Iva Janžurová - herečka


Iva Janžurová, foto: Robert Vano
17.05.2015 07:54 | Michaela Lejsková

Proti vůli rodičů a navzdory učitelům, kteří ji s lítostí v hlase připravovali na to, že není dost krásná a že tedy asi příliš hereckých příležitostí nedostane, si Iva Janžurová už dávno získala srdce tisíců diváků. Jejich Janžurka. Za velkého potlesku ve stoje vstoupila v dubnu letošního roku do Dvorany slávy TýTý, objevuje se ve filmu, v televizi i na divadelních jevištích. Po roce v oblastním divadle v Liberci dostala angažmá ve Vinohradském divadle, odkud v r. 1987 přešla do Národního divadla, kde působí dodnes. Ve své nejnovější divadelní roli královny Alžběty II. sklízí úspěchy jak u obecenstva, tak u odborné kritiky. Přestože ji většina lidí vnímá jako herečku komediální, uspěla i v dramatických rolích. Na její Štěpu v Petrolejových lampách se nedá zapomenout…

Iva Janžurová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Chodívala jste jako dítě s rodiči často do divadla?

Musím se přiznat, s rodiči jsem byla v divadle jednou jedinkrát. To když mě při příležitosti bratrovy promoce vzali v Praze do Národního na Lucernu. Ale že by to byl pro mne nějaký ohromující zážitek, to si vážně nepamatuju. Podruhé jsme se s rodiči „potkali“ v divadle v Pelhřimově, kam se přijeli z mé rodné Žirovnice podívat na zájezdové představení Vinohradského divadla na hru Skřivánek, kde jsem hrála roli sv. Jany z Arku. Tenkrát už na mě byli pyšní a ani stopa po tom, jak moc nechtěli, abych se stala herečkou.

 

Proč vám tolik bránili?

Vlastně ani nevím, maminka si nejspíš myslela, že to je povolání, u kterého bych přišla k mravní úhoně, nic pro její Ivušku. Od malička jsme s mými dvěma staršími bratry doma připravovali rodičům divadelní představení, takové improvizace, komponované programy, na které se těšili a u kterých se výborně bavili. Protože jsem byla nejmladší, pověřovali mě bratři rolemi, které sami hrát nechtěli. Byla jsem soused, nebo pes, nebo co bylo potřeba. Náramně mě to bavilo, a když přišel čas, bránila mi maminka v mé cestě k herecké profesi neúspěšně.

 

Jakou jste měla představu o své herecké cestě?

Každá dívka si představuje romantickou cestu od školních lavic k ohromným rolím a velké slávě… Už ve škole jsem pochopila, že takhle to asi nebude. Když mi pan profesor Štěpánek v dobrém úmyslu vysvětloval, že nejsem hezká a moc rolí asi nedostanu, příjemné mi to nebylo, ale připravila jsem se na to. Vlastně jsem idealisticky počítala s tím, že půjdu hrát někam do venkovského divadla a tam budu přispívat rozvoji kultury – něco jako „zapadlí vlastenci“. (smích)

 

Když jste po ročním angažmá v oblastním divadle dostala nabídku hrát na Vinohradech, byl to pro vás šok?

Bylo to překvapení, ale asi to pro mne nebyl tak jednoznačný pocit štěstí. Šéf Vinohradského divadla Pistorius a režisér Dudek mi nepřijeli hned nabídnout místo, původně se jen chtěli podívat, ale hrála jsem Marii v Topolově Konci masopustu a ta role pro mne byla jak ušitá. Uspěla jsem, ale nabídku přejít jsem zvažovala. V Liberci jsem měla mnoho krásných rolí, bylo téměř jisté, že v Praze jich zpočátku tolik nebude. Bylo mi ale naznačeno, že podobná šance jen tak znovu nepřijde, a tak jsem se rozhodla. Přišla jsem do nádherného divadla, za nádhernými rolemi a nádhernými kolegy.

Iva Janžurová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Na ty bych se vás ráda zeptala – ke komu jste vzhlížela, kdo vám tenkrát podal pomocnou ruku?

Hned na prvním zájezdu, ještě o prázdninách před sezónou, jsem složila z papíru kornoutek a nabídla ho Jiřině Jiráskové pod popel u její cigarety. Podívala se na mě a svým hlubokým hlasem pronesla: „Ty jsi ale slušné děvče…“ A od té doby si mě vzala „pod křídla“. Dostala jsem se do prominentní herecké šatny, kde byly kromě Jiřinky i Nina Popelíková a Karolína Slunéčková, po čase přišla ještě Hana Maciuchová. Byla jsem v souboru nejmladší, kandrdas. Všichni na mě byli moc hodní, hýčkali mě, a to bylo pro mě hodně důležité. Jako první titul byla nasazena čerstvá hra od J. Dietla Slečnu pro jeho excelenci, soudruzi a já hrála titulní roli. Pamatuji si, jak pan Brodský sedával v portále a říkal, že se na mě musí dívat, jak skvěle hraju… To bylo to hýčkání.

 

Pochybovala jste někdy o svých schopnostech?

Vždycky, když se mi zdálo, že se mi tak úplně nedařilo, jsem si našla nějakou příčinu, ale nikdy ne, že nemám talent… (smích) Bývala jsem na sebe naštvaná a nemohla jsem se dočkat, až to příště budu moct napravit a vylepšit. Za celou tu dobu třiadvaceti let jsem byla na Vinohradech v péči nemnoha režisérů, významný byl režisér Dudek, ale nejpřínosnější pro mě byla spolupráce se Stanislavem Remundou, který se velmi umanutě zasazoval o uplatnění svých objevů a poznatků z divadelní tvorby. Začala jsem ho obdivovat, a tak se přihodilo, že jsme se sblížili na celý život. Potom už mi spolupráce s ostatními režiséry tolik neladila, ale už jsem věděla proč. A párkrát, když jsem cítila, že mám určitě pravdu, dovedla jsem se proměnit z mírumilovné dívky ze Žirovnice i v bojovnici, která se umí bránit.

Iva Janžurová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Když jste po více než dvaceti letech odcházela do Národního divadla, nebyla to pro vás radost a smutek zároveň?

Když jsme s Martou Kubišovou veřejně a s kyticí v ruce podpořily Alexandra Dubčeka a když v posledním dílu seriálu Píseň pro Rudolfa III., v němž jsem účinkovala, zazněla píseň Modlitba, symbol odporu proti sovětské okupaci, a já ve dvojici s J. Hrzánem pronášela repliky, jejichž zvukový záznam okamžitě zmizel z povrchu země, podobně jako noviny Zítřek, do kterých jsem napsala tři „nepřátelské“ fejetony, začala jsem mít problémy. Normalizační ředitel Zdeněk Míka mi v zahoustlé normalizaci začal dělat vyložené naschvály. Stahoval hry, v nichž jsem hrála, když jsem chtěla odejít, vyhrožoval, že si nikde jinde neškrtnu. Už to nebylo to Vinohradské divadlo, do něhož jsem kdysi přišla.

 

Jak se vám to tedy nakonec povedlo?

 S velkou nadějí jsem přijala záskok v Národním divadle, ale s podmínkou angažmá. Do Národního jsem měla přejít v čele s Františkem Pavlíčkem a dalšími třemi kolegy už kolem roku 1969, ale politické události to tenkrát zastavily. Povedlo se to až v roce 1987 a já jsem byla spokojená. Tenkrát mi řekli, že když odejdu, můj Slávek už nebude režírovat, on mě však přesto vřele podporoval.

Iva Janžurová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Bylo třeba se Národnímu divadlu svým herectvím nějak přizpůsobit?

Trochu ano a chvíli to trvalo. Ne snad prostorem, jeviště je u obou divadel přibližně stejné, ale než někteří noví kolegové přijali můj způsob bytí na jevišti. Nebyla to ta dílna, na kterou jsem byla blaženě zvyklá. Pan režisér Hudeček mi jednou řekl: „Ty si umíš ty repliky tak rozehrát, aby se tomu lidé smáli, ale tady se takhle nehraje.“ To mě zarazilo, všimla jsem si, že jeden kolega mi dokonce „skočil do řeči“, aby nenechal doznít mou repliku. V souboru už byly zažité preference některých členů, to jsem nečekala… Ale postupně jsem si zvykla. Úplně ve své kůži jsem se v Národním divadle začala cítit až po několika letech.

 

Přizpůsobujete se na jevišti svým partnerům, nebo spíš oni vám?

Podvědomě se přizpůsobuju spíš já, i když vytuším pro sebe zajímavější cestu, protože mám ráda, když hraju v souladu, to je pro vyznění každé inscenace to nejlepší. Jsou ale šťastné náhody, kdy se na jevišti sejdete s partnery a režisérem naladěnými na stejnou vlnu, a to jde potom samo. Báječně se mi hrálo s mým mužem, naše jevištní partnerství jsem si opravdu užívala. Podobně kdysi Na zábradlí s Evou Holubovou a Zuzankou Bydžovskou v Kočičí hře. Nebo dnes v Mikve s kolegyněmi v ND a samozřejmě s pány v Audienci. Teď je mou skvělou partnerkou v divadle Kalich Jana Paulová ve Sbohem, zůstávám, i s ní zažívám pocity harmonického bytí na jevišti. A tam mám také velké potěšení hrát s dcerou Sabinkou ve hře Na mělčině.

 

A co mladí v Národním divadle, jak se vám hraje s nimi?

Je tam několik velmi talentovaných mladých hereček a herců, s nimiž je zajímavé se setkávat. Jejich způsob hraní je často obdivuhodný. Nesou si v sobě ducha doby, podvědomě do svého hraní zapojují současnost, mladost, líbí se mi je sledovat, chodím se na ně dívat.

 

Většina herců říká, že nejraději mají svou poslední hru, platí to i u vás?

Je to spíš taková fráze, říkává se to. Ale tentokrát to pro mne opravdu platí. Ve hře Audience u královny, kde hraju Alžbětu II., k níž přicházejí na návštěvu jednotliví ministři, se se všemi cítím báječně, a to je nádherný pocit. Je to hra plná vtipných replik, a i když vycházejí z anglických reálií, snažili jsme se, aby byly pochopitelné všem. Hra je pro mě zajímavá i tím, že Alžběta se na přeskáčku představuje ve věku 69, 25, 38, 86 a 66 let, což je ovšem velmi náročné na kostýmy, paruky. Mám sehraný tým za malou záclonkou hned v portále, který mi pomáhá s rychlým převlékáním. Říkám všude, že si připadám v těch chvilkách jak auto, které zajíždí na přezutí pneumatik do depa… (smích)

Iva Janžurová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Vy už jste v Národním divadle jednu Alžbětu hrála…

Ano, ale to se vůbec nedá porovnat. Toto je moderní hra současného autora Marie Stuartovna, hra, v níž jsem hrála Alžbětu I., byl básnický Schillerův text o dramatickém konfliktu dvou královen. Při jedné z repríz tam na mne spadly kulisy, doufám, že podobná zkušenost se mi tentokrát vyhne.

 

Kulisy vás tenkrát docela vážně poranily, vstupujete od té doby na jeviště obezřetněji?

Myslela jsem, že se od té doby budu na jevišti pozorně rozhlížet, ale nakonec jsem to hodila za hlavu. Hra mě vždy tak pohltí, že na podobné obavy zapomenu. Jen při hře Richard III., kdy se na lanech zdvihal velký klavír až do provaziště a já jsem stála přímo pod ním, jsem moc příjemné pocity neměla.

Iva Janžurová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Velké úspěchy jste slavili i s vaším rodinným divadlem…

Slávek Remunda pořádal zájezdová představení už v době, kdy jsem na Vinohradech ještě nebyla. Po seriálech Eliška a její rod a Píseň pro Rudolfa III. jsem získala rychle popularitu a on mě přizval jako tzv. medvěda, (smích) tedy herce, který přitáhne diváky… (Když kdysi do města přijel cirkus, vždycky se prošel principál s medvědem ulicemi, aby navnadil diváky.) Postupně jsme začali hrát ve dvou, hledali jsme vhodné hry, ta úplně první se jmenovala Básník a kočka. Pamatuji si ohlas z premiéry v Čáslavi, hráli jsme naplno, lidé se smáli, tleskali na otevřené scéně, ohlas byl velký. To mě k zájezdování připoutalo na desítky let.

 

Vy jste ale psali i své hry…

Oba jsme byli psaví, Sláveček měl plnou zásuvku svých pokusů a nápadů, takže jsme to zkusili. Začala jsem písničkou, pak už jsem se pletla i do děje. On psal velmi vtipné dialogy, já jsem vymýšlela příběh. Jako autoři jsme se hodně dohadovali, hašteřili – bylo to tvůrčí, úžasné, ráda na to vzpomínám. Rodinné divadlo už asi neobnovíme, bez Slávka a mého bratra Pavla, který nám vydatně pomáhal a už také zemřel, by to nebylo ono. Dnes jezdím na četné zájezdy s divadlem Kalich. Ale to už jsou takové „nóbl“ zájezdy, pro herce víc než pohodlné. Zatímco ve svém divadle jsme si dělali všechno sami, tady s námi jezdí technici, garderobiérka, postarají se nám o kostýmy, o všechno.

