Eva Hrušková – herečka a loutkoherečka

20.12.2014 23:15 | Petra Kuncová

Ve své zatím nejznámější roli Popelky ztělesňovala Eva Hrušková neuvěřitelně milou a dobrosrdečnou bytost. Nebylo to však pouze rolí. Ona sama přesně taková je. Možná i proto si pro své pozdější kariérní směřování vybrala loutkoherectví a v dnešní době tímto způsobem předává radost i poučení dětem. Eva Hrušková loutky doslova miluje a nejvíce si užívá to, že jim může vdechnout život.

 

Co stálo za rozhodnutím, že jste si po maturitě vybrala na DAMU studium loutkoherectví, i když jste měla zkušenosti jako klasická herečka?

Nejprve jsem dělala zkoušky na DAMU, ale, jen tak mimochodem, moc jsem se na ně nepřipravovala, daleko víc jsem se těšila na studium dějin umění a dějin divadla. Tam mě nevzali, ale dostala jsem nabídku od Jana Dvořáka, ředitele loutkového divadla DRAK v Hradci Králové, a na rok jsem tam šla jako elévka. Ta profese se mi tak zalíbila, že jsem se rozhodla ji dělat dál. A rozhodně nelituji.

 

Bylo obtížné se na obor loutkoherectví dostat? V čem spočívaly přijímací zkoušky?

Na tyto zkoušky jsem se připravila pečlivě, moc mi pomohla jednoroční praxe v divadle. Byla to opravdu zatěžkávací zkouška, ale hodně jsem se tam naučila. Poznala jsem, že loutkoherectví je veliká dřina a opravdu výsostná profese, občas nedoceněná.

 

Takže pak už jste po klasickém herectví netoužila?

Moje volba byla správná, celý život dělám profesi, která mě baví, to mám veliké štěstí. Normální herečkou jsem být nechtěla, ale občas dělám i tuto práci. Na jevišti, či v dabingu.

 

Co je v oboru loutkoherectví nejtěžší se naučit?

Bylo nutné si uvědomit, že loutkoherectví je hodně technická disciplína. Musíte kromě hereckého výrazu také něco zvládat silou – loutky bývají těžké, někdy složitě ovladatelné, ale to divák nesmí poznat. Například černé divadlo bývá fyzicky velice náročné, ale moc o tom nemluvíme. Každého, kdo loutky dělá, to baví, tak proč bychom si stěžovali? Loutkoherectví se nedá dělat proti své vůli, nenosí ani slávu, ani ocenění. Musíte tu profesi milovat, abyste ji mohli dělat.

 

Jak se cítíte, když držíte v ruce loutku?

Loutky miluji. Hlavně takové, které mi nechají prostor pro moji fantazii. Třeba loutky, které řeže náš kolega a kamarád Jaroslav Doležal – Praotec Čech nebo Kněžna Libuše – v jeho podání nemají obdoby. A já jim ráda dám život. Takový, který mi loutky nabídnou. Dám jim k jejich tělu hlas a pohyb, ale všechno vychází z nich. Šikovné ruce dají život čemukoliv, podívejte se na děti, jak si hrají s předměty, jak je oživují. Mají fantazii a hravost a to asi zůstává i nám loutkářům.

 

S manželem vlastníte loutkové divadlo, co bylo stimulem pro jeho založení?

Nazkoušeli jsme první pohádku – Šípkovou Růženku a mysleli jsme si, že bude jediná. Ale pak nás napadlo, udělat také něco pro pobavení a „dovzdělání“ dětí a vyprodukovali jsme druhé představení Pověsti české, napsal je pro nás Jiří Chalupa a hudbu složil Zdeněk Barták. Úžasné loutky vyřezal Jaroslav Doležal a my tohle představení hrajeme už jedenáct let. S radostí a všude, kde se dá. Po celé republice.

 

Co bylo v počáteční fázi vůbec nejtěžší?

Žádné těžkosti si nepřipouštíme, i když samozřejmě nějaké jsou… Ale to bych musela hodně přemýšlet. Snažíme se všechno otočit ve svůj prospěch. Bývají problémy s granty, tak jsme se na ně přestali spoléhat a všechna představení děláme ve vlastní režii. Jsme pak svobodnější a vlastně nemáme „šéfa“, to je skvělý pocit.

 

Jaký je dnešní zájem dětí o loutková divadla?

