Gustav Bubník – herec, principál Divadelní Agentury Globus

05.12.2014 18:03 | Eva Procházková

Od svých deseti let se pravidelně objevoval v dětských filmových i divadelních rolích, po dokončení studia na konzervatoři prošel několika divadelními scénami. Když ho divadlo zklamalo, otočil se k němu zády. Zkusil pracovat v jiných profesích a posléze zjistil, že se mu po herecké práci stýská. Rád proto přijal nabízenou roli Harpagona v Moliérově Lakomci. Na podzim roku 2013 stál Gustav Bubník po téměř dvaceti letech opět na jevišti. Domovskou scénou se mu stalo malé nuselské Divadlo Bez Hranic, v němž jeho Divadelní Agentura Globus od loňského roku připravila už tři premiéry a chystá několik dalších projektů.

Váš profesní život připomíná tak trochu houpačku. Kde se právě nacházíte?

Chtěl bych věřit, že na cestě vzhůru. Po návratu k divadlu a premiérách, které jsme během jednoho roku připravili a za nimiž je schováno mnoho práce, bychom si to, myslím, zasloužili. Vím, že nahoru vede dlouhá cesta a nikdy není jisté, že se tam člověk vyškrábe, ale snad máme šanci. Mám radost, že se mi daří i v soukromém životě, ale nechtěl bych to zakřiknout.

 

Čím teď žijete?

Divadlem. Návrat k němu byl a je nádherný. Hrajeme Lakomce, Osamělost fotbalového brankáře, Caligulu. Všichni, kteří jsme se na představeních podíleli, si za nimi stojíme. Potkal jsem úžasné kolegy, dobře si rozumím se spolupracujícími režiséry. Harpagon byl pro mě první rolí po dlouhé době divadelního půstu. Trochu jsem se obával, jak to zvládnu, dnes to představení miluju. Hrajeme ho i pro studenty středních škol, je žádané a má velmi dobrý ohlas. Caligula měl premiéru nedávno, načasoval jsem ji k 86. narozeninám mého tatínka. Pro mě je to hodně náročná role, po představení jsem úplně vyčerpaný. Představením Osamělost fotbalového brankáře, které jsme přetvořili z one man show v plnohodnotné představení s pěti herci, jsem si udělal radost – téma sportu je mi hodně blízké.

 

Divadlo Bez Hranic, kde hrajete, není příliš známé…

Je to mladé, poměrně nové divadlo, najdete ho v pražských Nuslích. Prý zde bývalo za První republiky jedno z prvních pražských kin – v patře je ještě promítací kabina i balkónek. Agentura Globus, jejímž jsem principálem, je od loňského roku jedním ze tří souborů, které divadlo pravidelně využívají.

 

Co má principál takové divadelní společnosti, jako je ta vaše, vlastně na starosti?

Všechno. Vybírám hry, připravuji dramaturgický plán, oslovuji režiséry. Samozřejmě musím vytipovat herce do konkrétních rolí, zajistit autorská práva, jednat s výrobci dekorací a kostýmů. Vyhledávám případné partnery představení, mám na starosti i propagaci divadla, případně jednotlivých představení, spolupráci s prodejními portály a Klubem přátel divadla, rezervace.

 

Není toho málo…

Ale to ještě není vše. Podávám žádosti o grant, jednám s úřady – je toho zkrátka na počátku moc. Pevně věřím, že v brzké době budeme moci přijmout produkční, která by převzala každodenní kancelářské povinnosti a já se budu moci soustředit pouze na uměleckou stránku naší práce. Divadlo je velmi složitý organismus, všechno do sebe musí perfektně zapadat. Pokud chcete, aby všechno dobře fungovalo, je třeba, aby byl v kolektivu spolupracovníků klid, pohoda, přátelské vztahy. Musím říci, že tohle se opravdu daří, příjemné a pohodové prostředí, jaké cítím na všech našich představeních, jsem dávno nikde nezažil.

 

Jaká jsou největší úskalí vaší práce?

Jsou to samozřejmě finance a udržení rentability divadelního provozu. Neexistují kvalitní zákony, které by v případě dotování kultury firmám a podnikatelům umožňovaly odečítat si vložené peníze z daní. Sponzoři se tedy nehrnou. Donátorů a filantropů, kteří by jen tak z lásky k umění investovali do kulturních projektů, je stále velmi málo. Když už někteří jakkoli přispějí, díky jim za to.

 

Pojďme se vrátit na začátek vaší herecké kariéry…

Myslím, že opravdu důležitým startem bylo, když mě maminka s babičkou přihlásily do rozhlasového Dismanova souboru, zaměřeného na recitaci a herectví. Tam jsem získal veškeré základy – techniku mluvení, jazykovou kulturu, všeobecný přehled. Pracovali tam s námi ti nejlepší rozhlasoví režiséři, jezdili jsme na tábory, z nichž jsme byli nadšeni, byla to prostě moje životní šance. Díky tatínkovi¸ úspěšnému hokejovému hráči a trenérovi, jsem měl velmi blízko i ke sportu, hlavně ke sportům kolektivním – hokeji, fotbalu, ale hrál jsem třeba i tenis. Sport mě naučil neprosazovat se na úkor ostatních, respektovat je. To je i u divadla moc důležité. Od táty jsem k tomu dostal do vínku i určitou zarputilost, snahu dotáhnout všechno do konce.

 

Čemu jste tedy dával přednost?

Řekl bych, že jak sport, tak kultura šly u mě ruku v ruce, doplňovaly se, oboje jsem vnímal jako obohacení svého života. To, že jsem nakonec zvolil konzervatoř, bylo dáno mým sportovním úrazem, který mi znemožnil věnovat se sportu na vrcholové úrovni a usnadnil mé rozhodnutí, co dál.

 

Kdy jste si poprvé zahrál ve filmu?

Mou filmovou kariéru odstartoval film, v němž jsem nakonec nehrál! Na základě konkurzu jsem byl obsazen do role Toníka ve slavné Babičce. Moje účast ale ztroskotala na tom, že jsem tenkrát nedostal povolení ze školy. Naštěstí si mě paní asistentka zapamatovala, a když pan režisér Ráža připravoval film Záhada obrazu sv. Šebestiána, obsadil mě do jedné z rolí. Ve škole jsem to zatajil a mohl jsem natáčet. Následovalo velmi zdařilé a řekl bych pro Českou televizi ojedinělé sci-fi Odysseus a hvězdy – barevný film s tenkrát neuvěřitelnými triky, a posléze Chvíle pro píseň trubky – příběh Markéty Zinnerové, jehož filmová podoba získala v Monte Carlu Zlatou nymfu.

 

Dětskou filmovou hvězdou jste se stal i díky seriálům…

Ty dva asi nejznámější byly Boříkovy lapálie a Pan Tau. Ale spojení dětská hvězda nemám rád. Pro mě byla taková jen jediná – Tomáš Holý. My ostatní jsme možná byli slavní, populární, ale bylo to i proto, že hrajících dětí zas tolik nebylo, režiséři o nás věděli a obsazovali nás. Mě hraní bavilo, vždycky jsem se moc těšil – na natáčení i do divadla.

 

Vy jste hrál v dětství i v divadle?

Hned v několika. V Realistickém, hostoval jsem i ve Vinohradském a Národním divadle. Tréma mě tenkrát nesvazovala, bylo mi 12, 13 let. V té době mi po těžké nemoci zemřela maminka a všechny mé divadelní i filmové maminky mě braly pod svá křídla – s láskou na ně vzpomínám, ať už to byla Jana Hlaváčová, Jarka Obermaierová, Milena Dvorská, Jana Dítětová, Růžena Merunková a mnohé další. Měl jsem tenkrát velmi málo volného času – škola, hraní, sport – a snad i díky tomu jsem tohle těžké životní období překonal.

 

Pak jste vystudoval konzervatoř. Co bylo dál?

Ještě během školy jsem hostoval v Příbramském divadle, v Divadle Jiřího Wolkera a opět v Národním – tenkrát už jsem měl velký respekt a úctu k hereckým legendám, s nimiž jsem měl tu čest spolupracovat – sešel jsem se na jevišti s pány Hrušínským, Postráneckým, Němcem a dalšími. Po ukončení studia jsem hrál dva roky v Kolíně, dva roky na Kladně, nakonec jsem získal angažmá v Městských divadlech pražských, kde jsem byl až do roku 1990.

 

Po Sametové revoluci se dali mnozí herci na podnikání, či se snažili vstoupit do politiky. Co vy?

Vždycky mě zajímalo, jak funguje divadlo z druhé strany, jak ta kolečka do sebe zapadají. Zahájil jsem studium oboru Organizace a řízení divadel na FAMU. Brzy jsem ale zjistil, že pro praxi mi to mnoho nedá. Ze školy jsem odešel, založil Divadelní Agenturu Globus a začal produkovat první představení, která se hrála v několika pražských divadlech a na zájezdech.

 

Zaskočilo vás něco ve vaší nové profesi, přišly problémy, na které jste nebyl připraven?

Mně organizační věci nevadí, jsem takový „úřednický typ“, mám rád systém a řád, v tomhle žádný problém nebyl. Co mě ale zaskočilo, byla katastrofální ekonomická situace. Kultura byla opravdu popelkou a nedostatek financí byla překážka, se kterou jsme se potýkali stále a která se mnohdy nedala zvládnout.

 

Definitivně jste se od divadla a herectví odtrhl na konci devadesátých let. Proč?

Právě kvůli penězům. Prodal jsem chalupu a koupil Divadlo Jiřího Wolkera – pokusil jsem se ho zachránit. Bylo to tenkrát jediné profesionální divadlo pro dětské diváky. Měli jsme velmi kvalitní repertoár – české pohádky. Hráli jsme Němcovou, Ladu, Čapka. Spolupracovali jsme se známými hudebními skladateli, měli jsme kvalitní choreografy, kostymérky. Vyprodáno bylo na půl roku dopředu. Jenže přišly povodně, ekonomické balíčky, slíbené granty nedorazily a dětské vstupné dramaticky zvyšovat nešlo. Nedalo se to utáhnout, divadlo jsme zavírali s velkým smutkem. Tehdy jsem si řekl – končím.

 

Zkusil jste něco jiného?

Úplně jsem změnil obor. Stal jsem se tiskovým mluvčím a PR v jedné zahraniční bance a ve finančnictví jsem se pohyboval více než deset let. Postupně jsem se stal obchodním ředitelem, soukromým konzultantem a poradcem. Zpočátku to byla velká euforie, později ale rutina. Přestože to bylo zaměstnání klidnější a jistější, začalo se mi stýskat po divadle. Vracel jsem se postupně, přes dabing. Opravdovým návratem na divadelní prkna byl pro mě na podzim loňského roku právě Harpagon.

 

Dabing je disciplína, která je vám blízká. Jak jste se ji naučil?

Úplně přirozeně. Dabovat jsem začal jako malý, dítě nad tím moc nepřemýšlí. Žádná teorie, jde to tak nějak samo. Proto později, když jsem začal učit dabing na vyšší herecké škole, musel jsem si pořádně rozmyslet, jak pro studenty vytvořit nějaký návod a postup. Dabing je specifický obor, člověk si musí hlídat spoustu věcí, které je třeba zautomatizovat. Na mnoha hereckých školách se vůbec neučí, herci ho musí zvládnout za pochodu. Chce to techniku a pokoru. Jsou skvělí herci, kteří se dabingu vyhýbají, naopak zase tací, kteří se věnují výhradně dabingu.

 

A vy?

V devadesátých letech tvořil dabing největší část mé práce. Tenkrát byl „dabingový boom“. Ze zahraničí přicházely kazety, DVD, filmy, které tu čtyřicet let nebyly k vidění. A tak se dabovalo a dabovalo. Měl jsem velké štěstí, že mi byli přiděleni dva slavní herci – Tom Cruise a Charlie Sheen, bylo příjemné a milé nahlédnout do jejich práce. Stal jsem se jejich „dvorním“ dabérem a jsem jím v podstatě dodnes.

 

Namlouváte i cizojazyčné dokumenty. Baví vás to?

Zahraniční dokumentární filmy občas namlouvám, k mnohým z nich také upravuji komentáře a režíruji české znění. Baví mě to moc. Už od základní školy jsem měl rád dějepis a zeměpis, mému srdci jsou proto nejbližší historické a cestopisné dokumenty.

 

Vrátil jste se i k televizním seriálům?

Úplně prvním seriálem po dlouhé odmlce byl sitcom Helena z roku 2012. Točilo se v ateliérech v Hostivaři, kde jsem před mnoha a mnoha lety hrál ve filmu Odysseus a hvězdy. Mám z té doby doma fotografii – já a rezatý kocour Odysseus v mé náruči. A představte si, přijel jsem na první natáčecí den Heleny, zaparkoval, a zpod vedlejšího auta vylezl přesně stejný rezatý kocour a zahleděl se na mě. Byl to takový „návrat ztraceného syna“. Účinkuji i v seriálu Doktoři z Počátků – je to další „záporák“ v mé filmografii.

 

Máte nějakou vysněnou roli? Třeba Shakespeara?

Kdo z herců by si nechtěl zahrát některou ze shakespearovských rolí! Ano, vzhlížím k němu. Na Hamleta už jsem starý, Romea jsem si zahrál v historické fresce Miroslava Horníčka. Třeba na mě v budoucnu čeká král Lear – kdo ví. Shakespeare se narodil 23. dubna 1564, já ve stejný den o 398 let později. I svou divadelní agenturu jsem nazval Globus podle Globu, slavného shakespearovského divadla.

foto: Robert Vano

 

Máte nějaký sen, který byste si rád splnil?

Přál bych si, aby představení, která dělám, byla vyprodaná. Aby se divákům líbila – jejich pozitivní ohlas je naší největší odměnou. Jsem vychovaný v nejklasičtějším stylu a toho se držím. Dobré bulvární divadlo je dokonalá profese, ale moje parketa to není. Můj směr je jiný – chci jít cestou klasického divadla, vybírat kvalitní tituly, které mají určitou uměleckou hodnotu a přinášejí radost divákům i nám, kteří je pro ně připravujeme.

 

Vracíte se k tomu, co bylo, bilancujete?

Moc se neohlížím, a pokud ano, pak jen proto, abych se v budoucnu vyvaroval chyb, které jsem udělal. I špatné zkušenosti mají svou hodnotu, pokud je člověk dokáže zpracovat. Měl jsem v životě různá zaměstnání, byl jsem dole i nahoře, ale ničeho nelituji, mělo to tak být. Nemá cenu se trápit věcmi, které se nedají změnit, snažím se dívat kupředu. Je pořád co dělat, občas ne všechno vychází, tak to prostě bývá.

 

Kdo vám s tím vším pomáhá?

Podporují mě moji nejbližší, rodina, a to je pro mne velmi důležité. Partnerka, která je jednatelkou společnosti, rodiče, kteří jsou šťastni, že jsem se vrátil k divadlu, tým mých spolupracovníků.

 

Na co se v nejbližší době nejvíc těšíte?

Na odpočinek. Mám za sebou náročný rok, plný starostí a práce. Kromě již zmíněných představení jsem pod svou divadelní agenturou rozjel pravidelnou talk show Aleše Cibulky a v prosinci u nás uvede svou novou talk show Halina Pawlovská. Další premiéru, francouzskou komedii, jejíž jméno vám z pověrčivosti nemohu prozradit, chystáme až na březen. Teď bych si měl najít čas sám na sebe. Konečně vyjedeme s partnerkou na pár cyklistických výletů, chceme si jít zaplavat, zacvičit do fitcentra, zalyžovat. Když se najde volná chvilka, chodívám také rád s kamarády na golf – ne proto, že je to módní záležitost, ale projdeme se v krásné přírodě, popovídáme si, občas bouchneme do míčku. Je to příjemná vzpruha, kterou už nutně potřebuju.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Vytvořeno ve spolupráci:

Divadelní agentura Globus: www.divadelniagenturaglobus.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře