Tomáš Sedláček - ekonom

03.07.2012 17:23 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Občas bych si přál, stihnout hned několik životů za jeden“. Tomáš Sedláček

 

 

 

 

 

Tomáš Sedláček je hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Působil jako poradce prezidenta Václava Havla a v letech 2004–2005 jako poradce ministra financí. Přednáší filozofii a ekonomii, dějiny ekonomických teorií a aktuality na FSV UK a hostuje na dalších univerzitách. Je stipendistou Yale University. V roce 2009 se stal členem Národní ekonomické rady vlády NERV, kde je garantem pro veřejné finance. V březnu 2011 se stal členem správní rady Nadačního fondu proti korupci. Je ženatý, má syna Kristiána. Ze všeho nejraději jezdí na kole a lyžuje.

 

Vystudoval jste s vyznamenáním teoretickou ekonomii na Fakultě sociálních věd UK, kdy jste začal koketovat s filozofií? Pamatuji si, že vaše mediální začátky byly více spojené s ekonomií.

Při ekonomii jsem si bokem studoval a četl filozofii a theologii. Byl jsem tenkrát dva roky studentem IZV, dnes již Fakulty humanitních studií, nedělal jsem to pro titul, ale proto, že jsem si v rámci toho studia mohl chodit na libovolné přednášky filozofie na vynikající profesory – Jana Sokola, Fundu, Milana Machovce, Erazima Koháka, Zdeňka Hofmana, Tomáše Halíka, Zdeňka Neubauera, na judaismus, umělecký překlad a další. Tenkrát jsem to bral jako koníček, který mne fascinoval, vůbec jsem netušil, že se to později tak propojí s mou profesí. Také mne vždy fascinovala teoretická fyzika, zejména relativita a kvantum, stejně jako dějiny vědy a mytologie. Nakonec se ukazuje, že ekonomii lze spojit i s literaturou a filmem a tím se mi splnil nečekaný sen. Dnes se většina mých úvah, přednášek a publikací věnuje právě spojování těchto témat s aktuálním vývojem dnešního dění na poli ekonomie a hospodářské politiky.

 

Když jsem si o vás vyhledávala informace a zjistila jsem, čím vším se zabýváte, tak si říkám, zda je vůbec v silách jednoho člověka tohle všechno stihnout. Neexistují dva Tomášové Sedláčkové?

Občas bych si to přál, stihnout hned několik životů za jeden. Mám štěstí, že mne práce baví a tak mne dobíjí a nevyčerpává. Jinak by to asi nešlo. Také tím, jak je záběr celkem široký, napadají mne věci, i když se nevěnuji přímo oboru. Takže když se třeba dívám na filmy, odpočívám a zároveň u toho vlastně pracuju. (úsměv)

 

Můžete mi popsat váš běžný pracovní den, od probuzení až po dobu, kdy večer zmožen prací, usínáte…

Běžný pracovní den, běžný pracovní den, když já právě moc běžných pracovních dnů naštěstí nemám, jednou se mi to stalo, když jsem pracoval mezi svátky na Hradě, že jsem měl dva běžné pracovní dny za sebou, dodnes na to s hrůzou vzpomínám!

 

Ale přece jen…

Takže, vstávám často relativně brzy, to dělám maily, čtu knihy a noviny a občas píšu, pak se svět probudí a já většinou doprovázím syna do školky, když mohu.

Pak bývají přednášky, debaty, články – pro ČSOB a jiné, hodně cestování, psaní a čtení, nebo jednání. Podvečer bývám se synem a večer pak rád chodím s kamarády do malostranských hospůdek a večery jsou pak už jen odpočinek. Jó, jednu pravidelnost přeci jen mám, každou středu píšu sloupek do Hospodářských novin, co pak, už asi 4 roky, vychází ve čtvrtek.

 

Jak už jste zmínil, pracujete pro ČSOB jako makroekonomicky stratég, co si mám pod tímto názvem představit?

Každá větší finanční instituce mívá člověka, který je spíše pro veřejnost než pro vnitřek banky. Chodím na konference, debatuji jak dál s Evropou a eurem, co naše západní civilizace, jak se vypořádat se závislostí na dluhu atd. Prostě témata, která dnes zajímají velikou část lidí. Včetně našich klientů a zákazníků.