 

Odehrála jste více než stovku filmových rolí, je některá pro vás ze všech nejmilejší?

Těžko bych vybírala, bylo jich opravdu ne asi stovka, ale mnoho a většinu z nich jsem hrála s velkou radostí. Přestože mě diváci vnímají především jako komediální herečku, měla jsem velké štěstí, že jsem mohla žánry střídat. Vděčná jsem byla za vážnou dramatickou roli ve filmu Kočár do Vídně, vzpomínám na jednu vzdálenou tetu, která řekla mé mamince: „Kdyby ta vaše holka nezahrála už nic jiného než Štěpu v Petrolejových lampách, stálo to za to…“ Lidé si hodně pamatují Světáky, několik manželských komedií, sestru Huňkovou z Nemocnice na kraji města.

Iva Janžurová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Některé scénky, v nichž jste hrála, téměř zlidověly…

Měla jsem štěstí i na partnery. Vím, že diváci milují mou silvestrovskou scénku s Jiřím Hrzánem na kolečkových bruslích – to byla velká legrace i pro nás. Stáli jsme na nich poprvé a ukázalo se, že je to úplně jiné, než co jsme uměli na ledě na normálních bruslích. Uspěli jsme s Felixem Holzmannem se scénkou Včera, dnes a zítra, nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že se jí budou smát i mladí, kteří v době jejího vzniku ani nebyli na světě… Vzpomínám i na naši „cizojazyčnou konverzaci“ s Jiřím Císlerem v pořadu Luďka Nekudy, ale scének bylo daleko více, s Milošem Kopeckým, Jiřinou Bohdalovou a dalšími.

 

Za své výkony jste získala mnohá ocenění, kterého z nich si nejvíc vážíte?

Když jsem letos v dubnu vstoupila do Dvorany slávy, ohromil a potěšil mě aplaus, který mi diváci připravili, úplně mi to vyrazilo dech a nikdy na to nezapomenu. A bylo to dokonce na jevišti Vinohradského divadla! Ale nejvíc si paradoxně cením ceny, kterou jsem nakonec nedostala – byla to nominace na cenu za nejlepší herecký výkon na prestižním festivalu v Cannes. Unikla mi o jeden hlas, toho si opravdu vážím.

 

Co vás na vaší práci nejvíc baví, co je na ní nejkrásnější?

Naše profese je většinou velká dřina, i když to tak nevypadá. Probdělé noci, v nichž místo spaní přemýšlím o své roli, nejistota, zda jdu správným směrem, dlouhé hodiny, v nichž některou scénu v sobě zpracovávám. Přesto v poslední době nejvíc miluji čas zkoušek, to hledání! A mohu-li to dělat spolu s kolegy, kteří to cítí stejně, s kterými pátráme společně a v souladu, jsem nejšťastnější…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Národní divadlo www.narodni-divadlo.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Iva Janžurová, foto: Robert Vano
Iva Janžurová, foto: Robert Vano
Iva Janžurová, foto: Robert Vano
Iva Janžurová, foto: Robert Vano
Iva Janžurová, foto: Robert Vano
Iva Janžurová, foto: Robert Vano
Iva Janžurová, foto: Robert Vano
Iva Janžurová, foto: Robert Vano

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Peter Pecha – herec a zpěvák
Peter Pecha – herec a zpěvák

18.07.2019 | Peter Pecha je tak trochu „přírodní úkaz“. U rozeného Slováka byste ani na vteřinu nepoznali, ...


Stanislav Zindulka - herec
Stanislav Zindulka - herec

14.03.2019 | Pokud se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to bude setkání ...


Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog
Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog

26.10.2016 | Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na ...


Jiří Mádl - herec a režisér
Jiří Mádl - herec a režisér

13.10.2016 | Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. ...


Ondřej Sokol - herec a režisér
Ondřej Sokol - herec a režisér

25.09.2016 | Při vyslovení jeho jména si každý vybaví pořad Partička, filmy Krásno, Perfect Days, milovníci ...