archivu v Praze. Teprve tam jsem se pořádně naučil řemeslu – práci s archivními prameny, čtení starých listin, přípravě kritických edic atd. Na práci archiváře je nejzajímavější nalézání a zpracování neznámých pramenů, ale zároveň je tam mnoho úředních povinností, které je také třeba plnit.

 

Proč jste se práci archiváře přestal věnovat? Přestala vás naplňovat?

Studium pomocných věd historických na filozofické fakultě a poté archivní praxe je myslím nejlepší průpravou pro historika. Nebyl jsem archivarius natus, tedy rozený archivář, spíše jsem toužil po soustavné badatelské práci. Když jsem si odsloužil svou „pětiletku“ a roku 1976 mě velký historik Josef Janáček, který znal mé tehdejší publikace, vyzval, abych se přihlásil na místo uvolněné odchodem sekretářky, dostal jsem se do Ústavu československých a světových dějin ČSAV.

 

V kterých archivech a knihovnách jste nejčastěji pracoval?

Za bezmála půlstoletí vážného zájmu o historii jsem jako badatel prošel většinu českých
a moravských archivů a nejcennější prameny jsem čerpal z Národního archivu v Praze, Moravského zemského archivu v Brně a Státního oblastního archivu v Třeboni, kde jsou uloženy nedocenitelné rožmberské fondy. Po pramenech k českým a středoevropským dějinám jsem pátral v mnoha archivech a knihovnách v zahraničí – od Itálie po Švédsko a od Velké Británie po Rusko. Jako ředitel Českého historického ústavu v Římě, zahraniční pobočky Historického ústavu AV ČR a jediného akademického pracoviště tohoto druhu jsem načerpal mnoho nových poznatků v celosvětově významných fondech Vatikánského tajného archivu a Vatikánské apoštolské knihovny. Právě tam je soustředěno nepřeberné množství pramenů ke starším i novodobým dějinám.

Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Odkud, kromě archivů a knihoven, dále čerpáte materiály pro své práce?

Při komplexním studiu kulturních dějin nelze opomenout hmotné a obrazové památky, soustředěné většinou v muzeích a galeriích. Při ponoru do dějin cestování, což je mé oblíbené téma, je třeba na vlastní oči poznat a procestovat prostředí, o němž se píše v písemných pramenech. Pokud se dotýkám živého tématu, je dobré promluvit s pamětníky – právě toho nyní využívám při přípravě monografie o dějinách českého bádání v Římě od 19. století do současnosti.

 

Mezi nejslavnější členy z dynastie Habsburků patří Rudolf II. Proč se v současné době věnujete právě jemu?

Rudolf II. je jednou z klíčových postav předbělohorské doby. Každý historik, který se zabývá střední Evropou na přelomu 16. a 17. století, k němu musí zaujmout stanovisko. A tak se císařův obraz pohybuje mezi dvěma extrémními polohami – byl to ideální mecenáš a tolerantní vladař, nebo šílenec na trůně?

 

Kterými činy na vás Rudolf II. výrazně zapůsobil a čím rozhodně ne?

Rudolfova osobnost je zajímavá právě svými vnitřními rozpory. Panovník s formálně nejvyšším světským titulem v křesťanstvu a zároveň samotář; člověk vysoce vzdělaný, a přece neschopný účinně komunikovat se svými poddanými; tolerantní vůči dvorským umělcům a učencům, ale přitom důsledný rekatolizátor převážně nekatolických Čech a Uher... Na jedné straně je obdivuhodná jeho podpora vědy a vytvoření úžasné sbírky evropského umění. Ocenění si zaslouží přenesení císařského sídla do Prahy a následně vznik politické a kulturní metropole. Na druhé straně je mu však neprávem připisována tolerance, neboť proslulý Majestát na náboženskou svobodu z roku 1609 podepsal Rudolf II. jen pod tvrdým nátlakem opozičních stavů a vzápětí učinil vše pro to, aby účinnost tohoto ústavního zákona podvrátil.

 

Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice. Myslíte, že právě proto měl Rudolf II. jisté psychické problémy?

Jeho prababička je nikoli náhodou zvána Jana Šílená, psychickými poruchami trpěli i další Habsburkové, což bylo v Rudolfově případě ještě umocněno politicky motivovaným sňatkem jeho rodičů – Maxmiliána II. a jeho přímé sestřenice Marie Habsburské. Zatímco Rudolf II. od mládí trpěl stále se prohlubující maniodepresivní psychózou, jeden z jeho levobočků skončil nejen jako šílenec, ale také jako sadistický vrah.

 

Byl jediným panovníkem, který se zajímal o tajemství alchymie?

Alchymie a další nauky, pátrající po tajemstvích přírody a lidského života, patřily k zájmům mnoha renesančních panovníků a aristokratů. V českých zemích i v habsburské dynastii se projevily dávno před nástupem Rudolfa II. na trůn.

 

V několika publikacích byla vydána vaše úvaha Mezi minulostí a budoucností našeho domova. Jak jste snášel její kritiku?

Kritika a diskuze patří k nezbytné výbavě vědeckého prostředí a každého myslícího badatele. Jestliže jsem se chtěl ve zmíněné úvaze dotknout řady vážných problémů euroamerické civilizace, musel jsem předem počítat s tím, že narazím i na odlišné názory. Nepokládám za nutné je vyvracet, důležité se mi jeví jejich vyslovení a zamyšlení nad nimi. Pokud mě něco v této souvislosti překvapilo, pak to byl nečekaný zájem o mé stanovisko, a to nejen doma, ale i v zahraničí.

 

Ovládáte i jazyky, které nepatří mezi světové nebo výrazně oblíbené srbštinu a slovinštinu. Proč jste se je rozhodl naučit? Prospělo vám to významně v oblasti studia historických pramenů?

Zmínil jsem se o tom, že jedním z mých oborů byla slavistika. Studoval jsem tedy jazyky a kultury různých slovanských národů, nejen Jihoslovanů. Rozšířil jsem si tím obzor, přeložil jsem do češtiny pár knih a měl jsem samozřejmě snazší přístup k pramenům a literatuře těch národů, které se podílely na utváření dějin naší části Evropy.

 

Jaké jazyky kromě srbštiny a slovinštiny ještě ovládáte?

V mládí jsem studoval řadu jazyků slovanských, románských i germánských. Nikdy bych neřekl, že je ovládám, neboť každý z nás se po celý život snaží zvládnout alespoň mateřský jazyk. Pokud by byla měřítkem schopnost proslovit přednášku na mezinárodní vědecké konferenci či kongresu, pak bych uvedl angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, polštinu, ruštinu, slovinštinu, chorvatštinu a srbštinu.

 

Můžeme v brzké době očekávat vydání nějaké vaší nové publikace?

Velkou část svých prací publikuji v zahraničí, neboť pokládám za důležité, aby byly české dějiny a výsledky českého bádání začleňovány do evropské a světové historiografie. Zanedlouho mi vyjde italská monografie o českém poznávání Itálie v době renesance a polská kniha o česko-polských vztazích na prahu novověku. Letos by měla spatřit světlo světa rovněž práce Historici mezi domovem a světem, pojednávající o výrazných osobnostech mého oboru. Největší úsilí však budu věnovat mnohasvazkové Akademické encyklopedii českých dějin, nyní čtvrtému svazku kolektivního díla Historického ústavu AV ČR, které by mělo pokrýt jednu z velkých mezer české vědy a kultury.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: Robert Vano wwww.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Akademií věd ČR www.avcr.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano
Jaroslav Pánek, foto: Robert Vano


Tagy: věda, veřejná správa, výzkum

Partneři



Přidej komentář





Komentáře

sickel 18.01.2013 12:52:30
Uvidíme, co udělá s tím ústavem v Římě:) zatím je to mrtvá instituce...
Eva (Kesl) 07.02.2013 18:54:55
Pane "sickeli", ústav v Římě zcela určitě mrtvý není, jako bývalý zaměstnanec z Emauz AV, na který s láskou vzpomínám, jsem měla tu čest na půdu ústavu v Římě vstoupit osobně a byla jsem pyšná, že jsem z Čech. Pane profesore a bývalý, dávný pane kolego, z celého srdce blahopřeji, Vaše poctivá dřina, jak se pamatuji, již od mladinkých let, zde učebnicově přinesla zasloužené ovoce a příklad těm po nás... Krásné další dny Vám přeje Eva K.
ficht 19.02.2013 14:30:36
zcela mrtvý není ale v těžké agónii určitě:))))


Kategorie
Příbuzné články
Ing. Marcel Bělík – ředitel Hvězdárny v Úpici
Ing. Marcel Bělík – ředitel Hvězdárny v Úpici

09.11.2016 | Pohled na hvězdnou oblohu člověka fascinoval již od nepaměti. Vesmír se stal výzvou pro vědce ...


MUDr. Michael Syka - farmakovigilanční manažer
MUDr. Michael Syka - farmakovigilanční manažer

02.11.2015 | Farmakovigilančního manažera pacienti v lékařské ordinaci či zdravotnickém zařízení běžně ...


prof. MUDr. Josef Syka, DrSc., dr. h. c. - neurovědec
prof. MUDr. Josef Syka, DrSc., dr. h. c. - neurovědec

25.01.2015 | Josef Syka se narodil v Praze v roce 1940. Jeho život je nerozlučně spojen s Akademií věd České ...


Miroslav Doležal - fyziognomik
Miroslav Doležal - fyziognomik

02.01.2015 | Jsou obory, ve kterých je dobré se orientovat už proto, že nám přehled o nich může přinést ...


Monika Divišová - poradkyně pro výživu
Monika Divišová - poradkyně pro výživu

11.12.2014 | Monika Divišová je poradkyně pro výživu, wellness koučka a spoluzakladatelka centra Wellnessia. ...











Komentáře na Facebooku