 

Před několika lety jsem četla na internetu jednu z vašich teorií o životním standardu, kde jste se po vzoru Římanů rozhodl stravovat jednou denně. Jak to vlastně všechno skončilo? Stále hladovíte? (úsměv)

Ne, to byl takový pokus, nikoli ovšem po vzoru Římanů, tenkrát mne to celkem bavilo, je neuvěřitelné, kolik času člověk najednou má, když se přestane zajímat o jídlo.

 

A navážu tím na vaši knihu s názvem Ekonomie dobra a zla, která se stala bestsellerem. Další počin se má jmenovat Druhá derivace touhy, název je trošku tajemný, o čem bude?

Knihu mám teď ve formě poznámek asi na 90 stran. Počítám, že ji budu psát v létě – zatím to vypadá tak, že tato kniha vyjde zároveň v němčině. Mezitím jsme s Romanem Chlupatým vydali počáteční knížku dialogů se zajímavými mysliteli, která se jmenuje Soumrak homo economicus. Druhá derivace touhy by měla být zas takovým hlubším zamyšlením, nad filozofií, mýtem a ekonomií. Kniha mne náramně baví, ale zároveň se jí trošičku bojím, no, uvidíme.

 

První knihou jste vyvolal emoce, jaké reakce vás jako autora nejvíce zasáhly?

Mne nejvíce překvapilo, že lidi kniha bavila, původně jsem si myslel, že to bude pro pár intelektuálů, ale kniha si dost nečekaně našla cestu k mnohem širšímu publiku. I proto je její druhá verze upravená tak, aby byla takovémuto publiku nakloněnější. Jinak kritika byla vesměs pozitivní, a já jsem rád, že vyvolává debatu u nás i v cizině.

 

Zažil jste někdy, díky svému působení na veřejnosti, nějaké nepříjemné okamžiky?

Ani ne. Občas mi chybí soukromí, teď si ho hlídám pozorněji.

 

Přednášíte i na školách, jací jsou dnešní studenti, třeba v porovnání s vašimi studijními léty?

Jsou méně zakřiknutí, více vědí, co chtějí, jsou též kapku praktičtější, než jsme byli my. Stále mi ale přijde, že nejsou zvyklí diskutovat, dle mého soudu nepíší ani neargumentují dost kriticky, to je ale i chyba středních škol, zejména gymnázií, že mnoho studentů nedokáže napsat kritickou esej. Též zanedbáváme rétoriku. Ve srovnání se zahraničními studenty se mi též zdá, že méně čtou. Ale nejsou znudění, jsou hladoví a mají většinou jiskru v oku, jsou zvídaví.

 

Jako kantor jste tedy vesměs spokojený…

Obecně řečeno mám z mých studentů povětšinou radost, nechávají se vést. A jako kantor mám největší radost, když naučím studenty něco, co předtím neuměli; třeba zprvu zakřiknutého studenta, který je pak na konci semestru argumenty schopen zvítězit nad svými spolužáky. Nebo když některého z mých studentů něco tak zaujme, že napíše vynikající esej, která se dá publikovat. 

 

Jak snášíte kritiku?

Tak to vyzkoušejte! (úsměv) Celkem v pohodě myslím, zejména když je oprávněná, což bývá. To pak člověka posune dál. Jsme tu od toho, abychom se učili od sebe navzájem.

 

V dnešní době se Česká republika dělí na euroskeptiky a eurooptimisty. Vezměme toto téma z jeho podstaty – myslíte si, že Češi při konání referenda v roce 2004 spíše chtěli ekonomickou unii (volný pohyb zboží, osob, služeb…), nebo chtěli politickou evropskou vládu? Není současná, zejména politická integrace mylnou interpretací toho, co Češi při vstupu do EU očekávali?

Ne, už při referendu jsme hlasovali i o euru – a už tenkrát se Evropa chtěla dále a více propojovat – včetně rozšíření o Českou republiku. Pro nás to byl krok snad ve všech směrech velice výhodný. Je to asi jako kdyby USA nebo Japonsko řešil krizi tím, že se rozpadnou na jednotlivé státy nebo regiony.

