npor. Tomáš Procházka - zástupce náčelníka Oddělení ochrany Ministerstva obrany

29.07.2013 23:31 | Dita Brančíková

Tomáš chtěl být už od malička na správné straně zákona. Zatímco jeho kamarádi toužili při hře „na zloděje“ být oním zločincem, on chtěl být policista a kamarády chytat. Nakonec se mu jeho dětské přání splnilo a strávil u policie šest let. Později přijal nabídku do Útvaru speciálních operací Vojenské policie, což byl krůček k jeho významnému působení v misích v Iráku, Kosovu i Afghánistánu ve Skupině ochrany a doprovodů, nazývané CPT (Close Protection Team). O práci na misi, životě v armádě, lidských hodnotách i armádní hierarchii jsme si s Tomášem povídali v restauraci Campanulla.

 

Jaké byly vaše začátky?

Sloužil jsem u policie. Po zhruba šesti letech mi přišla nabídka nastoupit na Útvar speciálních operací, což tehdy byla nová jednotka, která vznikala. Oslovili pár lidí z oboru, já tehdy působil jako instruktor u policie a o té jednotce se nic nevědělo. Vše bylo utajené, přesto jsem se rozhodl, že tam půjdu.

 

Jak se ta jednotka jmenovala?
SOG – Special Operation Group, neboli Skupina speciálních operací. Později z toho vznikl Útvar speciálních operací Vojenské policie. Když jsem tam nastoupil, na té skupině jsme se se dvěma třetinami kluků z dřívějška znali. Byla to utajená jednotka, a tak každý nástup do této jednotky tajil.

 

Procházíte během výcviku psychologickými testy?
Jasně, chodí se před misí i po misi. Na bývalém útvaru jsme museli být kdykoli připraveni do mise, tak jsme psychologické testy dělali co šest měsíců.

 

Stalo se, že by někdo neprošel?
Tam, kde jsem byl já, ne. Součástí přijímacího řízení bylo tak vysoké psychologické vyšetření, že tam už se to poté nestávalo.

 

Velmi významné bylo vaše působení v Afghánistánu ve Skupině ochrany a doprovodů, nazývané CPT (Close Protection Team). Co bylo náplní práce této skupiny?
Tento tým zajišťoval ochranu českých vojáků v zahraničí, ochranu civilních pracovníků ministerstva zahraničí. Ti jsou součástí rekonstrukčního týmu, řeší tam různé problémy ohledně školství a tak dále. Jim jsme poskytovali osobní ochranu. Dále tam spadala třeba ochrana vládních delegací.

 

Dá se to přirovnat k prezidentské ochrance? Jste cvičení v podobném duchu?
Ano. Záleží samozřejmě na tom, jaké jsou síly a jaké jsou prostředky, kterými ta skupina disponuje.

 

Vy jste byl v této misi velitel výcviku?
Ne, velitel jednotky Close Protection Teamu.

 

Kolik lidí máte na starosti? Jeden na jednoho?
To ne. Celý tým se stará o jednu, maximálně o dvě osoby.

 

Jak probíhala vaše příprava na misi? Je rozdíl mezi první misí a dalšími misemi?
Ty přípravy se hodně podobají. S tím, jak se vyvíjí situace a bezpečnost v rizikových zemích, se vyvíjí i příprava. Například když jsme prováděli osobní ochranu v Bagdádu, způsoby, kterými docházelo k útoku na chráněné osoby, byly o něčem jiném než v Afghánistánu. V Iráku více hrozil útok střelnými zbraněmi, zatímco v Afghánistánu šlo spíše o výbušné systémy podél cest a podobně.

 

Kdo určuje druh rizika? Skupina před vámi?
Pokud je před námi skupina, přebíráme jejich zkušenosti, když ne, tak záleží na zpravodajských informacích.

 

Je pravda, že se výcvik na mise snaží co nejvíce přiblížit realitě?
My jsme imitovali základnu na jednom uzavřeném statku a tam jsme bydleli. Pokud jsme ten statek opouštěli, chovali jsme se přesně tak, jako bychom opouštěli základnu v nějaké rizikové zemi. Třeba v Afghánistánu. To znamená se spojením, se zbraněmi, s taktikou převozu, se vším jako v Afghánistánu. Tím, že to bylo ve vojenském prostoru, to bylo možné. Po městě by to asi nešlo. Připravovali jsme si i různé noční útoky, ke kterým dochází, tak aby až přijedeme na dané místo, bylo co nejméně věcí, které nás překvapí.

 

Myslíte si, že je tato příprava účinná?
Rozhodně ano. Provádí se tam i různé reakce při přesunu. Například při opouštění základny jsme si nechali „zaimitovat“ napadení kolony. Museli jsme na to reagovat. Jindy je třeba situace, kdy dojde k proražení gumy auta a kolo se musí vyměnit. Případně přesadit osoby. Takže to nebylo jen o tréninku bojových situací, ale i věcí, ke kterým běžně může dojít. A když se potom ta věc stane v reálu, každý už ví, co má dělat.

 

Na těchto místech asi není moc bezpečno. Měl jste někdy skutečný strach o život?
V současné době je taktika povstalců, tedy lidí, kteří jsou proti přítomnosti koaličních vojsk, taková, že nepřítele nevidíte. Jestliže někde pojedu a někdo na mě začne střílet, mohu na to nějak reagovat. Můžu opětovat palbu, ujet, můžu něco dělat. Jestliže toho nepřítele nevidíte, může se stát, že k vám přijede auto naplněné výbušninami ve městě, kde aut jezdí plno. To je možná ta věc, která přispívá k nejistotě, protože nevíte, kde se nepřítel nachází.

 

Jak obecně přijímají pomoc v misích místní lidé?
Těžko říct. Když jsme přijeli poprvé do Iráku, mávali nám a vnímali nás jako osvoboditele, protože jsme je zbavili diktátora, který nad nimi držel pevnou ruku. Když jsme tam přijeli o rok později, už nám nemávali, ale hrozili. Nálada obyvatelstva je strašně ovlivněna uspokojováním jeho potřeb. V okamžiku, kdy nemají dostatek vody a vy jim vozíte vodu, tak za měsíc už nechtějí vodu, ale coca-colu. A když nepřivezete coca-colu a přivezte vodu, tak už vámi opovrhují a už jste jejich nepřátelé. Ale neplatí to všude.

 

Jak se dá rozlišit, kdo je přítel a kdo agresor?
My jsme chránili lidi od nás, měli jsme to jasně stanovené. Měli jsme jasný úkol tohoto člověka doprovodit na toto ministerstvo, bude tam mít jednání, poté ho dopravit zpět. Ale obecně to nelze brát tak, že všichni ostatní jsou nepřátelé. Spousta z nich žije běžným životem, vydělávají na živobytí a nějaká válka je nezajímá. Mezi nimi jsou takoví, kteří by rádi bojovali a vyhledávají si cíle, ale je těžké je rozpoznat. Mají jiný styl myšlení než my.

 

Myslíte si, že má rekonstrukce této země smysl?
Můj osobní názor je, že pokud tam zůstanou koaliční vojska, tak by to možná k něčemu vedlo, ale v okamžiku, kdy koaliční vojska odejdou, vrátí se to do stejných kolejí.

 

Sloužil jste někdy s afghánskými ozbrojenými složkami? Jakou máte zkušenost, do jaké míry se na ně lze spolehnout při plnění úkolů?
Ne, nesloužil. Projížděli jsme přes různé jejich kontroly. Ale když jsem mluvil s kolegy, kteří u nich prováděli výcvik, tak Afghánistán obecně je země, kde když vytáhnete peníze, koupíte si všelicos. Takže pro ty vzbouřence, kteří chtějí dosáhnout nějakého útoku, není nic snazšího než místního vojáka nebo policistu zaplatit nebo mu něčím „zavyhrožovat“. Uděláš tohle a tohle, když ne, postaráme se o tvoji rodinu. Ti lidé často nemají ani na výběr. Jejich mentalita je jiná, oni jsou vznětlivější. Takže když čeští vojáci použijí na afghánského vojáka tu samou legraci, jako si dělají mezi sebou, může se stát, že se mu to natolik nebude líbit, že na ně zaútočí.

 

Byla to vaše první mise? Kolik misí máte vlastně za sebou?
První mise byla v Iráku. Když budu počítat mise delší než čtyři měsíce, tak celkově byly čtyři. Dvakrát Irák, Kosovo, Afghánistán. Plus když jsem sloužil na předchozím útvaru, podíleli jsme se na ochraně ministra obrany. Takže na různé krátké návštěvy, když někdo někam jezdil, jsme jezdili poměrně často.

 

Prezidenta jste někdy chránil?
Ne.

 

Která mise vám zůstala nejvíc v hlavě?
Vždycky ta poslední, protože zážitky jsou nejčerstvější, tedy Afghánistán.

 

Chystáte se nyní někam?
Ne, teď ne, jednak proto, že prozatím jsou mise již obsazeny, a také proto, že existuje nařízení, které hovoří o určitém množství měsíců, kdy člověk do mise nemůže vyjet znovu.

 

Změnil jste si nějak po účasti v misích svůj žebříček hodnot?
To určitě. Po každém návratu z mise si člověk uvědomí, že priority jsou nastavené jiným způsobem. Řekl bych, že si víc váží těch obyčejných věcí, které zde jsou a na které nezbývá čas. Pak to člověka taky profesně ovlivní v tom smyslu, že například při osobní ochraně musíte myslet na více věcí dopředu. Když se někam jede, musíte zjišťovat, jak to tam vypadá, co je možné a co ne. A pak když v soukromém životě člověk jede na dovolenou, už se koukne nejen na to, jak se z letiště dostane do hotelu, ale jestli je i nějaký jiný způsob, jak se tam dostat, nějaký alternativní. Nebo v restauraci se podívám, jestli je tam třeba únikový východ. Někdy je to úsměvné a někdy je to dobře.

 

Myslíte, že byste v krizové situaci zareagoval správně?
Mám úsměvnou zkušenost, když jsem byl na oslavě padesátin jednoho kamaráda, odehrávalo se to ve velkém sále a já stál poblíž vchodu. Najednou tam do toho sálu vpadl nějaký velký chlap, který tam začal vykřikovat a provokovat. Tak už jsem se k němu hnal, abych zakročil a vyvedl ho ven. Pak jsem zjistil, že to byl začátek nějakého divadelního představení, které bylo pro tu příležitost objednáno. (smích)

 

Tak to je dobře, že ve vás má rodina takového ochránce. (smích) Jste důsledný při výkonu svého povolání?
Musím být. Pokud se bavíme o funkci v Afghánistánu, mám zde na starosti i výcvik těch lidí, kteří slouží na ministerstvu obrany. To nejde něco rozdělat a říct: „Ono to nějak dopadne.“

 

Když se vrátíme z Afghánistánu domů, omezuje vás ve výkonu vašeho povolání systém?
Většina lidí si na systém rozhodně postěžuje. Já si myslím, že je třeba systém znát. Protože když člověk ten systém zná, vždy najde cestu, aby docílil toho, čeho chce. Nepatřím mezi věčné stěžovatele: „U nás to nejde, u nás by to neprošlo.“ Když se to zkusí jinak, podaří se to. Třeba kdysi dávno u Vojenské policie nebyly cvičné pistole na cvičnou munici. Tak jsem udělal výcvik, na který jsem si od svých kolegů od policie ty cvičné pistole půjčil, svým nadřízeným jsem je předvedl, vysvětlil jejich výhody... no a do půl roku byly nakoupené.

 

Můžete ovlivnit výběr lidí do jednotky? Je ve vaší kompetenci zbavit se „nekvalitních“ jedinců?
Jsem zástupce náčelníka, náčelník má rozhodující slovo, nicméně na svém současném zařazení si s mým náčelníkem naprosto rozumíme a více spolu konzultujeme. Poté jsou ještě další nařízení, která mohou ovlivnit, kdo kam nastoupí. Nemá smysl, aby na oddělení byl někdo, kdo tam nebude rád. A stejně tak nemá smysl, aby tam byl někdo, koho tam ostatní nechtějí.

 

Co úspory v armádě?
Armáda jako taková se neustále vyvíjí, dochází k různým změnám. Některé věci jsou vítané, jiné ne. Obecně platí pravidlo, že se ve všech rezortech šetří a změny, které nastávají, vedou k různým úsporám. Zpravidla to jsou nepopulární opatření. Vlivem dramatického vývoje nikdo nemůže říct, jak to bude za půl roku. Často se mě lidé ptají: „Co když se stane toto, nevíš, jak se vyvine tamto?“ To jsou věci, které se řeší na takové úrovni, že my nemáme šanci je ovlivnit. To znamená, že až ty věci přijdou, budeme na ně reagovat. Každý má možnost, když se mu ty věci nebudou líbit, najít si jiné zaměstnání. Nebo si naopak říct: Toto se změnilo, je to pro mě k horšímu, ale pořád je to pro mě lepší než změna zaměstnání. Takže i ty negativní věci mohou mít v sobě něco pozitivního.

 

Dolehly konkrétně na vaši jednotku finanční restrikce v oblasti výcviku?
Tak jako na všechny. Restrikce doléhají, jak jsem říkal, všude. Obecně je trend v rezortu šetřit, tak se šetří, kde se dá. Je to v pořádku, v případě, že se to nedotkne pracovní náplně. Plácnu příklad a plácnu čísla. Řekněme, že ministerstvo obrany musí střežit sto lidí. A někdo přijde s rozhodnutím a řekne: „Bude vás to střežit padesát.“ Potom řekneme: „Dobře, ale v těch padesáti to nejsme schopni ohlídat.“ A pokud to rozhodnutí přesto přijde, tak už to doléhá na práci. Pokud někdo přijde a řekne: „Sto lidí je moc, musíme šetřit, bude vás to střežit devadesát pět lidí,“ tak se to ještě nějak udělat dá. Ale pak to může dojít na nějakou hranici, kde už to nejde. Nic takového se u nás zatím nestalo. Ale chci tím říct, že všude jsou lidé, kteří mají na starosti šetření, takže hledají cesty. Důležité je obhájit si svoji práci a vysvětlit, proč zde šetřit nemůžeme, ale třeba i najít cestu, kde by se ušetřit dalo. Nemusíme přece na výcvik jezdit mercedesy, můžeme jezdit škodovkami.

 

Můžete o použití peněz na výcvik rozhodovat sám?
Je to tak, že naplánuji nějaký výcvik, dám si požadavky a něco mi projde, něco ne. Nemám volnou ruku, že bych si mohl nakoupit, co chci, ale když jsem důsledný a jdu si za tím, tak to dostanu. Naposledy když jsem potřeboval osvětlovací soupravu, potřeboval jsem nasvítit v noci barák, tak to znamenalo: „Nemáme ji, je to drahý, zkus vymyslet levnější variantu.“ Tak jsem zašel do OBI, nafotil jsem halogenová světla, spočítal jsem kabely, kolik by to stálo, kdybychom si to udělali sami, spočítal jsem to znovu, předložil jsem to znovu – „ano, tohle se může nakoupit“. Takže když se člověk v tom systému vyzná a chce, tak se to povede.

 

Co je periodické hodnocení a jaký má smyl?
Periodické hodnocení znamená, že velitel sepíše hodnocení na člověka za určité období. Pokud se toto hodnocení dělá objektivně, má smysl. V případě, že ten člověk přechází někam jinam, jeho nový nadřízený si to vezme a přečte si to, a měl by se tak o něm něco dozvědět.

 

A může si ten voják stěžovat, když se mu zdá, že je hodnocení neobjektivní?
Tak stěžovat si může vždycky... (smích)

 

Jaký vidíte přínos své práce pro armádu? Co je pro vás to plus?
Mám na starosti výcvik lidí, kteří se starají o objekt ministerstva obrany, a snažím se ho dělat co nejzajímavější a tak, aby měl nějaký smysl. To znamená, že postupuju od základů přes složitější věci. Na cvičení často zvu Policii ČR, pracovali jsme i s Vězeňskou službou ČR. Smysl vidím v tom, když po výcviku lidé přijdou a řeknou, že se dověděli něco nového a že se jim to líbilo. Nebo když potom dojde k nějaké situaci, kterou musí řešit, a vidím, že to, co jsem s nimi v tom výcviku dělal, použili a k něčemu to vedlo.

 

Co je vaším profesním snem?
Aby vše fungovalo tak, jak má. Aby byli spokojení moji podřízení, moji nadřízení, a tím pádem, abych byl spokojený i já. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře