Pavel Telička – místopředseda Evropského parlamentu


Pavel Telička
28.03.2019 19:32 | redakce

Poslanec Evropského parlamentu za Českou republiku. Místopředseda Evropského parlamentu. První český eurokomisař. Vystudovaný právník. Bývalý ragbista, který původně snil o tom, že se stane kriminalistou. Pavel Telička je profesionální, velmi rozmanitá, vyjednávací a analytická osobnost. Chce, aby stejně jako jeho práce byl i on sám pochopen a oceněn. Záleží mu na jeho reputaci. To ale při jeho postu europoslance dává smysl a je mu to k dobru. Reprezentuje náš stát. Nejvíce si váží rodinného zázemí a také konkrétního telefonátu z roku 2003 od Václava Havla. Věří v ukotvení České republiky v Evropské unii. A chce dostat „více Evropy do Česka“.

Pavel Telička

Pavel Telička, foto: Honza Kvarda

 

Na čem si při své práci nejvíce zakládáte, abyste každý den usínal s čistým svědomím?

Na čem si zakládám? Na tom, že jsem udělal maximum – v ten moment. Ale já se sebou bohužel nikdy nejsem spokojený – a to říká i má žena a moji kolegové. Pokud nejsem vysloveně unavený, že padnu a spím, tak mi to usínání chvíli trvá. Tím, že jsem člověk analytický, tak permanentně analyzuju. A většinou dospěju k závěru, že to mohlo být lepší, i že jsem někde udělal nějakou chybičku, že jsem se nějakých věcí mohl vyvarovat, nebo že jsem byl třeba i příliš tvrdý. Analyzuju sám sebe i s odstupem několika hodin. Ale je pro mne podstatné, že jsem tomu dal maximum. A pokud to přineslo výsledek, tak je to jen dobře.

 

Co je tedy základem vašeho přístupu k práci?

Profesionalita, důvěryhodnost a z toho vyplývající reputace. Asi patřím mezi lidi – nevím, jestli je to otázka ega, nebo profesionální deformace – kterým celkem záleží na tom, jakou mají reputaci. Nevím, jestli je to dobře, ale otevřeně se k tomu přiznávám.

 

Jakými silnými stránkami a kvalitami musí disponovat europoslanec, aby odváděl svou práci co nejlépe?

Kdybych chtěl být ironický, tak řeknu: Musíte umět dobře PR. Protože pak tu činnost lidé ocení. Ale pokud bych měl být méně ironický, tak bych řekl, že ta PR komunikace k tomu patří, záleží ještě na tom, jestli je to ta seriózní komunikace, nebo komunikace toho odlehčenějšího typu. Ale myslím si, že naprosto základní je znalost problematiky – čím déle jste v té oblasti, tím jste sice deformovanější, ale jste odborněji vybaven. To je důležité. Dále politické myšlení, vyjednávací schopnosti a schopnost hledat řešení, kompromisy. Protože členství v Unii a konkrétní legislativa není o tom, že něco prosadím jen pro Čechy. Přeci jen je to velmi propojené nadnárodní prostředí. Europoslanec, který chce být úspěšný, musí umět naslouchat ostatním a hledat kompromisy.

Pavel Telička

Pavel Telička, foto: Honza Kvarda

 

Chybami se člověk učí. Jaká chyba vás posunula a z čeho jste se nejvíce poučil?

Mám chybu, kterou vnímám já osobně, ale ne zas tak, že bych toho litoval. A to když jsem se chystal k profesní změně a nakonec dopadlo vše jinak. V roce 2013 po dlouhých jednáních s Andrejem Babišem, po odmítnutí dvou jeho nabídek, došlo k dohodě o spolupráci u nabídky třetí. Řekli jsme si před tím, že hnutí pojede podle určitých hodnot, že bude liberální, proevropské. Zhruba po dvou až třech letech spolupráce jsem viděl, jak se v důsledku toho, že se dnes politika dělá podle průzkumů veřejného mínění, posunulo jinam. Myslím si, že byla chyba tomu uvěřit. Z toho se musím poučit.

 

Jaký je time management europoslance?

Z hlediska času kolem sebe musíte mít schopné kolegy, v jednom se to nedá. Já mám jeden problém, že často neumím říct NE a že nabaluju a nabaluju. Naštěstí mám kolegy, kteří už vědí, že mě mají zastavit. A také mám nešvar myslet si, že mi je pořád těch 35 let a že všechno můžu zvládat tak jako dřív, a to se nedá. Nedá se nalhávat, že můžu jet v tom tempu jako tenkrát.

 

Jak jste sestavoval svůj týmu?

Víte, někdo si skládá tým a bere si kolegy do počtu, aby jim mohl radit a poučovat je. Ale já říkám: Moji lidé, moji spolupracovníci kolem mě, musí být aspoň v nějaké oblasti lepší, než jsem já. Pokud ne ve všem. A když takoví budou, tak jedině dobře. To je pozitivní znamení. Je to proces, který je založen na mozaice složené z mnoha střípků. Jsem neskutečně rád, že mám ve svém týmu mladé lidi, kteří jsou bystří, pálí jim to, dokážou mi říct svůj názor, poradit. A když vy jim jako leader dokážete vytvořit vhodné prostředí, tak je to pro ně hnací motor dál se zlepšovat a vzdělávat se.

Co vám ve vaší práci přináší největší radost?

To, že ji ještě zvládám. Ale vážně. Já asi patřím mezi lidi, kteří potřebují vidět v práci smysl a zároveň i výsledky. Přičemž to, co dělám, je problematické, protože ty výsledky někdy vidíte až s relativním odstupem. A také se při té práci musím bavit. Mám rád jednání, která se odehrávají v intelektuálně provokativní rovině, kdy vy toho partnera dostanete do nějaké situace, nebo on vás – že vás v uvozovkách něčím dostane – a je to hra, která vás pobaví. Moje žena má pravdu, že kdyby nás dva někdo odposlouchával, tak si musí myslet, že máme problém. Jsme totiž stále hraví a náš život je plný velmi zvláštního humoru. A to já potřebuju mít i v té práci.

Pavel Telička

Pavel Telička, foto: Honza Kvarda

Čemu se věnujete, když nepracujete? Co vám přináší radost?

Já mám neskutečné štěstí na rodinné zázemí a mám neskutečně skvělou ženu. Vždycky jsem to věděl, ale oceňuju to čím dál tím více až s odstupem času. Trávím tedy co nejvíc času s ní. Máme dva psy, a tak mě hodně baví kynologie. A nemůžu být bez sportu. Ten stres, veškeré pracovní vypětí a únavu ze sebe nedostanu spánkem. Musím to ze sebe dostat sportem, aby se mi vyplavily endorfiny – kombinuji fitko, kolo, běh. Rád si také dám dobré víno. A když zkombinuju skleničku vína a twitter, tak to často bývají zajímavé debaty.

 

A kdybyste měl zhodnotit, v čem tkví největší smysl vaší práce?

Pro mne je nejpodstatnější, že tomu, čemu se věnuji již 30 let, věřím. Věřím v členství České republiky v Unii. Věřím v ukotvení České republiky v západoevropském hodnotovém prostoru. Věřím v ochranu jednotlivce. Jsem liberál, a to, co tu nejvíce potřebujeme, není dostat více České republiky do Evropy, ale dostat více Evropy do České republiky.

 

Co vše obnáší vaše práce v Evropském parlamentu? Co máte na starosti?

Ta práce je neskutečně rozmanitá a těžko popsatelná v několika větách. Člověk je politikem, zároveň odborníkem, vyjednavačem – což je to, co mě vždy bavilo a v čem mám i reputaci, zejména v zahraničí. A ten den v Europarlamentu i podle toho vypadá.

 

Popište nám, jak to zhruba vypadá a probíhá...

Máte jednání, která jsou vysoce politická – vedete jednání se zahraničními partnery, politiky, lidmi z jiných frakcí nebo s ministry z jiných zemí, náměstky, šéfy společností nebo se zástupci z podnikového sektoru, s představiteli neziskových organizací. Někdy vás tedy čeká politika, dále negociace, někdy je to velmi technické. Musíte si danou problematiku projít do té míry, že se všemi zástupci, jejichž byznys to je, dokážete jednat. A pak máte každý den jednání výboru, frakce, zároveň jsem místopředsedou Europarlamentu, tudíž mám spolupodíl na jeho správě.

Pavel Telička

Pavel Telička, foto: Honza Kvarda

 

Důležitou částí vaší práce v Evropském parlamentu je legislativa. Jak probíhá a jaká je vaše příprava?

Mám na starost konkrétní legislativní záležitost, která může mít celkem zásadní dopady. A to pro určitý firemní sektor, pro občany, pro obojí, pro více členských států nebo i pro Unii jako celek. Zakládám si na tom, že nedělám legislativu „od stolu“. Pro mne příprava začíná v momentě, kdy vím, že mě to zajímá. Když to přijde ke mně na stůl a vím, že možná budu zpravodajem pro danou legislativu, tak je to v době, kdy už Evropská komise připravuje návrh. Protože legislativu v Unii nám může navrhovat pouze Komise. Je to trošku anomálie, a v tom si myslím, že si zaslouží i Evropská unie určitou demokratizaci, abychom my europoslanci měli možnost tu legislativu navrhovat.

 

Co následuje?

V momentě, kdy Komise legislativu navrhuje, se již snažím najít to, co bude mít nějaký podstatný dopad ať už v ČR, nebo i v zahraničí. Pak začínám organizovat kulaté stoly. A tam zvu zástupce firem z byznys sektoru, ale i zástupce nevládních organizací, občanské společnosti. Organizuji je v Česku i v Bruselu. Snažím se vždy vyvolat diskuzi mezi účastníky, protože právě diskuzí se sdělují odlišné názory a mezi sebou vyjednávají. A my si z toho můžeme vystihnout to podstatné.

Můžete zmínit i nějakou konkrétní legislativu, která již byla schválena?

Nedávno jsem třeba zakončil práci na legislativě o kybernetické bezpečnosti. Vůbec si nedovedeme představit, jak zranitelní jsme v době sofistikovaných technologií. Nedokážeme si ani představit, jak budeme zranitelní, až budeme mít 5G sítě. Především z hlediska naší bezpečnosti. Bezpečnosti vody, elektřiny, potravin, zásobování – to všechno bude moci být prostřednictvím kybernetických útoků napadnutelné.

Pavel Telička

Pavel Telička, foto: Honza Kvarda

 

Jak funguje Evropský parlament z hlediska vztahů? S kým přicházíte do styku a s kým musíte vyjednávat?

Pro mě je nejdůležitější mé bezprostřední okolí. Můj tým. Pak samozřejmě komunikuji s vedením frakce. Musíte si udržet vliv a řada věcí se řeší mimo jednání výboru, mimo jednání frakce. Jednáte s europoslanci, s frakcemi, s Komisí. Čeká mě návštěva studentů, českých akademiků, novinářů, komunikuji i s lobbisty některých firem.

 

A legislativa?

Legislativa funguje tak, že ji navrhuje Komise a schvaluje ji Parlament a Rada – orgán se zastoupením vlád členských států. Říkám to proto, že si často na sociálních sítích přečtete: Co ten Brusel zase…? Ale ta Komise to pouze navrhuje. Druhou komorou schvalování je Rada – čeští úředníci, český velvyslanec a čeští ministři. Ale co se může stát – že jednu normu schválíme v jedné podobě v Parlamentu a druhé podobě v Radě. A v něčem se lišíme. A pak nastupuje trialog, kdy jsou velmi tvrdá jednání mezi zástupci Parlamentu a mezi zástupci Rady.

 

A co vztahy mimo Europarlament? Kde získáváte další zpětnou vazbu pro svou práci?

Je pro mne důležité vždy opustit svoji bublinu a bavit se s normálními lidmi. Jít na školu za studenty, na besedu do nějakého spolku, vyjet i do regionů a bavit se s lidmi, co je zajímá, co je trápí. Během těchto akcí vidím, že je mnoho lidí neinformovaných. Vidím, že mají zájem, ale mají úplně zkreslenou představu o tom, jak to nejen v EU funguje. A když se s nimi bavíte a ukazujete plusy i minusy, tak získáváte úplně jinou zpětnou vazbu, než když se jich zeptáte: Jste pro, nebo proti něčemu?

Je pro lepší informovanost občanů dobré užívání sociálních sítí jako nástrojů komunikace?

Mně bude letos 54 let, tedy si dovedete představit, že nejsem reprezentant inovativní startupové generace. Ale je pravda, že před minulými volbami mě přesvědčili, že účet na Twitteru musím mít. Já jsem tehdy říkal, že nechci. Nicméně jsem si ho založil. A je to docela zajímavé, protože Twitter mě do jisté míry pohltil. Poznal jsem, že je to občas velmi těžké a nepříjemné, protože kvůli té anonymitě, která tam samozřejmě je, a tomu prostředí, kde se každý cítí být na stejné úrovni tomu druhému, a každý má pocit, že on určuje ta pravidla toho „fotbalu“ Twitteru, který se tam kope a okopává, to není jednoduché. Dočtete se věci, které jsou velmi nefér. Lidé vás neznají, nezajímáte je, je tam mnoho trollů. Ale i přesto vám to dává možnost s lidmi komunikovat. S těmi, kteří mají zájem.

Pavel Telička

Pavel Telička, foto: Honza Kvarda

 

Čím vám osobně sociální sítě pomohly? V čem vidíte jejich největší plus?

Je to velmi rychlé, velmi konkrétní, má to svá negativa, která vás ale také učí lépe komunikovat: srozumitelně, jasně, rychle a pokud možno i částečně vtipně. A poslanec se do médií – zejména pokud jsou v rukou někoho, kdo má specifické zájmy – nedostává tak často. Já si nestěžuju, jen říkám, že je dobře, že dnes tu máme sociální sítě, jakkoliv je to prostředí, které je občas pojímáno jako fotbal bez pravidel. A to si rýpu jako bývalý ragbista.

 

Jaký je váš názor na propojení práce politika a médií? Jak by podle vás mělo vypadat jeho PR?

Já tady budu trošičku ironický. Když se totiž na to podívám a podívám se na sociální sítě, tak jak říká můj kolega: Svět chce být klamán. Kdybych se měl řídit sociálními sítěmi a tím, co se pohybuje v médiích, tak si udělám obrázek – a je jedno, jestli se jedná o českého poslance, europoslance nebo europoslankyni – a občan, který není v té bublině, si může říci, hmm, tak ten opravdu jede. A přitom najednou zjistíte, jak jsou rozevřené nůžky mezi tím, co v tom PR toho dotyčného je a jakou práci skutečně odvádí. A najednou opravdu zjistíte, že je to virtuální svět a hodně těžko se s tím bojuje, zejména pokud jeho práci pojímáte z PR hlediska. To já nemám rád. A možná jsem příliš přímočarý a ztrácím tím body. Ale já ty věci chci dostávat do médií a chci je tam dostávat jako témata. Takže když někdo napíše v souvislosti s nimi i o mně, tak fajn, ale primární je dostávat témata k lidem.

 

Je začátek roku 2019 a blíží se další volby do Evropského parlamentu. Na co jste za svou dosavadní činnost v Evropském parlamentu nejvíce pyšný?

Než jsem byl zvolen místopředsedou Evropského parlamentu, tak jsem byl místopředsedou naší frakce. V Evropském parlamentu máte politický vliv, když jste ve vedení frakcí. Já jsem si záměrně nejdříve vytvářel ve své pozici politický vliv a pak jsem teprve kandidoval do vedení Evropského parlamentu. Z pozice trojky ve frakci jsem byl předsedajícím dvou interních skupin, které projednávají pozici frakce v celé legislativě. Tedy dalo by se říct, že jsem měl prsty téměř ve všem.

 

A co za vámi konkrétně zůstane?

Hodně jsem se věnoval otázkám dopravy. To, co za mnou zůstane, je, že jsem byl zpravodajem legislativy pro program dopravního energetického a digitálního propojení Evropy (CEF). Jde o program, který přerozdělí přes 40 miliard eur na dalších šest let. A dá se říct, že tento program i díky mému vstupu a mým návrhům doznal podstatných změn oproti předchozímu období. Finance skutečně půjdou tam, kam by měly jít. Kde si budeme zakládat na vyšší konkurenceschopnosti. Kde budeme inovativnější. Kde to vy jako občan a spotřebitel pocítíte. Když se mluví v Česku o dopravě, tak se mluví o D1. Ale to je 20. století, a dokonce ani ne konec 20. století. Západní Evropa tam byla před desítkami let. My jsme dnes ve světě, kdy se bavíme o tom, jak budeme cestovat v budoucnu – bezpilotní letadla, helikoptéry, auta, nebo integrované jízdné.

 

Uveďte nám, prosím, příklad...

Poletíte z Prahy do Denveru v Americe se dvěma společnostmi, které spolupracují. A máte dnes možnost koupit si k tomu pouze jednu letenku s cestovatelskými právy, které k ní náleží. Ale dejme tomu, že bydlíte za Prahou a chcete se dostat za kamarádkou do Irska. Ale nemáte možnost si koupit jízdenku/letenku/vstupenku v jednom. Tak si musíte zakoupit zvlášť jízdenku na autobus z Říčan do Prahy, v Praze na metro na letiště, potom letenku z Prahy do Frankfurtu, z Frankfurtu dál. Přiletíte do Dublinu a odtamtud dál si musíte pořídit jízdenku na autobus. A tento nesmyslný počet by se mohl změnit pouze na jeden jediný papír. A proč jen jeden? Nejenom aby bylo méně byrokracie, ale také abyste měla zaručena vaše pasažérská práva. Když vám někde ten spoj uletí či ujede, tak dnes vám nikdo peníze nevrátí. Ale s jednou jízdenkou ano. A já bych chtěl, aby toto bylo realitou. A zároveň aby to bylo v bezpečnějším prostředí, kde budou mít cestující zajištěna svá práva.

 

Kdy přišla chuť zapojit se více do politiky a být součástí veřejné sféry? Měl jste tu ambici už při studiích Právnické fakulty UK?

Vůbec. Ano, lákalo mě zahraničí a cestování. Ale to, o čem jsem více uvažoval při studiích, byla kriminalistika. Jsem naturelem dobrodruh a mám rád adrenalin, určité prostředí a situace. Pamatuji si, že jsme se s tehdejším spolužákem bavili, že půjdeme na vojnu k výsadkářům. A já vím, že jsem to tehdy probíral s mámou samoživitelkou a ta z toho byla na mrtvici. Tak jsem ustoupil. Má prvotní ambice nakonec nedopadla, protože jsem také prošel nějakým vývojem.

Pavel Telička

Pavel Telička, foto: Honza Kvarda

 

S kolegou europoslancem Petrem Ježkem jste založil nové politické hnutí Hlas. Co vás k tomuto kroku vedlo?

Nejprve jsem byl již téměř na sto procent rozhodnutý, že znovu kandidovat nebudu. Nicméně jsem začínal být velmi nespokojený se současnou situací na české politické scéně i s postavením České republiky v Evropské unii. Chceme dostat do politiky nové mladé tváře, čerstvou krev, která by se přes filtry současných zavedených stran dostala jen stěží. Prvním milníkem jsou evropské volby. Rád bych ale viděl hnutí Hlas jako pevnou součást české politické scény.

 

Jaké profesí milníky a osobnosti formovaly vaši profesní cestu až do Europarlamentu? Co pro vás bylo nejdůležitější?

Zaprvé mě formovalo sportovní prostředí – to mi dalo pro mou práci hodně. Nějaký čas jsem dělal ragby. Tento sport, komunita a prostředí jsou velmi specifické. Moji starší spoluhráči mě určitým způsobem dovychovávali. Tohle prostředí mě otřískávalo, nejen v samotné hře, ale celkově ve všem, co jsem dělal. Na tom ministerstvu to poté začalo tehdejším ředitelem odboru mezinárodně právního, což byl výborný právník, od kterého jsem se učil a hltal jsem jeho způsob práce. A pak s ohledem na to, že jsem přičuchnul k problematice, kterou u nás nikdo odborně nedělal. A když jsem jako náměstek ministra zahraničí jel na konzultaci do Španělska, tak mě doprovázeli kolegové ještě mladší, než jsem byl já, takže jsme tam přijeli trochu jako mateřská školka. Proti nám seděli otřískaní vyjednávači a náměstci, kteří nás neskutečně školili. A já vím, že jsem poslouchal a po půl hodině grilování jsem jim to začal vracet. Ale hlavně to byli lidi, kteří tu zkušenost měli a od nichž jsem se mohl učit.

 

Jsou věci, které byste vrátil, které se staly vaším limitem, hodně vás ovlivnily?

Já jsem možná svoji jedinou obrovskou chybu udělal, když jsem na sklonku 80. let vstoupil do KSČ, a to je ten můj limit, co mě interně a v řadě dalších věcí limitoval. Vyrůstal jsem v určitém prostředí a to mě nějak posouvalo. A také na mě mělo obrovský vliv, že jsem po roce 1990 jako mladý člověk mohl spolupracovat s lidmi, jako byl Jiří Dienstbier nebo Luboš Dobrovský.

 

Co můžete ještě zmínit? Na co jste pyšný?

Schůzky s Václavem Havlem. To mě nasměrovalo nejvíce. Měl jsem možnost sledovat jeho pozici v zahraničí, a co pro tuhle zemi udělal. A on viděl mou práci vyjednavače, když jsem ho doprovázel při různých jednáních na zahraničních cestách. Pamatuji si především na rok 2003 a na náš společný telefonát. Václav Havel ten rok odcházel ze své funkce prezidenta. Volal mi a říkal: „Co děláte příští týden? Já za tři týdny končím a Václav Klaus vás nikdy nevyznamená. A já bych vás chtěl ocenit. Bohužel tedy vyznamenání je na podzim, ale já bych vám i přesto chtěl dát medaili.” A dostal jsem tak vyznamenání šité na míru, kde byla vyrobena pamětní medaile a certifikát: Za přínos integrace České republiky do Evropské unie. Ale nejde o medaili či papír, nýbrž o ten jeden telefonát od Václava Havla. To je pro mne největší životní vyznamenání.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Anna Beránková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Jalta

www.hoteljalta.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Pavel Telička
Pavel Telička
Pavel Telička
Pavel Telička
Pavel Telička
Pavel Telička
Pavel Telička
Pavel Telička

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Mgr. Lukáš Zícha - místostarosta Prahy 4
Mgr. Lukáš Zícha - místostarosta Prahy 4

06.05.2019 | Lukáš Zícha má rád Prahu 4, ostatně bydlí v ní celý život. Chtěl využít své zkušenosti ...


Jaroslav Němec - politik
Jaroslav Němec - politik

11.04.2019 | Jaroslav Němec je grafik na volné noze, milovník architektury, člen Pirátské strany a od roku ...


PhDr. Kateřina Bernardová - emeritní plukovník, armádní psycholožka
PhDr. Kateřina Bernardová - emeritní plukovník, armádní psycholožka

08.10.2018 | Narozena v r. 1960, vystudovala jednooborovou psychologii na UK v Praze. V období 1999–2015 byla ...


Petra Hrůzová – tisková mluvčí, vrchní inspektorka PČR
Petra Hrůzová –  tisková mluvčí, vrchní inspektorka PČR

21.08.2018 | Petra Hrůzová je u policie osmnáct let a vůbec toho nelituje. Prošla pozicemi, kde nebezpečí číhalo ...


PaedDr. Milan Majerský, PhD. – primátor města Levoče
PaedDr. Milan Majerský, PhD. – primátor města Levoče

23.05.2017 | Má za sebou sedmnáctiletou kariéru středoškolského učitele na gymnáziu. Před nástupem do funkce ...