 

Viceguvernér ČNB Mojmír Hampl při popisu obchodních vztahů mezi ČR a Německem řekl: „S Bavorskem jsme provázání více, než je Bavorsko provázáno s některými jinými zeměmi samotného Německa.“ Je vidět, že navzdory tomu, že nejsme v „Euro-klubu“ a navzdory faktu, že se nehrneme do integrace, šlape obchod s eurozónou dobře. Není strach z údajné samoty tak trošku chiméra? Co konkrétně znamená, že zůstaneme sami?

Jenže s Německem jsme provázáni proto, že jsme v EU a že se to i dávno před vstupem čekalo. Nezávislá měna je jen bariérou, již i Švýcarsko fixovalo svůj kurz pevně na euro. Dánsko to tak má už léta.

 

V nedávné debatě na ČT jsem slyšela zajímavé přirovnání ekonoma Pavla Kohouta: „Máme bombu v místnosti, okolo sedí 27 amatérských pyrotechniků se šroubovákem a snaží se bombu zneškodnit…“ Mluvil o evropských lídrech a jejich řešení evropské krize. Věříte, že současní lídři Evropy vědí, co dělají?

Z toho mám skoro pocit, že on je jediný v Evropě, kdo ví, co s tím. Pokud si vzpomínám, tak politici, nikoli ekonomové, jsou voleni demokraticky, aby tyto věci řešili. A tato věc je mnohem složitější než jen z pohledu ekonoma – ani ekonomové se neshodnou, co s tím. Ani já s ním, ani NERV a už vůbec ne 27 ekonomů ze všech zemí EU.

 

Nepodepsali jsme pakt rozpočtové odpovědnosti. Španělsko ho podepsalo a krátce po podpisu ohlásilo, že kritéria tento rok nesplní. Nesplní je ani Řecko. Proč je podle vás vhodné držet se této smlouvy, když to zatím vypadá, že z ní bude další, více státy porušený cár papíru?

To, že je z ní car papíru, je škoda.Byla tu naděje, že na sobě začneme makat dřív, než nastane řecký, nebo maďarský scénář pro nás pro všechny. A to mimochodem nemá s eurem nic společného, jak je vidět z příkladu Maďarska nebo Islandu.

 

I vy zastáváte názor, že EU je jednotícím celkem, jakousi pojistkou na mír mezi evropskými státy. Nicméně evropské mentality jsou rozdílné, mají rozdílný přístup k práci. Příklad Řecka, Španělska a dalších jižních zemí ukazuje, že i v rámci eurozóny může životní úroveň strmě klesnout a nezaměstnanost naopak růst. Už nyní Řekové napadají Němce, že mohou za jejich problémy. Je-li integrace podle vás prospěšná, kde se stala chyba?

Okrajem: a to by bylo lepší, kdybychom měli všichni stejnou mentalitu? To, že někde úroveň života roste či klesá se děje i mezi přáteli nebo v rámci státu. Jde o to, že přátelé si v krajních situacích pomáhají a ano, je to krutá krize, není jen evropská, ale i americká a zasáhla vlastně celou naší západní civilizaci. Jen my se z toho máme chuť rozpadat. Pokud přežijeme toto, přežijeme v míru už vše. Pokud se z toho teď rozsypeme, už se dohromady pěkně dlouho nedáme. Zvažte, která alternativa je lepší. Mimochodem, napadání Němců Řeky je pochopitelně nefér. Zbytek Evropy se jim snaží pomoct.

 

Napsal jste: Řekové jsou napřed, nikoli pozadu. Řekové, stejně jako za dob antických, jsou před námi. Oni pouze zbankrotovali o nějaké desetiletí dříve, než Itálie, Španělsko, ale i my a dokonce i Německo. Proč se tedy s tímto spolkem máme sbližovat, když společná politika dluhů celý spolek táhne ke dnu?

To nás netáhne EU, ale my sami, EU se jen tuto tendenci snaží omezovat.

 

Jak byste chtěl, aby si Češi za 20, 50, 100 let připomínali Tomáše Sedláčka? Uznávaný filozof? Ekonom? Cyklista v kvádru?

Tak to necháme na nich. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Bastion Restaurant Prague www.bastion-prague.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře