PhDr. Mgr. Jan Zapletal – nemocniční kaplan, trvalý jáhen v Nemocnici TGM v Hodoníně

Vystudoval Univerzitu Palackého v Olomouci, kde roku 2016 obhájil na Cyrilometodějské teologické fakultě magisterský titul a posléze složil roku 2018 rigorózní zkoušku. Žije v Hodoníně. Od roku 2013 je členem Katolické asociace nemocničních kaplanů v České republice a od roku 2010 působí v Nemocnici TGM v Hodoníně jako nemocniční kaplan, konkrétně trvalý jáhen. Ve své profesi se mezi lidmi běžně setkává nejen se smrtí i vážnými nemocemi, ale třeba i s příchodem nového života. Jeho předním úkolem je výkon pastorační péče a pomáhání všude tam, kde je třeba.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Vystudoval jste gymnázium, poté střední ekonomickou školu v Hodoníně, teologickou fakultu v Olomouci a stal jste se nemocničním kaplanem. Byla podobná profese vaším celoživotním snem, anebo existovaly i jiné obory, které jste v minulosti zvažoval?

Po středoškolských studiích jsem začal studovat teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Po dvou letech jsem však studium ukončil a postupně nastoupil do různých dělnických a technických profesí. Ve studiu teologie jsem nicméně pokračoval i nadále, a to v neoficiálních církevních strukturách. V soukromém životě jsem se oženil a založil rodinu. Práci pro církev jsem však nikdy úplně neopustil, při svém civilním zaměstnání jsem se hodně věnoval farním aktivitám a službě nemocným. Po roce 1989 jsem začal také podnikat. V nové politické situaci jsem v roce 1992 také přijal jáhenské svěcení. Právě to mi umožňuje intenzivnější zapojení se do práce v církvi.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Mladí muži si většinou přejí být fotbalisty, sportovci, kosmonauty, herci, dnes třeba hvězdami sociálních sítí… Co vy a váš dětský sen?

Od dvanácti let jsem už řídil motorové vozidlo, samozřejmě na polních cestách, a láska k automobilismu mě neopustila dodnes. Takže splněním mého dětského snu, jak se ptáte, mohla být určitě některá z profesí nějak spojených s motorismem. (smích)

Jak jste se dostal do Nemocnice TGM v Hodoníně?

To je zajímavá otázka. Poprvé jsem se do hodonínské nemocnice dostal už při svém zrození. A pak jsem tam byl několikrát hospitalizován, takže jde o takové místo, které mě vlastně provází celým mým životem. (smích) Nicméně již dříve jsem navštěvoval nemocné při svých církevních aktivitách. Přinášel jim slovo útěchy a eucharistii. A postupně jsem si začal uvědomovat a nahlížet, že služba nemocným je ve společnosti velmi důležitá a potřebná. Ukončil jsem proto podnikání a vedení nemocnice jsem nabídl možnost, působit v nemocnici jako nemocniční kaplan. Vyšlo to. Tato služba se v České republice navíc začala zdárně implementovat a moje jáhenské svěcení zde nachází své plné uplatnění.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Jak dlouho vaše působení trvá?

Jak jsem už řekl, do nemocnice jsem za nemocnými docházel již před rokem 1989. Oficiálně jako nemocniční kaplan zde pracuji od roku 2010. Takže poměrně dlouho.

Přibližte nám, prosím, o čem všem povolání nemocničního kaplana je.

Pastorační péče vychází z předpokladů holistické medicíny. Lidský život se odehrává nejen v rovině fyzické, psychické, sociální, ale také spirituální. A právě o tuto spirituální rovinu pečuje nemocniční kaplan. Doprovází ty, kteří o tuto službu požádají, pomáhá jim překonávat úzkosti a strach, hledá s nimi naději a odpovědi na palčivé otázky o smyslu utrpení a života. Nabízí lidský zájem vyjádřený osobní návštěvou, empatií, pomáhá překonávat samotu, kterou někteří pacienti těžce prožívají, hledá s nimi cestu ke smíření s nemocí, sebou samým či s druhými lidmi. Jednoduše řečeno, je tu zcela a plně pro ně. Pro věřící pacienty, kteří o to požádají, zajišťuje kontakt s duchovními všech církví a náboženských společností registrovaných v České republice. Nemocniční kaplan je tu ovšem také pro zaměstnance nemocnice, kteří si jeho službu vyžádají. Vede s nimi rozhovory o jejich složitých, někdy velmi vážných osobních problémech, o víře, někdy s tím bývá spojena také příprava na svátosti jako je křest, biřmování, svátost smíření.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Od roku 2010 jste členem Katolické asociace nemocničních kaplanů. Prosím, povězte nám něco o této asociaci…

Katolická asociace nemocničních kaplanů v ČR byla založena dne 2. října roku 2012. Od 31. ledna roku 2014 byla pak zřízena církevní právnická osoba, zřizovatelem je Česká biskupská konference. Orgány asociace jsou biskup delegát, výbor asociace, revizní komise, valná hromada. Členská základna v době založení měla 80 členů (tj. 58 nemocničních kaplanů, 11 dobrovolníků a 11 odborníků). Založena byla z rozhodnutí České biskupské konference. Samostatná katolická asociace je pak běžný standard v zahraničí. Jedním z důvodů je i rozdílnost náboženské praxe v různých církvích. Cíle asociace jsou: Podpora vzdělávání v oblasti pastorační péče ve zdravotnických zařízeních, zapojení se do úprav legislativy týkající se nemocničního kaplanství, dále propagace, zlepšení informovanosti o pastorační péči ve zdravotnických zařízeních a konzultační činnost.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

V každém případě zastáváte profesi, v níž se běžně setkáváte s lidmi, kteří ve velké většině nejsou psychicky ani zdravotně zcela v pořádku. Často jde o spojené nádoby. Je-li špatný zdravotní stav, bývá narušená i psychika a opačně. Jak na vás působí příběhy, které s pacienty prožíváte, které vidíte?

Osudy a příběhy pacientů jsou velice různé. Někteří jsou se svou nemocí vyrovnaní, dokonce své okolí dokážou pobavit. Dokonce dokážou i mne nabít pozitivní energií. Někteří se s vlastním stavem vyrovnávají naopak velmi těžce. Samozřejmě že vás jejich bolest také zasáhne a jejich příběh vás nenechá lhostejným. Snažíte se jim proto naslouchat, což je pro ně velmi důležité. Empatie je předpokladem komunikace. Profesionalita však vyžaduje i určitý nadhled, který pro nemocné může být paradoxně pootevřením naděje.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Můžete zmínit nejsilnější příběh, který jste doposud zažil?

Jednou jsem vstoupil do nemocničního pokoje, kde se léčila vážně nemocná mladá žena. Měla rakovinu slinivky, velmi bolestivé onemocnění s prognózou blízké smrti. Jako vždy jsme se spolu pomodlili, přijala eucharistii a dali jsme se do hovoru. Byla si zcela vědoma své situace a v jednu chvíli mi řekla: „Vím, že zemřu. Zároveň ale vím, že všechno moje trápení má nějaký smysl. Toužím, aby to nějak přineslo užitek pro druhé, pro děti, pro manžela, pro celý svět. Vím, že to tak nějak je, protože to odpovídá víře v Krista, jeho smrti a vzkříšení.“ Tato hluboká víra se mne skutečně hluboce dotkla.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Smrt. Nechtěný fenomén, který se bohužel týká všeho živého, každého jednoho z nás, ale zřejmě úplně všichni, kdo si ho uvědomujeme, se ho bojíme. Jaký je váš názor na tématiku smrti?

Smrt je sice tragická, ale umírání se může stát zásadní duchovní cestou. Člověk může postupně nalézat i v cestě ke smrti svůj vlastní smysl života. Je zajímavé, že téměř každý člověk, ať věřící nebo nevěřící, nachází na konci této cesty jakési smíření, o němž psala Elisabeth Kübler-Rossová. Nemoc a nešťastné události mnohdy neovlivníme, ale strach a beznaděj ano. Bohatství našeho života zde na zemi je konečné, jde o to, proměnit je v bohatství, které překlenuje hranice smrti. Vztah ke smrti ovlivňuje víra a naděje. Nemocniční kaplan je tu proto, aby lidem pomáhal tuto naději objevit.

A nyní nějaký pozitivní příběh. Například humorné příhody nemocničního kaplana. Existují takové?

Jistě že ano. Třeba tento příběh: Na nemocničním pokoji leželi tři staří muži, cca 80, 85, 90 let. S dvěma nejstaršími jsem se pomodlil a chtěl jsem navštívit toho třetího – nejmladšího. Jenže ti dva mi řekli, za ním nechoďte, už je hodně starý, tak jenom spí. Jindy se zase stalo, že z pokoje zmizel v noci pacient. Takový popleta. Poprask na oddělení si dovedete představit. Všichni ho hledali, nikde nic, angažovala se i městská policie. Pacient stále nikde. A nakonec se našel ve svém vlastním pokoji. Jen v jiné posteli. Když totiž odešel v noci na záchod, na zpáteční cestě zabloudil a našli ho ve vedlejší posteli pacienta, který byl pod sedativy.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Máte nějaké koníčky mimo vaši profesi?

Určitě motorismus, cyklistiku…

A například oblíbená literatura, hudba, umění?

Mám rád cimbálku a čtu, ale hlavně ve tvářích svých nemocných. Je tam tolik dramatu, humoru i vážných témat, že to leckdy vydá za celou knihovnu.

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Co by běžní lidé měli o vaší profesi určitě vědět?

Především se nebát nemocničního kaplana a vyžádat si jeho službu. Není tady jen pro poslední věci člověka, i když samozřejmě také, ale je tu i pro pomoc s běžnými starostmi. Tady jde často o lidi osamocené, kteří si nevědí rady a radu by potřebovali nebo minimálně ocenili. Je tu ale i pro obyčejný přátelský rozhovor. Někdy i detail může být a je důležitý.

Váš sen (přání) do budoucna?

Když už jsme byli u té smrti, tak bych si přál, aby všichni lidé, včetně mne, našli na konci své cesty naději a smíření.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Klára Dvořáková www.klaky.art

Foceno v areálu nemocnice TGM Hodonín

Produkce: Michaela Köch

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

PhDr. Jan Zapletal, foto: Klára Dvořáková

Komentáře