Děti by o loutkové představení zájem měly, ale jde o to, kdo jim tuto možnost poskytne. Maminky a babičky je do divadla vodí. Někdy i zbytečně brzy. Já si myslím, že hranice tří let by se neměla porušovat. S ročním dítětem do divadla chodit nemá cenu… Snad jenom jako doprovod staršího sourozence a být připraven s ním odejít, když přestane zvládat. My hrajeme v divadlech a kulturních domech, které pořádají představení pro školy a pro školky. Tady nejvíc záleží na paních učitelkách, jaké představení si z nepřeberné nabídky vyberou. Po revoluci byla situace dost těžká, každý si myslel, že dělat divadlo pro děti je to nejlehčí, co může být. A také to tak vypadalo. Takovíto umělci nám vlastně brali práci a kazili pověst. Naštěstí pořadatelé a paní učitelky, které o výběru zhusta rozhodují, se už nedají napálit a vybírají kvalitu. A ano, máme hodně představení, děkuji za optání.

 

Kde tedy nejčastěji získáváte loutky?

Loutky, jak už jsem zmínila, nám k většině představení vyřezal výtvarník Jaroslav Doležal. K jedné pohádce nám vyrobila romantické loutky Šárka Váchová, její Šípková Růženka je opravdu kouzelná.

 

Jak často si nové loutky pořizujete?

Loutky máme na každé nové představení. Máme tedy doma celou galerii historických postav: Vlastu i Šárku, Praotce Čecha, Kněžnu Libuši, Čerta i chudého studenta z Faustova domu…

 

Kolik lidí se na takovém představení podílí?

Spolupracujeme s opravdovými špičkami, které naše kultura pro děti má – s Jiřím Chalupou, se spisovatelkou Martinou Drijverovou, se Zdeňkem Bartákem, Jaromírem Klempířem…

 

Podle jakých měřítek si vybíráte spolupracovníky?

Jak jsem řekla, vybíráme si pouze špičky. Zastáváme názor, že divadlo pro děti by mělo být co nejlepší, ne nějaký chudý příbuzný divadla pro dospělé. Vždyť my děti na divadlo připravujeme a je na nás, jestli se v dospělosti do divadla vrátí, nebo zůstanou u televize anebo v hospodě.

 

Jak dlouho trvá představení nazkoušet?

Jak kdy a podle toho, kolik nápadů kdo má. První pohádka – Šípková Růženka – trvala s přestávkami půl roku. Ale to jsme se teprve seznamovali a hledali cestu, jak to divadlo uchopit.

 

Co je pro vás největší inspirací?

Nápady přicházejí, když je hlava otevřená, a tak se ji takovou snažíme udržet stále. Máme štěstí, že jsme na to dva a mluvíme o tom, co chceme dělat, co by se mělo hrát příště… Plánujeme další pohádku, ale až bude hromádka plná.

 

Vaše představení jsou hodně kontaktní. Je těžké přimět děti ke spolupráci?

Naprosto ne. Děti jsou připravené spolupracovat. Ve školce i ve škole jsou přece dotazovány a učeny k reakcím. A my v tom pokračujeme. Je to skvělý prvek, který v divadle pro dospělé není tak výrazný a mnohdy může být křečovitý, když se obecenstvo na spolupráci necítí. My naopak spolupráci využíváme nejen k pobavení, ale i vzdělání dětí.

 

Nepřemýšleli jste někdy o inscenacích pro dospělé? Je něco takového v tomto stylu vůbec možné?

Loutkové inscenace pro dospělé existují, jistě jsou úspěšné, co já vím, dělá se to ve Francii a možná i jinde. My tam nemíříme.

 

Jak se vám spolupracuje s manželem? Netrpíte někdy ponorkovou nemocí?

Naprosto ne. Že se na jevišti dohadujeme, to ano, ale to není ponorka, to je střet názorů. A vždycky to vyřešíme pro dobro věci. Představení je živý organismus, a kdyby byl pořád stejný, zajde na nudu. Naše představení žijí a mění se s publikem.

 

V čem shledáváte výhody spolupráce mezi manželi?

Můžeme probírat věci kdykoli máme čas nebo náladu. Třeba když jdeme na večeři nebo plavat nebo na výlet. Pořád po sobě můžeme házet nápady a některý se třeba uchytí.

 

Myslíte, že vás v tom, že hrajete pro děti, nějak ovlivnil fakt, že vás lidé mají nejvíce spojenou právě s pohádkami?

Televizními pohádkami to začalo. Pak jsem pro sebe objevila loutky a pak teprve divadlo pro děti. Asi to tak mělo být, protože se mi to líbí, jak to je.

 

Co pro vás pohádky znamenají?

Pohádky? Popravdě, četla jsem je synům, ale brzy jsme přesedlali na Příběhy pro potěchu duše, abychom si měli o čem povídat. Mám raději příběhy, které dětem poskytnou místo pro fantazii.

 

Jak se cítíte, když se s odstupem času díváte na legendární Popelku?

To je tak dávno. Jsem ráda, že jsem ji natočila, byla to fajn zkušenost. V té době bych nějakou filmovou roli jistě brala, ale jak je vidět, tahle byla hodně výrazná, i když to tenkrát tak nevypadalo.

 

Jak se vám spolupracovalo s legendami jako Dana Medřická nebo Jan Tříska?

S Janem Třískou jsem se při natáčení nepotkala. Ale Dana Medřická se mi moc líbila, byla vtipná, veselá a hodná. Uvědomila jsem si, jak někdy filmový a televizní obraz klame. A to jsem ještě zdaleka nevěděla, že něco takového budu mít doma. Nebo si myslíte, že Jan Přeučil je nějaký zloun?

 

Hrála jste si jako malá na princezny?

Ani ne, naštěstí v patnácti přišla v televizi první a pak jsem si jich pár zahrála. A také jsem za hodně princezen zpívala. To už jsem byla starší a zpívala jsem za princezny, které byly mladé a krásné. To mě moc bavilo, protože hudbu skládali skvělí autoři: Otmar Mácha, Ladislav Simon či Vadim Petrov.

 

Kdyby vám nyní někdo nabídl v reálném životě tři kouzelné oříšky, vzala byste si je?

No jasně, oříšků není nikdy dost. A co v nich? Zdraví pro všechny, štěstí a přátelství, víc člověk nepotřebuje.

 

Co pro vás znamená štěstí?

To, co je teď.

 

V případě, že by přišla nabídka na filmovou či seriálovou roli, souhlasila byste?

Už jsem souhlasila: Tomáš Magnusek mi nabídl roli v seriálu Stopy života, tam hraji roli pro mě hodně netypickou, však uvidíte.

 

Jste i velmi nadaná zpěvačka, jak už bylo zmíněno. Kde myslíte, že se tento váš talent vzal?

Divadlo hrála už moje prababička, která mi jako malé neustále zpívala. A moji rodiče byli oba zpěváci a ochotnické divadlo hráli také. U nás se pořád zpívalo. Moje sestra Jana je výborná swingová zpěvačka, ta došla nejdál. (smích)

 

Věnujete se i dabingu. Co vám tato práce dává?

Dabing je skvělá disciplína, člověk se musí tak soustředit, že si z hlavy vyžene všechny nežádoucí myšlenky, to je na tom bezvadné. Dělat travesti, aby hlas pořád zůstal hlasem a nestal se z něj skřek, to chce taky pořádnou dávku cviku a řekla bych i vkusu.

 

Mluvíte několika jazyky, co vás přimělo k jejich studiu?

Na gymnáziu jsem chodila do jazykové třídy, skoro samé holky, a my jsme to měly jako koníčka. Čím víc jazyků, tím lépe. Měly jsme latinu, která nám pak pomáhala ve studiu dalších jazyků. Jsem ráda, že jsem panu profesorovi Koupilovi mohla po letech při setkání na výročí školy poděkovat. Jeho předmět mě provází celý život.

 

V jakém smyslu vnímáte znalost cizích jazyků jako největší plus?

Člověka znalosti osvobozují, můžete bez problémů cestovat, cokoli si přečíst, domluvit se. Když jsem byla ještě na gymplu, moje maminka mi dávala přečíst nějaký návod k použití a říkala, že česky to tam není. A já: To je jedno, já si nějaký jazyk vyberu. A tak to je. Máte pořád víc možností se dorozumět.

 

Kdybyste se mohla vrátit v čase, udělala byste ve své kariéře něco jinak?

Řekla bych, že ne. Byla jsem celý život dost přemýšlivá, takže moje kroky byly vždy naplánované. V osobním životě bych se obešla bez několika tragédií, ale ty se „odplánovat“ nedají, ty musí prostě člověk přijmout.

 

Jak relaxujete a nabíráte energii?

Četba. Četba. Četba. A pak různé akce s manželem – cestujeme, chodíme po Praze, setkáváme se s našimi kluky, s rodinou, s přáteli…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up: Pavel Kortan

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení: Infinite www.infinite-infiite.com a Marie Zelená Fashion www.mariezelena.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group

Korektura text: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře